Robin Cook
překlad: Jana Pacnerová

CHROMOZON 6
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 15

6. BŘEZNA 1997, 19:30

„V KOLIK hodin jste čekal hosty?“ zeptala se Esmeralda Kevina. Tělo a hlavu měla ovinuté. hezkou, zářivě oranžovozelenou látkou.

„V sedm,“ odpověděl Kevin, vděčný za to rozptýlení. Seděl u svého stolu a snažil se namluvit sám sobě, že čte jeden ze svých časopisů z oboru molekulární hiologie. Ve skutečnosti ho trýznilo opakované probírání znepokojujících událostí dnešního odpoledne.

Ještě pořád před sebou viděl vojáky v červených baretech a maskáčích, kteří jako by se zjevovali odnikud. Slyšel dusot jejich bot na vlhké zemi a rachocení jejich výzbroje při běhu.

A co bylo ještě horší, cítil tutéž odpornou hrůzu, kterou pocifoval, když se obrátil na útěk, očekávaje v každém okamžiku zvuk střelby ze samopalu.

Útěk přes mýtinu k autu a divoká jízda byly jaksi antiklimaxem k té počáteční hrůze. Vystřelená okna působila skoro surrealisticky, nemohla se rovnat k prvnímu pohledu na ty vojáky.

Melanie opět zareagovala úplně jinak než Kevin. Kevina to přimělo k úvahám,jestli ji snad mládí na Manhattanu k takovým zážitkům nějak neotužilo. Zuřila nad tím, jak svévolně vojáci zničili to, co považovala za svůj majetek, i když technicky vzato auto náleželo GenSysu.

„Večeře je připravená,“ řekla Esmeralda. „Nechám ji v teple.“

Kevin poděkoval své pozorné hospodyni a ona zmizela zpátky v kuchyni. Odhodil stranou svůj časopis, vstal od psacího stolu a vyšel na verandu. Padla noc a on si začínal dělat starosti, kde jsou asi Melanie a Candace.

Kevinův dům měl průčelí obrácené na malé travnaté náměstíčko, osvětlené staromódními pouličními lampami. Přímo naproti přes náměstí stál dům Siegfrieda Spalleka. Byl podobný Kevinovu obydlí, s podloubím v přízemí, s verandou kolem prvního patra a s vikýři ve strmé sedlové střeše. Momentálně se svítilo jen v kuchyňských prostorách. Ředitel zřejmě ještě domů nedorazil.

Kevin uslyšel vlevo od sebe smích a obrátil se směrem k nábřeží. Před patnácti minutami skončila tropická průtrž mračen, která trvala hodinu. Z dlažby se kouřilo, protože byla ještě rozpálená sluncem. V této prosvětlené mlze kráčely dvě ženy, zavěšené do sebe, a vesele se smály.

„Ahoj, Kevine „ křikla Melanie, která ho zahlédla na balkoně. „Jak to, žes neposlal kočár?“

Ženy došly přímo pod Kevina, který byl v rozpacích nad jejich rozjařeností.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Kevin.

„No, snad jsi nečekal, že promokneme?“ žertovala Melanie.

Candace se zahihňala.

„Pojďte nahoru,“ doporučil jim Kevin. Bloumal pohledem po náměstíčku v naději, že neruší sousedy, zvláště Siegfrieda Spalleka.

Ženy vyšly s velkým rozruchem nahoru po schodech. Kevin je uvítal v hale. Melanie trvala na tom, že Kevina políbí na obě tváře. Candace následovala jejího příkladu.

„Promiň, že jdeme pozdě,“ řekla Melanie. „Ale déšť nás přinutil schovat se v baru.“

„A parta milých pánů z autoparku trvala na tom, že nás pozve na piňacoladu,“ dodala vesele Candace.

„To je v pořádku,“ řekl Kevin. „Ale večeře už čeká.“

„Fantastické,“ prohlásila Candace. „Umírám hlady.“

„Já taky,“ přidala se Melanie. Shýbla se a vyzula si boty.

„Doufám, že ti nevadí, když budu bosa. Než jsme sem došly, trochu se mi namočily střevíce.“

„Mně taky.“ Candace ji následovala.

Kevin jim pokynul do jídelny a kráčel oběma ženám v patách.

Esmeralda prostřela jenom na jednom konci stolu, protože byl dost velký pro dvanáct osob. Byl tu malý ubrus, pokrývající právě jen prostor pod talíři. Ve skleněných svícnech také hořely svíčky.

„To je ale romantické,“ poznamenala Candace.

„Doufám, že budeme mít víno.“ Melanie usedla na místo, které jí bylo nejblíž.

Candace obešla stůl a sedla si proti Melanii, ponechávajíc místo v čele stolu Kevinovi.

„Bílé nebo červené?“ zeptal se Kevin.

„Na barvě nezáleží,“ prohlásila Melanie. Pak se rozesmála.

„Co budeme jíst?“ zeptala se Candace.

„Takovou místní rybu,“ řekl Kevin.

„Rybu! To se hodí,“ řekla Melanie, což obě ženy rozesmálo až k slzám.

„Nějak jsem mimo obraz.“ Kevin měl neurčitý pocit, že když je s těmihle dvěma ženskými, nic mu nedochází a nerozumí ani půlce z jejich hovoru.

„My ti to vysvětlíme potom,“ řekla Melanie. „Přines víno. To je důležitější.“

Dejme si bílé,“ řekla Candace.

Kevin šel do kuchyně a přinesl víno, které dal už předem do ledničky. Vyhnul se pohledu na Esmeraldu v obavách, co si asi myslí, když jsou hosty tyhle lehce podnapilé ženské. Kevin sám nevěděl, co si má myslet.

Když otvíral víno, slyšel, jak pokračují v živém rozhovoru prokládaném smíchem. Dobré na tom je, připomínal si, že s Melanii a Candace nikdy nezavládlo nepříjemné mlčení.

„Co to máme za víno?“ zeptala se Melanie, když se Kevin znovu objevil. Kevin jí ukázal láhev. „Propána,“ řekla s předstíranou blahosklonností. „Montrachet? To ale máme dneska štěstí!“

Kevin neměl ani zdání, co vybral ze své sbírky vinných lahví, ale byl rád, že to na Melanii udělalo dojem. Nalil víno a Esmeralda se objevila s prvním chodem.

Večeře byla nesporný úspěch. I Kevin se začal uvolňovat poté, co se pokusil udržet s ženami krok, pokud šlo o víno. Asi v polovině jídla byl nucen vrátit se do kuchyně pro další láhev.

„To bys neuhádl, kdo byl ještě v baru,“ řekla Melanie, když dojedli předkrm. „Náš nebojácný vůdce Siegfried.“

Kevin se zakuckal vínem. Otřel si tvář ubrouskem. „Nemluvily jste s ním, že ne?“

„Bylo by těžké se tomu vyhnout,“ odvětila Melanie.

„Elegantně se zeptal, jestli se k nám smí přidat, a dokonce objednal rundu - nejen nám, ale taky těm chlapíkům z autoparku.“

„Byl doopravdy úplně okouzlující,“ přidala se Candace.

Kevin ucítil, jak mu po páteři přebíhá mráz. Druhým utrpením dnešního odpoledne, které ho vystrašilo skoro stejně jako to první, byla návštěva v Siegfriedově pracovně. Sotva unikli domorodým vojákům, trvala Melanie na tom, že pojedou za Siegfriedem. Vůbec nebrala ohled na to, co Kevin říká ve snaze jí to rozmluvit.

„Takovéhle zacházení si nedám líbit,“ prohlásila Melanie, když vystupovali po schodech. Ani se neobtěžovala promluvit s Aurielem. Prostě vplula do Siegfriedovy kanceláře a dožadovala se, aby se osobně postaral o opravu jejího auta.

Candace šla dovnitř s Melanii, ale Kevin se držel zpátky, a sledoval dění zpoza Aurielova psacího stolu.

„Včera v noci jsem ztratila sluneční brýle,“ řekla Melanie.

„Tak jsme se tam jeli podívat, jestli bychom je nenašli, a znovu se po nás střílelo!“

Kevin očekával, že Siegfried vybuchne. Ale nestalo se to.

Místo toho se okamžitě začal omlouvat, prohlašoval, že vojáci jsou tam jen proto, aby zabránili lidem ve vstupu na ostrov a že neměli střílet ze svých zbraní. Slíbil nejen, že dá Melaniino auto opravit, ale také, že se postará, aby jí mezitím půjčili jiné. Nabídl se rovněž, že nařídí vojákům v dotyčné oblasti hledat ztracené sluneční brýle.

Objevila se Esmeralda s dezertem. Ženy nadchl. Byl vyroben z místního kakaa.

„Zmínil se Siegfried o něčem z toho, co se stalo dneska?“ zeptal se Kevin.

„Znovu se omlouval,“ řekla Candace. „Prý mluvil s marockou stráží a ujistil nás, že už žádné další střílení nebude. Kdyby se prý někdo potloukal tam u mostu, bude jen osloven a bude mu řečeno, že se tam nesmí.“

„Pravděpodobná historka,“ řekl Kevin. „Při tom jak se ti kluci, co si říkají vojáci, jen třesou, aby si zastříleli, to tak ale nejspíš nebude.“

Melanie se zasmála. „Když už je řeč o vojácích, Siegfried říkal, že prý celé hodiny hledali ty neexistující sluneční brýle. To jim patří!“

„Ptal se nás,jestli nechceme mluvit s některými z těch dělníků, co jsou na ostrově a co tam pálí podrost,“ poznamenala Candace. „Věřil bys tomu?“

„A jak jste odpověděly?“ zeptal se Kevin.

„Řekly jsme mu, že to není nutné,“ odvětila Candace.

„Nechtěly jsme totiž, aby si myslel, že nám ještě dělá starosti ten kouř, a rozhodně nechceme, aby si myslel, že máme v plánu ten ostrov navštívit.“

„Ale to my nemáme.“ Kevin se zadíval na ženy, které se na sebe spiklenecky usmály. „Nebo ano?“ Pokud šlo o Kevina, dvojí střílení už ho víc než dost přesvědčilo, že návštěva ostrova nepřipadá v úvahu.

„Divil ses, proč se smějeme, když jsi nám říkal, že máme k večeři rybu,“ řekla Melanie. „Pamatuješ?“

„Jo,“ pravil Kevin s obavou. Měl jisté tušení, že se mu nebude líbit co se Melanie chystá odpovědět.

„Smály jsme se, protože jsme strávily značnou část odpoledne povídáním s rybáři, co jezdí párkrát týdně do Koga,“ vysvětlovala Melanie. „Pravděpodobně jsou to ti, co chytili rybu, kterou jsme zrovna snědli. Přijíždějí z města jménem Acalayong, to je asi patnáct až dvacet kilometrů východně odtud.“

„To město znám,“ řekl Kevin. Bylo to výchozí místo pro ty, kdo jeli z Rovníkové Guineje na Kokosovou pláž v Gabonu. K cestě se používaly motorizované kánoe zvané pirogy.

„Najaly jsme si jeden z člunů na dva až tři dny,“ pokračovala Melanie hrdě. „Takže se nemusíme k mostu ani přiblížit. Můžeme navštívit Isla Francesca po vodě.“

„Já ne,“ řekl Kevin důrazně. „Mně už to stačilo. Upřímně řečeno myslím, že máme štěstí, když jsme ještě naživu. Pokud chcete jet, jeďte si! Já vím, že nic, co bych kdy mohl říct, vaše konání neovlivní.“

„No to je ohromné!“ prohlásila Melanie opovržlivě. „Ty už to vzdáváš! Jestli je to tak, jak hodláš zjistit, jestli jsme ty a já spolu stvořili rasu protolidí? To ty jsi totiž tohle téma nanesl a všechny jsi nás rozrušil.“

Melanie a Candace upíraly na Kevina přes stůl pohledy. Pár minut nikdo neřekl ani slovo. Dovnitř pronikaly zvuky noční džungle, které až do té chvíle žádný z nich neslyšel.

Kevin po chvíli sílícího nepříjemného pocitu konečně prolomil mlčení. „Já ještě nevím, co udělám,“ řekl. „Něco vymyslím.“

„To určitě,“ řekla Melanie. „Tvrdils nám, že jediný způsob,jak zjistit, co ta zvířata dělají, je navštívit ostrov.

To byla tvá slova. Zapomněls na ně?“

„Ne, nezapomněl, odvětil Kevin. „Jenomže… no…“

„To je v pořádku,“ řekla Melanie blahosklonně. „Jestli jsi moc velký srab, abys jel zjistit, cos možná způsobil s tím svým genetickým hračičkováním, tak fajn. Počítaly jsme, že pojedeš a pomůžeš nám s motorem u pirogy, ale to nic. My to s Candace zvládneme. Viď, Candace?“

„Jasně, souhlasila Candace.

„Vidíš, že jsme to hodně pečlivě naplánovaly,“ pokračovala Melanie.

„Nejenže jsme si pronajaly velkou kánoi s motorem, ale taky jsme si nechaly přivézt menší verzi s pádly. Máme v plánu ten člun s pádly vzít do vleku. Jakmile se dostaneme k ostrovu, budeme pádlovat proti proudu Rio Diviso. Možná ani nebudeme vůbec muset vystoupit na pevninu.

Chceme jen chvíli ta zvířata pozorovat.“

Kevin přikývl. Díval se z jedné ženy na druhou a zase zpátky.

Neúnavně na něj zíraly. Se silně nepříjemným pocitem odstrčil židli a vydal se z místnosti pryč.

„Kam jdeš?“ zeptala se Melanie.

„Ještě pro víno, odpověděl Kevin.

Se zvláštním pocitem podobným hněvu vzal Kevin třetí láhev bílého burgundského, otevřel ji a přinesl zpátky do jídelny.

Gestem ji předvedl Melanii a ta kývla. Kevin jí naplnil sklenku. Stejně tak Candace. Pak nalil sobě.

Kevin zaujal své místo a důkladně si přihnul vína. Polkl je a trochu se rozkašlal a pak se zeptal, kdy mají v plánu vydat se na svou velkou expedici.

„Zítra časně ráno,“ řekla Melanie. „Počítáme, že dostat se na ostrov nám potrvá něco přes hodinu a rády bychom byly zpátky, než bude slunce doopravdy pořádně pálit.“

„Už jsme si vzaly z bufetu jídlo a pití,“ dodala Candace. „A já mám z nemocnice přenosnou ledničku, kam to uložíme.“

„Budeme se držet co nejdál od mostu a přístaviště.“ řekla Melanie.

„Takže s tím potíže nebudou.“

Kevin si znovu lokl vína.

„Nebude ti doufám vadit, když vezmeme ta elektronická udělátka na lokalizaci zvířat?“ pokračovala Melanie. „A mohla by se nám hodit taky obrysová mapa. Samozřejmě na to na všechno dáme pozor.“

Kevin vzdychl a sesul se do židle. „Dobře, vzdávám se. Na kolik hodin je ta výprava naplánovaná?“

„Propáníčka.“ Candace spráskla ruce. „Já věděla, že pojedeš.“

„Slunce vychází po šesté,“ řekla Melanie. „Ráda bych už byla tou dobou ve člunu a na cestě. Mám v plánu zamířit na západ, pak to stočit do ústí řeky. Tak nevzbudíme tady ve městě žádné podezření, i kdyby nás někdo viděl nastupovat do člunu. Ráda bych, aby si mysleli, že odjíždíme do Acalayongu.“

„A co práce?“ zeptal se Kevin. ,Nebudou tě pohřešovat?“

„Kde pak,“ odtušila Melanie, Řekla jsem lidem v laborce, že budu ve zvířecím centru a nebudu k mání. Zatímco lidem ve zvířecím centru jsem řekla…“

„Už je mi to jasné,“ přerušil ji Kevin. „A co ty, Candace?“

„Bez problémů,“ odpověděla Candace. „Pokud bude panu Winchesterovi i nadále tak dobře jako teď, jsem v podstatě nezaměstnaná. Chirurgové hrají celý den golf a tenis. Já si můžu dělat, co chci.“

„Zavolám svého hlavního laboranta,“ prohlásil Kevin. „Řeknu mu, že jsem podlehl akutnímu záchvatu šílenství.“

„Počkejte moment,“ ozvala se náhle Candace. „Zrovna jsem přišla na jeden problém.“

Kevin se prudce napřímil. „Co je?“ zeptal se.

„Nemám žádný krém proti slunci,“ řekla Candace. „Žádný jsem si nepřivezla, protože při svých třech předchozích návštěvách jsem tady vůbec žádné slunce neviděla.“