Arthur C. Clarke

KLADIVO BOŽÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V. část

26. Tlačný člun ATLAS

Z původního Goliáše toho bylo teď vidět velice málo. Celý jeden bok se skrýval pod nádržemi a pohonnými moduly člunu ATLAS, což byla změť trubic dlouhá alespoň dvě stě metrů. Převážnou část zbytku lodi navíc pokrývaly přídavné nádrže. Nebudeme mít moc velký výhled, řekl si Singh dokud neodhodíme pár prázdných nádrží. A se vší tou dodatečnou hmotností ani příliš velké zrychlení, přestože se zvýšil výkon motorů.

Dalo se obtížně uvěřit, že by budoucnost lidstva mohla záviset na téhle neforemné kupě železa. Navrhli ji a sestavili s jediným cílem – převézt na Kálí, a to co nejdříve, velice výkonný tlačný člun. Goliáš představoval pouze přepravní prostředek – meziplanetární stěhovák. ATLAS tvořil velice důležitý náklad, který musel dorazit na místo určení včas a v dobrém stavu.

Dosažení tohoto cíle zahrnovalo nesmírné množství kompromisů. Přestože bylo nutné dorazit ke Kálí co nejdříve, rychlost se dala získat jen za cenu větší spotřeby paliva. Kdyby však Goliáš spálil při cestě ke Kálí příliš mnoho vodíku, mohlo by se jej nedostávat na odvrácení asteroidu z nebezpečné dráhy a celé úsilí by přišlo vniveč.

Aby Goliáš ulétl cestu ke Kálí co nejrychleji a přitom bez použití nadbytečných pohonných hmot, vědci zvažovali možnost klasického „gravitačního postrčení“, které využila první kosmická loď k průzkumu vnější Sluneční soustavy. Goliáš mohl letět k Jupiteru a okrást obří planetu o část její hybnosti, když by prolétal kolem ní. Tento plán však nakonec zdráhavě zavrhli, protože byl riskantní. Kolem Jupiteru létalo na oběžné dráze příliš mnoho odpadu. Zředěné prstence sahaly až k hranicím atmosféry a i sebemenší úlomek by dokázal prorazit tenké vodíkové nádrže. Byla by to dokonalá ironie, kdyby malinkatý Jupiterův miniměsíček misi pohřbil.

Na rozdíl od vzletu z povrchu planety nebylo na startu z orbitální dráhy nic dramatického. Byl samozřejmě zcela nehlučný a chyběla viditelná ukázka ohromné energie, kterou bylo třeba vynaložit. Plazmové trysky Goliáše měly příliš vysokou teplotu, než aby vysílaly záření, které dokáže zachytit lidské oko. Podepisovaly se ve hvězdách v daleké ultrafialové oblasti spektra. Pro diváky pozorující z komplexu satelitů Europa byl jediným dokladem, že Goliáš odstartoval, malý oblak smetí, který zanechal za sebou. Úlomky tepelné izolace, odhozené balící materiály, kousky motouzů a pásek – takové odpadky zůstanou na velké stavbě i po nejpečlivějších pracovnících. Nebyl to nejvelkolepější počátek pro tak závažnou akci, ale splnil to hlavní: Goliáš a jeho náklad ATLAS byly na cestě, vezly naděje a obavy celého lidstva.

O den později, se zrychlením jedné desetiny pozemské tíže, Goliáš prolétl kolem druhého největšího satelitu, zdevastovaného Callisto. Trvalo mu však téměř týden, než unikl z prostoru ovládaného Jupiterem a proťal divoce náhodné oběžné dráhy maličkých nejvzdálenějších měsíčků, dvojčat nazvaných Pasiphae a Sinope. Tehdy už letěl tak rychle, že ani Slunce by jej nedokázalo přivolat zpět. Kdyby neuměl opět zabrzdit, opustil by Sluneční soustavu a vydal by se na nekonečnou pouť mezi hvězdami.

Ale žádný velitel kosmické lodi nemohl doufat v klidnější cestu. Goliáš s ATLASEM dorazily na setkání s Kálí o dvanáct sekund dříve, než se plánovalo.

„Navštívil jsem desítky asteroidů,“ říkal Sir Colin Draker svým divákům vzdáleným půl miliardy kilometrů směrem ke Slunci, „a ani teď bych se nikdy neodvážil posuzovat jejich velikost pouze pohledem. Vím naprosto přesně, jak je Kálí velká, ale dokázal bych se snadno mylně přesvědčit, že bych ji obejmul roztaženýma rukama.

Problém je v tom, že neexistuje vůbec žádné měřítko – nic, čeho by se dokázalo oko chytit. Jak uvidíte, Kálí je pokryta mělkými krátery po dopadu projektilů až k mezi viditelnosti. Ten velký kráter, vlevo uprostřed, vlastně měří napříč padesát metrů, ale vypadá přesně stejně, jako malé kolem něj. Nejmenší, které dokážete ještě rozeznat, měří jen pár centimetrů.

Davide, mohl bys to přiblížit? Díky. Teď jsme blíž, ale obraz se opravdu od předchozího neliší. Minikrátery, které vidíme nyní, vypadají přesně tak, jako jejich velcí bratři. Zastav transfokátor, Davide. I kdybychom použili zvětšovací sklo, obraz by vypadal stejně – mělké krátery všech možných velikostí až k těm, které způsobily dopady prachových částic.

Teď zase odjeď, abychom viděli celou Kálí. Díky. Vidíte, že tam v podstatě není barva, alespoň ne taková, jaké rozeznává lidské oko. Kálí je téměř černá. Mohli byste hádat, že je to kus uhlí, a příliš byste se nemýlili. Vnější vrstvy tvoří z devadesáti procent uhlík.

Uvnitř je to však odlišné. Železo, nikl, silikáty, různé ledy – voda, metan, oxid uhličitý. Kálí má zřejmě velice složitou historii a jsem si fakticky téměř jist, že vznikla spojením dvou těles zcela rozdílného složení, která se celkem jemně srazila a pak zůstala spolu spojená.

Mohli jste si všimnout, že zatímco jsem mluvil, na obraze se objevily další nové krátery. Den Kálí je dost krátký – tři hodiny a pětadvacet minut. A skutečnost, že rotuje, ještě komplikuje naši práci…

Mohli bychom dostat záběr druhé strany, Davide? Střed na referenční bod K5. To je ono…

Všimněte si změny scenérie – pokud to tak lze nazvat. Ty drážky určitě způsobila ještě jiná srážka, tentokrát pořádně velká. Kálí se musela před miliardou let nacházet v rušné části Sluneční soustavy. Podívejte se na to údolí, vpravo nahoře – pokřtili jsme ho na Velký kaňon. Je celé deset metrů hluboké, ale kdybyste neznali měřítko, mohli byste si snadno představit, že jste v Coloradu…

Takže máme před sebou malé kosmické těleso neustále bombardované kameny – vytvarované jako činka, anebo burský oříšek – o hmotnosti dvou miliard tun. A k naší smůle letí po retrográdní dráze – to znamená v opačném směru než všechny planety. Na tom není nic neobvyklého – Halleyova kometa dělá přesně totéž. Jenže to znamená, že se srazí se Zemí v čelné srážce – samozřejmě nejhorší možný případ. Takže Kálí musíme odklonit. Jestliže to neuděláme, pak může vymazat z tváře planety nejen naši civilizaci, nýbrž i náš živočišný druh.

Tlačný člun ATLAS je už odpojen od Goliáše, švenk na ATLAS, prosím, Davide, a my se nyní věnujeme choulostivé práci usadit jej na Kálí. Naštěstí je gravitace asteroidu tak slabá – asi jedna desetitisícina zemské tíže – že ATLAS váží jen pár tun. Ale nenechejte se tím oklamat. ATLAS má pořád svou hmotnost a hlavně svou hybnost. Takže jej musíme přesouvat velice, velice pomalu a pečlivě… Věřte tomu nebo nevěřte, hlavními nástroji pro tuto práci jsou starobylé vrátky a kladky zakotvené na Kálí.

Za pár hodin bude ATLAS připraven, aby začal pracovat. Jeho vliv na Kálí bude samozřejmě příliš malý, aby se dal měřit – jen zlomek pozemské tíže. Někdo ze sdělovacích prostředků řekl, mám ten dojem, že to bude, jako když myš tlačí slona. To je blízko pravdě – ale ATLAS může tlačit celé dny a nám stačí, abychom pohnuli Kálí jen o pár centimetrů, zde u Jupitera, aby minula Zemi o tisíce kilometrů.

Dokonce pouhých sto kilometrů bude stejně dobré jako celý světelný rok.“