Paulo Coelho
překlad: Pavla Lidmilová

VERONIKA SE ROZHODLA ZEMŘÍT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dopis tedy napsala. Chvilka dobré nálady způsobila, že necítila tak naléhavou potřebu zemřít, ale protože už vzala prášky, nemohla nic změnit.

Koneckonců dobrou náladu mívala i dřív a teď se nezabíjela proto, že by byla smutná, zahořklá a náchylná k depresi. Častokrát se večer spokojeně procházela po lublaňských ulicích nebo z okna svého klášterního pokoje pozorovala sníh, snášející se na básníkovu sochu na náměstí. Jednou se skoro celý měsíc vznášela v oblacích jen proto, že nějaký cizí muž jí právě na tom náměstí věnoval květinu.

Byla přesvědčena, že je naprosto normální. K sebevraždě se rozhodla ze dvou docela prostých důvodů a byla si jista, že hodně lidí by s ní souhlasilo, kdyby zanechala lístek, v němž by je vyložila.

Za prvé: všechno v jejím životě bylo pořád stejné a - jakmile pomine mládí, začne úpadek, stáří se přihlásí nezvratnými změnami, objeví se choroby, zmizí přátelé. Prostě žít dál pak nepřinese nic nového; naopak, mnohem spíš se bude moci nadat utrpení.

Druhý důvod byl filosofičtější: Veronika četla noviny, dívala se na televizi a sledovala, co se ve světě děje. Všechno bylo špatné a ona na té situaci nemohla nic změnit - což v ní budilo pocit naprosté zbytečnosti.

Za chvíli se však měla dočkat poslední - a zřejmě naprosto odlišné - zkušenosti svého života: smrti. Dopsala dopis pro časopis, víc na to nemyslela a soustředila se na věci, které se jí v tomto okamžiku jejího života - nebo spíše možná smrti - zdály důležitější.

Pokoušela se představit si, jaké to je, když člověk umírá, ale nepodařilo se jí to.

Na tom ostatně nezáleželo, protože za pár minut to měla vědět.

Za kolik minut?

Neměla ponětí. Ale kochala se představou, že se dozví něco, na co se ptá každý: existuje Bůh?

Na rozdíl od mnoha jiných lidí ji však tenhle problém v podstatě netrápil. Bývalý komunistický režim vychovával lidi k názoru, že život končí smrtí, a ona si na tu myšlenku nakonec zvykla. Ovšem generace jejích rodičů a prarodičů ještě chodila do kostela a na poutě, modlila se a byla pevně přesvědčena, že Bůh jim naslouchá.

Do svých čtyřiadvaceti let Veronika prožila všechno, co mohla - a nebylo toho málo! -, a byla si téměř jista, že na konci všeho je smrt. Proto si zvolila sebevraždu: zkrátka svobodu. Věčné zapomnění.

V hloubi duše však přece jen trochu zapochybovala: co když Bůh existuje? Tisíce let civilizace udělaly ze sebevraždy tabu, urážku všech náboženských přikázání: člověk bojuje, aby přežil, a ne aby se vzdával. Lidské plémě se musí množit. Společnost potřebuje pracovní sílu. Manželská dvojice musí mít důvod, proč žít dál společně, i když už láska pomine, vždyť každá země potřebuje vojáky, politiky a umělce.

"Jestliže existuje Bůh - a mám-li být upřímná, tak tomu nevěřím -, pak je mu jasné, že lidské chápání má své meze. To On stvořil tenhle zmatek, kde existuje bída, nespravedlnost, hrabivost, samota. Myslel to jistě dobře, (...)

(......)