Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Hanák

Ráma tajemství zbavený
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Max Puckett a Ellie Turnerová se krátce po večeři omluvili Eponine, Robertovi a malé Nicole a vyšli ven z Maxova domu v Novém Edenu. Jakmile byli z doslechu, začal Max Ellie vyprávět o nedávné návštěvě maličkých robotek. Ellie nemohla věřit svým uším. „Určitě ses zmýlil,“ řekla hlasitě Maxovi. „Přece nemůžou navrhovat, abychom prostě opustili…“

Max přiložil prst ke rtům, když šli posledních pár metrů ke stodole. „Můžeš si s nimi promluvit sama,“ řekl šeptem. „Ale podle těch malých osůbek je pro nás pro všechny spousta místa v tom doupěti, kde jsi žila prvních několik let po narození.“

Ve stodole byla tma. Než Max rozsvítil, zahlédla už Ellie vedle sebe na okenním parapetu maličké osvětlené robotky. „Ahoj, Ellie,“ řekla malá Jana, stále oblečená do svého brnění. „Tvé matce i otci se vede dobře a posílají ti pozdravy.“

„Přišly jsme tě dnes navštívit,“ dodala Eleonora, „protože Max považoval za nutné, abys sama slyšela, co máme vyřídit. Richard a Nicole zvou tebe a tvé přátele, abyste se k nim připojili ve vašem starém doupěti v New Yorku, kde tví rodiče vedou spartánský, ale klidný život.“

„Všechno ve vašem doupěti,“ pokračovala opět Jana, „je stejné, jako to bylo, když jsi byla malá. Jídlo, oblečení a další předměty jsou stále dodávány Rámany po odeslání požadavku pomocí klávesnice v Bílém pokoji. Neomezené zásoby pitné vody jsou k dispozici v nádrži blízko úpatí vstupního schodiště.“

Ellie u vytržení naslouchala, zatímco jí Jana připomínala životní podmínky pod ostrovním městem na jižní straně druhého habitatu. Ellie se snažila vybavit si doupě v paměti, ale obraz, který jí v mysli vytanul, byl překvapivě nejasný. Co si zapamatovala jasně z toho období svého života, bylo několik posledních dnů v Rámovi, včetně úžasných barevných kruhů vystupujících z Velkého rohu a sunoucích se pomalu k severu obrovského válce. Avšak vnitřek doupěte byl mlhavý. Proč si nepamatuji jasněji aspoň dětský pokoj? divila se. Protože se toho od té doby tolik přihodilo? A udělalo v mé paměti hlubší záznam?

Myslí jí proudil kaleidoskop obrazů z raného dětství. Některé výjevy byly skutečně z Rámy, avšak daleko víc jich bylo z bytu rodiny na Uzlu. Nesmazatelné rysy Orla, pro dítě Ellie božské osoby, této směsi vévodily.

Eleonora Aquitánská se Ellie něco ptala, ale mladá žena nedávala pozor. „Lituju, Eleonoro,“ omluvila se Ellie, „zopakuj prosím svou otázku. Obávám se, že jsem na chvíli zabloudila do dětství.“

„Tvá matka se ptala na Benjyho. Je ještě v ústavu v Avalonu?“

„Ano,“ odpověděla Ellie. „A daří se mu tak, jak se dá čekat. Jeho nejlepším přítelem na celém světě je teď Nai Watanabe. Když skončila válka, přihlásila se dobrovolně k práci s těmi, kteří byli z nějakého důvodu umístěni v ústavu v Avalonu. Tráví s Benjym čas skoro každý den a nesmírně mu pomohla. Její dvojčata, Kepler a Galileo, si s ním rádi hrají – Benjy je v podstatě sám jen velké dítě – i když Galileo je někdy zlomyslný a působí Nai značnou bolest.“

„Jak jsem ti řekl,“ pravil Max a vrátil konverzaci zpět k hlavnímu problému, „Nicole a Richard nechali na našem rozhodnutí, kdo by se měl zapojit, jestliže se pokusíme o hromadný odchod. Bude Benjy poslouchat příkazy?“

„Myslím, že ano,“ odvětila Ellie. „Pokud důvěřuje osobě, která je dává. Ale v žádném případě mu nemůžeme říct o útěku předem. Nemůžeme očekávat, že by o tom nic neprozradil. Tajnosti a podvody nejsou částí Benjyho osobnosti. Bude mít velkou radost, ale…“

„Pane Puckette,“ přerušila ji Jana z Arcu, „co mám vyřídit Richardovi a Nicole?“

„Do řiti, Janičko,“ odpověděl Max, „měj trošku trpělivosti… Ještě líp, vrať se sem zase za týden. Ellie, Eponine a já budeme mít víc času si o tom promluvit, a já ti dám předběžnou odpověď… Řekni Richardovi, že se mi zdá celá ta zatracená záležitost lákavá, i když je bezesporu šílená.“

Max postavil obě robotky na podlahu stodoly a ty odkráčely pryč. Když Max s Ellie vyšli opět ven na čerstvý vzduch, vytáhl Max z kapsy cigaretu. „Předpokládám, že tě to příliš neurazí, když si tady zakouřím?“ zeptal se a zakřenil se přitom.

Ellie se usmála. „Ty o tom nechceš říct Robertovi, Maxi, že ne?“ tázala se šeptem chviličku později, když Max vypouštěl kolečka kouře do nočního vzduchu.

Max zavrtěl hlavou. ,Ještě ne,“ odvětil. „Možná až do posledního okamžiku ne.“ Vzal Ellie kolem ramen. „Mladá dámo, mám rád tvého manžela, opravdu mám, ale někdy si myslím, že jeho přístupy a hodnoty jsou trochu podivné. Nemůžu s jistotou tvrdit, že by to někomu neřekl…“

„Nemyslíš si, Maxi,“ ptala se Ellie, „že Robert si možná soukromě slíbil, že už se nikdy nepostaví autoritě? A že se bojí…“

„Do řiti, Ellie, já nejsem psycholog. Myslím, že nikdo z nás nemůže pochopit, co s ním udělalo, když chladnokrevně zabil dva lidi. Ale můžu říct, že existuje jistá šance, že by neuchoval naše tajemství – aby se vyhnul bolestnému osobnímu rozhodnutí, když pro nic jiného.“ Max zhluboka zatáhl z cigarety a zíral na svou mladou přítelkyni.

„Ty si myslíš, že nepůjde, že je to tak, Maxi? Ani tehdy, když já budu chtít?“

Max opět zavrtěl hlavou. „Já nevím, Ellie. Bude záležet na tom, jak moc potřebuje tebe a malou Nicole. Robert si pro vás dvě udělal místo ve svém životě, ale své city skrývá za neustálou práci.“

„A co ty, Maxi?“ zeptala se nyní Ellie. „Co si o tom celém plánu doopravdy myslíš?“

„Eponine a já jsme oba připraveni jít, abychom si dopřáli malé dobrodružství,“ řekl Max a zazubil se. „Je stejně jen otázkou času, než se dostanu do vážných potíží s Nakamurou.“

„A co Patrick?“

„Tomu se ten nápad bude líbit. Ale dělá mi starost, že by mohl něco říct Katie. Mají k sobě zvláštní vztah…“

Max se zarazil uprostřed věty, když spatřil, že na přední verandu vyšel Robert, který nesl svou unavenou dceru.

„Aha, tady jsi, Ellie,“ řekl Robert. „Už jsem si myslel, že jste se asi s Maxem ve stodole ztratili… Nicole je velice unavená a já musím jít brzy ráno do nemocnice…“

„Samozřejmě, drahý,“ odvětila Ellie. „Jenom jsme s Maxem vzpomínali na mou mámu a tátu…“

 

Musí to vypadat jako úplné obyčejný den, myslela si Ellie, když ukazovala svůj osobní průkaz biotce Garcii v atriu nákupního střediska v Beauvois. Musím dělat všechno přesně tak, jako kdyby to byl obyčejný čtvrtek.

„Paní Turnerová,“ řekla Garcia chviličku nato a podala jí výpis z počítače postaveného u stěny za ní, „zde je váš příděl na tento týden. Opět nemáme brokolici a rajčata, takže dostanete dvě dávky rýže navíc… Teď můžete pokračovat do fronty a vzít si své potraviny.“

Malá Nicole šla vedle Ellie, když vstoupily do hlavní části nákupního střediska. Na druhé straně přepážky ze síťoviny, kde v počátcích kolonie občané Nového Edenu sami nakupovali, se pohybovali sem a tam v uličkách bioti Lincolnové a biotky Tiasso. Bylo jich pět či šest, všichni ze série 300 zcela přeprogramované Nakamurovou vládou. I když už bylo nějakou dobu po válce, nestabilní počasí v Novém Edenu a rovněž nevraživost většiny farmářů vůči Nakamurovým krutým postupům udržovaly produkci potravin na nízké úrovni. Vláda zjistila, že je nutné, aby dohlížela na přidělování jídla. Pouze vládní oblíbenci měli k jídlu víc než nezbytné minimum.

Ve frontě před Ellie a její skoro dvouletou dcerou stálo šest lidí. Ellie nakupovala každý čtvrtek odpoledne se stejnými lidmi. Většina z nich se otočila, když se Ellie a Nicole zařadily do fronty.

„Tady je ta miloučká holčička,“ řekla příjemná žena se šedivými vlasy. „Jak se dnes máš, Nicole?“ zeptala se.

Nicole neodpověděla. Jen o dva kroky couvla a pevně se chytila matky za nohu. „Nicole se ještě pořád stydí,“ omlouvala ji Ellie. „Mluví jenom s lidmi, které zná.“

Biot Lincoln vynesl ven dvě malé krabice jídla a podal je otci s malým synem, který stál v čele fronty. „Dnes nepoužijeme vozík,“ řekl otec Lincolnovi. „Zaznamenejte si to, prosím… Před dvěma týdny jsme si také odnesli potraviny v ruce. Nikdo si nevšiml, že si nebereme vozík, a uprostřed noci nás probudila Garcia a požadovala, ať vrátíme do obchodu vozík.“

Nesmím se dopustit žádné triviální chyby, řekla si Ellie. Žádný nevrácený vozík, nic, co by mohlo být podezřelé. Jak čekala ve frontě, Ellie v duchu opět procházela plán útěku, který ona a Patrick včera probírali s Maxem a Eponine. Vybrali čtvrtek, protože to byl den, kdy Robert konal své pravidelné návštěvy pacientů napadených RV-41 v Avalonu. Max a Eponine požádali o propustku k návštěvě Nai Watanabe na večeři a dostali ji. Budou opatrovat Keplera a Galilea, zatímco Nai půjde do ústavu pro Benjyho. Všechno bylo připraveno. Zůstávala pouze jedna velká nejistota.

Ellie si zkoušela svůj proslov k Robertovi už stokrát. Jeho počáteční reakce bude záporná, myslela si. Řekne, že je to riskantní, že hazarduju s Nicoliným bezpečím. A bude se zlobit, že jsem mu to neřekla dříve.

V mysli už odpověděla na všechny jeho námitky a pečlivě popsala v příznivém světle život, který povedou v New Yorku. Byla však stále ohromně nervózní. Nebyla schopna přesvědčit sama sebe, že Robert bude s odchodem souhlasit. A neměla vůbec tušení, co udělá, kdyby prohlásila, že ona a malá Nicole jsou rozhodnuty odejít bez něj.

Když jí dali nákup do nákupního vozíčku, který vrátí do obchodu, až doma všechno vyloží, stiskla Ellie ruku své dcery. Už je skoro čas, pomyslela si. Musím mít odvahu. Musím mít víru.

 

„Jak si, pro všechno na světě, představuješ, že budu reagovat?“ ohradil se Robert Turner. „Přijdu domů po výjimečně vyčerpávajícím dnu v nemocnici, myslím na sto věcí, které musím udělat zítra, a ty mi při večeři řekneš, že si přeješ, abychom navždy opustili Nový Eden. A že máme jít dnes v noci… Ellie, drahá Ellie, tahle celá záležitost je absurdní. I kdyby to vyšlo, potřeboval bych čas, abych mohl všechno utřídit… Mám projekty…“

„Já vím, že je to náhlé, Roberte,“ řekla Ellie s rostoucími obavami, že podcenila obtížnost svého úkolu, „ale nemohla jsem ti o tom povědět dřív. Bylo by to příliš nebezpečné… Co kdyby ti uklouzl jazyk a něco bys řekl Edovi Staffordovi. Nebo jinému svému spolupracovníku a některý biot by to zaslechl…?“

„Ale já nemůžu jen tak odejít a nikomu neříct ani slovo…“ Robert rázně zavrtěl hlavou. „Máš vůbec potuchu, kolik roků práce by přišlo vniveč?“

„Nemohl bys sepsat, co je třeba na každém z projektů udělat?“ navrhla Ellie. „A shrnout, čeho už bylo dosaženo…“

„Ne během jedné noci,“ odpověděl Robert důrazně. „Ne, Ellie, to je opravdu vyloučeno. Nemůžeme jít. Na výsledcích mého výzkumu může záviset dlouhodobé zdraví kolonie… Kromě toho, i když připustím, že tví rodiče pohodlně žijí na tom bizarním místě, které jsi popsala, ať je kdekoliv, určitě mi nepřipadá jako vhodné místo pro malé dítě… A ani ses nezmínila o nebezpečí, které nám všem může hrozit. Náš odchod bude považován za velezradu. Kdyby nás chytili, mohli by nás oba popravit. Co by se pak stalo s Nicole…?“

Ellie ještě chvíli naslouchala Robertovým námitkám, a pak si uvědomila, že nadešel čas, aby udělala prohlášení. Sebrala všechnu svou odvahu, obešla stůl a vzala manžela za obě ruce. „Přemýšlela jsem o tom skoro tři týdny, Roberte… Musíš pochopit, jak je pro mě tohle rozhodnutí těžké… Mám tě ráda z celého srdce, ale když budeme muset, Nicole a já odejdeme bez tebe… Vím, že se odchod spojuje se spoustou nejistoty, ale život zde v Novém Edenu není pro nikoho z nás určitě zdravý…“

„Ne, ne, ne,“ řekl Robert okamžitě, vytrhl se Ellie a začal divoce přecházet po pokoji. „Já ničemu z toho nemůžu uvěřit. Všechno je to zlý sen…“ Odmlčel se a hleděl přes pokoj na Ellie. „Nemůžeš si vzít Nicole s sebou,“ pravil vášnivě. „Slyšíš mě? Zakazuji ti vzít naši dceru…“

„Roberte!“ přerušila ho výkřikem Ellie. Slzy se jí nyní řinuly po tvářích. „Podívej se na mne… Já jsem tvá žena, matka tvé dcery… Mám tě ráda. Prosím tě, vyslechni, co říkám.“

Nicole přiběhla do pokoje a plakala teď vedle své matky. Ellie se zklidnila a potom pokračovala: „Myslím si, že nejsi jediný v této rodině, kdo má právo rozhodovat. Já mám toto právo také. Můžu respektovat tvé přání neodcházet, ale já jsem Nicolina matka. Jestliže budeme rozděleni, pak si myslím, že by pro ni bylo lepší, aby zůstala se mnou…“

Ellie se odmlčela. Robert měl tvář zkřivenou hněvem. Udělal krok směrem k ní a poprvé v životě se Ellie bála, že ji udeří.

„Pro mne by bylo lepší,“ křičel Robert s pravou rukou zvednutou a sevřenou v pěst, „kdybys na tohle bláznovství zapomněla.“

Ellie mírně couvla. Nicole pořád plakala. Robert se ze všech sil snažil, aby se ovládl. „Přisahal jsem,“ řekl hlasem chvějícím se vzrušením, „že nikdo a nic mi nikdy nezpůsobí znovu takovou bolest jako tehdy…“

Slzy mu vytryskly z očí. „Krucifix himl hergot,“ zaklel a udeřil pěstí do blízkého stolu. Bez dalších slov se posadil na židli a zabořil tvář do rukou.

Ellie ukonejšila Nicole a chvilku mlčela. „Vím, jakou bolest ti způsobila ztráta první rodiny,“ řekla nakonec. „Ale Roberte, tohle je úplně odlišná situace. Nicole a mně nikdo neublíží.“

Přešla k němu a objala jej. „Neříkám, že je to snadné rozhodnutí, Roberte. Ale jsem přesvědčená, že pro mne i pro Nicole je správné.“

Robert reagoval na její objetí, avšak bez velkého nadšení. „Nebudu bránit v odchodu tobě ani Nicole,“ řekl rezignovaně chviličku nato. „Ale nevím, co udělám já. Rád bych o tom všem přemýšlel příštích několik hodin, zatímco budeme v Avalonu.“

„Dobrá, drahý,“ odvětila Ellie, „ale nezapomeň prosím, že Nicole a já tě potřebujeme víc než tví pacienti. Jsi náš jediný manžel a otec.“