Robin Cook
překlad: Alena Amchová

BLÍZKÝ KONEC
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Neděle, 7. března 5: 30

Sean poprvé zahlédl ostrov Key West v matném světle před rozedněním. Viděl řádku nízkých dřevěných budov usazených v tropické zeleni. Z jejich siluet občas vyčnívaly vyšší cihlové stavby, ale ani ty neměly víc jak pět poschodí. Břeh moře byl posetý přístavy a hotely, které se tulily jeden k druhému.

„Kde bude nejlepší, když nás vysadíte?“ zeptal se Sean Douga.

„Nejspíš na molu Pier House,“ řekl Doug a vypnul motory. „Je to na konci Duval Street, což je hlavní třída Key West.“

„Znáte to tu?“ zeptal se Sean.

„Byl jsem tu asi tak desetkrát.“

„Slyšel jste o organizaci jménem Basic Diagnostics?“

„Mám dojem, že ne,“ zavrtěl Doug hlavou.

„A víte o nějakých nemocnicích?“ zeptal se Sean.

„Jsou tam dvě,“ odpověděl Doug. „Jedna je přímo na Key West, ale ta je malá. Pak je tam jedna větší na dalším ostrově, zvaném Stock Island. To je hlavní zdejší nemocnice.“

Sean sešel do podpalubí a vzbudil Janet. Nebyla právě nadšena, že už má vstávat. Řekla Seanovi, že si šla lehnout před nějakými patnácti nebo dvaceti minutami.

„Ale když jsem sem přišel před několika hodinami, tak jsi spala jako miminko,“ divil se Sean.

„To ano, ale když jsme se dostali na rozbouřené moře, musela jsem zpátky na palubu. Neprospala jsem cestu jako ty. Tohle teda ale je poklidný víkend.“

Přistání proběhlo bez zvláštních příhod, protože v docích se tak brzo ráno nic nedělo. Doug zamával na rozloučenou a odeplul, hned jak oba vyskočili na molo.

Sean a Janet sešli z mola, rozhlédli se kolem sebe a ihned měli zvláštní dojem, že jsou jediné živé bytosti na ostrově. Kolem sebe viděli nejrůznější důkazy o včerejší veselé noci, kolem se povalovaly prázdné pivní láhve a jiné odpadky. Ale nikde nebyli žádní lidé. Nikde dokonce nebyla ani žádná zvířata. Bylo to jako klid po bouři.

Procházeli Duval Street, ve které bylo množství obchodů s textilem, klenotnictví a obchodů se suvenýry. Všechny krámky byly zabedněné, jako by očekávaly nájezd nějakých vzbouřenců. Vypadalo to pouťově, jak Sean očekával, ale celek působil nečekaně hezkým dojmem.

Právě přecházeli kolem malého baru, když vtom za Atlantickým oceánem vykouklo váhavě slunce a naplnilo opuštěnou ulici mlžným ranním světlem. O půl bloku dál je obklopila nádherná vůně.

„Tohle voní skoro jako…“ začal Sean.

„Čerstvé rohlíky,“ dokončila Janet.

Šli za nosem, až se dostali k malé francouzské pekárně s kavárnou.

Lákavá vůně přicházela z otevřeného okna na terase poseté stolky a slunečníky. Dveře byly ještě zavřené a tak Sean musel zakřičet dovnitř otev- řeným oknem. Přišla žena s krepatými rezavými vlasy a utírala si ruce do zástěry.

„Ještě nemáme otevřeno,“ řekla s náznakem francouzského přízvuku.

„A což takhle pár rohlíčků. navrhl Sean.

Žena dala hlavu na stranu a uvažovala o návrhu. „No, snad jo,“ řekla.

„Mohla bych vám taky nabídnout trochu bílé kávy, kterou jsem si udělala pro sebe. Ještě není zapnutý kávovar na espresso.“

Posadili se pod jeden ze slunečníků na terase a pochutnávali si na pečivu právě vytaženém z trouby.

„Když už jsme teda tady,“ řekla Janet, „tak jaké máš plány?“

Sean se poškrábal na zarostlé bradě. „Zjistím, jestli tu nemají telefonní seznam. Zjistili bychom z něj adresu té laboratoře.“

„Já se zatím zajdu trochu opláchnout,“ řekla Janet. „Mám dojem, že vypadám strašně.“

„No jo, jeden aby se bál k tobě přiblížit,“ řekl Sean. Sehnul se, protože Janet po něm hodila zmuchlaný ubrousek.

Než se vrátila, Sean už nejenže znal adresu, ale od rezavé ženy také zjistil, jak se do laboratoře dostanou.

„Je to dost daleko,“ řekl. „Budeme tam muset jet.“

„A to bude samozřejmě jednoduchý,“ řekla Janet. „Buď pojedeme stopem, anebo zastavíme jeden z těch taxíků, co tu pořád projíždějí.“

Od té doby, co do Key West přijeli, neviděli jediné auto.

„Já jsem měl trochu jiný nápad,“ řekl Sean, položil na stůl štědré zpropitné pro ženu z pekárny a vstal.

Janet na něj chvíli tázavě hleděla, než si uvědomila, co má Sean na mysli. „Ne, to ne. zděsila se. „Nebudeme přece krást další auto.“

„Ne krást, půjčovat,“ opravil ji Sean. „Úplně jsem zapomněl, jak je to jednoduchý.“

Janet odmítala mít něco společného s „půjčováním aut“, ale Sean si jejích protestú nevšímal.

„Nerad bych něco rozbil,“ řekl a začal obcházet auta v postranní uličce.

U všech zkoušel dveře, ale všechna auta byla zamčená. „Tady musí bydlet samí podezřívaví lidi,“ řekl. Pak se zastavil a díval se na druhou stranu ulice. „Právě jsem si to rozmyslel. Žádný auto nepotřebuju.“

Přešel přes ulici k motocyklu na stojanu a nastartoval ho téměř tak rychle, jako kdyby měl klíček k zapalování. Posadil se na motorku a pokynul Janet, aby si sedla za něj.

Janet si Seana prohlížela. Zkoumala jeho neoholenou tvář a zmuchlané oblečení, zatímco túroval motor. Jak se jen mohla zamilovat do někoho takového, ptala se sama sebe. Váhavě přehodila nohu přes sedadlo a objala Seana v pase. Sean přidal plyn a odjeli.

Jeli zpátky po Duval Street směrem, odkud přišli, pak zatočili na sever a jeli podél pobřeží. Nakonec dojeli ke staré přístavní hrázi. Laboratoře Basic Diagnostic byly ve dvoupatrovém cihlovém skladišti, které bylo pěkně zrenovované. Sean dojel k zadní části budovy a zaparkoval motocykl za nějakou kůlnou. Když pak motor motocyklu ztichl, jediný zvuk, který slyšeli, byl vzdálený křik racků. Kolem dokola nebyla ani živá duše.

„Řekla bych, že nemáme štěstí,“ řekla Janet. „Vypadá to, že není otevřeno.“

„Pojď, podíváme se,“ navrhl Sean.

Vyšli nahoru po schodech k zadnímu vchodu do budovy a nahlédli dovnitř. V budově se nesvítilo. Podél zadního traktu byla postavena rampa, na kterou vedly několikery dveře. Vyzkoušeli je všechny, ale byly zamčené. V průčelí budovy na velkých dvojitých dveřích byl nápis, který oznamoval, že laboratoř je v neděli a o svátcích otevřena od dvanácti do pěti odpoledne. Vedle byla schránka, kde bylo možno nechávat vzorky.

„Asi se budeme muset vrátit později,“ řekla Janet.

Sean nereagoval. Udělal si z dlaní kukátko a nahlížel do oken v průčelí.

Janet ho následovala od okna k oknu, až se zase dostali do zadní části budovy, kde byli původně.

„Doufám, že zas nemáš nějaký bláznivý nápady,“ řekla Janet. „Pojď, zajdem někam, kde se budeme moct pár hodin prospat. Pak se sem můžeme po poledni vrátit.“

Sean neodpověděl. Náhle odstoupil od okna, do kterého právě nahlížel.

Bez varování udeřil hranou ruky do skla. Jakýmsi karatistickým pohybem okno roztříštil, až se vysypalo dovnitř na podlahu. Janet odskočila a pak se honem ohlédla přes rameno, jestli snad nemají nějaké svědky. Potom pohlédla zase na Seana a řekla: „Hele, tohle nedělej. Vždyť už nás hledá policie kvůli té záležitosti v Miami.“

Sean zatím rychle vylamoval zbylé kusy skla. „Žádné poplašné zařízení proti rozbití okna tu není,“ řekl spokojeně.

Rychle oknem prolezl a otočil se, aby je pečlivě prozkoumal. „Ne, vůbec žádný poplašný zařízení,“ řekl. Otočil kličkou a okno otevřel. Pak natáhl k Janet ruku.

Janet couvla. „Do tohohle se nechci zaplíst,“ řekla.

„Tak pojď,“ přemlouval ji Sean. „Nešel bych sem dovnitř, kdybych si nemyslel, že je to strašně důležitý. Děje se něco strašně divnýho, a tady by na to mohly být odpovědi. Důvěřuj mi přece trochu.“

„Co když někdo přijde?“ děsila se Janet. Opět se nervózně ohlédla přes rameno.

„Kdo by sem chodil,“ uklidňoval ji Sean. „Je půl osmé v neděli ráno.

Kromě toho se tam chci jenom porozhlídnout. Slibuju ti, že budeme venku za čtvrt hodinky. A jestli tě to uklidní, můžeme tu nechat desetidolarovku za to rozbitý okno.“

Po všem, co už vyvedli, připadalo Janet nesmyslné se teď vzpírat.

Dovolila tedy Seanovi, aby jí pomohl prolézt oknem.

Octli se na pánském záchodě. Cítili vůni desinfekce, která přicházela z oválného růžového kusu desinfekčního prostředku, ležícího na dně mušle na zdi.

Patnáct minut!“ připomněla Janet, když opatrně otevřeli dveře ze záchodu.

Vstoupili do chodby, táhnoucí se po celé délce budovy. Na protější straně chodby uviděli velkou laboratoř, která také zabírala celou délku budovy. Na stejné straně chodby jako pánský záchod byl dámský záchod, skladiště, kancelář a schodiště.

Sean každé dveře otevřel a nahlédl dovnitř. Janet se mu dívala přes rameno. Vešli do laboratoře, procházeli po ní a dívali se na obě strany. Na podlaze bylo šedé linoleum, skříňky byly ze světle šedého umakartu a laboratorní stoly měly bílé desky.

„Vypadá to jako normální, běžná klinická laboratoř,“ řekl Sean. „Samé běžné vybavení.“ Zastavil se u mikrobiologického oddělení a pohlédl do inkubátoru plného petriho misek.

„To tě překvapuje?“ zeptala se Janet.

„Ne, ale čekal jsem víc,“ řekl Sean. „Čekal jsem, že tu uvidím patologické oddělení, kde provádějí biopsie. Říkali mi totiž, že sem biopsie posílají.“

Vrátili se na hlavní chodbu. Sean došel ke schodišti a vystoupil po něm nahoru. Došel k těžkým kovovým dveřím. Byly zamčené.

„A jeje,“ řekl Sean. „Tohle bude možná trvat víc než patnáct minut.“

„Ale vždyť jsi to slíbil,“ řekla Janet.

„Tak jsem lhal.“ Sean obhlížel zámek. „Jestli se mi podaří najít nějaké vhodné nástroje, tak by to mohlo být šestnáct minut.“

„Už uběhlo čtrnáct minut,“ poznamenala Janet.

„Ale Janet,“ řekl Sean. „Pojď, podíváme se, jestli tu nenajdem něco, co by mi posloužilo jako šperhák a nějaký pevný drát, který bych mohl použít místo planžet.“ Sešel po schodech a Janet ho následovala.

Sterlingovo najaté letadlo Sea King přistálo ráno, v sedm čtyřicet pět na letišti v Key West a dojelo k letištní budově. Vedle něj právě nastupovali pasažéři do letadla společnosti American Eagle.

Bylo už téměř pět hodin ráno, když se Sterlingovi ozvali z letecké společnosti, kde si letadlo objednal. Po chvíli přesvědčování a po slibu nějakých peněz navíc se dohodli, že letadlo odletí v šest hodin. Kvůli nějakým problémům s tankováním však byli připraveni k odletu až ve třičtvrtě na sedm.

Sterling i Wayne využili zdržení a trochu se prospali, nejdřív v hotelu Edgewater Beach a pak v letištní hale. Navíc spali skoro celou cestu v letadle.

Když přijížděli k letištní budově v Key West, uviděl Sterling malého proplešatělého muže v květované košili s krátkým rukávem. Vyhlížel z okna a v ruce držel plastový kelímek, ze kterého se kouřilo.

Sterling s Waynem vystoupili z letadla a plešatý muž k nim přistoupil a představil se jako Kurt Wanamaker. Byl to podsaditý muž s širokou opálenou tváří. Vlasy, které mu ještě zbývaly, měl vyšisované sluncem.

„Jel jsem kolem laboratoře asi ve čtvrt na osm,“ řekl Kurt cestou ke svému Chrysleru Cherokee. „Byl tam úplný klid. Takže myslím, že jste je předběhli, pokud tedy vůbec mají v plánu přijet.“

„Pojedeme rovnou do laboratoře,“ řekl Sterling. „Rád bych tam byl, až se tam pan Murphy vloupe, jestli se tam tedy hodlá vloupat. Pak bychom mohli udělat víc než ho jen předat policii.“

„S tímhle by to mělo jít,“ řekl Sean. Měl pevně zavřené oči a cosi kutil v zámku se dvěma náplněmi do propisovačky. Konec jedné z nich ohnul do pravého úhlu, aby si z náplně udělal planžety.

Co to vlastně provádíš?“ zajímala se Janet.

„Říkal jsem ti to už tehdy u Forbesů,“ vysvětloval Sean. „Jak jsme se tenkrát snažili dostat do té kartotéky. Říká se tomu vyhmatat zámek. Á, už to jde.“ Zámek se s cvaknutím otevřel. Dveře se pohnuly.

Sean vešel první. Vzhledem k tomu, že místnost neměla žádná okna, bylo tam temno jak za bezměsíčné noci. Jediná troška světla sem dopadala ze schodiště. Sean hmatal na zdi po levé straně dveří a našel několik vypínačů. Stiskl je všechny najednou a strop se v mžiku rozzářil.

„No teda, podívej se na to!“ řekl Sean v naprostém údivu. Tady byla ta laboratoř, kterou si myslel, že najde ve výzkumném ústavu Forbesova centra. Byla obrovská, zabírala celé poschodí. Laboratoř byla celá bílábílé dlaždice na podlaze, bílé skříňky a bílé zdi.

Sean procházel laboratoří a obdivoval její zařízení. „Všechno je úplně nový,“ řekl nadšeně. Položil ruku na nějaký přístroj na laboratorním stole.

„A všechno je to ta nejvyšší kvalita. Tohleto je automatické blotovací zařízení. Stojí nejmíň dvanáct tisíc dolarů. A tady je luminiscenční spektrometr. Ten je nejmíň za třiadvacet. A tamhle je vysokotlaký kapalinový chromatograf. Ten by stál tak kolem dvaceti táců. A támhleto je automatický třidič buněk. Nejmíň za stopadesát tisíc. Panebože!“

Sean se postavil před zvláštní přístroj vejcovitého tvaru. „Radši k němu nepouštěj svou kreditkartu. Je to přístroj pro magnetickou resonanci. Máš představu, kolik tenhle mazlíček stojí?“

Janet zavrtěla hlavou.

„Asi tak půl miliónu dolarů,“ oznámil Sean. „A jestli mají tohle, tak to znamená, že mají taky rentgenový refraktometr.“

Šli dál, až došli ke skleněné kóji. Uvnitř uviděli box pro sterilní práci a řady a řady inkubátorů na tkáňové kultury. Sean zkusil skleněné dveře.

Otevíraly se ven a tak musel překonat tlak, který je držel. Aby zevnitř neunikly žádné organismy, tlak uvnitř laboratoře pro práci s viry byl nižší než tlak ve zbytku místnosti.

Sean vešel dovnitř, ale pokynul Janet, aby zůstala, kde je. Nejprve šel k mrazáku a otevřel víko. Teploměr uvnitř ukazoval teplotu -57`C.

V mrazáku byly poličky s malými lahvičkami. Každá obsahovala virovou kulturu.

Sean zavřel mrazák a podíval se na inkubátory pro tkáňové kultury. Ty byly uchovávány při teplotě 37“C, což odpovídalo vnitřní teplotě lidského těla.

Popošel k laboratornímu sklu a prohlédl si elektronové mikrofotografie izometrických virů.

Sean vyšel z laboratoře pro práci s nebezpečnými látkami do prostoru, ve kterém se tak dobře vyznal. Jedno oddělení laboratoře bylo zřejmě věnováno studiu onkogenů, což byla práce, kterou dělal v Bostonu. Rozdíl byl v tom, že zařízení této laboratoře bylo zbrusu nové. Sean se toužebně díval na police plné činidel používaných pro izolaci onkogenů a jejich produktů, onkoproteinů.

„Tohleto je v každém ohledu vrcholná laboratoř,“ řekl. V oddělení onkogenů byly další inkubátory pro tkáňové kultury, které byly skutečně obrovské. Sean otevřel dvířka jednoho inkubátoru a pohlédl na buněčné linie. „Tady bych chtěl pracovat,“ řekl a zavřel inkubátor.

„Tohleto jsi čekal?“ zeptala se Janet. Chodila za ním všude jako pejsek.

„Je to víc, než jsem čekal,“ řekl Sean. „Tady musí pracovat ta Levyová.

Řekl bych, že většina těchto přístrojů pochází z šestého patra výzkumného ústavu Forbesova centra, jak je tam vstup zakázán.“

„Co z toho usuzuješ?“ zeptala se Janet.

„Usuzuju z toho, že potřebuju pár hodin v laboratoři Forbesova centra,“ řekl Sean. „Myslím. .

Nedokončil větu. Ze schodiště zaslechli nějaké hlasy a kroky. Janet v panice zalapala po dechu a zakryla si rukou ústa. Sean ji chytil a očima zoufale přejížděl po laboratoři, aby našel místo, kde se schovají. Nebylo však úniku.