Arthur C. Clarke
překlad: David Fuchs

OSTROV DELFÍNŮ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třináctá

Po více než sto let se na Ostrově delfínů tradovala strašidelná pověst. Johnny by se o ní byl dozvěděl už brzy, ale náhoda tomu chtěla, že ji objevil sám.

Šel zkratkou přes les, který pokrýval tři čtvrtiny ostrova, a jako obvykle se ukázalo, že vůbec není krátká. Téměř ihned, jakmile odbočil ze stezky, ztratil mezi hustě rostoucími chlebovníky a mangrovy směr a zapadal až po kolena do písčité půdy, kterou buřňáci proděravěli svými doupaty.

Byl to zvláštní pocit, „ztratit se“ jen několik desítek metrů od osady plné lidí a všech přátel. Lehce si představil, že je v srdci nějaké rozlehlé džungle, tisíce kilometrů od civilizace. Byla tu všechna samota a záhadnost nezkrocené divočiny, avšak beze všech nebezpečí, neboť kdyby vyrazil kterýmkoli směrem, byl by z nevelkého lesa venku za pět minut. Nevyšel by sice na místě, na kterém chtěl, ale na tak malém ostrově to ani nevadilo.

Najednou si začal uvědomovat cosi zvláštního v džungli, do níž se dostal. Stromy byly menší a dál od sebe než jinde, a když se Johnny kolem sebe rozhlédl, pomalu si uvědomoval, že tu kdysi byla mýtina. Muselo to být už velmi dávno, protože byla téměř úplně zarostlá. Ještě několik let a nebude po ní ani stopy.

Kdo tu mohl žít, přemýšlel, dlouhé roky předtím, než rádio a letadla přinesla Velké útesové bariéře spojení se světem? Zločinci? Piráti? Hlavou se mu honily všelijaké dobrodružné myšlenky a začal pátrat mezi kořeny stromu, zda něco nenajde.

Nadšení z něj pomalu vyprchávalo a uvažoval, zda jen nefantazíruje, když v tom narazil na kameny zčernalé kouřem, zpola pokryté listím a půdou. Ohniště, řekl si, a zdvojnásobil své úsilí. Téměř okamžitě našel několik kusů zrezivělé oceli, hrnek bez ouška a zlomenou lžičku.

To bylo vše. Nebyl to nijak zvláštní poklad, ale dokazoval, že zde kdysi dávno byli civilizovaní lidé, ne divoši. Nikdo by nejel na Ostrov delfínů takovou dálku z pevniny jen pro to, aby si tu udělal piknik; ať to byl kdokoli, musel mít dobrý důvod.

Johnny si vzal lžičku jako suvenýr, Vyšel z mýtiny a za deset minut byl zpátky na pláži. Začal hledat Micka., kterého našel ve třídě, jak se blíží ke konci Matematiky II, pásky číslo 3. Jakmile Mick skončil, vypnul výukový přístroj a udělal na něj dlouhý nos, Johnny mu ukázal lžičku a popsal, kde ji našel.

Zdálo se mu, že Mick je kupodivu v rozpacích.

„Tos asi neměl,“ řekl. „Radši to tam vrať.“

„Ale proč?“ zeptal se Johnny nechápavě.

Mickovi bylo trapně. Šoupal svýma velkýma bosýma nohama na naleštěné plastické podlaze a neodpověděl přímo.

„Samozřejmě,“ řekl, „že na duchy fakticky nevěřím, ale nechtěl bych tam jít sám za tmy.“

Johnnyho to začínalo dopalovat, ale věděl, že bude muset Micka nechat, aby historku vyprávěl po svém. Mick začal tím, že vzal Johnnyho do Informačního centra, zařídil místní hovor do muzea v Brisbane a promluvil několik slov se zástupcem správce sbírek v oddělení dějin Queenslandu.

O několik vteřin později se na obrazovce objevil podivný předmět. Byla to malá ocelová nádrž nebo cisterna široká a dlouhá asi sto dvacet a hluboká šedesát centimetrů, umístěná ve skleněné výstavní vitríně. Vedle ní byla dvě primitivní vesla.

„Co si myslíš o tomhle?“ zeptal se Mick.

„Připadá mi to jako nádrž na vodu,“ řekl Johnny.

„Jo,“ řekl Mick, „ale byl to taky člun a plavil se z tohoto ostrova před sto třiceti lety – se třema lidma na palubě.“

„Tři lidi – a taková mrňavá kocábka!“

„No, jeden z nich bylo dítě. Ti dospělí byli jedna Angličanka, Mary Watsonová, a její čínský kuchař, jehož jméno si nepamatuju – jmenoval se Ah tak nějak…“

Jak se odvíjel podivuhodný příběh, Johnny se přenesl v čase do století, které si jen stěží dovedl představit. A přece to byl jen rok 1881 – ani ne před sto padesáti lety. Tehdy už byly telefony a parní stroje a Albert Einstein už žil. Ale podél Velké útesové bariéry stále pádlovali ve svých válečných kánoích kanibalové.

Přesto se kapitán Watson, novopečený manžel, rozhodl na Ostrově delfínů usadit. Jeho prací bylo sbírání a prodej mořských okurek neboli bęche-de-mer, odporných živočichů okurkovitého tvaru, kteří se líně plazili v každé korálové tůni. Číňané platili velké peníze za jejich sušené kůže, kterých si cenili pro léčebné účely.

Zásoby bęche-de-mer na ostrově se brzy vyčerpaly a kapitán musel pátrat dál a dál od domova. Býval pryč na své malé lodi celé týdny a nechával svou mladou ženu, aby se s pomocí dvou čínských sluhů starala o dům a jejich novorozeného syna.

Právě když byl kapitán pryč, přistáli na ostrově divoši. Zabili jednoho z čínských sluhů a druhého vážně zranili, než je Mary Watsonová s puškou a revolverem zahnala. Věděla však, že přijdou znovu – a že loď jejího manžela se vrátí až za měsíc.

Situace byla zoufalá, ale Mary Watsonová byla odvážná a schopná žena. Rozhodla se z ostrova uprchnout, s dítětem a se sluhou, v malé ocelové nádrži používané na vaření bęche-de-mer a doufala, že je vyzvedne některá z lodí pravidelně křižujících vody Útesu.

Vybavila své malé, vratké plavidlo zásobami jídla a vody a pádlovala pryč od domova. Sluha byl těžce raněn a nemohl jí příliš pomáhat a svému čtyřměsíčnímu synovi jistě musela věnovat neustálou pozornost. V jedné věci měla štěstí, bez něhož by byla plavba netrvala ani deset minut: moře bylo naprosto klidné.

Další den přistáli na sousedním útesu a zůstali tam dva dny; doufali, že spatří člun. Ale žádná loď se neukázala, a tak znovu odrazili a nakonec se dostali na malý ostrov, šedesát sedm kilometrů od původního místa.

A z tohoto ostrova uviděli kolem projíždět parník, ale nikdo na palubě nezahlédl paní Watsonovou, která ze všech sil mávala šátkem svého dítěte.

Voda jim už došla a na ostrově žádná nebyla. Ale přežili další čtyři dny; pomalu umírali žízní a doufali v déšť, který nikdy nepřišel, a loď, která se nikdy neobjevila.

O tři měsíce později, docela náhodou, projíždějící škuner vysadil na břeh několik mužů, aby sehnali potravu. Místo toho našli tělo čínského kuchaře a v podrostu ukrytou ocelovou nádrž. Uvnitř byla schoulená Mary Watsonová se svým malým synem ještě v náručí. A vedle ní byl záznam osmidenní plavby, který vedl až do samého konce.

„Viděl jsem ho v Muzeu,“ řekl Mick velmi vážně. „Je na šesti listech papíru vytržených ze zápisníku. Ještě pořád se dá většina přečíst a nikdy nezapomenu na poslední záznam. Stojí tam jen: ‚Není voda – téměř mrtvi žízní.‘“

Dlouho ani jeden z chlapců nic neříkal. Pak se Johnny podíval na zlomenou lžičku, kterou držel. Byl to samozřejmě nesmysl, ale vrátí ji zpátky z úcty ke statečném.u duchu Mary Watsonové. Dovedl pochopit city Mickovy i ostatních vůči její památce. Přemýšlel, jak často za měsíčných nocí ostrované s větší fantazií věří, že spatřili mladou ženu postrkující ocelovou nádrž k moři…

Pak ho najednou napadla jiná, mnohem palčivější myšlenka. Otočil se k Mickovi, přemýšlel, jak jen by otázku položil. Ale nebylo to třeba, protože Mick odpověděl bez pobízení.

„Jsem z toho všeho dost špatnej,“ řekl, „i když je to tak dávno. Rozumíš, mám jistotu, že děd mýho děda pomáhal sníst toho druhýho Číňana.“

 

Artur C. Clarke