Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

ZAHRADA RÁMOVA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

Ellie fascinovaly porcelánové figurky. Zvedla jednu, děvčátko oblečené do světlemodrého baletního úboru, a otáčela jí v rukou. „Podívej se na to, Benjy,“ vyzvala bratra. „Někdo to udělal – úplně sám.“

„Tato je vlastně kopie,“ řekl španělský obchodník, „ale umělec udělal originál, z něhož byl pořízen počítačový otisk. Proces reprodukce je nyní tak přesný, že dokonce expertům dělá potíže rozhodnout, co jsou kopie.“

„A vy jste shromáždil všechno tohle na Zemi?“ mávla Ellie rukou na asi sto figurek na stole a v malých skleněných pouzdrech.

„Ano,“ přisvědčil pan Murillo pyšně. „Ačkoliv jsem byl v Seville státním úředníkem – stavební povolení a podobné záležitosti, vlastnili jsme s ženou také malý obchod. Zamilovali jsme se do porcelánu asi před deseti roky a od té doby jsme ho náruživě sbírali.“

Paní Murillo, také skoro padesátnice vyšla ze zadní místnosti, kde ještě rozbalovala zboží. „Rozhodli jsme se,“ řekla, „dlouho před tím, než jsme se dozvěděli, že nás MVS skutečně vybrala, že bez ohledu na to, jak omezené množství zavazadel bylo pro cestu Ninou povoleno, přivezeme celou sbírku porcelánu s sebou.“

Benjy držel tanečnici jen několik centimetrů od obličeje. „Pře-krás-ná,“ řekl se širokým úsměvem.

„Děkuji,“ řekl pan Murillo. „Doufali jsme, že založíme v Lowellově kolonii spolek sběratelů,“ dodal. „Tři nebo čtyři další cestující na Nině si rovněž přivezli několik kousků.“

„Můžeme si je prohlédnout?“ zeptala se Ellie. „Budeme velice opatrní.“

„Poslužte si,“ souhlasil pan Murillo. „Nakonec, až se všechno usadí, začneme nějaké předměty – samozřejmě duplikáty – prodávat, nebo vyměňovat. Teď jsou zde pouze vystaveny, aby je lidé mohli obdivovat.“

Zatímco Ellie a Benjy zkoumali porcelánové výtvory, vešlo do obchodu několik dalších lidí. Murillovi otevřeli obchod teprve před několika dny. Prodávali svíčky, módní ubrousky a další malé ozdoby domácnosti.

„Vy jste určitě nemrhal časem, Carlosi.“ řekl o několik minut později panu Murillovi hřmotný Američan. Z jeho počátečního pozdravu bylo zřejmé, že to je spolucestující z Niny.

„Pro nás to bylo lehčí, Travisi.“ odvětil pan Murillo. „Nemáme rodinu a k bydlení nám stačí malý domek.“

„My jsme se ještě ani nenastěhovali do domu,“ stěžoval si Travis. „Určitě budeme žít v této čtvrti, ale Chelsea a děti nemůžou najít dům, který by se všem líbil… Chelsea je ještě tím vším vystrašena. Myslí si, že MVS nám neříká pravdu ani teď.“

„Připouštím, že je ohromně obtížné akceptovat, že tato kosmická stanice byla postavena mimozemšťany jen proto, aby nás mohli pozorovat… A bylo by jistě snadnější věřit tomu, co MVS říká, kdyby existovaly obrázky z toho Uzlu. Ale proč by nám lhali?“

„Lhali předtím. Nikdo se o tomto místě ani nezmínil až do dne před setkáním… Chelsea si myslí, že jsme částí pokusu MVS s vesmírnou kolonií. Říká, že tady nějakou dobu zůstaneme a potom nás přesunou na Mars, aby mohli porovnat oba typy kolonií.“

Pan Murillo se rozesmál. „Vidím, že se od té doby, co jsme opustili Ninu, Chelsea nezměnila.“ Zvážněl. „Víte, Juanita a já jsme také pochybovali, obzvláště když uběhl první týden a nikdo neviděl žádnou známku mimozemšťanů. Strávili jsme celé dva dny potulováním se kolem, rozhovory s ostatními lidmi – v podstatě jsme vedli své soukromé vyšetřování. Nakonec jsme dospěli k závěru, že MVS musí říkat pravdu. Za prvé, je to prostě příliš absurdní, aby to byla lež. Za druhé, paní Wakefieldová byla velice přesvědčivá. Při veřejném vystoupení odpovídala na otázky skoro dvě hodiny a ani Juanita, ani já jsme neobjevili jedinou nesrovnalost.“

„Je pro mne obtížné představit si. že někdo spí dvanáct let,“ řekl Travis a kroutil hlavou.

„Samozřejmě. Pro nás také. Ale my jsme si skutečně prohlédli somnarium, kde měli Wakefieldovi spát. Všechno bylo přesně tak, jak to Nicole na shromáždění popsala. Celá budova je mimochodem ohromná. Je tam dost lůžek a místností, aby se tam vešli všichni kolonisté, kdyby to bylo nutné… To určitě nedává smysl, aby MVS postavila takové ohromné zařízení jenom proto, aby podpořila lež.“

„Možná máte pravdu.“

„Ať už je to jak chce, my jsme se rozhodli podle toho zařídit. Aspoň prozatím. A určitě si nemůžeme stěžovat na naše životní podmínky. Všechno ubytování je prvotřídní. Juanita a já dokonce máme svého vlastního robota Lincolna, aby nám pomáhal, jak doma, tak v obchodě.“

Ellie velice pozorně naslouchala rozhovoru. Pamatovala si, co jí řekla matka den předtím, když se jí ptala, mohou-li Benjy a ona jít do čtvrti na procházku. „Myslím, že ano,“ řekla Nicole, „ale když vás někdo pozná jako Wakefieldovy a začne se vás vyptávat, nemluvte s ním. Buďte zdvořilí a pak přijďte co nejrychleji domů. Pan Macmillan nechce, abychom zatím mluvili o svých zážitcích s někým jiným než se zaměstnanci MVS.“

Zatímco Ellie obdivovala porcelánové figurky a pozorně naslouchala rozhovoru mezi panem Murillem a mužem jménem Travis, Benjy se někam zatoulal. Když si Ellie uvědomila, že není vedle ní, začala panikařit.

„Na co čumíš, kámo?“ uslyšela Ellie nepříjemný mužský hlas z druhé strany obchodu.

„Má moc pěk-né vla-sy,“ odpověděl Benjy. Stál v uličce a bránil muži a jeho ženě v postupu. Usmíval se a vztáhl ruku k ženině nádherným dlouhým blond vlasům. „Můžu se jich dotknout?“ ptal se.

„Jsi blázen?… Samozřejmě ne… Teď se kliď z…“

„Jasone, myslím si, že je retardovaný,“ řekla žena klidně a chytila muže za ruku, než Benjyho odstrčil.

V tom okamžiku došla k bratrovi Ellie. Uvědomila si, že muž se hněvá, ale nevěděla, co má dělat. Šťouchla Benjyho něžně do ramene. „Podívej se, Ellie,“ vykřikl a v rozrušení polykal slova, „podívej se na její pěk-né žlu-té vla-sy.“

„Je ten grázl tvůj přítel?“ ptal se vysoký muž Ellie.

„Benjy je můj bratr,“ odpověděla Ellie s obtížemi.

„No, odveď ho odsud… Obtěžuje mou ženu.“

„Pane,“ řekla Ellie, když sebrala odvahu, „můj bratr to nemyslí zle. Ještě nikdy neviděl z blízka blond vlasy.“

Muž svraštil vztekem a rozpaky tvář. „Cožeeeee?“ Podíval se na svou ženu. „Co je s těma dvěma? Jeden je panák a druhá…“

„Nejste vy dvě z Wakefieldových dětí?“ přerušil ho příjemný ženský hlas za Ellie.

Zneklidněná Ellie se otočila. Paní Murillo vkročila mezi sourozence a manželský pár. Ona i její muž přešli obchod, hned jak uslyšeli zvýšené hlasy. „Ano, paní,“ řekla Ellie tiše. „Ano, jsme.“

„Chcete říct, že tohle jsou dvě z dětí, které přiletěly z dalekého vesmíru?“ ptal se muž jménem Jason.

Ellie se podařilo odtáhnout rychle Benjyho ke dveřím obchodu. „Velice se omlouváme,'' řekla Ellie, než ona i Benjy odešli. „Nechtěli jsme způsobil žádné potíže.“

„Zrůdy!“ slyšela Ellie někoho vykřiknout, když za sebou zavírala dveře.

 

Byl to další vyčerpávající den. Nicole byla velmi unavená. Stála před zrcadlem a čistila si pleť obličeje. „Ellie a Benjy měli nepříjemný zážitek ve čtvrti,“ řekl Richard z ložnice. „Nechtěli mi o tom moc povědět.“

Nicole strávila ten den třináct dlouhých hodin tím, že pomáhala vyřizovat cestující z Niny. I když ona, Kendži Watanabe a další usilovně pracovali, zdálo se, jako by nikdo nebyl spokojen, a pořád zbývaly další věci, které bylo třeba udělat. Mnozí z nových osadníků byli přímo nedůtkliví, když se jim snažila vysvětlit postupy, které MVS stanovila pro přidělování potravy, bydlení a pracovních oblastí.

Už se mnoho dnů pořádně nevyspala. Nicole se dívala na váčky pod svýma očima. Musíme však skončit s touto skupinou, než přijede Santa Maria, říkala si. Ti budou mnohem obtížnější.

Nicole si utřela tvář ručníkem a vešla do ložnice, kde na posteli seděl Richard. „Jak se ti dnes vedlo?“ zeptala se.

„Ne špatně… Bylo to ve skutečnosti dost zajímavé… Pomalu, ale jistě se inženýři ze Země cítí s Einsteiny lépe.“ Odmlčel se. „Slyšelas, co jsem říkal o Ellie a Benjym?“

Nicole si vzdychla. Z tónu Richardova hlasu porozuměla jeho opravdovému vzkazu. Vzdor své únavě vyšla z ložnice a šla přes halu.

Ellie už spala, ale Benjy, v pokoji, který sdílel s Patrickem, byl ještě vzhůru. Nicole si sedla vedle Benjyho a vzala ho za ruku. „A-hoj, mami,“ řekl chlapec.

„Strýček Richard se zmínil, že jste ty a Ellie šli dnes odpoledne do čtvrti,“ pravila Nicole svému nejstaršímu synovi.

Na několik sekund se na chlapcově tváři objevil výraz bolesti, a pak se zase ztratil. „Ano, ma-mi,“ přisvědčil.

„Ellie mi řekla, že je poznali a že jim jeden z nových osadníků nadával,“ řekl Patrick z druhé strany pokoje.

„Je to tak, drahoušku?“ zeptala se Nicole Benjyho, jehož stále držela za ruce a hladila.

Chlapec téměř nezřetelně přikývl a mlčky se díval na matku.

„Co je to grázl, ma-mi?“ zeptal se znenadání a oči se mu zalily slzami.

Nicole ho k sobě přivinula. „Nazval tě dnes někdo grázlem?“ zeptala se šeptem.

Benjy přikývl. „To slovo nemá speciální význam,“ odvětila Nicole. „Komukoliv, kdo je jiný, nebo proti komu snad mohou byl námitky, by se mohlo říci grázl.“ Opět Benjyho polaskala. „Lidé užívají podobná slova, když nepřemýšlejí. Kdokoliv tě takto nazval, byl asi zmatený, nebo rozrušený jinými událostmi ve svém životě a posmíval se ti, protože ti nerozuměl… Udělal jsi něco, co ho obtěžovalo?“

„Ne, ma-mi. Jenom jsem mu řekl, že se mi líbí že-ni-ny žluté vlasy.“

Trvalo to několik minul, ale Nicole se nakonec dozvěděla podstatu toho, co se v obchodě s porcelánem stalo. Když se jí zdálo, že už je Benjy uklidněný, přešla pokoj, aby políbila na dobrou noc Patricka. „A co ty?'' zeptala se ho. „Tvůj den byl bez problémů?“

„Většinou,“ řekl Patrick. „Měl jsem jenom jednu pohromu – dole v parku.“ Snažil se usmál. „Několik nových chlapců hrálo košíkovou a vyzvalo mne, abych se přidal – byl jsem úplně strašný. Dva z nich se mi vysmáli.“

Nicole Patricka dlouze a něžně objala. Patrick je silný, řekla si, když byla venku v hale a směřovala k ložnici. I on však potřebuje podporu. Zhluboka se nadechla. Dělám správnou věc? Ptala se tak sama sebe už mnohokrát od té doby, kdy se zapojila do všech otázek plánování kolonie. Cítím se za všechno zde tak zodpovědná. Chci, aby Nový Eden začal, jak se sluší a patří… Ale moje děti ještě potřebují víc mého času… Dosáhnu vůbec někdy správné rovnováhy?

Richard byl ještě vzhůru, když se Nicole k němu přitulila. Podělila se s ním o Benjyho příběh. „Je mi líto, že jsem mu nedokázal pomoci,“ řekl Richard. „Existují prostě věci, které jenom matka…“

Nicole byla tak vyčerpaná, že usnula, než Richard dokončil vetu. Chytil ji pevně za ruku. „Nicole,“ začal, „je zde ještě něco, o čem si musíme promluvit. Na neštěstí to nemůže počkat – ráno nemusíme mít žádný čas v soukromí.“

Nicole se přetočila a tázavě na něj pohlédla. „Týká se to Katie,“ řekl. „Doopravdy potřebuji tvou pomoc… Zítra večer se koná další z těch tanečních zábav, aby se mladí poznali – pamatuješ se, minulý týden jsme Katie řekli, že může jít, ale jedině tehdy, když s ní půjde Patrick a když přijde domů v rozumnou dobu… No, dnes jsem ji náhodou viděl stál v nových šatech před zrcadlem. Byly krátké a příliš ji odhalovaly. Když jsem se jí zeptal na šaty, a pak jí řekl, že se mi nezdají jako patřičné oblečení na obyčejný taneční večírek, rozzuřila se. Trvala na tom, že ,ji špehuji‘, a potom mne informovala, že jsem ,beznadějný ignorant‘, co se módy týká.“

„Co jsi řekl ty?“

„Pokáral jsem ji. Chladně na mne zírala a neřekla nic. O několik minut později odešla beze slova z domu. Večeřeli jsme s dětmi bez ní… Vrátila se domů asi třicet minut před tebou. Byla cítit tabákem a pivem. Když jsem se snažil s ní promluvit, řekla jenom ,neotravuj mě‘, šla do svého pokoje a práskla dveřmi.“

Toho jsem se obávala, myslela si Nicole, jak ležela v tichu vedle Richarda. Už od doby, kdy byla malá holčička, se objevovaly všechny příznaky. Katie je brilantní, je však také sobecká a plachá…

„Chtěl jsem jí říct, že se zítřejšího tance nezúčastní,“ říkal Richard, „ale pak jsem si uvědomil, že podle jakékoliv normální definice je dospělá. Konec konců, v registrační kartě na administrativním úřadě má zapsán věk dvacet čtyři. Opravdu s ní nemůžeme jednat jako s dítětem.“

Ale emocionálně je jí možná čtrnáct, myslela si Nicole, plna nevole, když Richard začal vypočítávat všechny potíže, které měli s Katie od doby, kdy přišli na Rámu první další lidé. Nezáleží jí na ničem kromě vlastních dobrodružství a vzrušení.

Nicole si vzpomněla na den, který strávila s Katie v nemocnici. Bylo to týden předtím, než přijeli osadníci z Niny. Katie fascinovalo všechno složité lékařské zařízení a opravdově se zajímala, jak pracuje: když jí však Nicole navrhla, že by mohla pracovat v nemocnici, dokud nebude otevřena univerzita, Katie se hlasitě smála. „Děláš si legraci?“ ptala se. „Nedovedu si představit nic nudnějšího. Obzvláště, když se tu objeví stovky nových lidí, s nimiž se lze setkat.“

Ani Richard, ani já toho nemůžeme moc udělat, řekla si Nicole s povzdechem. Můžeme si o ni dělat starosti a nabídnout jí svou lásku, ona se však už rozhodla, že všechny naše znalosti a zkušenosti jsou k ničemu.

V ložnici se rozhostilo ticho. Nicole se naklonila a políbila Richarda. „Promluvím zítra s Katie o šatech,“ řekla, „ale pochybuji, že to bude něco platné.“

 

Patrick seděl sám ve skládací židli u stěny školní tělocvičny. Upil ze své sody a mrkl na hodinky, když pomalá hudba skončila a tucet párů tančících na velké ploše se zastavilo. Katie a Olaf Larsen, vysoký Švéd, jehož otec byl členem štábu kapitána Macmillana, se krátce políbili, než se vydali zavěšeni k Patrickovi.

„Olaf a já půjdeme ven na cigaretu a další lok whisky,“ řekla Katie, když došli k Patrickovi. „Nechceš jít s námi?“

„Už máme zpoždění, Katie,“ odpověděl Patrick. „Řekli jsme, že přijdeme domů ve dvanáct třicet.“

Švéd Patricka blahosklonně poplácal po zádech. „Pojď, chlapče,“ řekl. „Uvolni se. Tvá sestra a já se dobře bavíme.“

Olaf už byl opilý. Obličej měl zarudlý od pití a tance. Ukázal přes místnost. „Vidíš to děvče s rusými vlasy, bílými šaty a velkými kozami? Jmenuje se Beth a je to pořádné číslo. Celou noc čekala, že ji požádáš o tanec. Chtěl bys, abych tě představil?“

Patrick zavrtěl hlavou. „Podívej se, Katie,“ řekl, „já chci jít. Seděl jsem tady trpělivě…“

„Ještě půl hodiny, bratříčku,“ přerušila ho Katie. „Půjdu na chvilku ven, pak se vrátím na dva tance. A potom odejdeme. Oukej?“

Políbila Patricka na tvář a šla s Olafem ke dveřím. Ve zvukovém systému tělocvičny se rozezněl rychlý tanec. Patrick fascinovaně pozoroval, jak se mladé páry pohybují v souladu s prudkým rytmem hudby. „Ty netancuješ?“ zeptal se ho mladík, který obcházel po obvodu tanečního parketu.

„Ne,“ odvětil Patrick. „Nikdy jsem to nezkusil.“

Mladík se na Patricka divně podíval. Pak se zastavil a usmál se. „Ovšem,“ řekl, „ty jsi jeden z Wakefieldových… Ahoj, jmenuji se Brian Walsh. Jsem z Wisconsinu, uprostřed Spojených států. Moji rodiče by měli organizovat univerzitu.“

Patrick nevyměnil víc než pár slov s nikým kromě Katie od doby, kdy před několika hodinami přišli. Ochotně si s Brianem Walshem potřásl rukou a oba si několik minut přátelsky povídali. Brianovi, který měl polovinu studia počítačového inženýrství za sebou, když jeho rodinu vybrali do Lowellovy kolonie, bylo dvacet a byl jedináček. Byl také ohromně zvědavý na zážitky svého společníka.

„Řekni mi,“ žádal Patricka, když se začali spolu cítit pohodlněji, „existuje opravdu to místo jménem Uzel? Nebo je to jenom část nějakého neuvěřitelného příběhu vysněného MVS?“

„Ne,“ odpověděl Patrick, který zapomněl, že nemá o takových věcech diskutovat. „Uzel existuje. Můj otec říká, že je to mimozemská postupná zpracovávací stanice.“

Brian se nenuceně zasmál. „Takže někde blízko Siria je gigantický trojúhelník postavený neznámým superdruhem? A jeho účelem je pomoct jim studovat jiné tvory, kteří cestují vesmírem? Prima. To je nejfantastičtější historka, jakou jsem kdy slyšel. Ve skutečnosti skoro všechno, co nám tvá matka na otevřeném setkání řekla, je neuvěřitelné. Připouštím však, že existence této vesmírné stanice a technologická úroveň robotů dělá její příběh věrohodnější.“

„Všechno, co má matka řekla, je pravda,“ prohlásil Patrick. „A některé z nejneuvěřitelnějších příhod byly záměrně vynechány. Na příklad moje máma hovořila s úhořem s kápí, který mluvil bublinami. Také…“

Patrick se zarazil, vzpomněl si na Nicolina varování.

Brian byl fascinován. „Úhoř s kápí? Jak věděla, co říká?“

Patrick se podíval na hodinky. „Omluv mne, Briane,“ řekl stroze, „ale jsem tady se svou sestrou a mám se s ní setkat…“

„Je to ta v krátkých červených šatech s opravdu velkým výstřihem?“

Patrick přikývl. Brian objal svého nového přítele kolem ramen. „Něco ti poradím.“ řekl. „Někdo by měl tvé sestře domluvit. Chová ke všem těm chlápkům tak, že si o ní každý myslí, že je rozhoďnožka.“

„To je celá Katie,“ řekl Patrick defenzivně. „Nikdy nebyla s nikým kromě rodiny.“

„Promiň,“ řekl Brian a pokrčil rameny. „Stejně mi do toho nic není… Poslyš, proč mě někdy nenavštívíš? Náš rozhovor se mi moc líbil.“

Patrick se s Brianem rozloučil a šel ke dveřím. Kde je Katie? Proč se nevrátila do tělocvičny?

Uslyšel její hlasitý smích několik sekund poté, co vyšel ven. Katie stála na hřišti se třemi muži. Jedním z nichž byl Olaf Larsen. Všichni kouřili, smáli se a popíjeli z láhve, kterou si podávali kolem.

„Tak jakou pozici máš nejraději ty?“ ptal se tmavý mladík s knírkem.

„Ah, dávám přednost tomu být nahoře.“ řekla Katie se smíchem. Dala si lok z láhve. „Tak mám kontrolu.“

„To se mi líbí,“ odpověděl muž, který se jmenoval Andrew. Zachichotal se a dal jí ruku sugestivně na zadek. Katie ji se smíchem odstrčila. Potom uviděla blížícího se Patricka.

„Pojď sem, bratříčku,“ zakřičela. „Tahle břečka, co pijeme, je dynamit.“

Tři muži, kteří byli těsně u Katie, trošku odstoupili, když se k nim Patrick blížil. I když byl ještě hubený a nevyvinutý, jeho výška z něj dělala v mdlém osvětlení impozantní postavu.

„Odcházím domů, Katie,“ řekl Patrick, když došel k ní a odmítl láhev, „a myslím, že bys měla jít se mnou.“

Andrew se zasmál. „To tedy máš sakra fajnové děvče na večírek, Larsene.“ řekl sarkasticky, „s nedospělým bratrem jako gardedámou.“

Katie vzplanul v očích hněv. Dala si další pořádný lok z láhve a předala ji Olafovi. Pak popadla Andrewa, políbila ho divoce na rty a přitiskla k němu své tělo.

Patrick byl v rozpacích. Olaf a třetí muž je povzbuzovali a hvízdali, když Andrew její polibek opětoval. Po téměř minutě se Katie odtáhla. „Jdeme, Patricku,“ řekla s úsměvem a s očima upřenýma na muže, kterého líbala. „Myslím, že na jednu noc to stačí.“