Arthur C. Clarke

KLADIVO BOŽÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

28. Oslava narozenin

„Nikdy jsem neočekával,“ prohlásil Sir Colin, „že strávím své sté narozeniny vně orbitální dráhy Marsu. Ve skutečnosti, když jsem se narodil, pouze jeden muž z deseti mohl doufat, že se takového věku dožije. A jedna žena z pěti – což se mi vždy zdálo nefér.“

Následovalo dobrosrdečné volání hanba od čtyř žen v posádce a nesouhlasné mužské mručení. Pak samolibý výrok „Příroda sama ví nejlíp“ od lékařky lodi, doktorky Elizabeth Wardenové.

„Ale jsem zde, v docela dobrém stavu, a rád bych vám všem poděkoval za vaše přání. A obzvláště Sonnymu za ten zázračný ročník, který jsme právě pili Chateau Cokolivtobylo 2005!“

„1905, profesore – ne 2005. A měl byste poděkovat kuchyňským programům, ne mně.“

„No, ty jsi jediný člověk, který ví, co dokážou. Zahynuli bychom hladem, kdybys zapomněl, která tlačítka se musí stisknout.“

 

Nelze očekávat, že by se století geologové patřičně upravili, takže Singh s Fletcherem dvakrát překontrolovali Drakerův kosmický skafandr, než ho vyprovodili ze vzduchové komory. Pohyb v bezprostřední blízkosti Goliáše značně zjednodušovala sít lan připojených k metr vysokým sloupkům, které zatloukli do povrchové drolivé kůry Kálí. Loď nyní vypadala jako pavouk uprostřed pavučiny.

Tři muži opatrně ručkovali k malým kosmickým saním, drobným ve srovnání s kulovými nádržemi. Obsahovaly pohonné látky, které byly připraveny pro pozdější připojení k ATLASU.

„Vypadá to, jako by nějaký blázen postavil tady na asteroidu ropnou rafinérii,“ poznamenal profesor, když spatřil, čeho Fletcherovi pracovníci – lidé i roboti – v tak úžasně krátké době docílili.

Torin Fletcher, zvyklý pracovat na Deimosu, byl jediný člověk, který skutečně dokázal ovládat kosmické sáně v ještě slabší gravitaci Kálí. „Musíte být opatrní,“ varoval nastávající žokeje. „Tady na Kálí dokáže získat únikovou rychlost i hlemýžď s těžkou artrózou. Nechceme ztrácet čas a reakční hmotnost tím, abychom vás přitahovali zpět, kdybyste se rozhodli zamířit ke hvězdě Alfa Centauri.“

Se sotva postřehnutelným bafáním plynu zvedl sáně z povrchu asteroidu a zahájil pomalou objížďku nevelkého tělesa, zatímco si Draker dychtivě prohlížel oblasti Kálí, které pouhým okem nikdy nespatřil. Až do nynějška se musel spoléhat na vzorky přinesené členy posádky. A přestože dálkový průzkum mobilními kamerami byl nedocenitelný, nedokázal nahradit zkušenost vlastních rukou, kterým napomáhaly zručné údery kladívka. Draker si stěžoval, že se nemohl dostat dál než pár metrů od Goliáše, protože kapitán Singh odmítl riskovat se svým nejslavnějším cestujícím a nemohl nikoho z posádky postrádat, aby na Drakera dával mimo loď pozor.

„Jako kdybych potřeboval, aby na mě někdo dával pozor!“ rozčiloval se Sir Colin.

Ale oslava stých narozenin tyto námitky přehlušila a vědec se choval jako malý chlapec na svých prvních prázdninách mimo domov.

Sáně klouzaly nad povrchem Kálí rychlostí pohodlné chůze – za předpokladu, že by člověk dokázal na tomto mikrotělese chodit. Sir Colin stejně jako starobylý vyhledávací radar neustále propátrával krajinu od obzoru k obzoru (někdy až padesát metrů vzdálenému) a občas si mumlal sám pro sebe. Po necelých pěti minutách dosáhli odvrácené strany. Goliáš a ATLAS byli kryti tělesem Kálí, když se Draker zeptal: „Můžeme tady zastavit? Rád bych sestoupil.“

„Samozřejmě: Ale přivážeme vás, pro případ, že bychom vás museli přitáhnout zpět.“

Geolog rozhořčeně zafrkal, ale podrobil se tomuto nedůstojnému omezení. Pak se opatrně spustil z nyní stojících saní a oddal se volnému pádu.

Nebylo snadné říct, že v této nepatrné gravitaci skutečně padá. Trvalo skoro dvě minuty, než z výšky jednoho metru narazil do Kálí, pohyboval se rychlostí pouhým okem stěží postřehnutelnou.

Colin Draker stál na mnoha asteroidech. Někdy, jako na obřím Ceresu, se dalo snadno říct, že gravitační síla táhne člověka dolů, i když jen nepatrně. Zde podobné konstatování vyžadovalo značnou představivost. Stačil sebemenší pohyb a Kálí by svou vládu nad člověkem ztratila.

Přesto však stál, konečně a nepochybně, na nejslavnějším – nebo nejhroznějším – asteroidu v celé historii lidstva. I se svými vědeckými znalostmi dokázal Draker jen s obtížemi přijmout fakt, že tento maličký, nepravidelně zakřivený úlomek kosmického smetí představuje pro lidstvo větší hrozbu než všechny válečné hlavice nashromážděné během Věku jaderného šílenství.

Rychlá rotace Kálí je unášela do noci, a když se jim oči přizpůsobily, pozorovali kolem sebe, jak vycházejí hvězdy – v přesně stejné konfiguraci, jak by je viděli pozorovatelé ze Země. Z vesmírného hlediska byli stále tak blízko domovské planety, že se vnější Vesmír jevil bez nejmenší změny. Avšak nízko na obloze zářil jeden neznámý a překvapivý předmět – jasná žlutá hvězda, která nebyla bezrozměrným bodovým zdrojem světla jako všechny ostatní.

„Podívejte se,“ vyzval je Sir Colin. „Tamhle je něco, co ze Země nikdy nespatříte – a dokonce ani z Marsu.“

„Co je na tom?“ podivil se Fletcher. „To je přece jenom Saturn.“

„Samozřejmě, že to je Saturn, ale dívejte se pečlivě. Velice pečlivě.“

„Ach, dokážu rozeznat prstence!“

„Fakticky ne. Jenom si myslíš, že to dokážeš. Jsou právě na prahu viditelnosti. Ale tvoje oči dokážou objevit něco podivného, a protože víš, nač se díváš, tvoje paměť ti doplní podrobnosti. Teď už víš, proč Saturn připravil ubohému Galileovi takové bolesti hlavy. Jeho slabé dalekohledy ukazovaly, že s tou planetou je něco podivného, ale koho by napadlo, že má kolem sebe kroužky? Potom se prstence k němu obrátily hranou a zmizely, takže si myslel, že ho oči oklamaly. Nikdy nezjistil, nač se to vlastně díval.“

Na okamžik všichni tři mlčky zírali, pozorovali Saturn, jak se zvedá, zatímco se Kálí otáčela svou krátkou nocí, a uvažovali, jaké části z toho, co jejich oči viděly, mohou věřit. Pak Fletcher potichu vyzval: „Zpátky na palubu, profesore. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Zatím jsme jenom v polovině cesty kolem světa.“

Většinu ze zbývající poloviny urazili v dalších pěti minutách – a spatřili malé, avšak i z téhle vzdálenosti stále ještě oslepující Slunce. Sáně klouzaly nahoru po svahu malého kopečku, když si Draker náhle povšiml něčeho téměř neuvěřitelného. Ve vzdálenosti pouhých několika desítek metrů – Sir Colin se už nyní vypracoval v posuzování vzdáleností – spatřil na uhlově černé krajině zářivý barevný záblesk.

„Zastavte!“ vykřikl. „Co je to?“

Jeho dva společníci pohlédli směrem, kterým ukazoval, a pak opět na něho.

„Já nevidím nic,“ řekl kapitán.

„To máte pravděpodobně jako pozůstatek upřeného pozorování Saturnu. Vaše oči se ještě neadaptovaly na denní světlo,“ dodal Fletcher.

„Jste slepí? Podívejte se!“

„Měli bychom raději ubožákovi vyhovět,“ řekl Fletcher. „Mohl by začít zuřit – a to nechceme, že ne?“ Zručně a bez většího úsilí otočil sáně, zatímco Draker ohromeně seděl a mlčel. Chviličku nato se geologův úžas změnil v naprostou nevíru. Začínám přicházet o rozum, myslel si.

Na štíhlém stonku půl metru nad pustým povrchem Kálí se rozkládal velký zlatý květ.

V krátkém záblesku šílené logiky prolétl Draker sekvencí: (1) Sním. (2) Budu se muset omluvit doktorce Wijeratne. (3) Ten květ přece nevypadá příliš cizokrajně. (4) Škoda, že toho o botanice nevím víc. (5) Je to od někoho pěkné, že tam připevnil identifikační značku…

„Vy bastardi! Na chvíli jste mě zmátli! Byl to Ranin nápad?“

„No ovšem,“ smál se Singh. „Ale jak uvidíte, pohlednici k narozeninám jsme podepsali všichni. A můžete poděkovat Sonnymu, že udělal tak překrásný výtvor, z kousků papíru a umělé hmoty, které dokázal najít.“

Stále ještě se radostně smáli, když se vrátili se svým úžasným objevem na Goliáše – v mnohem lepším stavu, jak podotkl kapitán Singh než ta část Magellanovy posádky, která přežila obeplutí jejich světa. Krátký výlet jim všem umožnil, aby se uklidnili a na okamžik zapomněli na svou strašlivou zodpovědnost, která je naplňovala děsem.

Což bylo jen dobře. Byla to poslední příležitost, které se jim dostane, aby na Kálí přišli na jiné myšlenky.