Arthur C. Clarke
překlad: Miloslav Žilina

OCEÁNEM HVĚZD
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JUPITER PĚT

Profesor Forster měl tak drobnou postavu, že pro něho museli vyrobit speciální kosmoskafandr. A jak to často bývá, energií a odhodlaností vynahrazoval - a víc než vynahrazoval - co mu chybělo na tělesných rozměrech. Když jsem se s ním poprvé setkal, měl za sebou už dvacet let zápolení o jednu vidinu. Ale důležitější je, že se mu skutečně podařilo přemluvit celou řadu ostřílených kšeftsmanů, delegátů Světové rady a správců vědeckých nadací, aby mu odkývali rozpočet výloh a vybavili loď. Ať už se potom stalo cokoli, jsem přesvědčen, že tohle byl jeho nejpozoruhodnější výkon.

Když jsme se odloupli od Země, měl „Arnold Toynbee“ na palubě sedmičlennou posádku. Vedle profesora a jeho hlavního asistenta Charlese Ashtona k ní patřil obvyklý triumvirát: pilot – navigátor - inženýr, a pak jsme tam byli dva vysokoškoláci, Bill Hawkins a já. Ani Bill, ani já jsme se předtím nikdy neoctli na kosmické lodi; zatočila se nám teď z toho hlava a zapomněli jsme se strachovat, jestli se dostaneme zpátky na Zemi před začátkem příštího semestru. Měli jsme silné podezření, že náš docent k tomu měl stejný postoj. Napsal nám doporučení, které bylo mistrovským kouskem slovní akrobacie, a protože znalci, kteří teprve začínali pronikat do tajemství marťanského písma, se dali spočítat na prstech jedné ruky - abych to vyjádřil hodně originálně - byli jsme přijati.

Vlastně jsme neletěli na Mars, ale na Jupiter, a bylo tedy trochu záhadné, proč bychom měli ovládat zrovna marťanské písmo, ale už jsme sem tam něco zaslechli o profesorových teoriích, a tak se nám začalo rýsovat nejasné tušení. Když jsme byli už deset dní v prostoru, naše dohady se potvrdily.

Profesor si nás zavolal, a když jsme se k němu dostavili, zamyšleně si nás prohlížel. Dovedl si zachovat důstojnost i při gravitaci rovnající se nule, kdežto my jsme se přinejlepším ještě tak stačili chytit za nejbližší držadlo a zmítali jsme se jako tráva v potoce. Podíval se na Billa, pak na mne a pak zas na něj, a mně připadalo - i když se možná mýlím - že si v duchu říká: Jak jsem si tohle zasloužil? - Potom vzdychl, jako by si pomyslel: Už se nedá nic dělat - a rozhovořil se tím neukvapeným, trpělivým tónem, který vždycky nasadí, když něco vykládá. Nebo aspoň vždycky, když poučuje nás, a teď mě zrovna napadlo - ale nechme toho.

„Od té doby, co jsme vypluli,“ začal, „jsem neměl příležitost vyložit vám účel této expedice. Snad už jste ho uhodli sami.“

„Já si myslím, pane profesore, že jsem ho asi uhod,“ prohodil Bill.

„Prosím, pokračujte,“ profesor na to se zvláštním zábleskem v očích. Dělal jsem, co se dalo, abych Billa zarazil, ale zkoušeli jste už někoho nakopnout v beztížném stavu?

„Chcete objevit nějaký důkaz, vlastně nějaký nový důkaz pro tu svou teorii o rozšíření mimozemské kultury.“

„A máte nějakou představu o tom, proč jej jdu hledat právě na Jupiter?“

„To zrovna ne. Myslím si, že chcete něco najít na jednom z jeho měsíců.“

„Skvělé, Bille, opravdu skvělé! Známe patnáct Jupiterových satelitů a jejich celkový povrch se přibližně rovná polovině povrchu zemského. Kde byste začal s průzkumem, kdybyste na to měl pouze čtrnáct dní? Velmi rád bych to věděl.“

Bill se podíval na profesora nejistě, jako by ho podezříval, že si z něho utahuje.

„Moc toho o astronomii nevím,“ pravil. „Jsou tam čtyři velké měsíce, mám pravdu? Já bych začal s těma.“

„Abychom si lépe rozuměli, jsou to Io, Europa, Ganymedes a Callisto a každý z nich je velký asi jako Afrika. Prozkoumával byste je podle abecedního pořadí?“

„To ne,“ odpověděl hbitě Bill. „Začal bych s tím, který je nejblíž k Jupiteru, a pak bych pokračoval k těm vzdálenějším.“

„Myslím, že bychom zbytečně mařili čas, kdybychom pokračovali v zkoumání vašich logických schopností,“ povzdechl si profesor. Zřejmě už se nemohl dočkat, aby spustil svůj připravený výklad. „Ostatně se naprosto mýlíte. Vůbec nemíříme k těm velkým měsícům. Byly už fotograficky zmapovány z prostoru a z velké části také přímo na povrchu. Není na nich nic, co by poutalo zájem archeologů. My však letíme k místu, na kterém dosud nikdo nepřistál!“

„Snad ne přímo na Jupiter!“ zalapal jsem po dechu.

„To proboha ne, nic tak drastIckého. Ale letíme k němu blíže, než se dostal kdokoli před námi.“

Profesor se zamyslel.

„Jak víte, nebo spíš asi nevíte, je skoro stejně nesnadné cestovat z jednoho Jupiterova satelitu na druhý jako létat mezi planetami, je to zvláštní, vždyť vzdálenosti jsou zde o tolik menší. Vysvětluje se to tím, že Jupiter má strašlivě silné gravitační pole a jeho měsíce se pohybují neobyčejně rychle. Nejbližší měsíc má bezmála oběžnou rychlost Země, a cesta z Ganymedu k němu vyžaduje jen o něco méně pohonné látky než výlet ze Země na Venuši, třebaže trvá pouze půldruhého dne.

A právě tahle cesta je před námi. Dosud ji nikdo neabsolvoval, protože nikdy nikomu nenapadlo, že by se ta námaha mohla vyplatit. Jupiter Pět má v průměru jen třicet kilometrů, takže pochopitelně nevzbudil žádný zájem. Dokonce i mezi vzdálenějšími a mnohem přístupnějšími satelity je jich několik, na kterých zatím nikdo nepřistál, protože badatelé nepředpokládali, že by mělo smysl mrhat kvůli tomu raketovými pohonnými látkami.“

„Tak proč tedy jimi máme mrhat my?“ vpadl jsem netrpělivě. Všechno ml to připadalo jako hra na slepou bábu, i když mi to na druhé straně bylo celkem jedno, hlavně aby to bylo trochu senzační a nestálo mě to krk.

Snad bych se měl přiznat - přestože bych o tom nejradši nemluvil, jako to dělá i většina ostatních - že jsem tehdy nevěřil z těchhle profesorových teorií ani jednomu slovu. Samozřejmě jsem chápal, že je to ve svém oboru ohromný vědec, ale na ty jeho nápady, co vypadaly trochu moc fantasticky, jsem nedal. Koneckonců by tehdy byly znamenaly tak ohromný převrat a důkazy pro ně byly tak chaboučké, že se k nim člověk těžko mohl jen tak bez váhání hlásit.

Možná že si ještě vzpomenete na to překvapení, když první marťanská expedice objevila zbytky ne jedné, ale hned dvou starých civilizací. Obě byly vysoce pokročilé, ale obě vyhynuly před víc než pěti milióny léty. Proč, to se nevědělo (a dosud neví). Podle všeho v tom nebyla válka, naopak se spíš zdá, že ty dvě kultury žily v přátelských vztazích. Jedna ta rasa měla podobu hmyzu, druhá spíš jako by připomínala plazy. Hmyzí národ byl asi praobyvatelem Marsu. Civilizace plazů - obyčejně se jí říká „kultura X“ - se objevila na scéně až později.

Tak to aspoň hlásal profesor Forster. Určitě znali techniku meziplanetárních letů, protože sutiny jejich podivných, do tvaru kříže stavěných měst se našly dokonce i na Merkuru. Forster se domníval, že se pokusili kolonizovat všechny menší planety - s výjimkou Země a Venuše, kde jim v tom překážela příliš silná gravitace. Profesora trochu zaráželo, že se na žádné stopy kultury X nepřišlo nikdy na Měsíci; byl toho názoru, že je to jen otázka času, než se nějaké najdou.

O kultuře X se tradovala běžná teorie, že vznikla na některé z menších planet nebo satelitů, že navázala přátelské styky s Marťany - což byla vedle národa X jediná inteligentní rasa prozatím známá v celé historii sluneční soustavy - a že vymřela zároveň s původní marťanskou civilizací. Profesor Forster měl ale náročnější teorie; podle něho se dostala kultura X do sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Trochu ho mrzelo, že nikdo jiný to nebral vážně, ale moc si tím nelámal hlavu, protože patřil k lidem, kteří mají klid v duši jen tehdy, když jsou v menšině.

Ze svého místa jsem docela dobře viděl okénkem kabiny na Jupiter a nechal jsem profesora Forstera, aby před námi rozvíjel své plány. Na planetu byl překrásný pohled: jasně jsem rozeznal rovníkový pás oblaků a tři z jejích satelitů bylo vidět jako drobné hvězdy těsně u ní. Přemýšlel jsem, který z nich je asi Ganymedes, naše první zastávka.

„Bude-li Jack tak laskav a věnuje mi trochu pozornosti,“ pokračoval profesor, „vyložím vám, proč vlastně podnikáme tak dalekou cestu. Jak víte, loni jsem věnoval mnoho času průzkumu trosek v tmavém pásu Merkuru. Snad jste četli i přednášku, kterou jsem o tom proslovil na Londýnské ekonomické škole. Možná že jste dokonce byli přítomni - vzpomínám si, že vzadu v sále byl jakýsi neklid.

Nikomu jsem však neprozradil, že během svého pobytu na Merkuru jsem objevil významný klíč k určení původu kultury X. Nechal jsem si to pro sebe, třebaže jsem měl silné pokušeni vyjít s tím na světlo, když se někteří ignoranti, jako například dr. Haughton, snažili dělat si ze mne dobrý den. Ale nemohl jsem riskovat, aby se sem dostal někdo jiný, dřív než sám zorganizuji expedici.

Mezi mými nálezy na Merkuru byl poměrně zachovalý basreliéf, který představoval sluneční soustavu. Není to první objev toho druhu - jistě víte, že astronomické motivy jsou běžné v autochtonním umění Marťanů i v kultuře X. Ale některé planety, včetně Marsu a Merkuru, byly označeny zvláštními znaky. Domnívám se, že to jsou symboly s určitým historickým významem. Nejpodivnější je, že ta znamení, jak se zdálo, kladla největší důraz na nepatrný Jupiter Pět, jeden z nejbezvýznamnějších satelitů vůbec. Nepochybuji, že se na tom Jupiterově satelitu tají cosi, co nám poskytne vodítko k celému problému kultury X, a já rozluštím, co to je.“

Jestli mě paměť neklame, neudělal ten profesorův proslov žádný zvláštní dojem ani na Billa, ani na mne. Možná že rasa X z neznámých a jen jí zřejmých důvodů zanechala na Pětce nějaké své výtvory. Stálo by za to je vyhrabat, ale sotva se dalo čekat, že budou mít takový význam, jak si myslel profesor. Náš vlažný zájem ho asi trochu zarazil. Ale byla to jen jeho vina, protože se potom ukázalo, že nám stejně neřekl všechno.

Asi za týden jsme přistáli na Ganymedu, největším měsíci. Ganymedes je jediný satelit, kde se udržuje stálá základna; je tam observatorium a geofyzikální stanice se štábem asi padesáti vědců. Z naší návštěvy měli zřejmě radost, ale dlouho jsme se nezdrželi, protože profesor pospíchal, a tak jsme jen doplnili pohonné hmoty a znovu vyrazili. Vyvolalo to pochopitelně značnou zvědavost, že se chceme dostat na Pětku, ale profesor nebyl ochoten nic vykládat a my jsme taky museli mlčet; dával na nás až moc dobrý pozor.

Mimochodem, Ganymedes je docela zajímavé místečko a na zpáteční cestě se nám podařilo trochu víc si ho okouknout. Ale už jsem slíbil, že o tom napíšu článek do jednoho časopisu, a tak to radši zatím nechám stranou. (Jestli vás to zajímá, dávejte si napřesrok pozor na jarní čísla Národního astrografického).

Přelet z Ganymedu na Pětku nám trvalo něco i víc než půldruhého dne a nebyla to zrovna žádná rozkoš pozorovat, jak je Jupiter každou hodinu větší, až se zdálo, že zakryje celou oblohu. Moc toho z astronomie nevím, ale přesto jsem při pomyšleni na to, jak děsně silné je gravitační pole, do kterého se ženeme, nedokázal zůstat klidný. Docela dobře na nás mohlo čekat nějaké překvapení v nadplánu. Mohla nám doj[t šťáva, a pak sbohem Ganymede, nebo jsme taky snadno mohli spadnout na Jupiter.

Rád bych vám popsal ten pohled, když se díváte na takový obrovský kotouč s těmi jeho pásy zuřivých bouřek, jak se točí zrovna před vámi. Po pravdě řečeno už jsem se o to pokusil, ale mám přátele, co se vyznají v literatuře, a když si přečetli můj rukopis, poradili mi, abych toho nechal. (Dali mi ještě spoustu jiných dobrých rad, ale myslím, že je nemysleli vážně, protože kdybych se podle nich řídil, neměli byste před sebou ani tuhle povídku.)

Naštěstí bylo v poslední době otištěno tolik snímků Jupitera zblízka, že některé z nich jste museli vidět. Možná že jste dokonce viděli i jeden, která nám později zavařil všechny naše obtíže, jak vám ještě vyložím.

Nakonec se Jupiter př'estal zvětšovat: octli jsme se v dráze Pětky a chystali jsme se, že každou chvilku stihneme ten drobounký satelit na jeho honičce kolem planety. Byli jsme namačkáni v pozorovatelně, celí nedočkaví, až poprvně zahlédneme svůj cíl. Nebo tam aspoň byli ti, na které místnost stačila. Já s Billem jsme se už nevešli, a tak jsme jenom z chodbičky natahovali krky přes ramena těch ostatních. Kingsley Searle, to byl náš pilot, seděl v kontrolním křesle a nevypadal na to, že by ztratil svůj normální klid; Eric Fulton, náš inženýr, si zamyšleně okusoval knírek a hlídal ukazatele pohonných látek a Tony Groves podnikal složité operace s navigačními tabulkami.

Profesora jako by přimontovali k očnicím teleperiskopu. Najednou sebou cukl, a když nabíral dech, slyšeli jsme, jak mu hvízdá v krku. Za chvilku beze slova kývl na Searla a ten ho vystřídal u okulárů. Searle reagoval naprosto stejně jako předtím profesor a pak přišla řada na Fultona. A když se to všechno opakovalo ještě i s Grovesem, připadalo mi to trochu monotónní, a tak jsme se vecpali dovnitř a po krátké tahanici jsme se taky dostali k okulárům.

Nevím, co jsem vlastně čekal, že uvidim, ale bylo to pro mne zklamání. Visel tam přede mnou v prostoru drobný měsíc v poslední čtvrti a jeho noční polokoule byla slabě osvětlena záři odraženou z Jupitera. Tak tohle má být celé to kouzlo!

Teprve pak jsem začal rozeznávat i jiné věci, jako se vám stane, když se delší dobu díváte teleskopem. Na povrchu satelitu se křižovaly nezřetelné čáry, a najednou se mi rýsoval jejich vzorek. Musím napsat vzorek, protože ty čáry kroužily po Pětce se stejnou geometrickou přesnosti, jako se linky poledníků a rovnoběžek točí kolem globusu Země. Asi jsem hvízdl údivem, protože Bill mě odstrčil a sám se zmocnil teleskopu.

Jestli si dobře pamatuji, bombardovali jsme pak profesora Forstera otázkami, ale on se tvářil hrozně povzneseně.

„Ovšem,“ vykládal nám, „pro mne to neni takové překvapeni jako pro vás. Kromě důkazu, který jsem objevil na Merkuru, měl jsem i jiná vodítka. V observatoriu na Ganymedu mám přítele, který se mi zapřísáhl mlčením a v posledních několika týdnech pro mne pracoval, seč byl. Neastronomovi připadá zvláštní, že se tamější observatoř nikdy nezabývala satelity. Velkých přístrojů tam užívají k pozorováni mimogalaktických mlhovin a malé jsou neustále zaměřeny na Jupiter.

Jediné, co kdy observatoř pro Jupiter Pět vykonala, bylo, že změřila jeho průměr a opatřila několik snímků. Ty však nebyly tak ostré, aby na nich bylo vidět linie, které jsme právě pozorovali, jinak by jistě už dříve bylo došlo k průzkumu. Ale když jsem požádal svého přítele Lawtona, aby tomu věnoval pozornost, objevil je pomoci stocentimetrového reflektoru a všiml si také něčeho jiného, na co se mělo přijít už dřív. Jupiter Pět má v průměru jen třicet kilometrů, ale je mnohem jasnější, než by se dalo předpokládat podle jeho velikosti. Když srovnáte stupeň jeho světelného odrazu - jeho aldeb - jeho –“

„Jeho albedo,“ pomohl Tony Groves.

„Děkuji - jeho albedo s albedem jiných měsíců, ukáže se vám, že odráží světlo mnohem vydatněji, než by měl. Skutečně se projevuje spíše jako vyleštěný kov než jako těleso s kamenitým povrchem.“

„To je ono!“ neudržel jsem se. „To určitě národ X pokryl Pětku nějakým povlakem – jako ty své katedrály na Merkuru, ale v ohromnějším měřítku.“

Profesor se na mne podíval skoro útrpně.

„Tak vy stále ještě nechápete!“ řekl.

Myslím, že to od něho nebylo docela fér. Řekněte sami, napadlo by vás za podobných okolnosti něco lepšího?

Po třech hodinách jsme přistáli na obrovské kovové ploše. Když jsem vykukoval okénky v kabině, připadal jsem si v tomhle prostředí jako hotový trpaslík. Takový pocit má asi mravenec, když se šplhá po benzinové nádrži - a mému sebevědomí nepomohla ani nepřehledná hmota Jupitera nahoře na obloze. Profesorova obvyklá samolibost taky jako by se schovala za jakousi ztichlou úctou.

Plocha nebyla úplně hladká. Různými směry se přes ni táhly široké pásy, které spojovaly obrovské kovové desky. Ty pásy, nebo spíš křížový vzorek, který tvořily - to právě bylo to, co jsme viděli z prostoru.

Ve vzdálenosti asi čtvrt kilometru se tyčil kopeček - nebo spíš něco, o čem by se v naší přírodě řeklo, že to je kopec. Zpozorovali jsme to už před přistáním, když jsme si ten malý satelit podrobně prohlíželi z prostoru. Byla to jedna ze šesti podobných vyvýšenin; čtyři z nich byly umístěny ve stejných vzdálenostech od sebe kolem rovníku a další trčely na pólech. Dalo se lehko předpokládat, že to jsou vchody do prostoru, který se skrývá pod kovovým pláštěm satelitu.

Znám dost lidi, kteří si myslí, jaká to musí být ohromná legrace, procházet se ve skafandrech po planetě, která má slabou gravitaci a je bez vzdušného obalu. Tak to tedy zdaleka ne. Člověk aby si neustále dával pozor na spoustu věci, aby každou chvilku prohlížel nějaké indikátory a aby ani na okamžik nezapomněl na opatrnost, a tak vám takové duševní vysílení zkazí všechno kouzlo - aspoň co se mne týče. Přesto musím uznat, že tentokrát to se mnou zalomcovalo, a když jsme vylézali ze vzduchového uzávěru, na žádné obtíže jsem ani nepomyslel.

Gravitace na Pětce je tak mikroskopická, že se o normální chůzi nedalo vůbec uvažovat. Přivázali jsme se jeden k druhému lany jako horolezci a postrkovali jsme se po kovové hladině výstřely z reaktivních pistolí. Fulton a Groves, oba protřelí astronauti, se uvázali na oba konce našeho řetězce, aby nás uprostřed náhodou nenapadlo dělat nějaké vylomeniny.

Za pár minut jsme dorazili k cíli: ukázalo se, že je to široká, ale nízká kupole, po obvodu aspoň jeden kilometr. Říkal jsem si, jestli to není nějaké gigantické vakuum, dostatečně velké, aby tam mohly vjíždět celé vzdušné koráby. Jestli nebudeme mít štěstí, nepodaří se nám najit cestu dovnitř, otvírací mechanismus jistě už dávno k ničemu není, a i kdyby ještě fungoval, nebudeme vědět jak na to. Asi byste si těžko představili větší smůlu, než mít na dosah ruky uzamčený největší archeologický objev v dějinách světa a nedostat se k němu.

Když jsme asi z jedné čtvrtiny kupoli obešli, zpozorovali jsme v kovovém krytu otvor. Byl poměrně malý - na šířku asi dva metry - a opisoval skoro přesný kruh, takže nás v první chvíli nenapadlo, co to může být. Pak jsme v přijímačích zaslechli hlas Anthonyho:

„Tohle nikdo nevyrobil. To je práce meteoru.“

„Vyloučeno!“ protestoval profesor Forster. „Na to je otvor příliš pravidelný.“

Anthony stál na svém.

„Velké meteory vždycky vyrážej i okrouhlé díry, když ovšem nedopadnou příliš šikmo. A podívejte se na ty hrany; je na nich vidět, že při tom došlo k výbuchu. Meteor i kovová deska se asi vypařily, a tak tu žádné úlomky nenajdeme.“

„Něco takového se dá předpokládat,“ přidal se Kingsley. „Jak dlouho to tu asi stoji? Pět miliónů let? Jenom je divné, že jsme nenarazili ještě na jiné krátery.“

„Snad máte pravdu,“ uzavřel profesor, který měl příliš velkou radost, aby se pouštěl do diskusí. „Ale ať tak nebo onak, já tam vlezu první.“

„Dobrá,“ souhlasil Kingsley, který jako kapitán měl v takovýchhle záležitostech poslední slovo. „Uvolním vám dvacet metrů lana a budu sedět v otvoru, abychom si udrželi rádiové spojem. Jinak by tahle kovová deska vaše signály pohltila.“

Tak se stal profesor Forster prvním mužem, který vstoupil do nitra Jupitera Pět, ale koneckonců si to zasloužil. Nahrnuli jsme se těsně kolem Kingsleyho, aby nám hned předával zprávy, jak profesor postupuje.

Daleko se nedostal. Jak se dalo čekat, pod horním krytem byl ještě jeden. Profesor nedokázal víc, než že se rovně postavil v prostoru mezi vrchní a spodní deskou, a kolem neviděl nic než les opěr a nosníků, kam až dosáhly paprsky z jeho svítilny - tím to končilo.

Trvalo nám asi tak čtyřiadvacet perných hodin, než jsme se dostali o krůček dál. Vzpomínám si, jak ještě těsně předtím jsem se ptal profesora, proč nás nenapadlo vzít si s sebou nějaké trhaviny. Podíval se na mne hrozně dotčeně.

„Na lodi jich máme tolik, že bychom to tu mohli rozmetat všechno,“ odpověděl mi. „Ale dokud mohu použít jiných prostředků, nebudu nikdy riskovat, že způsobím nějakou nenapravitelnou škodu.“

Tomuhle říkám trpělivost. Ale bylo mi jasné, oč mu jde. Co pro něj prosím vás nakonec znamená pár dní zdržení, když se na tohle připravoval dvacet let.

Když jsme nechali svůj první pokus pokusem, objevil cestu do hlubin - to se podržte – Bill Hawkins. Nedaleko severního pólu tohohle světa v malém vydání přišel na skutečně obrovskou díru po meteoru - v průměru byla asi tak stometrová a měla pokračováni i v druhém vrchním krytu Jupitera Pět. Ale pod těmi dvěma bylo vidět další kovový plášť. Jenže jedna z těch náhod, které musí nastat, když si člověk počká dostatečně dlouhou řadu eónů, si usmyslela, že druhý, tentokrát už menší meteor proletěl starým kráterem a prorazil i vnitřní slupku. Otvor stačil právě tak na to, aby se jím protáhl člověk i s kosmoskafandrem. Prolézali jsme hlavou napřed, jeden za druhým.

Pochybuju, že ještě někdy zažiju něco podivnějšího, než když jsem visel z té úžasné klenby jako pavouk ze stropu svatopetrského dómu v Římě. V té chvíli jsme viděli jen to, že prostor, ve kterém se vznášíme, je obrovský. Nedovedli jsme si ale představit jeho skutečnou rozlohu, protože ve světle našich lamp se nedaly odhadnout vzdálenosti. V té prostoře bez vzduchu a bez prachu byly paprsky samozřejmě úplně neviditelné, a když jsme je otočili na strop nad námi, bylo vidět jen světelné ovály, jak sklouzávají do dálky, až se ve velkém rozptylu oku ztrácejí. Když jsme je sklopili „dolů“, objevila se bledá šmouha záře tak daleko, že se nedalo nic rozeznat.

Pomaloučku nás táhla nepatrná gravitace toho nepatrného světa, padali jsme dolů, dokud nás nezadržela zajišťovací lana. Nad hlavou se rýsovala zářící skvrnka, která nás vpustila dovnitř; byla daleko, ale uklidňovala.

A pak, když Jsem se nekonečně pomalým pohybem kyvadla houpal na konci svého kabelu a kolem se mrhala tmou světla mých druhů podobná blikavým hvězdám, jako blesk mě napadla myšlenka. Na okamžik jsem zapomněl, že všichni jsou napojeni na společnou vlnu, a mimovolně I jsem vykřikl:

„Pane profesore, nechce se mi věřit, že tohle je nějaká planeta! Je to kosmická loď.“

Hned jsem se zarazil, protože mi došlo, že ze sebe dělám blázna. A pak se po krátkém, napjatém mlčení ozval zmatený hukot, neboť k tomu všichni chtěli uplatnit vlastní mínění. Chaos těch hlasů přerušila slova profesora Forstera, a mně bylo okamžitě jasné, že jsem ho tím příjemně překvapil.

„Máte naprosto pravdu, Jacku. Je to koráb, který přivezl kulturu X do sluneční soustavy.“

Bylo slyšet, jak někdo - vypadalo to na Erica Fultona - pohrdavě zafuněl.

„To je vaše fantazie! Loď o průměru třicet kilometrů!“

„Očekával bych, že o tom budete mít správnější představu,“ odpověděl profesor tak mírně, až nás to překvapilo. „Předpokládejme, že by nějaký civilizovaný národ chtěl přeletět mezihvězdný prostor - jak jinak by mohl vyřešit takový úkol? Vybudoval by venku v prostoru pohyblivý planetoid, jehož stavba možná vyžaduje celá staletí. A protože taková loď musí být soběstačný svět, aby na něm přežívaly generace jeho obyvatel, nutně bude tak velká, jako je tato. Rád bych věděl, kolika slunečními soustavami propluli, než se dostali do naší, v níž poznali cíl své cesty. Jistě měli i menší lodi, na kterých cestovali na planety a které samozřejmě musily startovat z mateřské lodi někde v prostoru. A velký koráb zaparkovali tady, v těsné oběžné dráze kolem největší planety, aby tu byl v bezpečí - aspoň tak dlouho, než ho znovu budou potřebovat. Je to naprosto logická volba místa; kdyby ho uvedli do oběhu kolem Slunce, časem by ho přitažlivost planet vyšinula z dráhy a mohli by o něj přijít. Něco takového se mu nikdy nemůže přihodit zde.“

„Řekněte nám, pane profesore,“ vyptával se nějaký hlas, „počítal jste s tím, ještě než jsme odrazili od Země?“

„Doufal jsem v to. Všechny objevy ukazovaly k tomuto řešeni. Na Jupiteru Pět bylo vždycky něco mimořádného, ačkoli se zdá, že si to nikdo zatím neuvědomil. Proč je právě tenhle nepatrný satelit tak těsně u Jupitera, když všechny ostatní menší měsíce jsou sedmdesátkrát vzdálenější? Z hlediska astronomie je to absurdní. Ale dost už toho povídání. Máme před sebou práci.“

Tohle myslím musíme brát jako grandiózní eufemismus. Sedm nás tam stálo před největším archeologickým objevem všech věkůi. Skoro celý svět - malý svět, umělý svět, ale přece jen svět - tu čekal, abychom ho propátrali. Mohli jsme si ho jen zběžně a povrchně prohlédnout: bude tu asi materiálu pro celé generace badatelů.

Nejdřív se musel spustit mohutný světlomet na kabelu, který ho napojoval na zdroje na lodi. Ten nám bude sloužit jako maják, abychom nezabloudili, a přitom bude osvětlovat vhodná místa uvnitř stěn satelitu. (Stále ještě si nemůžu zvyknout mluvit o Jupiteru Pět jako o vesmírné lodi.) Potom jsme nechali kabel volně padat k dolní stěně. Mírný náraz dopadu se lehce zdusil vypérovanými podložkami, které jsme kvůli tomu přinesli.

Nebudu vás už připravovat o čas líčením všech překvapení na Satelitu Pět; vyšlo o tom už dost knih, fotografií a map. (Mimochodem moje kniha na to téma vyjde v létě u Sidgwicka a Jacksona.) Místo toho bych vám chtěl vylíčit skutečné pocity prvních lidí, kteří vstoupili do toho tajemného kovového světa. Lituju, že to musím přiznat - asi tomu nebudete chtít věřit - ale prostě si vůbec nemůžu vzpomenout, co se ve mně dělo, když jsem vcházel první vstupní šachtou, uzavřenou nahoře stříškou v podobě houby. Byl jsem asi z těch divů celý vyjevený, a tak jsem na všechno ostatní zapomněl. Dobře si však pamatuju na dojem obrovských rozloh, něčeho, co z fotografie nikdy nepochopíte. Budovatelé toho světa pocházeli z planety se slabou gravitaci a měli proto obří postavy - byli čtyřikrát větší než lidé. Ploužili jsme se mezi jejich výtvory jako trpaslíci.

Na své první návštěvě jsme se nedostali hlouběji než do povrchových vrstev, a tak jsme poznali jen málo z těch vědeckých senzaci, na které přišly pozdější expedice. Ale stačilo to; v obytných prostorách toho bylo dost, aby nás to zaměstnalo na několik životů. Místo, které jsme prozkoumávali, muselo být kdysi uvnitř osvětleno umělým slunečním světlem. Světlo dopadalo z trojitého obalu na povrchu, který taky udržoval vnitřní atmosféru a chránil ji, aby neunikala do prostoru. Tady pod povrchem Jupiteřani (nemůžu se vyhýbat obvyklému pojmenováni, které se dává národu kultury X) napodobili tak přesně, jak jen dovedli, i poměry typické na světě, který opustili před neznámými věky. Snad se tam taky střídaly den a noc, snad tam i probíhal koloběh ročních období, někdy pršelo a jindy byla mlha. Přivezli si s sebou do vyhnanství i malé moře. Jeho voda se dodnes

zachovala a vytvořila malé jezero, široké tři kilometry. Doslechl jsem se, že byl vypracován plán, podle něhož se ta voda má zelektrolyzovat, aby se na Pětce vytvořilo zase dýchatelné ovzduší, jen co se ucpou na povrchu díry po meteorech.

Čím víc jsme toho viděli, tím víc se nám zamlouvala rasa, jejíž dílo jsme přišli vyrušit z klidu poprvé po pěti miliónech let. I když domov těch obrů byl pod jiným sluncem. měli toho spoustu společného s člověkem, a je to vlastně ohromná tragédie, že se naše rasy o vlas minuly; musím napsat o vlas, jestli mám pro tu dobu použít kosmická měřítka.

Měli jsme myslím větší štěstí než všichni ostatní archeologové v historii lidstva. Vzduchoprázdný prostor všechno uchránil před rozpadem a Jupiteřani - třebaže se to dalo sotva očekávat - neodvezli ze své mohutné lodi veškeré její poklady, když se vydali kolonizovat sluneční soustavu. Na vnitřním povrchu satelitu Pět vypadalo všechno tak, jako by se toho nikdy nikdo nedotkl, tak jak to tu obyvatelé nechali po ukončeni dlouhé plavby vesmírem. Možná že to ti dávní poutníci uctívali a opatrovali jako chrám na památku ztraceného domova, nebo se chystali, že těch věci ještě někdy použijí.

Ať už je to jak chce, všechno tam bylo tak, jak to majitelé opustili. Někdy mě to až děsilo. Tak třeba jsem s Billovou asistencí fotografoval jednu velkou řezbu na zdi, a najednou mě v srdci zamrazil pocit, jako by do těchto míst nikdy nezasáhl čas. Nervózně jsem se začal rozhlížet a skoro jsem čekal, že ze dveří, které se nahoře zužovaly do špičky, vylezou obrovské postavy, aby pokračovaly v práci, kterou před chvílí přerušily.

Čtvrtý den jsme objevili uměleckou galerii; nedalo se tomu říkat jinak, nebylo možné pochybovat o účelu toho zařízení. Když Searle a Groves, kteří podnikali bleskové průzkumové akce v jižní polokouli, ohlásili svůj objev, rozhodli jsme se, že tam soustředíme všechny své sily. Kdosi tvrdil, že v uměni se pozná duše národa, a tady jsme mohli najit klíč ke kultuře X.

Budova byla obrovská i podle měřítek téhle titánské rasy. Byla z kovu jako všechny stavby na Pětce, ale nebylo na ni nic studeného, nebyla to pouhá konstrukce. Její vrchol dosahoval poloviny výšky daleké střechy toho světa a ze vzdálenosti - dokud nevystoupily detaily - ten palác trochu připomínal gotickou katedrálu. Někteří autoři se později dali svést tou náhodnou podobou a psali o stavbě jako o chrámu; nikdy jsme ale nenašli ani stopu po něčem, co by se dalo považovat za náboženství Jupiteřanů. Název „Chrám umění“ má přitom v sobě něco hodně přiléhavého a už se tak úspěšně rozšířil, že ho nikdo nebude měnit.

Byl proveden odhad, že v té jediné budově je deset až dvacet miliónů jednotlivých exponátů - úroda schraňovaná po celou dobu historie rasy, která se asi dožila mnohem vyššího stáři než prozatím člověk. A zrovna tady jsem objevil tu malou kruhovitou místnost; napoprvé mi připadala jen jako křižovatka šesti koridorů, které se do ni sbíhaly. Byl jsem sám (obávám se, že tím jsem jednal proti profesorovým rozkazům) a šel jsem cestou, kterou jsem považoval za zkratku, zpátky k místu, kde měli být ostatní. Jak jsem klouzavě postupoval vpřed, zdi kolem tiše mizely do tmy za mnou a vpředu se po stropě míhala záře z mé svítilny. Strop byl pokryt do hloubky vyřezanými písmeny a já jsem byl tak zabrán do hledáni povědomých skupin znaků, že nějakou dobu jsem si vůbec nevšímal toho, co bylo dole. A pak se vynořila ta socha a já jsem na ni obrátil kužel světla.

Když člověk poprvé uvidí nějaké velké umělecké dno, je to takový zážitek, že se už nikdy nedá přivolat zpátky. Tentokrát posiloval ten ohromný účinek i námět. Jsem první člověk, který poznal, jak Jupiteřani vypadali; přede mnou stála zřejmě podobizna jednoho z nich, vymodelovaná s vrcholným uměním a s naprostou jistotou.

Útlá plazí hlava se dívala přímo na mne, její nevidoucí oči byly upřeny do mých. Dvě ruce byly sepjaty na prsou, jakoby v rezignaci; druhé dvě držely nástroj, jehož účel jsme dosud nerozluštili. Dlouhý mohutný ocas - který asi udržoval v rovnováze celé tělo, jako je to u klokana - se vinul po podlaze a zvyšoval celkový dojem klidu a odpočinku.

V tváři ani na těle nic nepřipomínalo člověka. V obličeji například neměla postava žádné nozdry - jenom na krku byly žábrovité otvory. Přesto mě ta socha hluboce dojímala; umělec překročil hranice času a odlišných kultur, jak bych nikdy nebyl věřil, že je to možné. „Není to člověk, ale je lidský,“ byl výrok profesora Forstera. Mnoho věcí bychom nemohli sdílet se staviteli toho světa; ale všechno opravdu důležité bychom pociťovali stejně jako oni.

Jako člověk může vyčíst city z odlišné, ale dobře známé tváře psa nebo koně, tak i mně připadalo, že vím, co se hýbe v duši té bytosti přede mnou. Vyzařovala z ní moudrost a jistota - klidná, důvěřivá síla, kterou vnímáme například na Belliniho slavném portrétu dóžete Loredana. Ale vedle toho se v ní zračil smutek - smutek národa, který se dokázal vzepnout k úžasnému výkonu, a ten výkon byl marný.

Dosud nevíme, proč je ta socha jediný portrét Jupiteřana, který nám jejich umění zachovalo. Sotva se dá předpokládat, že by nějaká tabu omezovala myšlení u tak vyspělé rasy; snad se důvod najde, až se podaří dešifrovat písmo vytesané na stěnách sálů.

Mně ale už je skoro jasné, k čemu ta socha je. Postavili ji tam, aby překlenula čas a aby od nich pozdravovala bytosti, které se třeba jednou dostanou na místa, kde sami žili. Proto ji asi vymodelovali ve značně menších rozměrech, a ne v životní velikosti. Už tehdy museli tušit, že budoucnost patří Zemi nebo Venuši, a tedy bytostem, které určitě budou menší. Věděli, že velikost může být právě takovou překážkou jako čas.

Za několik minut už jsem byl se svými přáteli na zpáteční cestě k lodi a nemohl jsem se dočkat, až povím profesorovi o objevu. Profesor odpočíval, nebo spíš se nutil k odpočinku, protože mu to nedalo a za celou tu dobu, kterou jsme strávili na Pětce, nespal myslím víc než čtyři hodiny denně. Když jsme vylezli z krytu a nad hlavou nám opět zablýskly hvězdy, zaplavovala rozlehlou kovovou pláň zlatá zář z Jupitera.

„Koukejl“ slyšel jsem v přijímači Billův hlas, „šéf odstrčil loď.“

„Nesmysl,“ odpověděl jsem, „je přesně na stejném místě.“

Pak jsem se otočil a bylo mi jasné, proč se Bill zmýlil. Dostali jsme návštěvu.

Druhá loď přistála pár kilometrů od nás a podle toho, co jsem při své nezkušenosti mohl porovnat, jako by té naši z oka vypadla. Když jsme se nahrnuli vzduchovým uzávěrem dovnitř, přistihli jsme profesora v živé zábavě, přestože se ještě docela neprobral ze spánku. K našemu překvapení, i když ne nepříjemnému, byla mezi třemi novými návštěvníky neobyčejně půvabná brunetka.

„Tohle je,“ představoval trochu unaveně profesor Forster, „pan Randolph Mays, vědecký reportér. Už jste o něm asi slyšeli. A zde prosím –“ Otočil se na Mayse. „Odpusťte, neslyšel jsem dobře jména.“

„Můj pilot Donald Hopkins - moje sekretářka Marianna Mitchellová.“

Před slovem „sekretářka“ udělal pan Mays hrozně kratičkou pauzu, ale přece jen dost zřetelnou, aby v mém mozku rozsvítila signální lampičku. Musel jsem ovládat obočí a dávat pozor, abych nehvízdl, ale zachytil jsem Billův pohled, který mě beze slov upozorňoval: Jestli si myslíš to co já, musím se za tebe stydět.

Mays byl vysoký muž, měl trochu mrtvolnou pleť a řídké vlasy a vystupoval jako žoviální chlapík, ale bylo znát, že jeho srdečnost je jen jako tenká blána na povrchu - obvyklé ochranné zbarvení u člověka. který se musí tvářit přátelsky k příliš mnoha lidem.

„Řek bych, že je to pro vás právě tak velké překvapení jako pro mě,“ pronesl s přebytečnou bodrostí. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že tu někoho najdu; a o tomhle už jsem vůbec neměl tušení.“

„Co vás sem přivedlo?“ zeptal se Ashton jakoby mimochodem, aby to neznělo podezřívavě.

„Právě to tu vykládám panu profesorovi. Mohla bys mi prosím podat ty desky, Marianno? Děkuji.“

Vytáhl sérii velmi pěkných astronomických skic a dal je kolovat. Zobrazovaly planety, jak vypadají z vlastních satelitů - dost běžný námět.

„Jistě už jste takovýchhle věcí viděli dost,“ pokračoval Mays. „Ale tady jde ještě o něco jiného. Tyhle obrázky jsou skoro sto let staré. Namaloval to umělec, který se jmenoval Chesley Bonestell, a otiskli je v Lifu už roku 1944 - dávno před tím, než se začalo cestovat do vesmíru. No a co se nestalo, Life mě poslal, abych se vydal na cestu sluneční soustavou a porovnal, nakolik se tyhle utopické obrázky podobají skutečnosti. Po stu letech je chtějí znovu vydat spolu se skutečnými fotografiemi. Fajn nápad, co?“

Musí se nechat, chytrý nápad to byl. Ale situace se tím pořádně zamotala. Chtěl jsem vědět, co si o tom mysli profesor. Pak jsem zase hodil okem po slečně Mitchellové, jak tam tak odevzdaně stála v koutku, a rozhodl jsem se, že tohle neprojde jen tak bez odškodného.

Za všech jiných okolnosti byli bychom měli radost, že se setkáváme s další partou badatelů, ale tady šlo o otázku prvenství. Mays si jistě co nejrychleji pospíší zpátky na Zem, svou vlastní práci nechá plavat a všechen fotografický materiál využije hned na místě. Dalo se těžko něco vymyslet, čím bychom mu to prostě znemožnili, a nemohli jsme ani s jistotou říct, jestli mu to vůbec chceme udělat. Potřebovali jsme co největší propagaci a podporu, ale radši bychom to všechno zařídili po svém, a teprve až se k tomu sami rozhodneme. Odhadoval jsem, jak taktní asi dokáže být profesor, a bál jsem se nejhoršího.

Přesto proběhla počáteční diplomatická jednání dost hladce. Profesor dostal skvělý nápad a každého z našich dal do dvojice s někým z Maysovy skupiny, takže jsme vystupovali zároveň jako průvodci a dozorci. A když se zdvojnásobil počet průzkumnických čet, zvýšila se podstatně výkonnost a rychlost naší práce. V těch podmínkách bylo pro každého nebezpečné, aby podnikal akce sám na vlastní pěst, a to nám taky hodně vázalo ruce.

Profesor nám narýsoval svou taktiku hned druhý den po příchodu Maysovců.

„Myslím, že s nimi vyjdeme,“ řekl s menší dávkou obavy. „Podle mého mínění si mohou chodit kamkoli a fotografovat cokoli, pokud s sebou nebudou nic odnášet a pokud můžeme předpokládat, že se nedostanou se svým materiálem zpátky na Zemi dřív než my.“

„Nevím, jak jim v tom můžeme zabránit,“ odporoval Ashton.

„Nuže, podívejte se, původně jsem sice na to nepomýšlel, ale teď jsem dal zaregistrovat náš nárok na Jupiter Pět. V noci jsem to hlásil na Ganymedes a v této chvíli už to asi budou mít v Haagu.“

„Ale nikdo si přece nemůže dělat nárok na astronomické těleso sám pro sebe. Tak se to rozhodlo v případě Měsíce už v minulém století.“

Profesor se usmál skoro potměšile.

„Pochopte, že nehodlám obsazovat žádné astronomické těleso. Dal jsem jen zapsat náš nárok na záchranu nalezených předmětů, a to jménem Světové vědecké organizace. Jestliže Mays z Pětky něco odnese, odcizí to jí. Zítra mu pro všechny případy situaci delikátně vysvětlím, kdyby ho snad něco takového napadlo.“

Bylo to jistě dost zvláštní, vydávat Satelit Pět za zachráněný předmět, a už jsem si dovedl představit, do jakých krásných právnických šlamastik se dostaneme, jen co se vrátíme na Zem. Ale prozatím nám profesorův zákrok dá aspoň nějakou záruku a snad odradí Mayse, aby sbíral věci na památku - tak optimisticky jsme si to kreslili.

Stálo mě to spoustu organizování, než se mi podařilo dostat se do dvojice s Mariannou pro několik výletů do nitra Pětky. Připadalo mi, jako by Maysovi na tom nezáleželo: a taky neměl důvod, proč by si pro to dělal těžkou hlavu. Kosmoskafandr je nejdokonalejší gardedáma, jakou lidi vynalezli - ať se jde vycpat.

Pochopitelně jsem ji hned při první příležitosti vzal do umělecké galerie a ukázal jsem jí svůj objev. Dlouho bez hnuti upírala oči na sochu a já jsem jí k tomu svítil.

„Je to tak nádherné,“ vydechla konečně. „Pomyslete jen, že tu tak ve tmě čekal všechny ty milióny let! Ale vy byste mu měl dát nějaké jméno.“

„Už jsem to udělal. Říkám mu Posel.“

„Proč Posel?“

„Protože mi připadá, že tu čeká jako nějaký vyslanec, který nám má vyřídit pozdravy. Národ, který ho vymodeloval, věděl, že sem jednou někdo musí dorazit a že tohle místo najde.“

„Myslím, že máte pravdu. Posel - ano, to je velmi výstižné. Je na něm něco vznešeného, ale také cosi velice smutného. Nezdá se vám?“

Marianna byla zřejmě hodně inteligentní žena. Obdivoval jsem se jí, jak bystře pochopila mou myšlenku, i pro ten zájem, který v ní vzbudilo všechno, co jsem jí ukazoval. Ale Posel jí učaroval nejvíc ze všeho a stále se k němu vracela.

„Poslyšte, Jacku,“ řekla mi (bylo to tak asi druhý den po tom, co už i Mays se byl na sochu podívat). „Posla musíte vzít s sebou na Zemi. Považte, jaká to bude senzace!“

Povzdychl jsem si.

„Profesor by rád, ale vždyť to musí vážit aspoň tunu. Nemáme dost šťávy. Bude tu muset počkat na příští expedici.“

Připadalo mi, že je na rozpacích.

„Ale věci tu přece skoro vůbec nic neváží,“ odporovala.

„To je něco jiného,“ pokoušel jsem se jí to vyložit. „Váha a inercie - to jsou dvě různé věci. No a inercie - ale nechme toho. V žádném případě ho nemůžeme vzít s sebou na zpáteční cestu. Kapitán Searle už to rozhodl.“

„To je hrozná škoda,“ litovala Marianna.

Na tenhle rozhovor jsem skoro úplně zapomněl, ale znovu mi vyvstal v paměti tu noc před naším odjezdem. Měli jsme za sebou horečný a únavný den, strávený balením výzbroje (velkou část jsme ji samozřejmě nechali na místě pro budoucí použití). Spotřebovali jsme už všechen fotografický materiál. Charlie Ashton to vystihl, když řekl, že bychom si nemohli udělat fotku, ani kdyby se nám zjevil živý Jupiteřan. Myslím, že už jsme všichni jen koukali, abychom zas mohli volně vydechnout. a dát si pohov a seřadit si v hlavě všechny dojmy, a hlavně se vzpamatovat z té srážky s cizí kulturou.

Maysova loď „Henry Luce“ byla už taky skoro úplně připravená ke startu. Profesor si ohromně liboval, že vyrazíme zároveň, protože se mu nechtělo nechávat na Pětce Mayse samotného.

Všechno už bylo přichystáno, když jsem najednou při prohlídce filmů přišel na to, že nám chybí šest roliček exponovaného materiálu. Byly to fotografie jednoho úplného souboru nápisů z Chrámu umění. Po chvilce přemýšlení jsem si vzpomněl, že mi je dali do opatrováni a že jsem je hrozně úzkostlivě položil v Chrámu na římsu

s tím, že si je později odnesu.

Do odletu bylo ještě daleko, profesor i Ashton právě spláceli, co dlužili spánku, a mě nenapadl žádný důvod, proč bych si nemohl odskočit pro ztracený materiál. Věděl jsem moc dobře, že by mi to přišlo draho, kdybych ho tam zapomněl, a protože jsem si přesně pamatoval místo, kam jsem filmy položil, stačilo, abych se ztratil na slabou půlhodinku. Billovi jsem pro všechny případy vyložil, o co jde, a už jsem byl v tahu.

Světlomet tam samozřejmě dávno nebyl a ve tmě pod krytem satelitu na mě padla tíseň. U vchodu jsem nechal přenosný světelný signál a spustil jsem se volným pádem, dokud mě příruční lampa neupozornila, že je čas zabrzdit. Deset minut na to jsem si oddechl úlevou a sebral chybějící filmy.

Přirozeně jsem se chtěl ještě naposled rozloučit s Poslem; můžou uplynout roky, než se mi zas podaří ho vidět, a ta klidná, záhadná postava mě začala mocně fascinovat.

Na neštěstí nefascinovala jenom mě. Místo bylo prázdné a socha tatam.

Kdybych se byl tiše doplížil zpátky na loď a nic neříkal, asi bych se vyhnul nepříjemnému vysvětlování. Ale byl jsem vzteky bez sebe a ani mě nenapadlo, že bych si měl dát větší pozor; hned jak jsem se vrátil, probudili jsme profesora a vyklopili mu, co se stalo.

Posadil se na svém lehátku a mnul si ospalé oči, pak pronesl na účet pana Mayse a jeho společníků několik ostrých slov, která by nadělala jen zlou krev, kdybych je tu opakoval.

„Tohle nemůžu pochopit,“ poznamenal Searle, „jak tu sochu dokázali odnést, jestli ji ovšem odnesli oni. Museli bychom si toho přece všimnout.“

„Je tu všude spousta schovávaček a oni si mohli počkat, až nebude nikdo nablízku, a pak to naložili na svou loď. Muselo jim to dát pěknou lopotu, i při téhle gravitaci,“ vykládal Eric Fulton a z jeho slov bylo znát obdiv.

„Teď není čas na žádné kdyby jakby,“ přerušil ho zuřivě profesor. „Zbývá nám pět hodin, abychom si něco vymyslili. Do té doby nám nemohou utéci, protože jsme právě proletěli opozicí s Ganymedem. Mám pravdu, Kingsley?“

Searle přitakal.

„Samosebou. Musíme se dostat na druhou stranu Jupitera, než budeme moct skočit do přeletové dráhy - jestli máme ušetřit pohonné hmoty.“

„Dobrá. To nám dovoluje vydechnout. Má někdo návrh?“

Když o tom teď po čase znova uvažuji, často mi připadá, že všechno to, co jsme pak podnikali, bylo, abych tak řekl, trochu podivné a ne zrovna civilizované. O několik měsíců předtím bychom si ani nebyli dovedli představit, že něco takového uděláme. Ale nevěděli jsme kudy kam, byli jsme přetaženi, a na tu vzdálenost od ostatních lidských tvorů vypadalo všechno nějak jinak. Protože tu neplatily žádné jiné zákony, museli jsme se postarat o vlastní.

„Nedal by se jim nějak zarazit start? Třeba by se jim mohly rozmontovat rakety?“ navrhoval! Bill.

Searlovi se tahle myšlenka ani trochu nelíbila.

„Nesmíme na to tak nehorázně,“ podotkl. „A kromě toho je Don Hopkins můj dobrý kamarád. Nikdy by mi to neodpustil, kdybych mu nějak pošramotil loď. Taky je tu nebezpečí, že bychom provedli něco, co by se nedalo spravit.“

„Tak jim lupnem šťávu,“ utrousil lakonicky Groves.

„To je ono! Teď jsou asi všichni v posteli, v kabině mají zhasnuto. Stačí, když jim tam nasadíme hadici a budeme pumpovat.“

„Geniální myšlenka,“ ozval jsem se, „ale jsme od nich dva kilometry. A jak dlouhá je naše hadice? Nejmíň sto metrů, co?“

Mé poznámce nikdo nevěnoval pozornost, jako by nestála ani za odkopnutí, a všichni se předháněli v návrzích. Po pěti minutách to rozhodli technici; stačilo vlézt do skafandrů a dát se do díla.

V době, kdy jsem se chystal na výpravu s profesorem, byl bych se vysmál každému, kdo by mi řekl, že skončím jako africký nosič břemen ve starých dobrodružných románech. shrbený pod nákladem na hlavě. A k tomu se to břemeno rovnalo šestině kosmické lodi (profesor Forster nám nemohl poskytnout opravdovou pomoc, protože na to svou postavou nestačil). Když byly nádrže poloprázdné, vážila loď při tamější gravitaci kolem dvou set kilogramů. Vmáčkli jsme se dospod, nadzvedli jsme ji, a už se nesla - samozřejmě strašně pomalu, protože její inercie byla pořád stejná. Vyrazili jsme zvolna na cestu.

Nějakou chvíli nám to trvalo, než jsme ten kus urazili, a byla to o moc větší fuška, než jsme si dovedli představit. Ale obě lodi už ležely vedle sebe a nikdo nic neviděl. Na korábu „Henry Luce“ všichni tvrdě spali a měli dobrý důvod si myslet, že my taky vesele chrápeme.

Přestože jsem pořád ještě sotva popadal dech, dělalo mi klukovskou radost, když Searle a Fulton vytáhli hadici na nasávám pohonných látek a klidně ji nasadili na nádrž sousedící lodi.

„Nejlepší na tom je,“ vykládal Groves, když jsme očumovali kolem, „že nám to nemůžou nijak překazit, ledaže by vylezli a vyrvali nám tu naši rouru. V pěti minutách je můžeme vycucat až na dno, a jim by to trvalo aspoň polovinu té doby, než by se probudili a nalezli do skafandrů.“

Najednou mě polil studený pot.

„Co kdyby spustili rakety a chtěli odstartovat?“

„To by byl jejich konec, a náš taky. Ale to ne, teď budou muset vylézt a podívat se, co se děje. Koukej, už se rozjely pumpy.“

Hadice se napjala jako hasičská stříkačka pod tlakem a bylo vidět, že se jejich pohonné zásoby přelévají do našich nádrží. Každou chvíli se teď na korábu „Henry Luce“ rozblikají světla a poplašená posádka se vyhrne ven.

Ale nevyhrnula se; bylo nám, jako když střelíte po holubovi a pak teprve poznáte, že byl vycpaný. Museli spát jako zařezaní, když je neprobudily ani otřesy pump; už dávno bylo po všem, ale u nich se nic ani nepohnulo, jenom my jsme pořád stáli okolo jejich lodi a vypadali jsme trošku jako blázni. Searle a Fulton opatrně vyšroubovali hadici a uložili ji zpátky na „Arnolda Toynbee“.

„Co teď?“ obrátili jsme se na profesora.

Na minutu se zamyslel.

Když jsme si svlékli skafandry a shromáždili se v pozorovatelně, aspoň pokud jsme se tam vešli, profesor se usadil u vysílačky a stiskl knoflík s poplachovým signálem. Za pár vteřin budou spáči ze sousední lodi vzhůru, hned jak jejich automatický přijímač spustí alarm.

Obrazovka televizoru se rozblikala. Na scéně je Randolph Mays, poněkud vyplašen.

„Haló, pane Forster,“ začal zhurta, „co je to za zmatky?“

„U nás je všechno v pořádku,“ odpověděl profesor tím nejledovějším tónem, „ale vám chybí něco podstatného. Podívejte se na své indikátory pohonných hmot.“

Obrazovka osiřela. Na okamžik bylo slyšet jen zmatené mumlání a výkřiky. Potom zas vystoupil Mays a v jeho výrazu se střídal strach s otráveností.

„Co se děje?“ ptal se zlostně. „Víte o tom něco?“

Profesor ho chvíli nechal škvařit ve vlastním vzteku a teprve potom odpověděl.

„Myslím, že byste měl raději přijít k nám, trochu si pohovořit,“ řekl. „Není to tak daleko.“

Mays na něho nerozhodně vyvaill oči a pak souhlasil: „To se ví, že jdu.“ Potom obraz zmizel.

„Teď bude muset slevit,“ radoval se Bill. „Nemá na vybranou.“

„Není to tak jednoduché, jak si myslíte,“ krotil ho Fulton. „Kdyby si chtěl opravdu postavit hlavu, mohl by zachovat klid a zavolat si na Ganymedes pro Cisternovou loď.“

„Co by z toho měl? Musel by tu čekat celé dny a přišlo by ho to na pěknou sumu.“

„To jo, ale ta socha by mu zůstala, kdyby o ni tak zoufale stál. A peníze by se mu vrátily, až by nás zažaloval.“

Světlo na vzduchovém uzávěru bliklo a Mays se vpotácel do kabiny. Měl nad očekávání smířlivou náladu; zřejmě si cestou všechno rozmyslel.

„Tak tedy,“ pronesl přívětivě, „k čemu jsou všechny tyhle kejkle?“

„To víte až příliš dobře sám,“ sdělil mu nato chladně profesor. „Naprosto jasně jsem vám vyložil, že ze Satelitu Pět se nesmí nic odnášet. A vy jste ukradli majetek, který vám nenáleží.“

„Podívejte, promluvme si rozumně. Komu teda patří? Na téhle planetě si nemůžete dělat na všechno nárok Jako na osobní vlastnictví.“

„Toto není planeta, je to kosmická loď a vztahují se na ni zákony na ochranu majetku, který nemá držitele vlastnických práv.“

„Mezi námi, o tom by se dalo moc a moc diskutovat. Nemyslíte, že byste měl počkat, až dostanete soudní rozhodnuti?“

Profesor byl ledově zdvořilý, ale viděl jsem, že se drží se zaťatými zuby a že každou chvilku může vybuchnout.

„Hleďte, pane Maysi,“ pronesl se zlověstným klidem. „To, co jste odcizil, je nejdůležitější ze všech jednotlivých nálezů, které se nám tu podařilo odkrýt. Připouštím, že si neuvědomujete, co váš skutek znamená, a že nemůžete pochopit hledisko archeologa, které je rozhodující pro mne. Vraťte tu sochu na místo, my vám vypumpujeme pohonné látky a už o tom nepadne ani slovo.“

Mays si zamyšleně třel bradu.

„To jsem blázen, proč děláte takový kravál kvůli jedné soše, zvlášť když si spočítáte, co je tu ještě všelijakých krámů.“

Tehdy se profesor dopustil jedné z těch chyb, které u něho byly tak řídké.

„Přesvědčujete nás tu jako člověk, který v Louvru ukradl Monu Lisu a dokazuje, že ji nikdo nebude postrádat, protože je tam ještě tolik jiných obrazů. Ale ta socha je jedinečná, jak žádné lidské dílo nemůže být. Proto jsem se rozhodl, že nám ji vydáte.“

Při smlouvání nesmíte dát nikdy najevo, že o něco opravdu beznadějně stojíte. Zpozoroval jsem v Maysově pohledu chtivý záblesk a řekl jsem si: A je, ten nepovolí. A vzpomněl jsem si na Fultonovu poznámku, že si může zavolat na Ganymedes pro cisternovou loď.

„Dejte mi půl hodiny na rozmyšlenou,“ uzavřel Mays a obrátil se k východu.

„Dobře,“ připustil profesor odměřeně. „Půl hodiny, ale ne víc.“

Musím uznat, že Mays byl mazaný. Za necelých pět minut jsme viděli, jak se na jejich lodi otáčí anténa, až chytili spojení s Ganymedem. Přirozeně že jsme se pokoušeli odposlouchávat, ale rušili to. Mezi lidmi od novin aby jeden nevěřil druhému.

Za pár minut přišla odpověď; tu taky rušili. Museli jsme čekat, co bude dál, a zatím jsme svolali další válečnou poradu. Profesor se teď dostával do stadia zaryté, bezohledné umíněnosti. Uvědomil si svou taktickou chybu, a proto ho posedla divoká bojovnost.

Podle všeho měl Mays z něčeho strach, protože se k nám vrátil, a s posilou. Přišel s nim pilot Donald Hopkins, trochu nesvůj.

„Podařilo se mi všechno zařídit, pane profesore,“ spustil Mays povýšeně. „Bude mi to trvat trochu déle, ale dostanu se odsud bez vaší pomoci, když to jinak nejde. Ale přiznám se vám, že by mi to ušetřilo spoustu času a peněz, kdybychom se mohli nějak dohodnout. Něco vám řeknu. Vraťte mi pohonné hmoty a já vydám to ostatní -ty - souveniry, co jsem tu nasbíral. Ale Monu Lisu si nechám, od toho necouvnu, i kdyby to mělo znamenat, že se dostanu zpátky na Ganymedes až v polovině příštího týdne.“

Profesor vychrlil několik kleteb, kterým se obyčejně říká kosmické, ale můžu vás ujistit, že se od normálních skoro neliší. Jako by si tím značně ulevil, nasadil ďábelsky přátelskou tvář.

„Milý pane Maysi,“ prohlásil, „jste dokonalý gauner, a proto si kvůli vám nebudu dělat vůbec žádné výčitky. Bez rozpaků použiji násilí a nepochybuji, že mi dá zákon za pravdu.“

Mays se trochu vyděsil, a ne bezdůvodně. Rozestavili jsme se na strategické pozice kolem dveří.

„Nehrajte prosím se mnou takovéhle komedie,“ řekl pohrdavě. „Žijeme v jednadvacátém století, a ne na divokém západě roku osmnáct set.“

„Osmnáct set osmdesát,“ opravil ho Bill, který si vždycky potrpí na přesnost.

„Jsem nucen vás požádat,“ pokračoval profesor, „abyste se považoval za zajištěného, dokud se neshodneme na dalším postupu. Pane Searle, odveďte ho do kabiny B.“

Mays se s nervózním smíchem plížil při zdi.

„Na mou duši, pane profesore, tohle je trochu dětinské! Nemůžete mě zadržet proti mé vůli.“ Jeho pohled žadonil o pomoc u kapitána lodi „Henry Luce“.

Donald Hopkins si oprašoval s uniformy pomyslné peříčko.

„Odmítám se míchat do sprostých rvaček,“ prohlásil pro všechny zúčastněné.

Mays na něj vrhl jedovatý pohled a zdráhavě kapituloval. Postarali jsme se mu o dostatečné kvantum četby a zamkli jsme ho.

Když se odklidil, profesor se obrátil k Hopkinsovi, který se závistivě prohlížel naše indikátory pohonných zásob.

„Mám to chápat v tom smyslu, pane kapitáne,“ zeptal se zdvořile, „že si nepřejete být zatažen do špinavých podniků svého zaměstnavatele?“

„Jsem neutrál. Můj úkol je, abych doletěl s lodí sem a pak zpátky domu. Musíte si to vyřídit sami mezi sebou.“

„Děkuji vám. Myslím, že si naprosto rozumíme. Bylo by asi nejvhodnější, kdybyste se vrátil na svou loď a vyložil tam situací. Za několik minut vám zavoláme.“

Kapitán Hopkins se loudal ke dveřím. Ale než vyšel, obrátil se ještě na Searla.

„Abych nezapomněl, Kingsley,“ prohodil nedbale, „uvažovali jste taky o mučení? Zavolejte mě určitě, až na to dojde - měl bych pár originálních nápadů.“ A pak nás nechal s našim rukojmím.

Profesor asi doufal, že se mu podaří výměna z ruky do ruky. Ale to nepočítal s Marianninou paličatostí.

„Randolph si to zaslouží,“ řekla na to. „Ale mně se opravdu nezdá, že by to na věci něco měnilo. Na vaší lodi mu bude zrovna tak dobř'e jako na naší, nemůžete mu přece nic zlého udělat. Až ho budete mít dost, dejte mi vědět.“

Zdálo se, že jsme po krk v bryndě. Přestřelili jsme a nikam to nevedlo. Měli jsme Mayse v rukou a nebyl nám k ničemu.

Profesor stál zády k nám a zachmuřeně vyhlížel z okénka. Nesmírný kotouč Jupitera skoro zakrýval oblohu; vypadalo to, jako by balancoval na horizontu.

„Musíme ji přesvědčit, že skutečně budeme jednat,“ přerušil ticho. Pak se ke mně prudce obrátil.

„Máte za to, že doopravdy stojí o toho padoucha?“

„No, nijak by mě to nepřekvapilo, řek bych, že stojí.“

Profesor se zamyslel. Pak oslovil Searla: „Pojďte ke mně do kabiny. Chci si s vámi o něčem pohovořit.“

Zmizeli tam na dost dlouho. Když se vrátili, měli oba těžko popsatelný výraz radostné netrpělivosti a profesor držel kus papíru počmáraného číslicemi. Šel k rádiu a spojil se s lodí „Henry Luce“.

„Haló,“ odpověděla okamžitě Marianna - zřejmě čekala u aparátu. „Tak co, už s tím skoncujete? Začíná mě to nudit.“

Profesor na ni slavnostně zíral.

„Slečno Mitchellová,“ odpověděl, „zdá se, že jste nás nebrala vážně. Přichystali jsme vám proto menší, poněkud - řekněme - drastickou podívanou. Obstaráme vašemu zaměstnavateli situaci, v niž bude až příliš stát o to, abyste mu co nejrychleji pomohla.“

„Skutečně?“ poznamenala Mar1anna - přestože mi neušlo, že je jí v hlase znát trochu úzkosti.

„Nepředpokládám,“ pokračoval profesor jakoby nic, „že máte nějaké znalosti o astrální mechanice. Pravda že ne? Škoda, ale váš pilot vám potvrdí všechno, co říkám. Budete tak laskav, pane Hopkinsi?“

„Jen dál,“ ozval se v pozadí hlas, který se křečovitě snažil znít neutrálně.

„Dávejte tedy dobrý pozor, slečno Mitchellová. Musím vám připomenout naši podivnou, dokonce ožehavou situaci na tomto satelitu. Stačí, abyste se podívala z okna, a uvidíte, jak blízko jsme u Jupitera, a doufám, že není třeba vás upozorňovat na to, že ze všech planet má Jupiter daleko nejintenzivnější gravitační pole. Je vám vše jasné?“

„Ano,“ přitakala Marianna a už nebyla tak sebejistá. „Pokračujte.“

„Prosím. Tento náš malý svět oběhne kolem Jupitera skoro přesně za dvanáct hodin. Nu a podle známé poučky těleso, které padá z oběžné dráhy do centra přitažlivosti, potřebuje k dopadu nula celá sto sedmdesát sedm tisícin oběžné doby. Jinými slovy, cokoli padá odsud na Jupiter, dosáhne středu planety asi tak za dvě hodiny sedm minut. Kapitán Hopkins mi to jistě potvrdí.“

Následovala delší pauza. Pak bylo slyšet Hopkinse: „Nemůžu samozřejmě přísahat na přesnost těch čísel, ale asi je to dobře. Rozhodně to takhle nějak bude.“

„Dobrá,“ pokračoval profesor. „Bezpochyby si také uvědomujete“ - dobrácky se usmál – “že pád do centra planety je jen teoretický předpoklad. Kdyby něco skutečně odsud padalo, doletělo by to do vrchního atmosférického obalu Jupitera v podstatně kratší době. Doufám, že vás nenudím?“

„Ne,“ odpověděla Marianna dost nezřetelně.

„To rád slyším. Nu - ale pro každý případ kapitán Searle mi vypočítal skutečnou dobu dopadu, a to je jedna hodina pětatřicet mirlut - s možnou odchylkou o několik málo minut více nebo i méně. Nemůžeme vám zaručit naprostou přesnost, hehe!

A dále, jistě neuniklo vaši pozornosti, že tento satelit má neobyčejně slabé gravitační pole. Jeho centrifugální rychlost je pouhých deset metrů za vteřinu, a cokoli je s jeho povrchu vymrštěno touto rychlostí, nikdy už nedopadne zpátky. Mám pravdu, pane Hopkinsi?“

„Naprosto.“

„Abychom se dostali k věci: rozhodli jsme se vzít pana Mayse na procházku; až se octne bezprostředně pod Jupiterem, odstraníme z jeho kosmoskafandru reaktivní pistole a - nuže - spustíme ho. Se svou lodí budeme připraveni ho zachránit, jakmile nám předáte majetek, který jste odcizili. Jsem si jist, že po tom, co jsem vám řekl, budete moci ocenit, jak životně důležitá je otázka času. Hodina pětatřicet minut je doba napomyšlenou krátká, pravda?“

„Pane profesore!“ popadal jsem dech. „Tohle přece nemůžete udělat!“

„Mlčte!“ vyštěkl. „Nuže, slečno Mitchellová, máte k tomu nějakou připomínku?“

Marianna na něho civěla, jako by se zároveň děsila a nemohla uvěřit.

„Myslíte, že vám naletím!“ vykřikla. „Nevěřím, že byste něco takového udělal. Vaše vlastní posádka vám to nedovolí!“

Profesor si povzdechl.

„Nedá se nic dělat,“ pokrčil rameny. „Pane kapitáne Searle, pane Grovesi, odveďte prosím zajištěného a jednejte podle instrukcí.“

„Rozkaz, pane profesore,“ odpověděl Searle strašně slavnostně.

Mays vypadal vyděšeně, ale tvrdošíjně.

„Co chcete podnikat teď?“ ptal se, když mu podávali jeho skafandr.

Searle mu odebral reaktivní pistole. „Jen tam vlezte,“ pobízel ho, „půjdeme se projít.“

V tom okamžiku mi došlo, co má profesor za lubem. To všechno byl jen kolosální humbuk - ve skutečnosti samozřejmě nemá v plánu poslat Mayse na Jupiter; a taky Searle ani Groves by se v žádném případě k něčemu takovému nepropůjčili. Ale Marianna ten trik určitě prokoukne a my pak budeme vypadat jako povedení šašci.

Mays jim nemohl upláchnout; bez reaktivních pistolí byl absolutně jako bezruký. Jeho průvodci ho čapli v podpaží a vzali ho do vleku jako ukořistěný balón; vyrazili k horizontu - a k Jupiteru.

Když jsem se podíval přes planinu k druhé lodi, viděl jsem Mariannu v okně pozorovatelny, nespouštěla z očí odcházející trojici. Taky profesor Forster si toho všiml.

„Je vám doufám jasné, milá slečno Mitchellová, že naši hoši nevedou prázdný skafandr. Smím vám doporučit, abyste je sledovala teleskopem? Během jedné minuty budou za horizontem, ale pana Mayse budete moci vidět, až začne stoupat.“

V ampliónu vládlo zaryté mlčení. Okamžiky napjatého očekávání se nekonečně protahovaly. Chtěla Marianna vidět, jak daleko nechá profesor věci dojít?

Zmocnil jsem se dalekohledu a zkoumal jsem oblohu nad směšně blízkým horizontem. Najednou se mi to objevilo - droubounký záblesk světla na obrovské žluté kulise Jupitera. Zaostřil jsem ohniska a docela dobře jsem rozeznal tři postavy, jak se nesou do prostoru. Pak bylo vidět, že se rozdělily: dvě z nich přibrzdily výstřely z pistolí a začaly padat zpátky na satelit. Jen jedna samojediná bezmocně stoupala dál k hrozivé mase Jupitera.

Nemohl jsem uvěřit vlastním očím a s hrůzou jsem se obrátil na profesora.

„Oni to vzali doslova!“ vykřikl jsem. „Myslel jsem, že to všechno bylo jen naoko.“

„To si bezpochyby také myslila slečna Mitchellová,“ klidně pronesl profesor, s ohledem na naslouchající mikrofon. „Doufám, že vám nepotřebuji zdůrazňovat naléhavost situace. Jak už jsem jednou nebo dvakrát podotkl, doba pádu od oběžné dráhy na povrch Jupitera je devětadevadesát minut. Ale kdyby se propásla jen polovina toho času, bylo by ovšem už příliš pozdě.“

Odmlčel se, aby to zabralo. Z druhé lodi nepřicházela odpověď. „A nyní,“ dodal, „vypínám přijímač, abychom už zbytečně nediskutovali. Počkáme, dokud nevydáte tu sochu - i ty ostatní předměty, o kterých se pan Mays tak neprozřetelně zmínil - do té doby s vámi nevyjednáváme. Sbohem.“

Deset minut ubíhalo hrozně trapně. Ztratil jsem Mayse z dohledu a vážně jsem přemýšlelo tom, jestli by nebylo lepší profesora svázat a držet ho pod dohledem, dřív než budeme mít na svědomí vraždu. Ale nikdo jiný nedovedl loď řídit než právě ti, co zločin fakticky provedli. Nevěděl jsem si rady.

Pak se na lodi „Henry Luce“ pomalu otevřel vzduchový uzávěr. Vynořily se dvě postavy a šoupaly mezi sebou ten kámen úrazu.

„Bezpodmínečná kapitulace,“ zašeptal profesor a oddechl si úlevou. „Dopravte to k nám na loď,“ hlásil jim rádiem. „Jdu vám otevřít.“

Nezdálo se, že by pospíchal. Se zatajeným dechem jsem dával pozor na hodiny: už uteklo patnáct minut. Ve vakuu se ozvalo řinčení a bouchání vnitřní dveře se rozletěly a vstoupil kapitán Hopkins. Hned za ním se přihrnula Marianna, které chyběla jen zkrvavená sekera, aby vypadala jako Klytaimnestra. Dělal jsem všechno možné, aby se naše pohledy nesetkaly, ale profesor nedával najevo ani trochu ostychu. Došel si do vzduchového uzávěru zkontrolovat, zda se mu jeho majetek opravdu vrátil, a když se nato zase objevil, mnul si ruce.

„Nu, to bychom měli,“ prohodil vesele. „Teď se posadíme a napijeme se na to, aby se zapomnělo na celé nedorozumění. Nuže?“

Ukázal jsem rozhorleně na hodiny.

„Copak jste zešílel!“ zaječel jsem. „Je už na polovině dráhy k Jupiterul“

Profesor Forster po mně káravě loupl očima. „Netrpělivost,“ prohlásil, „je obvyklou vadou mládí. Nevidím sebemenší důvod k nějakému zbrklému jednání.“

Marianna teď poprvé promluvila; vypadala opravdu zděšeně.

„A co váš slib?“ zašeptala.

Profesor se najednou poddal. Dovedl svůj žertík až ke konci a už neměl chuť prodlužovat tu hrůzu.

„Mohu vám na místě prozradit, slečno Mitchellová, a vám také, Jacku, že Mays není ve větším nebezpečí než my. Můžeme pro něj doletět, kdykoli budeme chtít.“

„Znamená to snad, že jste mi lhal?“

„Naprosto ne. Všechno, co jsem vám řekl, je čirá pravda. To jen vy jste si z toho vyvodila nesprávné závěry. Když jsem vám řekl, že těleso padá odsud na Jupiter pětadevadesát minut, opominul jsem - musím doznat, že nikoli náhodou - jeden důležitý dodatek. Měl jsem to upřesnit: těleso ve stavu klidu vzhledem k Jupiteru. Váš přítel pan Mays se podílel na oběžné rychlosti tohoto satelitu a dosud si ji uchovává. Pouhá maličkost - šestadvacet kilometrů za vteřinu, slečno Mitchellová.

Pravda, nadzvedli jsme ho jaksepatří ze satelitu k Jupiteru. Ale dali jsme mu směšně nepatrnou rychlost. Stále ještě se pohybuje v prakticky stejné oběžné dráze jako předtím. Požádal jsem kapitána Searla, aby to vypočítal; bude stačit, když se za ním vydáme asi tak sto kilometrů směrem k Jupiteru. Po době jednoho oběhu, to jest po dvanácti hodinách, se octne přesně na stejném místě, odkud startoval, takže se vůbec nemusíme obtěžovat.“

Dlouho, dlouho bylo ticho. Marianně jste mohli číst v obličeji zklamání nad neúspěchem, úlevu a vztek, že se dala nachytat. Pak se obrátila na kapitána Hopkinse.

„Vy jste o tom celou tu dobu věděli Proč jste mi nic neřekl?“

Hopkins se na m podíval uraženě.

„Neptala jste se mě na to,“ odsekl.

 

Asi za hodinu jsme stáhli Mayse dolů. Dostal se jen do výšky dvaceti kilometrů a podle světla připevněného k jeho skafandru se nám ho brzy podařilo najít. Rádiové spojení mu přerušili - z důvodu, na který jsem předtím nepřišel. Byl dost inteligentní, aby pochopil, že mu nehrozí nebezpečí, a kdyby mohl normálně vysílat, byl by se spojil se svou lodi a odhalil náš podfuk. Jestli by ovšem o to stál. Já osobně si myslím, že bych se všeho vzdal, i kdybych věděl, že se mi nemůže nic zlého přihodit. Člověku tam nahoře musí být strašně pusto.

Divil jsem se, že Mays ani tolik neběsní, jak jsem nejdřív čekal. Asi se mu pořádně ulevilo, když jsme pro něj doletěli a přitáhli ho zase zpátky dovnitř do naší útulné kabinky. Nebo mu třeba připadalo, že jsme ho přemohli v čestném boji, a nic tedy proti nám neměl. řekl bych, že tohle je nejblíž pravdě.

Už toho není moc, co bych vám mohl vyprávět, leda snad že jsme před startem z Pětky sváleli s Maysem ještě jeden obchůdek. Měl v nádržích mnohem víc pohonných zásob, než opravdu potřeboval, zvlášť když se teď jeho zatížení důkladně scvrklo. Přebytek jsme si nechali my, takže jsme přece jen mohli dopravit Posla na Ganymedes. Profesor mu samozřejmě podepsal šek na ty pohonné látky, co jsme si půjčili. Všechno šlo hladce.

Musím vám ale povědět ještě o jednom komickém pokračování. Den na to, co otevřeli v Britském muzeu novou galerii, šel jsem se podívat na Posla, částečně taky proto, abych se přesvědčil, jestli mi bude i v tom změněném prostředí stále ještě tak mocně imponovat. (Abych pravdu řekl, už to není ono, i když je pořád nádherný a čtvrť kolem Musea pro mě má navždycky novou tvářnost.) V galerii se hemžil dav a v tom davu byli Mays a Marianna.

Skončilo to tím, že jsme mile poobědvali v Holbornu. To můžu o Maysovi potvrdit - nic proti nám nemá. Ale stejně je mi ještě trochu líto Marianny.

Na mou duši, nedovedu pochopit, co na něm vidí.