Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

ZAHRADA RÁMOVA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

Sny přišly opět brzy ráno. Nicole se probudila a snažila se vzpomenout si, co sejí zdálo, ale vše, co si dokázala vybavit, byly jen jednotlivé obrazy. V jednom snu viděla Omehovu tvář bez těla. Její pradědeček z národa Senoufo ji před něčím varoval, Nicole však nedokázala porozuměl, co říká. Ve druhém snu viděla Richarda, jak vchází do moře, těsně předtím, než se k břehu přivalila zničující vlna.

Nicole si protřela očí a mrkla na hodiny. Bylo krátce před čtvrtou. Téměř ve stejnou dobu každé ráno tento týden, myslela si. Co to znamená? Vstala a šla do koupelny.

O chvilku později byla v kuchyni oblečená do cvičebního úboru. Vypila sklenici vody. Biot Abraham Lincoln, který nehybně odpočíval u stěny na konci kuchyňského pultu, se aktivoval a přiblížil se k Nicole.

„Dala byste si kávu, paní Wakefieldová?“ zeptal se a vzal od ní prázdnou sklenici.

„Ne, Lincolne,“ odvětila. „Jdu teď ven. Vzbudí-li se někdo, řekněte mu, že se vrátím před šestou.“

Nicole šla chodbou ke dveřím. Než vyšla z domu, minula pracovnu na pravé straně chodby. Na Richardově stole byly poházeny papíry, vedle nového počítače, který sám navrhl a sestrojil, i na něm. Richard byl nesmírně pyšný na svůj nový počítač, k jehož postavení ho Nicole pobízela, i když bylo nepravděpodobné, že někdy úplně nahradí jeho oblíbenou elektronickou hračku, standardní kapesní počítač MVS. Richard zbožně nosil malý přenosný přístroj už od doby před vypuštěním Newtona.

Nicole poznala Richardovo písmo na některých stránkách, nedokázala však přečíst nic z jeho symbolického počítačového jazyka. V poslední době zde strávil mnoho dlouhých hodin, myslela si Nicole a pocítila výčitky svědomí. I když je přesvědčen, že co dělá, je špatně.

Zpočátku Richard odmítl zúčastnit se úsilí dekódovat algoritmus, který ovládal počasí v Novém Edenu. Nicole si jasně vzpomínala na jejich diskuzi. „Souhlasili jsme s účastí v této demokracii,“ tvrdila. „Když se ty a já rozhodneme ignorovat zákon, dáme nebezpečný příklad druhým…“

„To není zákon,“ přerušil ji Richard. „Je to jen rezoluce. A víš stejně dobře jako já, že je to neuvěřitelně hloupý nápad. Ty i Kendži jste proti tomu bojovali. A kromě toho, neřeklas mi jednou, že máme povinnost protestovat proti hlouposti většiny?“

„Prosím, Richarde,“ odpověděla mu Nicole. „Můžeš samozřejmě každému vysvětlit, proč si myslíš, že je rezoluce nesprávná. Ale úsilí o algoritmus se stalo volební otázkou. Všichni osadníci vědí, že máme blízko k Watanabemu. Budeš-li rezoluci ignorovat, bude to vypadat, že Kendži se záměrně snaží podkopat…“

Zatímco si Nicole vzpomínala na dřívější rozhovor s Richardem, přejížděla mimoděk očima po pracovně. Když se jí mysl opět soustředila na přítomnost, zjistila s trochou překvapení, že hledí na tři figurky v otevřené poličce nad Richardovým stolem. Princ Jindra, Falstaff, SB, myslela si. Jak dlouho nás už Richard s vámi nebavil?

Nicole si vzpomněla na dlouhé, jednotvárné týdny poté, co se její rodina probudila z roků spánku. Když čekali na příjezd nových osadníků, byli Richardovi roboti hlavním zdrojem jejich zábavy. V paměti stále slyšela radostný smích svých dětí a viděla, jak se její muž potěšeně usmívá. To byly jednodušší, snazší časy, řekla si. Zavřela dveře do pracovny a pokračovala v cestě halou. Před tím, než se život stal příliš komplikovaným pro hru. Teď tví malí přátelé jenom tiše sedí na poličce.

Venku na ulici, pod pouličním světlem, se Nicole na okamžik zastavila u stojanu s jízdními koly. Váhala, dívala se na své kolo, potom se obrátila a zamířila na zadní dvorek. O minutu později přešla trávník za domem a byla na stezce, která se vinula na horu Olymp.

Nicole šla rychle. Byla hluboce zamyšlena. Dlouho nevěnovala žádnou pozornost svému okolí. Mysl jí skákala z jedné věci na druhou, z problémů týkajících se Nového Edenu k podivným obrazcům jejích snů, k úzkosti o děti, obzvlášť o Katie.

Přišla na rozcestí. Malý vkusný nápis vysvětloval, že cesta vlevo vede ke stanici lanovky, vzdálené osmdesát metrů, odkud se dá vyjet na vrchol Olympu. Nicolina přítomnost na rozcestí byla elektronicky zjištěna a pobídla biotku Garciu, aby se k ní ze směru lanovky vydala.

„Neobtěžujte se,“ křikla Nicole. „Půjdu pěšky.“

V zákrutech stezku na úbočí se otvíral pozoruhodný výhled na kolonii. Nicole se zastavila na jedné vyhlídce, pět set metrů vysoko a necelé tři kilometry chůze od jejich domu, a dívala se přes Nový Eden. Byla jasná noc s malou vlhkostí vzduchu.

Dnes nebude pršet, myslela si Nicole, protože věděla, že ve dnech, kdy prší, jsou rána vždy nasycena vodní párou. Právě pod sebou měla čtvrt Beauvois – světla v nové továrně na nábytek jí umožnila identifikovat většinu známých budov i z této vzdálenosti. Čtvrt San Miguel, severněji, byla ukryta za horou. Ale na druhé straně kolonie, daleko za City, mohla Nicole postřehnout záblesky světla, kterými zářilo Nakamurovo Vegas.

Okamžitě upadla do špatné nálady. To proklaté místo je otevřeno celou dlouhou noc, bručela, spotřebovává kritické zdroje energie a nabízí nechutné zábavy.

Když se dívala na Vegas, nedokázala nemyslel na Katie. Takový přirozený talent, povzdechla si Nicole, když obraz její dcery doprovodilo píchnutí u srdce. Nemohla si pomoci a přemýšlela, je-li Katie v třpytícím se fantastickém životě na druhé straně kolonie ještě vzhůru. A taková ohromná ztráta, myslela si Nicole a kroutila hlavou.

Richard a ona hovořili o Katie často. Existovaly jen dvě oblasti, v nichž se střetávali – Katie a politika v Novém Edenu. A nebylo zcela přesné říkat, že se o politiku přeli. Richard přirozeně cítil, že všichni politici, kromě Nicole a možná Kendžiho Watanabeho, jsou v podstatě bez principů. Jeho metoda diskuze spočívala v tom, že udělal obšírné prohlášení o nechutných postupech v senátu, nebo dokonce v Nicolině soudní síni, a potom odmítl dál o tom uvažovat.

Katie byla jiná záležitost. Richard vždy tvrdil, že Nicole byla na Katie příliš tvrdá. Dává mi také vinu, myslela si Nicole, když hleděla na vzdálená světla, že s ní netrávím dost času. Tvrdí, že můj skok do politiky kolonie nechal dětem matku na částečný úvazek, a to v nejkritičtějším údobí jejich života.

Katie už nebyla skoro nikdy doma. Ještě pořád měla v jejich domě pokoj, ale většinu svých nocí trávila v jednom z luxusních bytů, které Nakamura postavil uvnitř komplexu Vegas.

„Jak tam platíš nájem?“ zeptala se Nicole jeden večer své dcery, těsně před obvyklým nepříjemným výstupem.

„Jak si myslíš, mami?“ reagovala Katie bojovně. „Pracuji. Mám spoustu času. Na univerzitě jsem si zapsala jenom tři kurzy.“

„Jakou práci děláš?“ ptala se Nicole.

„Jsem hosteska, bavička… víš, co je potřeba,“ odpověděla Katie neurčitě.

Nicole se odtrhla od světel Vegas. Ovšem, řekla si, je zcela pochopitelné, že je Katie zmatená. Neměla nikdy žádné dospívání. Ale přece jen, nezdá se, že by se lepšila… Nicole se vydala zase do kopce, snažila se rozptýlit narůstající chmury.

Ve výšce mezi pěti sty a tisícem metrů byla hora pokryta hustými stromy, které byly už pět metrů vysoké. Tady vedla cesta k vrcholku mezi horou a vnější zdí kolonie v tmavém úseku, který byl delší než kilometr. Temnota byla jednou přerušena, blízko konce, vyhlídkou ve směru na sever.

Nicole dosáhla nejvyššího místa svého výstupu. Zastavila se na vyhlídce a dívala se na San Miguel. Zde je důkaz, myslela si a kroutila hlavou, že jsme v Novem Edenu zklamali. Přese všechno existuje v Ráji chudoba a beznaděj.

Viděla, jak ten problém vzniká, dokonce ho ke konci svého jednoletého funkčního období prozatímní guvernérky přesně předpověděla. Ironií je, že proces, kterým vznikl San Miguel, kde je životní standard poloviční než v ostatních třech čtvrtích Nového Edenu, začal vzápětí po příjezdu Pinty. První skupina osadníků se většinou usadila v jihovýchodní čtvrti, z níž se později stalo Beauvois, a ustavila tak precedens, který se ještě zvýraznil, když k Rámovi dorazila Nina. Protože se praktikoval volný plán osídlování, téměř všichni orientálci se rozhodli žít společně v Hakone: Evropané, bílí Američané a lidé ze Střední Asie si vybrali buď Positano, nebo co zbylo v Beauvois. Mexičané, další Latinoameričané, černí Američané a Afričané se všichni usadili v San Miguel.

Jako guvernérka se Nicole snažila vyřešit faktickou segregaci v kolonii pomocí utopického plánu přesídlení, který by přidělil každé čtvrti rasový podíl, jenž byl v celé kolonii. Její návrh by mohl být přijat v počátcích kolonie, obzvláště po dnech v somnariu, kdy se většina občanů dívala na Nicole jako na bohyni. Ale jak uplynul rok, už bylo příliš pozdě. Svobodné podnikání už vytvořilo rozdíly, jak v osobním bohatství, tak v hodnotách realit. I její nejloajálnější příznivci si uvědomili, že v této situaci je Nicolin plán přesídlení nerealistický.

Když Nicolino funkční období guvernérky skončilo, senát jednoznačně potvrdil její jmenování za jednoho z pěti stálých soudců Nového Edenu. Nicméně její pověst v kolonii značně utrpěla, když se veřejnost seznámila s poznámkami, které pronesla na obranu svého neuskutečněného plánu. Nicole tvrdila, že je nutné, aby osadníci žili v malých integrovaných sousedstvích, aby skutečně pochopili rasové a kulturní odlišnosti. Její kritikové považovali tyto názory za „beznadějně naivní“.

Nicole chtěla vychladnout po usilovném výstupu nahoru, hleděla tedy několik minut na blikající světla čtvrti San Miguel. Než se obrátila a namířila si to zpět domů, vzpomněla si náhle na jinou řadu blikajících světel – města Davosu, ve Švýcarsku, na planetě Zemi. Během své poslední dovolené na lyžích večeřela s dcerou Genevievou na hoře nad Davosem a po jídle se držely za ruce v tuhém mrazu na balkonu restaurantu. Mnoho kilometrů pod nimi zářila jako maličké drahokamy světla Davosu. Při vzpomínce na vznešenost a humor své první dcery, kterou neviděla tak mnoho let, se Nicole vedraly do očí slzy. Děkuji ti opět, Kendži, zamumlala, když začala sestupovat a vzpomněla si na fotografie, které její nový přítel přivezl ze Země, za to, že jsi se se mnou podělil o svou návštěvu Genevievy.

Kolem Nicole byla opět tma, když scházela po úbočí hory. Vnější zeď kolonie měla nyní nalevo. Dál přemýšlela o životě v Novém Edenu. Potřebujeme teď zejména odvahu, řekla si. Odvahu, hodnoty a perspektivu. V hloubi srdce se však bála, že to nejhorší osadníky ještě čeká. Na neštěstí, uvědomila si pesimisticky, Richard, já i děti jsme zůstali vetřelci, navzdory všemu, co jsme se snažili udělat. Je nepravděpodobné, že budeme schopni něco podstatně změnit.

 

Richard překontroloval, že tři Einsteinové správně okopírovali procedury a údaje, které byly na několika monitorech v jeho pracovně. Když všichni čtyři odcházeli, Nicole ho políbila.

„Jsi úžasný muž, Richarde Wakefielde,“ řekla.

„Jsi jediná, kdo si to myslí,“ odpověděl s nuceným úsměvem.

„Jsem také jediná, kdo to ví,“ prohlásila Nicole. Na okamžik se odmlčela. „Vážně, miláčku.“ pokračovala, „oceňuji, co děláš. Vím…“

„Nezdržím se moc,“ přerušil ji. „Třem Albertům a mně zůstaly už jen dvě základní myšlenky, které můžeme zkusit… Neuspějeme-li dnes, vzdáváme to.“

Richard sledován třemi Einsteiny spěchal na stanici v Beauvois a chytil vlak do Positana. Vlak krátce zastavil u velkého parku na jezeře Shakespeare, kde se před dvěma měsíci konala oslava Dne Osídlení. Richard a jeho společníci vystoupili o několik minut později v Positanu a prošli čtvrtí do jihozápadního kouta kolonie. Tam, po kontrole jejich identifikace jedním člověkem a dvěma bioty, jim bylo povoleno projít východem z kolonie do prstence, který obklopoval Nový Eden. Po další krátké elektronické inspekci došli k jediným dveřím umístěným v tlusté vnější zdi obklopující habitat. Ty se otevřely a Richard vedl bioty do prostor Rámy, které byly za zdmi habitatu.

Richard měl výčitky, když senát před osmnácti měsíci odhlasoval plán na vývoj a použití průnikové sondy k testování podmínek životního prostředí v Rámovi, vně jejich modulu. Richard byl členem výboru, který kontroloval inženýrský návrh sondy: obával se, že vnější prostředí by mohlo být silně nepřátelské a že návrh sondy by nemusel dostatečně chránit celistvost jejich habitatu. Mnoho času a peněz se vydalo na zajištění, že hranice Nového Edenu budou během celé procedury hermeticky uzavřeny, i když si sonda bude razit cestu zdí.

Richardovi přestali v kolonii důvěřovat, když se prostředí v Rámovi ukázalo nepříliš odlišné od prostředí v Novém Edenu. Byla tam pořád tma a docházelo tam k malým, periodickým změnám v atmosférickém tlaku a koncentraci jednotlivých složek ovzduší, ale prostředí bylo tak podobné tomu v kolonii, že lidští průzkumníci dokonce ani nepotřebovali kosmické obleky. Dva týdny poté, kdy první sonda odhalila přátelskou atmosféru v Rámovi, skončili osadníci mapování plochy Hlavní roviny, která jim byla dostupná.

Nový Eden a druhá, skoro identická pravoúhlá oblast na jihu, o níž Richard a Nicole věřili, že je to habitat pro druhou formu života, byly společně uzavřeny do větší, také pravoúhlé oblasti, jejíž ohromně vysoké kovově šedé bariéry ji oddělovaly od zbytku Rámy. Bariéry na severní a jižní straně této větší oblasti byly prodloužením stěn habitatu. Na východní a západní straně v obou uzavřených habitatech však byly asi dva kilometry otevřeného prostoru.

Ve čtyřech rozích tohoto vnějšího pravoúhelníku se nacházely čtyři masivní válcové struktury. Richard a další technologický personál v kolonii byli přesvědčeni, že neproniknutelné válce v rozích obsahují tekutiny a čerpací mechanizmy, jimiž se udržují podmínky životního prostředí v habitatech.

Nová vnější oblast, která neměla žádný strop kromě protější strany Rámy, pokrývala většinu severního poloválce kosmické lodi. Jedinou stavbou na Hlavní rovině mezi oběma habitaty byla velká kovová chýše ve tvaru iglú. Tato chýše představovala řídící centrum Nového Edenu a byla umístěna asi dva kilometry jižně od stěny kolonie.

Když vyšli z Nového Edenu, mířili Richard a tři Einsteinové k řídícímu centru, kde už pracovali téměř dva týdny a snažili se vniknout do hlavní řídící logiky, která ovládá počasí v Novém Edenu. Přes námitku Kendži Watanabeho uvolnil senát fondy na „celkové úsilí“ pro „nejlepší inženýry“ kolonie, aby změnili mimozemský algoritmus řízení počasí. Tento zákon vyhlásili, když vyslechli svědectví skupiny japonských vědců, kteří navrhli, že stabilní počasí v Novém Edenu by se opravdu mohlo udržet i při vyšších úrovních oxidu uhličitého a kouře v atmosféře.

Pro politiky to byl lákavý závěr. Kdyby snad nebylo opravdu nutné zakázat pálení dřeva ani obnovit síť ZVP a kdyby bylo třeba jen upravit několik parametrů v cizokrajném algoritmu, který byl konec konců původně navržen za nějakých předpokladů, jež už neplatí, pak tedy…

Richard nenáviděl tento způsob myšlení. Říkal tomu – vyhýbat se co nejdéle problému. Kvůli Nicoliným prosbám i proto, že další inženýři kolonie neuspěli v pochopení žádné stránky procesu řízení počasí, souhlasil nicméně, že se do toho pustí. Trval však na tom, že bude pracovat v podstatě sám, pouze s pomocí Einsteinů.

Toho dne, kdy měl Richard v plánu udělat poslední pokus dekódovat algoritmus řízení počasí v Novém Edenu, se s bioty nejdříve zastavil u místa vzdáleného kilometr od východu z kolonie. Pod silnými světly tam u dlouhatánského stolu viděl pracovat skupinu architektů a inženýrů.

„Nebude obtížné vybudovat kanál – půda je velice měkká.“

„Ale co s odpadními kaly? Měli bychom vyhloubit žumpy, nebo odvážet odpadní materiál na zpracování do Nového Edenu?“

„Požadavky na energii pro toto sídliště budou značné. Nejen světlo, protože všude kolem je tma, ale také všechno zařízení. Navíc jsme dost daleko od Nového Edenu, takže musíme počítat s nezanedbatelnými ztrátami ve vedení… Naše nejlepší supravodivé materiály jsou pro toto použití příliš drahé.“

Richard cítil směsici znechucení a vzteku, když poslouchal ten rozhovor. Architekti a inženýři prováděli studii proveditelnosti stavby vnější vesnice, kde by mohli být umístěni nosiči RV-41. Projekt, který byl nazván Avalon, byl výsledkem delikátního politického kompromisu mezi guvernérem Watanabem a jeho opozicí. Kendži povolil peníze na tuto studii, aby ukázal, že k otázce, jak se vypořádal s problémem RV-41, přistupuje „nezaujatě“.

Richard a tři Einsteinové pokračovali v cestě na jih. Kousek od řídícího střediska se setkali se skupinou lidí a biotů směřujících k místu sondy do druhého habitatu s jakýmsi působivým vybavením.

„Ahoj, Richarde,“ řekla Marilyn Blackstoneová, kterou Richard doporučil, aby vedla sondážní práce. Marilyn byla z Tauntonu v Somersetu. Svůj inženýrský titul získala v roce 2232 v Cambridge a byla ohromně kompetentní.

„Jak pokračuje práce?“ zeptal se Richard.

„Máš-li minutu, pojď se podíval,“ navrhla Marilyn.

Richard nechal tři Einsteiny u řídícího střediska a doprovodil Marilyn a její skupinu přes Hlavní rovinu do druhého habitatu. Při chůzi si vzpomněl na svůj rozhovor s Kendžim Watanabem a Dmitrijem Uljanovem v kanceláři guvernéra jedno odpoledne předtím, než byl projekt oficiálně schválen.

„Chci, aby bylo jasné,“ řekl tehdy Richard, „že jsem kategoricky proti jakýmkoliv snahám vtírat se do posvátnosti druhého habitatu. Nicole a já jsme si téměř jisti, že přechovává jiný způsob života. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod k průniku.“

„A co když je prázdný?“ namítal Dmitrij. „Co když habitat tam byl umístěn pro nás s předpokladem, že jsme dost chytří, abychom vymysleli, jak ho využít?“

„Dmitriji,“ skoro křičel Richard, „poslouchals vůbec něco, co jsme vám celé ty měsíce s Nicole říkali? Pořád se ještě držíš té absurdní homocentrické představy o našem místě ve vesmíru. Protože jsme dominujícím druhem na planetě Zemi, předpokládáš, že jsme nejlepší tvorové. To nejsme. Musí existovat stovky…“

„Richarde,“ přerušil ho Kendži tiše, „známe tvé názory na tuto záležitost. Ale kolonisté Nového Edenu s tebou nesouhlasí. Nikdy neviděli Orla, oktopavouky ani další úžasná stvoření, o nichž vyprávíš. Chtějí vědět, máme-li prostor k rozšiřování…“

Kendži se už tehdy bál, přemýšlel Richard, když se on a průzkumná skupina blížili k druhému habitatu. Je pořád naplněn hrůzou, že Macmillan porazí ve volbách Uljanova a předá kolonii Nakamurovi.

Jakmile skupina došla na místo, začali dva bioti, Einsteinové, pracovat. Pečlivě usadili kompaktní laserovou vrtačku do místa, kde už byla díra do stěny. V pěti minutách vrtačka pomalu zvětšovala díru v kovu.

„Jak daleko jste pronikli?“ zeptal se Richard.

„Zatím jenom pětatřicet centimetrů,“ odpověděla Marilyn. „Postupujeme velmi pomalu. Pokud má stěna stejnou tloušťku jako naše, bude to trvat ještě další tři až čtyři týdny, než se skrz ni dostaneme… Mimochodem, spektrografická analýza části zdi ukazuje, že je ze stejného materiálu jako naše.“

„A když proniknete dovnitř?“

Marilyn se zasmála. „Nedělej si starosti, Richarde. Dodržujeme všechny postupy, které jsi doporučil. Minimálně dva týdny budeme pasivně pozorovat, než přistoupíme k další fázi. Dáme jim příležitost reagovat – pokud tam oni jsou.“

Skepse v jejím hlase byla zjevná, „I ty, Marilyn?“ divil se Richard. „Co se to se všemi děje? Myslíš si, že Nicole, děti a já jsme si všechny ty události vymysleli?“

„Neobyčejná tvrzení vyžadují neobyčejné důkazy.“ odvětila.

Richard kroutil hlavou. Začal se s Marilyn přít, uvědomil si však, že má na práci důležitější věci. Po několika minutách zdvořilé odborné diskuze se vrátil k řídícímu středisku, kde ho čekali jeho Einsteinové.

Při práci s Einsteiny bylo ohromné, že Richard mohl mnoho nápadů hned zkusit. Kdykoliv měl na mysli konkrétní postup, mohl ho jednomu z biotů načrtnout a být si úplně jist, že bude správně proveden. Einsteinové nikdy sami novou metodu nenavrhli; byli však perfektními paměťovými přístroji a nezřídka Richarda upozornili, když se některý z jeho nápadů podobal dřívějšímu postupu, jenž nevyšel.

Všichni ostatní inženýři z kolonie, kteří se snažili upravit algoritmus řídící počasí, se pokoušeli nejdříve pochopit činnost mimozemského superpočítače umístěného uprostřed řídícího střediska. To byl jejich základní omyl. Richard, který věděl předem, že vnitřní činnost superpočítače bude pro něj jako čáry kouzelné skříňky, se zaměřil na to, aby izoloval a identifikoval výstupní signály, které z ohromného procesoru vycházejí. Konec konců, uvažoval, základní struktura procesu musí být prostá. Nějaká řada měření definuje v libovolném daném čase podmínky uvnitř Nového Edenu. Cizí algoritmy musí použít tyto naměřené údaje, aby se spočetly příkazy, které jsou nějak předány obrovským válcům, kde dochází ke skutečné fyzikální aktivitě, jež vede ke změně atmosféry v habitatu.

Richardovi netrvalo dlouho nakreslení funkčního blokového schématu procesu. Protože mezi řídícím střediskem a válcovými strukturami nebylo žádné přímé elektrické spojení, bylo zřejmé, že mezi těmito objekty musí existovat nějaká elektromagnetická komunikace. Ale jaká? Když Richard proměřoval frekvenční spektrum, aby zjistil, v jakých vlnových délkách ke komunikaci dochází, našel mnoho možných signálů.

Analýza a interpretace těchto signálů připomínaly trochu hledání jehly v kupce sena. Za pomoci Einsteinů Richard nakonec zjistil, že nejčastější vysílání probíhala v mikrovlnné části pásma. Celý týden spolu s Einsteiny zaznamenávali mikrovlnné výměny, sledovali podmínky počasí v Novém Edenu před nimi a po nich a snažili se určit speciální řadu parametrů, které upravují velikost odezvy na straně interface odpovídající válcům. Během toho týdne Richard také testoval a schválil přenosný mikrovlnný vysílač, který za pomoci biotů postavil. Jeho cílem bylo vytvořit příkazový signál, který bude vypadat, jako by přišel z řídícího střediska.

Jeho první vážný pokus v posledním dnu skončil naprostým neúspěchem. Vytušil, že problém by mohl být v přesnosti časování vysílání. Proto s Einsteiny vytvořil sekvenční řídící rutinu, která jim umožní vyslat signál s femtosekundovou přesností, aby válce přijaly příkaz v extrémně krátkém časovém úseku.

Okamžik poté, když Richard vyslal, o čem si myslel, že je to nová řada parametrů pro válce, se v řídícím středisku ozval hlasitý poplach. V několika sekundách se ve vzduchu nad Richardem a bioty objevil příznačný obraz Orla.

„Lidské bytosti,“ řekl holografický Orel. „Buďte velice opatrní. K návrhu křehké rovnováhy vašeho habitatu byly použity velké znalosti a velká pečlivost. Neměňte tyto kritické algoritmy, pokud se nenacházíte v naprostém stavu nouze.“

I když byl šokován, Richard okamžitě jednal. Nařídil biotům zaznamenat, co vidí. Orel zopakoval své varování podruhé a potom zmizel, ale celá scéna byla uložena ve videozáznamových subsystémech biotů.