Robin Cook
překlad: Veronika Bártová

INFEKCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

PONDĚLÍ, 18. ŘÍJNA, 9:30

„ČORT! čort! Čort!“ rozčiloval se Jurij Davydov. Bušil pravou pěstí do volantu svého žlutého Chevroletu Caprice. Vždy, když měl vztek, uchyloval se ke své mateřštině a klel rusky.

Momentálně přímo zuřil. Chytil se do dopravní zácpy a trčel nárazník na nárazníku mezi ostatními vozy, obklopen kakofonií klaksonů. Před ním stály další žluté taxíky s jasně zářícími brzdovými světly. Křižovatka vpředu byla ucpaná vozy jedoucími kolmo k jeho směru přestože svítila zelená, nikdo se nemohl pohnout z místa. Den začal špatně už s prvním zákazníkem. Když jel po Druhé Avenue, nějaký cyklista mu kopl do pravých předních dveří, protože si usmyslel, že mu Jurij vjel do cesty. Jurij vyskočil z vozu a počastoval ho snůškou ruských nadávek. Původně chtěl být mnohem agresivnější, ale když si cyklistu prohlédl, změnil rozhodnutí. Cyklista byl skoro stejně velký jako Jurij, ale nepochybně byl v lepší fyzické kondici. Ve čtyřiačtyřiceti se Jurij o fyzičku už nestaral.

Neměl žádné svaly, měl nadváhu a byl si toho vědom. Mírný náraz zezadu Jurije popíchl. Vyklonil se z otevřeného okénka, zahrozil pěstí a s výrazným přízvukem vynadal taxikáři, který do něj narazil. „Trhni si!“ odpověděl taxikář. „Hni sebou!“

„Kam se mám hnout?“ rozčiloval se Jurij. „Zbláznil ses?“ Jurij se znovu opřel o své korálkové opěradlo. Zoufale si rukou pročísl husté tmavé, téměř černé vlasy. Natáhl ruku, otočil zpětné zrcátko a podíval se na sebe. Oči měl zarudlé a tvář brunátnou. Věděl, že se musí uklidnit, jinak dostane infarkt.

Potřeboval si dát frťana vodky. „To je zlý sen,“ mumlal si vztekle rusky. Neměl ani tak na mysli současnou dopravní situaci, jako spíš celý svůj život. Jeho život měl paradoxně s tou dopravní zácpou mnoho společného. Byl ve slepé uličce a naprosto rozčarovaný. Díky vlastní smutné zkušenosti zjistil, že lákavý americký sen, který byl dlouho jeho hnacím motorem, je jen klam. Klam, vyslaný do světa americkými médii, která jsou v rukou Židů. Auta vpředu se pohnula. Jurij vyrazil vpřed; doufal, že projede přes ucpanou křižovatku, ale nebylo mu to přáno. Vůz před ním prudce zabrzdil. On byl nucen zastavit také. Vtom do něj vůz zezadu opět narazil. I ten druhý náraz, stejně jako první, byl jen mírným ťuknutím, které nemohlo způsobit žádnou škodu, ale Jurij jej chápal především jako urážku. Znovu vystrčil hlavu z okna. „Co to ksakru děláš? Copak neumíš řídit?“

„Drž hubu, přistěhovalče,“ zařval řidič zezadu. „Táhni, odkud jsi přišel, ať už je to kde chce!“ Jurij se chystal odpovědět, ale pak si to rozmyslel. Opřel se a prudce vydechl, jako kdyby ucházel vzduch z prasklé pneumatiky. Řidičova poznámka bezděčně vyvolala pocit toski, která na Jurije občas dopadala jako těžká vlněná deka. Toska je ruské slovo, které označuje melancholii, depresi, touhu, úzkost, únavu i nostalgii dohromady v podobě hluboké duševní bolesti. Jurij zíral před sebe a nevnímal. Zklamání i vztek na Ameriku na okamžik zastřela živá vzpomínka. V mysli se mu vynořil obraz sama sebe a bratra, jak se jednoho mrazivého rána v rodném Sverdlovsku v Sovětském svazu chystají spolu do školy. V duchu před sebou viděl obraz společné kuchyně a cítil její družnou atmosféru.

Vzpomínal na hrdost, jakou v něm vyvolávalo vědomí, že je součástí mocného Sovětského svazu. Jistě, v době komunistické vlády existovala určitá omezení a nedostatky, ženy musely občas stát ve frontě na mléko a jiné zboží, ale nebylo to tak zlé, jak si ti blázni tady v Americe představovali. Vzájemná rovnost, která se nevztahovala jen na nejvyšší představitele strany, byla příjemná a vedla k hlubokému přátelství. V jeho vlasti bylo mnohem méně sociálních rozdílů než v Americe.

Tenkrát si Jurij neuvědomoval, jak to bylo dobré. TEď si na to vzpomněl a rozhodl se vrátit domů. Jurij se rozhodl vrátit ke své matjuške-Rossiji. Rozhodl se už před několika měsíci.

Nechtěl však odjet, dokud se nepomstí. Byl podveden a ošizen.

TEď se pomstí tak, že si toho všimne každý v tomto samolibém městě podvodníků. Až bude zpátky doma v Rusku, nabídne svou odplatu jako dar VladiMiru Žirinovskému. To je skutečný patriot rodiny, vlasti, který, kdyby měl možnost, by jistě vrátil zemi slávu bývalého Sovětského svazu. Jurijovo rozjímání bylo náhle přerušeno otevřením zadních dveří.

Zákazník hodil na sedadlo aktovku z pštrosí kůže a pak nasedl.

Jurij si zákazníka podrážděně prohlížel ve zpětném zrcátku.

Byl to malý muž s knírem, oblečený do drahého italského obleku s bílou košilí a hedvábnou kravatou. Z kapsy u saka mu vyčníval růžek kapesníčku ze stejného materiálu. Jurij poznal, že je to obchodník nebo bankéř. „Union banka, Pátá Avenue osm set dvacet,“ řekl muž. Opřel se a vytáhl mobilní telefon.

Jurij si ho stále prohlížel. Všiml si něčeho, co zpočátku nepostřehl. Muž měl na hlavě jarmulku. „Co se děje?“ zeptal se muž. „Nejste ve službě?“

„Ne, to ne,“ zabručel Jurij otráveně.

Obrátil oči vzhůru, zapnul taxametr a pak se podíval kolem sebe na ucpané ulice. Tohle bylo to poslední, co mu ještě chybělo: židovský bankéř, jedno z nejhorších stvoření, jaká běhají po světě. Zatímco muž telefonoval, Jurij se posunul píď za pídí o délku jednoho vozu. Konečně už byl přímo u problémové křižovatky. Bubnoval prsty o volant. Pohrával si s myšlenkou říct tomu Židovi, aby z jeho taxíku vypadl. Ale mlčel. Koneckonců mu ten mizera platí za to, že sedí v taxíku a pomalu se sune vpřed. „To je ale zácpa,“ poznamenal muž, když dotelefonoval. Naklonil se dopředu a strčil hlavu do otvoru v rozdělovací stěně z plexiskla. „Pěšky by to šlo rychleji.“

„Poslužte si,“ odpověděl Jurij. „Mám čas,“ ujistil ho muž. „Je příjemné na chvíli se posadit. Schůzku mám až po půl jedenácté. Myslíte, že tam do té doby dojedete?“

„Pokusím se,“ řekl Jurij nezávazně. „Máte ruský přízvuk, že?“ zeptal se muž.

„Ano,“ přisvědčil Jurij. Povzdechl si. Ten chlap ho dožene k šílenství. „Asi mě to mělo napadnout podle jména na licenci,“ dodal muž. „Ze které části Ruska pocházíte, pane Juriji Davydove?“

„Ze středního Ruska,“ odpověděl Jurij. „Daleko od Moskvy?“

„Asi třináct set kilometrů na východ. Z Uralu.“

„Já se jmenuji Harvey Bloomburg.“ Jurij se podíval do zpětného zrcátka a neznatelně pokývl hlavou. Nechápal, proč se mu lidé svěřují. Jurijovi bylo úplně jedno, jak se Harvey jmenuje.

„Před týdnem jsem se vrátil z Moskvy,“ pokračoval Harvey.

„Vážně?“ zeptal se Jurij. Poněkud zpozorněl. Uplynulo hodně času od doby, kdy on sám byl v Moskvě. Vzpomněl si, jak byl nadšen, když poprvé navštívil Rudé náměstí s chrámem Vasilije Blaženého, který zářil jako architektonický klenot. Nikdy v životě neviděl nic tak krásného a působivého. „Byl jsem tam skoro pět dní,“ pokračoval Harvey. „To máte štěstí,“ poznamenal Jurij. „Líbilo se vám tam?“

„Hu!“ otřásl se Harvey pohrdlivě a mávl rukou. „Těšil jsem se, až vypadnu. Hned, jak jsme ukončili jednání, prchal jsem do Londýna. Moskva je hrozná, samá kriminalita a strašná ekonomická situace. Je to prostě katastrofa.“ Po těch slovech ucítil Jurij další osten hněvu. Dobře věděl, že lidé jako Harvey Bloomburg a celosvětová konspirace sionistů stojí v pozadí problémů, které dnes zmítají Ruskem. Jurij cítil, jak rudne, ale raději mlčel.

Skutečně moc potřeboval sklenku vodky. „Jak dlouho jste ve Spojených státech?“ zeptal se Harvey. „Od roku 1994,“ zabručel Jurij. Bylo to jen pět let, ale jemu to připadalo jako deset.

Přesto si Jurij pamatoval den, kdy sem přijel, jako by to bylo včera. Přiletěl z kanadského Toronta po třech dnech tahanic s americkým imigračním oddělením, které měly za následek to, že získal jen dočasné vízum. Jurijova cesta do Ameriky byla složitá a trvala něco přes rok. Začala v Novosibirsku na Sibiři, kde Jurij pracoval ve státním podniku zvaném Vektor.

Pracoval tam celkem jedenáct let, ale když se provoz omezil, přišel o práci. Naštěstí si stihl ušetřit nějaké rubly a po dlouhé cestě letadlem, vlakem a stopem s ochotnými řidiči nákladních aut se dopravil do Moskvy. V Moskvě ho čekala pohroma. Vzhledem k choulostivé povaze jeho bývalého zaměstnání byli v okamžiku, kdy požádal o mezinárodní pas, upozorněni lidé od FSK, organizace, která nahradila KGB. Jurij byl zatčen a ocitl se ve věznici Lefortovo. Po několika měsících se dostal ven jen díky tomu, že přislíbil jít pracovat do jiného státního podniku v Zagorsku. Problém byl v tom, že nedostával plat, tedy alespoň ne v podobě peněz.

Dostával jej v podobě vodky a toaletního papíru. Uprostřed noci těsně na začátku zimních prázdnin se mu podařilo uprchnout. Střídavě šel a jezdil stopem, až se dostal do tisíc šest set kilometrů vzdáleného Taninu v Estonsku. Byla to hrozná cesta, plná problémů, komplikovaná nemocí, úrazy, hladověním a nepředstavitelnou zimou. Jurij prožil obdobné pohromy, jaké prožívala Napoleonova a Hitlerova vojska a které pro ně měly katastrofální následky.

Estonci se k němu jako k Rusovi nechovali příliš přátelsky, dokonce ho jednou pár estonských mladíků přepadlo a zbilo, ale Jurijovi se přesto podařilo vydělat si dostatek peněz, aby si mohl pořídit falešné papíry a dostat se na nákladní loď jezdící po Baltu. Ve Švédsku prchl z lodi a požádal o azyl.

Švédové zpochybnili jeho deklarovaný statut uprchlíka, ale povolili mu přechodný pobyt. Získal povolení vykonávat pomocné, práce a vydělal si tak peníze na cestu do Toronta a dále do New Yorku. Když konečně vstoupil na americkou půdu, sklonil se jako papež a políbil zemi, na které přistál. V průběhu zoufalého usilování o emigraci to Jurij několikrát málem vzdal. Ale nakonec vydržel. Celou dobu ho poháněla myšlenka na americký sen: svoboda, bohatství a spokojený život. Jurij se ušklíbl. Pěkně spokojený život! Byla to spíš noční můra. Jezdil taxíkem dvanáct, někdy i čtrnáct hodin denně, jenom aby si vydělal na holé živobytí. Daně, nájemné, jídlo a zdravotní pojištění pro něj a jeho tlustou manželku, kterou si vzal, aby dostal zelenou kartu, ho ničily. „Nejspíš děkujete Bohu všemohoucímu, že jste se dostal z Ruska,“ poznamenal Harvey, který netušil, co se Jurijovi honí v hlavě.

„Nechápu, jak to tam mohou lidé přežít.“ Jurij neodpověděl.

Přál si, aby Harvey mlčel. Náhle se před ním uvolnila cesta.

Jurij prudce šlápl na plyn. Vůz vystřelil vpřed tak rychle, až Harvey prudce dopadl na zadní sedadlo. Jurij sevřel volant a opřel se. Pneumatiky zaskřípěly. „Hej, ta moje schůzka není zas tak důležitá, abych kvůli ní musel riskovat život!“ křikl Harvey ze zadního sedadla. Když se blížili k další křižovatce, kde svítila červená, Jurij dupl na brzdu. Vůz dostal smyk.

Jurij jej šikovně stočil mezi autobus a zaparkovanou dodávku a zastavil za vozem s odpadky. „Proboha!“ křičel Harvey přes plexisklovou rozdělovací stěnu. „Co jste dělal v Rusku?

Neříkejte, že jste jezdil automobilové závody!“ Jurij mlčel.

Harvey se naklonil vpřed. „Zajímá mě to,“ řekl. „Co jste dělal? Minulý týden mě vezl ruský taxikář, který učil matematiku, než sem přijel. Říkal, že je inženýr, vystudoval elektrotechniku. Věřil byste tomu?“

„Věřil,“ odpověděl Jurij.

„I já jsem inženýr.“ Jurij věděl, že poněkud přehání, protože byl pouhý laborant, ne inženýr, ale na tom přece nezáleželo.

„Jaký inženýr?“ vyptával se Harvey. „Biotechnologický,“ řekl Jurij. Rozsvítila se zelená a on sešlápl plyn. Jakmile mohl, předjel vůz s odpadky a vyrazil vpřed. Snažil se jet podle zelené vlny. „To je zajímavé,“ uvažoval Harvey. „Jak to, že řídíte taxík? Řekl bych, že vaše schopnosti jsou žádané.

Biotechnologie je jedním z nejrychleji se rozvíjejících průmyslových odvětví.“

„Mám problém s nostrifikací,“ vysvětloval Jurij. „Vy Američané tomu říkáte hlava dvacet dva.“

„To je škoda,“ řekl Harvey. „Měl byste to zkoušet.

Nakonec by se vám to jistě vyplatilo.“

Jurij znovu mlčel. On už nebude muset znovu podstoupit ty nedůstojné zkoušky. Nechystá se tu zůstat. „Je dobře, že jsme vyhráli studenou válku,“ pokračoval Harvey. „Alespoň mají Rusové možnost užívat si prosperity a základních lidských svobod. Doufám, že si to nepokazí.“ Jurij cítil, jak se jeho podráždění mění v zuřivost. Nemohl už poslouchat ty nesmysly o tom, jak Amerika vyhrála studenou válku a rozbila Sovětský svaz. Sovětský svaz se rozložil zevnitř: začal to Gorbačov a ta jeho glasnosť a perestrojka a dorazil to Jelcin, který si potřeboval posílit své ego. Jurij sešlápl plyn ještě víc, řítil se vpřed a kličkoval mezi ostatními auty a vyděšenými chodci. „Hej!“ okřikl ho znovu Harvey. „Zpomalte trochu! Co to do vás vjelo?“ Jurij neodpovídal. Nenáviděl Harveyho samolibou nadřazenost, drahé oblečení, aktovku z pštrosí kůže a ze všeho nejvíc jeho židovskou čepičku, kterou měl připevněnou k řídnoucím vlasům. „Hej!“ ozval se Harvey znovu a zaklepal na dělící plexisklo. „Zpomalte, nebo zavolám policii!“ Zmínka o policii poněkud zchladila Jurijovu zuřivost. Konflikt s policií si přál ze všeho nejméně. Pozvedl nohu z plynu a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Promiňte,“ omluvil se.

„Jen jsem se snažil dovézt vás na schůzku včas.“

„Rád bych se tam dostal živý,“ odsekl rozzlobeně Harvey. Jurij se blížil k Páté Avenue a snažil se udržet rychlost v povolených mezích.

Na Páté Avenue zamířil na jih a minul dva bloky. Před Union bankou zajel k chodníku, zastavil a vypnul taxametr. Harvey neztrácel čas. Vyskočil z vozu, na chodníku odpočítal jízdné do posledního centu a vrazil je Jurijovi do ruky. „Co spropitné?“ zeptal se Jurij. „Zasloužíte si spropitné asi tak, jako já vypíchnout oko,“ odpověděl Harvey. „Můžete být rád, že vám vůbec zaplatím.“ Obrátil se a zamířil k otáčejícím se dveřím honosné budovy ze žuly a skla. „Od sionistického prasete, jako jste vy, bych spropitné ani nečekal!“ zavolal za ním Jurij. Harvey mu pohrozil prstem, než zmizel z dohledu.

Jurij zavřel oči. Musí se ovládnout, než provede nějakou hloupost. Ze srdce doufal, že Harvey Bloomburg bydlí ve východní oblasti New Yorku, protože právě tu část města se Jurij chystal zničit. První, co Jurij uslyšel, bylo otevření zadních dveří vozu. Někdo nasedl. Jurij se prudce otočil.

„Nejsem ve službě!“ zavrčel. „Vypadněte!“

„Nemáte zhasnutý nápis na střeše,“ ozvala se žena rozhořčeně. Po jednom boku měla položený kufřík od Louise Vuittona a po druhém notebook v koženém pouzdře. Jurij natáhl ruku k vypínači a nápis zhasl.

„Už je zhasnutý,“ řekl suše. „Vypadněte!“

„Proboha!“ žasla žena, posbírala zavazadla a vystoupila. Jako projev malé pasivní pomsty nechala zadní dveře otevřené. Vykročila do vozovky, věnovala Jurijovi nenávistný pohled a zastavila si jiný taxík. Jurij natáhl ruku otevřeným oknem ven a dlaní plácl do zadních dvířek. Bez problémů se přibouchla. Vyjel do silnice a zamířil ke středu města. Neměl chuť dál se rozčilovat s nadutými obchodníky a židovskými bankéři.

Příjemnější bylo kochat se myšlenkami na pomstu, a k tomu se musel přesvědčit, že jeho prostředek je tak účinný, jak si představoval. Potřeboval zjistit, co se stalo s Jasonem Papparisem. Kancelář Obchodu s korintskými koberci byla na Walker Street jižně od Capal. Nacházela se v přízemním obchůdku s několika vybledlými tureckými koberci s geometrickým vzorem a kozími kůžemi ve výkladní skříni. Když se Jurij přiblížil, zpomalil. Nápis na dveřích byl zlatý.

Dveře byly zavřené, ale Jurij dobře věděl, že to nic neznamená. Když si vybíral svou oběť, jezdil kolem často a vždy našel dveře zavřené. Jurij zajel na místo vyhrazené pro zásobování naproti kanceláři a zaparkoval. Měl odtud dobrý výhled na vchod. Rozhodl se chvíli zůstat, ačkoliv nevěděl, na co vlastně čeká. Musel nějak odhalit zdravotní stav pana Jasona Papparise. Jurij si byl jistý, že zásilku od Úklidových služeb ACME dostal nejpozději v pátek. Čekání ho uklidňovalo a další krok jeho grandiózního plánu ho těšil. Bude moci Curtu Rogersovi ohlásit, že anthrax je účinný. Pak už by zbývalo otestovat jen botulotoxin. Pro osudný den se Jurij rozhodl použít dva různé prostředky, ne pouze jeden. Chtěl vyloučit jakoukoliv možnost technologických zádrhelů. Oba prostředky působily naprosto odlišně, ale oba musely být rozšířeny formou aerosolu. Jurij sáhl pod sedadlo, odstrčil z cesty hever a vytáhl plochou kapesní láhev. Zasloužil si frťana vodky. Když se ujistil, že se na něj nikdo nedívá, rychle si přihnul ohnivé tekutiny. S úlevou vydechl, když se mu příjemný hřejivý pocit rozlil po těle. Byl ještě klidnější než před chvílí.

Dokonce si začal uvědomovat, že jeho život v poslední době měl i světlé chvilky. Jedna z nejšťastnějších událostí, které Jurije od příjezdu do New Yorku potkaly, bylo setkání s Curtem Rogersem a s jeho přítelem Stevem Hendersonem. Všichni tři se spřátelili. Jejich přátelství změnilo Jurijovu fantastickou touhu po pomstě v reálnou možnost. Setkali se úplně náhodou.

Po dlouhém horkém letním dni za volantem zastavil Jurij u zapadlého baru, který se jmenoval White Pride. Bylo to v Bensonhurstu v Brooklynu. Kapesní láhev měl dávno prázdnou a potřeboval se napít dřív, než dojede domů do Brighton Beach.

Bylo po jedenácté večer a místní bar byl nabitý, potemnělý a duněl heavymetalovou hudbou skupiny Screwdriver, která se ozvěnou odrážela ode zdí. Většinu zákazníků tvořili drsně vypadající bílí mladíci s oholenými hlavami, tričky bez rukávů a hojným tetováním. Jurij měl tušit, s kým se tu setká. U chodníku přímo před otevřenými dveřmi do baru stálo několik harleyů, ozdobených nacistickými symboly. Jurij si vzpomněl, že na prahu baru zaváhal, zda má či nemá vejít. Intuice mu napovídala, že z toho místa čiší nebezpečí jako výpary nad močálem.

Všichni si ho nevraživě prohlíželi. Po chvíli váhání se Jurij rozhodl, že to riskne. Měl k tomu dva důvody - obával se, že úprk by je vyprovokoval k pronásledování, podobně jako útěk od nerozhodného, ale zlého psa, a navíc vodku strašně potřeboval a věděl, že všechny ostatní bary v Bensonhurstu budou stejné.

Jurij vešel, posadil se na prázdnou židli u baru a tvářil se neutrálně. Díval se přímo před sebe. V okamžiku, kdy si objednal pití, jeho přízvuk způsobil rozruch. Několik mladíků s pohrdavými výrazy se shluklo kolem. Když už Jurij čekal, že se něco stane, rozestoupili se a mezi nimi se objevil upravený muž kolem čtyřicítky, kterého všichni zjevně respektovali. Muž byl světlovlasý, vysoký a štíhlý. Vlasy měl ostříhané nakrátko, ale neměl oholenou hlavu. Vypadalo to spíš jako vojenský sestřih. I on měl na sobě tričko, ale bylo čisté, mělo krátké rukávy a zdálo se, že je dokonce vyžehlené. Vlevo na tričku byl malý obrázek červené hasičské helmy. Pod ním byl nápis: Engine Company No 7. Na rozdíl od všech skinheadů měl jen jedno jediné tetování. Byla to malá americká vlajka na pravé paži. „Přemýšlím, jestli jsi tak statečný, nebo tak hloupý, že jsi sem přišel bez pozvání, kamaráde,“ řekl světlovlasý muž. „Tohle je soukromý klub.“

„Omlouvám se,“ odpověděl Jurij a chystal se vstát. Muž mu položil ruku na rameno a přitlačil ho zpátky na židli. „Podle řeči se mi zdá, že jsi Rus,“ podotkl. „To jsem,“ připustil Jurij. „Jsi Žid?“

„Ne!“ vybuchl Jurij. „To ne.“ Ta otázka ho překvapila. „Bydlíš v Brighton Beach?“

„Ano, bydlím,“ odpověděl nervózně Jurij.

Netušil, kam muž všemi těmi dotazy míří. „Myslel jsem, že všichni Rusové, co tam bydlí, jsou Židi.“

„Já nejsem,“ zopakoval Jurij. Ten světlovlasý muž věděl, o čem mluví.

Většina ruských emigrantů v Brighton Beach byli Židé. To byl jeden z důvodů, proč měl Jurij tak málo přátel. Všude existovala řada židovských organizací, které vítaly ostatní židovské uprchlíky. Židé byli jediní, kdo se dostal za komunistického režimu z Ruska, takže v době pádu Sovětského svazu tvořili ve Spojených státech silnou komunitu. Protože k nim Jurij nepatřil, ignorovali ho. „Zaslechl jsem dobře výraz odporu vůči Židům?“ zeptal se světlovlasý muž. Jurij se rozhlédl po sloganech, zdobících trička okolostojících skinheadů. Viděl nápisy: Holokaust je sionistický mýtus a Pryč se sionisty okupovanou americkou vládou. Vzhledem k tomu, co viděl, Jurij usoudil, že bude vhodné se svěřit se svým antisemitským cítěním. Až do posledních prezidentských voleb v Rusku Jurij o Židech moc nepřemýšlel. Tehdy ho však oslovily neofašistické projevy V ladimira Žirinovského a neokomunistické proslovy Genadije Zjuganova. Díky své toske a poraněné národní hrdosti se stal snadným terčem obou demagogických teorií o zotročených obětních beráncích.

„Asi jsme tě špatně odhadli, kamaráde,“ řekl světlovlasý muž, když mu Jurij odhalil své rasistické smýšlení. Poklepal Jurije po zádech. „Jsi tu nejen vítán, můžeš si dát jednu skleničku na můj účet.“ Světlovlasý muž luskl prstem na barmana, který se odklidil, když čekal obtíže. Teď přinesl láhev vodky a dolil Jurijovu sklenku až po okraj. „Jmenuju se Curt Rogers,“ pokračoval muž. Posadil se na židli vedle Jurije. „Tohle je Steve Henderson.“ Ukázal na zrzavého chlapíka, který seděl vedle Jurije z druhé strany. Steve byl mnohem svalnatější než Curt, ale byl podobně oblečený. Na tričku měl stejný obrázek i nápis. Toto první setkání vedlo k několika dalším, protože všichni tři měli nejen shodné antisemitské názory, ale i mnohé další. Mimořádně dobře si rozuměli v názorech na současnou americkou vládu. „Je to ilegální, tyranský a neústavní bordel,“ zašeptal důvěrně Curt, když se k tomu tématu dostali poprvé. „Existuje jen jedno řešení. Vláda Spojených států musí být svržena ozbrojenou silou. Jinak to nejde. A musí to být co nejdřív, protože sionisti získávají pořád silnější pozice.“

„Skutečně?“ zeptal se Jurij. Překvapilo ho, že jsou i takoví Američané, kteří nenávidí svou vládu. A podle Curta, který byl zjevně odborníkem na veškeré otázky spojené s americkou vládou a americkou historií, nebyla těch nespokojených jen hrstka.

Patrioti, jak je Curt nazýval, byli roztroušeni po celé zemi.

Všichni byli dobře ozbrojeni a čekali na výzvu, aby povstali a vzbouřili se. „Dej na moje slova,“ zašeptal Curt při jiné příležitosti. „Z nezpochybnitelných zdrojů mám informace, že vláda cvičí v Montaně jednotky vybavené tisíci helikoptér.

Pokud s tou vládou odpadlíků včas něco neuděláme, vyletí jednotky ze základny a odzbrojí všechny patrioty v téhle zemi.

Pak budeme proti celosvětovému sionistickému hnutí naprosto bezmocní.“ Jurij tenkrát nevěděl, co znamená „nezpochybnitelný“, ale neptal se, protože Curtova informace byla i bez toho jasná. Vláda Spojených států byla mnohem zvrhlejší a nebezpečnější, než si dosud představoval. Také bylo zřejmé, že on i Curt by s tím rádi něco udělali, a navíc si mohli navzájem pomoci, protože každý z nich mohl udělat něco, k čemu ten druhý neměl možnosti. Jurij měl potřebné znalosti a zkušenosti k tomu, aby mohl vyrobit biologickou zbraň hromadného ničení, zatímco Curt měl lidi, kteří mohli sehnat potřebné vybavení a materiál. Curt založil militantní skupinu skinheadů, kterou nazval Lidovou árijskou armádou, a tvrdil, že jeho teroristická jednotka vyplní jakýkoli příkaz, který od něj dostane. „Zemědělský rozprašovač na insekticidy?

To není problém!“ odpověděl Curt na jednu z Jurijových prvních otázek. „Až to bude potřeba, ukradneme jeden na Long Islandu.

Používají je tam k postřiku polí, kde se pěstují brambory.

Většinu času tam jen někde stojí a čekají, až si je někdo vezme.“ O pár týdnů později si nad několika sklenkami ledové vodky Curt, Jurij a Steve podali ruce a zahájili přípravu akce, kterou nazvali operace Rosomák. Jurij nevěděl, co je rosomák, a Curt mu vysvětlil, že je to malé, mimořádně zlé a chytré zvíře. Curt tenkrát mrkl na Stevea, protože název Rosomák ve skutečnosti pocházel z klasického katastrofického filmu Rudý úsvit a označoval skupinu bojujících mladíků. Šlo o Curtův a Steveův oblíbený film. V tom filmu Rosomáci odrazili celou útočící ruskou armádu. Jurij si přál nazvat celou akci operace Pomsta, ale podvolil se Curtovi a Steveovi, kteří byli ohledně názvu Rosomák neoblomní. Curt mu navíc vysvětlil, že pro ultrapravicové podsvětí bude mít tento název mnohem větší význam. Než dopili vodku, byli všichni vzrušení. Jejich vztah, jak se vyjádřil Curt, byl jako sňatek uzavřený v nebi. „Mám takový pocit, že tohle bude jiskra, která se rozšíří v mohutný požár,“ vysvětloval nadšeně Curt. „Když se v New Yorku stane něco tak významného, bezpochyby to zahájí všeobecnou revoltu.

To, co se stalo v Oklahomě, bude proti tomu vypadat jako dětský žertík.“ Jestli operace Pomsta spustí všeobecné povstání nebo ne, bylo Jurijovi docela jedno. Chtěl jen uštědřit Spojeným státům pořádnou ránu, která by je připravila o tu věčnou samolibost. Veškerou slávu, kterou by tím mohl získat, ochotně obětuje hnutí Žirinovského a návratu Sovětského svazu. Náhlé klepnutí do nárazníku probralo Jurije ze zamyšlení. Otočil se a uviděl dívku, která kontrolovala parkovací automaty. „Budete muset s tím taxíkem odjet,“ řekla.

„Tenhle prostor je vyhrazený pro zásobování.“

„Promiňte,“ omluvil se Jurij. Zařadil rychlost a odjel. Ne však daleko.

Objel blok a vrátil se na stejné místo. Dívka už byla daleko a mířila směrem od něj. Jurij zapnul výstražná světla, aby to vypadalo, že čeká na zákazníka, a vystoupil z vozu. V Obchodu s korintskými koberci se za poslední půlhodinu nic nepohnulo, nikdo nevešel dovnitř ani nevyšel ven. Jurij přeběhl silnici.

Rukama zastínil světlo a nahlédl skleněnými dveřmi dovnitř.

Nikdo tam nebyl. Uvnitř se nesvítilo. Zkusil vzít za kliku.

Dveře byly zamčené. Jurij ušel pár kroků západním směrem a vstoupil do sousedního obchodu. Když seděl v autě, viděl do něj vcházet několik lidí a pár z nich znovu vycházet. Byl to filatelistický obchod. Uvnitř bylo ticho jako v kostele, jen když otevřel, zacinkaly na dveřích zvonky. Zezadu vyšel prodavač s trifokálními brýlemi posazenými na baňatém nose. Na holé hlavě měl jarmulku. Jurij předpokládal, že ji musí mít přilepenou lepidlem. „Mám vyzvednout pana Papparise z Obchodu s korintskými koberci,“ vysvětloval Jurij. „Venku mám taxík.

Bohužel obchod je zavřený. Znáte pana Papparise?“

„Jistě.“

„Viděl jste ho?“ vyptával se Jurij. „Víte o něm něco?“

„Celý den jsem ho neviděl. Ale na tom není nic divného. Málokdy se totiž potkáváme.“

„Díky,“ řekl Jurij. „Rádo se stalo.“ Jurij přešel k obchodu, který sousedil s Obchodem s korintskými koberci z východní strany. Dostal stejnou odpověď. Nasedl zpátky do vozu a přemýšlel, co dál. Zvažoval, že zavolá do nemocnic v nejbližším okolí, ale pak si uvědomil, že neví, kde pan Papparis bydlel, a ten nápad zavrhl. Napadlo ho najít telefonní číslo pana Papparise v telefonním seznamu, ale hned usoudil, že volat mu domů by bylo bláznovství. Jurij byl až dosud velmi opatrný a nechtěl zbytečně riskovat. Vzhledem k tomu, jak se chystal New Yorku pomstít, nechtěl nikoho varovat. Odjel. Když se dostal na roh Walker Street a Broadwaye, uvědomil si, že je sotva šest bloků od požární stanice na Duane Street, kde pracují Curt a Steve.

Přestože Jurij nikdy nenavštěvoval své kamarády na jejich pracovišti, rozhodl se tam zastavit. Nebude jim sice moct potvrdit, že anthrax je účinný, tu otázku stejně považoval za čistě akademickou, ale může jim říct, že pokus už běží. To bylo samo o sobě vzrušující, protože to znamenalo, že se příprava operace Rosomák blíží do finiše. Všechny plány a přípravy byly hotové. TEď už jen zbývalo vyrobit dostatečné množství materiálu a použít ho.