Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

ZAHRADA RÁMOVA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

30. ledna 2209

Už jsem zapomněla, jak se člověk cítí, když mu systémem prochází adrenalin. V posledních třiceti hodinách byl náš klidný a krotký život zcela rozvrácen.

Všechno to začalo dvěma sny. Včera k ránu, těsně před probuzením, se mi zdálo o Richardovi. Byl to mimořádně živý sen. Richard se v něm vlastně vůbec neobjevil. Chci říci, neobjevil se vedle Michaela, Simone, Katie a mne. Ale jeho tvář byla zasazena do horního levého rohu mé snové obrazovky, zatímco jsme se my čtyři zabývali nějakou obyčejnou denní činností. Neustále mne volal jménem. Volal tak hlasitě, že jsem ho slyšela, ještě když jsem se probudila.

Začala jsem právě o snu vyprávět Michaelovi, když se ve dveřích objevila Katie v pyžamu. Třásla se a byla celá vystrašená. „Co se stalo, drahoušku?“ zeptala jsem se a nabídla jí otevřenou náruč.

Přišla ke mně a pevně mne objala. „Je to taťka,“ řekla. „Volal mě v noci ve snu.“

Přeběhl mi mráz po zádech a Michael si sedl na rohož. Utěšovala jsem Katie, byla jsem však touto shodou zneklidněna. Slyšela můj rozhovor s Michaelem? To není možné. Viděli jsme ji, jakmile došla k našemu pokoji.

Když se Katie vrátila do dětského pokoje, řekla jsem Michaelovi, že tyto dva sny nemohu ignorovat. Často jsme spolu diskutovali mé občasné psychické schopnosti. I když obecně celou koncepci mimosmyslového vnímání neuznává, vždy připouštěl, že nelze kategoricky prohlásit, že mé sny a vize nenastiňují budoucnost.

„Musím jít nahoru a hledat Richarda,“ prohlásila jsem po snídani. Michael očekával, že projevím tuto snahu, a byl připraven dohlédnout na děti. V Rámovi však byla tma. Dohodli jsme se, že bude lepší počkat na večer, kdy ve světě kosmické lodi nad naším doupětem bude opět světlo.

Chtěla jsem se pořádně prospat, abych měla na pečlivou prohlídku dost energie. Spala jsem však neklidně a zdálo se mi neustále, že mi hrozí nebezpečí. Než jsem vyšla, přesvědčila jsem se, že mám ve svém přenosném počítači uloženu dostatečně přesnou Richardovu grafickou podobu. Chtěla jsem mít možnost ukázat cíl svého pátrání každému létavci, na nějž bych mohla narazit.

Políbila jsem děti, popřála jim dobrou noc a vydala se přímo k doupěti létavců. Nepřekvapilo mne, že zabezpečovací zařízení u nádrže bylo pryč. Před lety, když jsem byla poprvé pozvána do doupěte jedním z jeho obyvatel, tam také nebylo. Mohlo by to znamenat, že jsem opět svým způsobem zvána? A co má toto vše společného s mým snem? Srdce mi tlouklo jako zběsilé, když jsem prošla místností s nádrží vody a zamířila hlouběji do tunelu, který obvykle střežilo nyní chybějící zařízení.

Po celou dobu jsem neslyšela žádný zvuk. Ušla jsem téměř kilometr, než jsem dorazila k vysokým dveřím na pravé straně. Opatrně jsem nahlédla za roh. V místnosti byla tma jako všude v doupěti létavců kromě svislé šachty. Použila jsem kapesní svítilnu. Místnost nebyla moc hluboká, nanejvýš patnáct metrů, ale byla ohromně vysoká. Na stěně proti dveřím byly řady oválných skladovacích nádob. Paprsek mé svítilny ukázal, že řady postupovaly až k vysokému stropu, který musel být až těsně pod jedním z náměstí v New Yorku.

Netrvalo mi dlouho přijít na to, čemu tato místnost slouží. Všechny skladovací schránky měly tvar a velikost manového melounu. Ovšem, pomyslela jsem si, zde musí být skladiště zásob potravy. Není divu, že zde nikoho nechtějí.

Když jsem si ověřila, že všechny nádoby, na něž mohu dohlédnout jsou skutečně prázdné, vydala jsem se zase zpět k šachtě. Potom, jakoby vnuknutím, jsem se obrátila nazpět, minula skladiště a pokračovala hlouběji do tunelu. Musí někam vést, uvažovala jsem, jinak by končil v melounové místnosti.

Po dalším půl kilometru se tunel postupně rozšiřoval, až přešel do velké kruhové komory. Uprostřed místnosti s vysokým stropem se nacházela rozsáhlá kupolovitá struktura. Kolem stěn bylo asi dvacet výklenků vybudovaných v pravidelných rozestupech. Světlo mi dodával pouze paprsek svítilny, takže mi trvalo několik minut, než jsem si místnost s kupolovitou stavbou uprostřed dokázala složit do jednoho obrazu.

Obešla jsem celý obvod a prohlížela výklenky jeden po druhém. Byly většinou prázdné. V jednom z nich jsem našla tři identická zabezpečovací zařízení cisterny seřazená u zadní stěny. Z počátku jsem se jich obávala, nebylo to však nutné. Byla mimo provoz.

Daleko nejzajímavější byl však jeden výklenek uprostřed obvodu místnosti, přesně sto osmdesát stupňů kolem kružnice od vstupního tunelu. Tento speciální výklenek byl pečlivě uspořádán a měl ve svých stěnách vydlabány široké police. Bylo jich tam celkem patnáct, po pěti po obou stranách a pět na stěně proti vchodu do alkovny. Na policích po stranách byly naaranžovány předměty (vše velice uspořádané); police na vzdálené stěně měly všechny vyhloubeny po své délce po pěti kruhových otvorech.

Obsah těchto otvorů, které byly dále rozděleny do sekcí jako porce koláče, byl fascinující. V jedné ze sekcí byl v každém otvoru velice jemný materiál jako popel. Druhá obsahovala jeden, dva, nebo tři kroužky, třešňově červené, nebo zlaté, které jsem okamžitě rozpoznala, vzhledem k jejich podobnosti ke kroužkům, které jsme viděli kolem krku našeho velkého šedě sametového přítele létavce. Ve zbytku předmětů v otvorech jsem nezjistila žádný řád.

Nakonec jsem se obrátila a přiblížila se ke kupolovité stavbě. Její hlavní dveře byly umístěny proti onomu zvláštnímu výklenku. Ve světle své svítilny jsem je zkoumala. Na jejich pravoúhlém povrchu byl vyřezán složitý vzor rozdělený do čtyř samostatných panelů nebo kvadrantů. V horním levém kvadrantu byl létavec, v přilehlém pravém manový meloun. Spodní kvadranty obsahovaly neznámé obrázky. Na levé straně byla řezba pruhovaného tvora s klouby na šesti nohou. Poslední panel, vpravo dole, ukazoval velkou krabici vyplněnou velice tenkou síťkou nebo tkaninou.

Po jistém váhání jsem dveře otevřela. Skoro jsem vyskočila z kůže, když ticho prořízl hlasitý poplach jako klaxon. Stála jsem ve dveřích bez hnutí téměř minutu, co zněl poplach. Když přestal, stále jsem se nehýbala. Snažila jsem se postřehnout sluchem, zda někdo (nebo něco) na poplach reaguje.

Ticho nenarušil žádný zvuk. Po několika minutách jsem začala zkoumat vnitřek stavby. Uprostřed jediné místnosti stála průhledná krychle o hraně přibližně dva a půl metru. Na stěnách krychle byly skvrny, které mi částečně bránily ve výhledu, viděla jsem však, že dolních deset centimetrů je pokryto jemným tmavým materiálem. Zbytek stavby kolem krychle byl vyzdoben geometrickými vzory na stěnách, podlaze i stropu. V jedné ze stěn krychle byl úzký vchod, kterým bylo možné dostat se do vnitřního prostoru.

Vešla jsem dovnitř. Jemný tmavý materiál vypadal jako popel, měl však poněkud jinou soudržnost než podobná látka, kterou jsem našla v policích ve výklenku. Očima jsem sledovala kužel svítilny, který se pohyboval metodicky kolem krychle. Blízko středu byl v popelu částečně ukrytý předmět. Šla jsem tam, zvedla předmět, oprášila ho a skoro omdlela. Byl to Richardův robot, SB.

SB se značně změnil. Z vnějšku byl zčernalý, malý řídící panel měl odtavený a už nefungoval. Byl to však nepochybně on. Dala jsem si ho ke rtům a políbila ho. Ve vzpomínkách jsem ho viděla chrlit jeden ze Shakespearových sonetů a Richarda, jak s potěšením zaujatě naslouchal.

Bylo zjevné, že SB prošel ohněm. Byl Richard rovněž polapen ve výhni uvnitř krychle? Pečlivě jsem prohrabala popel, ale nenašla jsem žádné kosti. Přemýšlela jsem však, co to hořelo a vytvořilo všechen ten popel. A především, co dělal SB uvnitř krychle?

Byla jsem přesvědčena, že Richard je někde v doupěti létavců, tak jsem strávila dlouhých osm hodin škrábáním se po římsách nahoru a dolů a prohledáváním tunelů. Navštívila jsem všechna místa, kde jsem už byla předtím během svého krátkého pobytu v dávné minulosti, a dokonce jsem našla nějaké nové zajímavé komory neznámého účelu. Ale nikde žádné stopy po Richardovi. Ve skutečnosti žádné známky jakéhokoliv života. S pomyšlením, že krátký den v Rámovi brzy skončí a že v našem doupěti se brzy probudí čtyři děti, jsem se nakonec vrátila, unavená a sklíčená, do svého rámanského domova.

Když jsem dorazila k našemu doupěti, byly příklop i mříž otevřeny. I když jsem si byla téměř jista, že jsem oboje při odchodu zavřela, nedokázala jsem si své úkony přesně vybavit. Nakonec jsem si řekla, že jsem byla možná příliš vzrušená a zapomněla je zavřít. Začala jsem právě sestupoval, a v tom jsem uslyšela Michaela, jak volá: „Nicole!“

Otočila jsem se. Michael se blížil ke vchodu z ulice. Šel rychle, což bylo pro něj neobvyklé, a v náručí nesl Patricka. „Tady jsi,“ řekl a lapal po dechu, když jsem mu šla v ústrety. „Začal jsem si dělat starosti…“

Náhle se zarazil, okamžik na mne zíral a potom se rychle rozhlédl kolem. „Ale kde je Katie?“ zeptal se úzkostlivě.

„Co tím chceš říct, kde je Katie?“ tázala jsem se, poplašena výrazem na Michaelově tváři.

„Ona není s tebou?“ divil se.

Když jsem zavrtěla hlavou a řekla, že jsem ji neviděla. Michael se náhle rozplakal. Přispěchala jsem a utěšila malého Patricka, kterého vystrašily Michaelovy vzlyky a začal rovněž plakat.

„Ach, Nicole,“ řekl Michael, „je mi to tak moc, moc líto. Patrick měl zlou noc, tak jsem si ho vzal do pokoje k sobě. Potom Benjyho rozbolelo břicho a museli jsme ho se Simone dvě hodiny uklidňovat. Všichni jsme usnuli a Katie zůstala v dětském pokoji sama. Asi před dvěma hodinami, když jsme se probudili, byla pryč.“

Nikdy předtím jsem neviděla Michaela tak zdrceného. Snažila jsem se ho utěšit, říct mu, že Katie si asi jen hraje někde poblíž (a až ji najdeme, myslela jsem si, tak ji setřu, že na to nikdy nezapomene), ale Michael mi odporoval.

„Ne, ne, nikde poblíž není. Hledáme ji s Patrickem už přes hodinu.“

Sešli jsme dolů zkontrolovat Simone a Benjyho. Simone nám řekla, že Katie byla hrozně zklamaná, když jsem odešla hledat Richarda sama. „Doufala,“ řekla klidně, „že ji vezmeš s sebou.“

„Proč jsi mi to neřekla včera?“ zeptala jsem se své osmileté dcery.

„Nezdálo se mi to tak důležité,“ odvětila Simone. „Kromě toho by mě ani ve snu nenapadlo, že se Katie bude snažit hledat taťku sama.“

Michael i já jsme byli oba vyčerpáni, jeden z nás však musel jít Katie hledat. Správná volba jsem byla já. Omyla jsem si tvář, objednala u Rámanů pro všechny snídani a rychle jim vyprávěla o svém sestupu do doupěte létavců. Simone a Michael zvolna otáčeli zčernalého SB v dlaních. Dalo se tušit, že také přemýšlejí, co se stalo Richardovi.

„Katie říkala, že taťka šel hledat oktopavouky,“ poznamenala Simone těsně před mým odchodem. „Řekla, že v jejich světě je to vzrušující.“

Byla jsem plna obav, když jsem se plahočila k náměstí vedle doupěte oktopavouků. Během té doby zhasla světla a v Rámovi opět nastala noc. „Prima,“ mumlala jsem si pro sebe, „není nad to snažit se najít ztracené dítě ve tmě.“

Příklop i dvě ochranné mříže na doupěti oktopavouků byly otevřeny. Nikdy předtím jsem neviděla mříže otevřené. Srdce se mi zastavilo. Instinktivně jsem věděla, že Katíc sestoupila do jejich doupěte a že já, přes svůj strach, ji budu následovat.

Nejdříve jsem si klekla a dvakrát do tmy pod sebou zakřičela: „Katie!“ Slyšela jsem, jak její jméno ozvěnou zaznívá v tunelech. Napínala jsem sluch, abych zaslechla odezvu, ale nebylo slyšet vůbec nic. Alespoň, pomyslela jsem si, jsem nezaslechla žádné škrábání kartáčů provázené vysokofrekvenčním kňučením.

Sestoupila jsem z římsy do velké dutiny se čtyřmi tunely, které jsme si s Richardem kdysi pojmenovali „Eenie, Meenie, Mynie a Moe“. Bylo to hrozné, ale přinutila jsem se vejít do tunelu, který jsme s Richardem už předtím sledovali. Po několika krocích jsem se však zastavila, vrátila se a šla do sousedního tunelu. Tato druhá chodba také vedla ke klesající sudovité chodbě s vyčnívajícími hroty, ale vedla kolem místnosti, kterou jsme s Richardem nazvali oktopavoučí muzeum. Pamatovala jsem si jasně hrůzu, kterou jsem před devíti roky cítila, když jsem našla doktora Takagišiho, visícího v tom muzeu, vycpaného jako lovecká trofej.

Existoval důvod, proč jsem chtěla navštívit muzeum, který nebyl nutně spojen s hledáním Katie. Pokud byl Richard oktopavouky zabit (jak se zřejmě stalo Takagišimu – i když nejsem zcela přesvědčena, že nezemřel na infarkt), nebo našlo-li se jeho tělo někde jinde v Rámovi, pak by snad bylo v té místnosti. Říci, že jsem netoužila vidět svého muže jako exemplář zpracovaný neznámým vycpávačem, by bylo závažným podceněním situace; chtěla jsem však především vědět, co se Richardovi stalo. Obzvláště po svém snu.

Když jsem přišla ke vchodu do muzea, zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem zatočila do dveří vlevo. Světla se rozsvítila, jakmile jsem překročila práh, ale naštěstí mi doktor Takagiši nezíral přímo do tváře. Přemístili ho na jiné místo. Ve skutečnosti bylo během těch let celé muzeum předěláno. Všechny kopie biotů, které zabíraly většinu místa v místnosti, když jsme ji s Richardem tehdy krátce navštívili, byly odstraněny. „Exponáty“, pokud je tak lze nazývat, byli teď létavci a lidské bytosti.

Expozice létavců byla blíže dveřím. Tři jedinci viseli s roztaženými křídly se stropu. Jedním z nich byl šedý sametový létavce se dvěma třešňově rudými kroužky, kterého jsme Richard a já viděli těsně před smrtí. V expozici létavců byly další fascinující předměty a dokonce i fotografie, mé oči však přitahovalo místo kolem doktora Takagišiho.

S ulehčením jsem si oddechla, když jsem zjistila, že Richard v místnosti není. Byla tam však naše malá loďka, ta, kterou jsme Richard, Michael a já použili k překonání Válcového moře. Byla na zemi hned vedle doktora Takagišiho. Ležela tam také sbírka předmětů zachráněných z našich pikniků a dalších činností v New Yorku. Středem expozice však byl soubor zarámovaných fotografií na zadní a bočních stěnách.

Přes místnost se nedalo určit, co představují. Zalapala jsem však po dechu, když jsem se k nim přiblížila. Byly to fotografie zasazené do pravoúhlých rámů, z nichž mnohé ukazovaly život uvnitř našeho doupěte. Byly tam snímky nás všech včetně dětí. Ukazovaly nás, jak jíme, spíme, jsme v koupelně. Cílila jsem trnutí, když jsem si výstavku prohlížela. Pozorují nás, pomyslela jsem si, dokonce i v našem domově. Přecházela mne mrazivá hrůza.

Na boční stěně byla speciální sbírka fotografií, které mne zdrtily a přivedly do rozpaků. Na Zemi by kandidovaly do muzea erotiky. Byli jsme na nich s Richardem, jak se v několika různých polohách milujeme. Byl tam rovněž jeden snímek Michaela a mne, nebyl však tak ostrý, protože tu noc byla v naší ložnici tma.

Řada obrázků pod sexuálními scénami ukazovala narození dětí. Byly zachyceny všechny porody včetně Patrickova, což potvrzuje, že špehování pokračuje. Z umístění scén zachycujících sex a porod vedle sebe bylo zřejmé, že oktopavouci (nebo Rámané) určitě pochopili náš reprodukční proces. Byla jsem zcela zaujata fotografiemi, snad patnáct minut. Mé soustředění bylo totam, když jsem zaslechla velice hlasitý zvuk kartáčů tažených po kovu, který přicházel ze směru dveří do muzea. Hrozně jsem se lekla. Zůstala jsem stát, přimrzlá na místě a divoce se rozhlížela. Z místnosti nebyl jiný východ.

Během několika sekund přiskotačila dveřmi Katie. „Mami!“ zakřičela, když mne spatřila. Přeběhla přes muzeum, málem porazila doktora Takagišiho a skočila mi do náruče.

„Ach, mami,“ řekla. Prudce mne objímala a líbala. „Věděla jsem, že přijdeš.“

Zavřela jsem oči a držela vší silou své ztracené dítě. Slzy mi stékaly po tvářích. Zhoupla jsem Katie ze strany na stranu a utěšovala ji: „Je to v pořádku, drahoušku, je to v pořádku.“

Když jsem si otřela oči a otevřela je, ve dveřích do muzea stál oktopavouk. Momentálně se nehýbal, jako by pozoroval znovushledání matky s dcerou. Stála jsem ohromena, zalita vlnou emocí od radosti až k úplné hrůze.

Katie vycítila můj strach. „Nedělej si starosti, mami.“ řekla a dívala se přes rameno na oktopavouka. „Neublíží ti. Chce se jenom dívat. Byl už mnohokrát blízko u mě.“

Má hladina adrenalinu dosáhla absolutního maxima. Oktopavouk pořád stál (nebo seděl, nebo cokoliv, co oktopavouci dělají, když se nepohybují) ve dveřích. Jeho velká černá hlava, téměř koule, seděla na těle. které se u podlahy rozšiřovalo do osmi černě a zlatě pruhovaných chapadel. Ve středu hlavy měl dvě rovnoběžné prohlubeniny umístěné symetricky kolem neviditelné osy, která vedla seshora dolů. Přesně uprostřed mezi těmito dvěma důlky, asi metr nad podlahou, měl podivuhodnou čtvercovou čočkovou strukturu o straně deset centimetrů, kterou tvořila želatinová kombinace čar mřížky a tekutého černého a bílého materiálu. Zatímco na nás oktopavouk upřeně hleděl, v čočkách se to hemžilo aktivitou.

Na hlavě mezi prohlubeninami se nacházely další orgány, jak nad čočkami, tak pod nimi, neměla jsem však čas, abych je studovala. Oktopavouk se k nám v místnosti blížil a přes Katiino ujišťování jsem se začala strachy třást. Kartáčový zvuk vydávaly brvám podobné chomáče na spodku chapadel, když se pohybovaly po podlaze. Vysokofrekvenční kňučení vycházelo z malého otvoru v dolní části pravé strany hlavy.

Strach mi na několik sekund zastavil myšlenkové pochody. Když se stvoření blížilo, převážila má přirozená reakce prchnout. Naneštěstí v této situaci byla k ničemu. Nebylo kam utéci.

Oktopavouk se zastavil až ve vzdálenosti pouhých pěti metrů. Postavila jsem Katie ke stěně a stála mezi ní a oktopavoukem. Zvedla jsem ruku. V záhadné čočce propukla lavina aktivity. Dostala jsem náhle nápad. Sáhla jsem do kombinézy a vytáhla svůj počítač. Třesoucími se prsty (oktopavouk zvedl před čočku dvě chapadla –zpětně si kladu otázku, zda si nemyslel, že vytáhnu zbraň) jsem vyvolala na monitor obraz Richarda a vystrčila ho směrem k oktopavoukovi.

Když jsem se dále nehýbala, stvoření pomalu položilo svá obranná chapadla na podlahu. Zíralo na monitor téměř celou minutu a potom, k mému úžasu, mu kolem hlavy přeběhla zářivě fialově zbarvená vlna začínající na hraně prohlubeniny. Tuto fialovou následoval po několika sekundách duhový vzor červené, modré a zelené, každý pruh jiné šířky, který také vyšel ze stejného zdroje a po oběhnutí hlavy skončil v rovnoběžném důlku vzdáleném téměř tři sta šedesát stupňů.

Katie i já jsme na něj zíraly v posvátné bázni. Oktopavouk zvedl jedno chapadlo, ukázal na monitor a zopakoval širokou fialovou vlnu. Okamžik později, stejně jako předtím, se objevil stejný duhový vzor.

„Mluví k nám, mami,“ zašeptala Katie.

„Myslím, že máš pravdu.“' přisvědčila jsem. „Ale nemám tušení, co říká.“

Po čekání, které se zdálo nekonečné, začal oktopavouk couvat ke vchodu a chapadlem nás pobízel, abychom ho následovaly. Neměl už žádné barevné pásy. Držely jsme se s Katie za ruce a opatrně šly za ním. Katie se začala rozhlížet kolem a všimla si poprvé fotografií na stěně. „Podívej se mami,“ řekla, „mají obrázky naší rodiny.“

Umlčela jsem ji a řekla jí, ať dává pozor na oktopavouka. Ten ustoupil do tunelu a směřoval ke svislé chodbě s hřeby a spodním chodbám. To nám dalo možnost, kterou jsme potřebovaly. Zvedla jsem Katie, řekla jí, ať se pořádně drží, a běžela jsem nejvyšší rychlostí tunelem. Má chodidla se skoro nedotýkala podlahy, dokud jsem nebyla na rampě a zpět v New Yorku.

Michael byl nadšený, když uviděl Katie, i když si velice bral k srdci (což já činím pořád), že ve stěnách a stropech našeho obydlí jsou skryté kamery. Nikdy jsem Katie pořádně nesjela za to, že odešla sama – příliš se mi ulevilo, že jsem ji vůbec našla. Katie řekla Simone, že zažila „nádherné dobrodružství“ a že oktopavouk byl „hodný“. Takový je dětský svět.