Robin Cook
překlad: Jana Pacnerová

KOŘENY ZLA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pátek, 19. května 1989, 20:42

„Á, tu to máme, zašeptal Devlin pro sebe, když uviděl, jak se dveře Kellyiny, garáže začínají zvedat. Kellyina honda se roztřásla, když motor nastartoval. pak auto vycouvalo na ulici dvojnásobnou rychlostí, než by se dalo čekat. Nechávajíc za sebou vzorek pneumatik, vyrazilo směrem k Bostonu.

Devlin se pachtil se zapalováním svého auta. Nečekal že odjede tak rychle. Než vyjel, bylo Kellyino auto skoro z dohledu. Devlin musel svého buicka pěkně popohnat, aby ji dohonil.

„Ale, ale!“ řekl Devlin, jakmile se dostali pár mil od Kellyina domu. Na zadním sedadle se záhadně vyloupla druhá hlava. Pak postava přelezla na sedadlo vpředu vedle Kelly.

Devlin varoval sám sebe, aby se nedal příliš nadchnout tímto nečekaným, ale zajímavým vývojem událostí, ale nemusel si dělat starosti. Když Kelly zastavila u předního vchodu nákupního centra na Copley Place, Jeffrey Rhodes vyskočil a vběhl dovnitř.

„Dobrý, dobrý,“ říkal si Devlin extaticky, když zastavoval za Kelly u obrubníku. Pomyslel si, že se štěstí konečně obrátilo. Jeffrey už byl kus cesty uvnitř, v půli cesty k výtahům, když Devlin vypnul motor a přesunul se přes přední sedadlo. Devlin už chtěl vystoupit z auta, když si všiml, že se okénko náhle zaplnilo námořnickou modří. Také tam byl černý kožený řemen s pouzdrem, z nějž trčela osmatřicítka Smith and Wesson.

„Promiňte, ale tady se neparkuje,“ upozornil ho policista.

Devlin se podíval hlídkaři do očí. Vypadal tak na osmnáct. Zelenáč, pomyslel si Devlin, kdo taky jiný by dostal takovou šichtu v pátek večer?

Devlin sáhl po kartičce, která mu dovolovala parkovat kdekoli ve městě, ale zelenáč se na ni odmítl podívat.

„Jeďte dál,“ řekl odměřeně.

„Ale já. . ,“ začal Devlin vysvětlovat, kdo je. Jenže už to nebylo důležité. Jeffrey zmizel z dohledu.

„Mně by bylo jedno, i kdybyste byl guvernér Dukakis,“ řekl mladý policista. „Nemůžete tu parkovat. A ted jeďte!“ Ukázal svítícím obuškem kupředu.

Devlin rezignovaně přijal změnu plánu, vrátil se za volant a znovu nastartoval auto. Rychle objel blok. Když viděl Kellyino auto, přestal se obávat. Ta malá vsuvka s policistou byla možná jen k dobrému. Devlin možná přece jen v tom davu nákupního centra Rhodese neztratil. Místo toho zaparkoval na obrubníku půl bloku za Kellyiným autem a znovu vypnul motor. Pak ti dva - Devlin ve svém autě a nic netušící Kelly ve svém - čekali, až se Jeffrey zase objeví.

Prodavač nasadil Jeffreymu sluchátka a pak mu ukázal, jak zapnout přístroj. Jeffrey otočil knoflíčkem. Pak prodavač řekl Jeffreymu, aby přístroj nasměroval ke dvojici na druhém konci obchodu. Jeffrey poslechl.

„Nebude to na kávovém stolku vypadat působivě?“ zeptal se muž ženy.

Stáli před skleněnou koulí, která vypadala, jako by patřila k výpravě starého filmu s Frankensteinem. Obsahovala plazmu, která vyzařovala světlo jako miniaturní modré blesky.

„Jo,“ řekla žena, „ale koukej na tu cenu. Za to bych měla boty od Ferragama.“

Na Jeffreyho to udělalo dojem. Slyšel také nezřetelné mumlání dalších periferních hlasů, ale porozuměl každému slovu z rozhovoru dvojice.

„Znáte jeviště Hatch Shell na korze?“ zeptal se Jeffrey prodavače.

Jistěže znám.“

„Co myslíte, že bych odtamtud slyšel, kdybych stál za kioskem?“

„Spadnout špendlík.“

Jeffrey přístroj koupil a klusal zpátky ke Kellyinu autu. Byla na stejném místě, kde ji zanechal.

„Máš to?“ zeptala se, když zavřel dveře.

Jeffrey zvedl balíček. „Jsme vybaveni,“ řekl. „Vážně to funguje. Ukázali mi to.“

Kelly vyrazila směrem ke korzu.

Žádný z nich se neohlédl. Nadále neměli zdání o černém buicku Regal, který je sledoval na vzdálenost tří aut.

Kelly jela k Beacon Hillu po Storrow Drive. Hned jak vyjeli z podjezdu, zahlédl Jeffrey travnaté prostranství před jevištěm Hatch Shell na nábřeží.

Slunce zapadlo, ale ještě bylo světlo a Jeffrey rozeznával spoustu lidí, vychutnávajících jarní počasí. Tím se cítil trochu klidnější.

Zabočili doprava na Revere Street, pak zase na Charles Street. Přejeli většinu obchodú na Charles Street a znovu zahnuli doprava na Chestnut Street. Zaparkovali u jejího konce a vystoupili z vozu.

Posledních několik minut cesty žádný z nich nepromluvil. Vzrušení z příprav a z příjezdu vyprchalo a vystřídala je úzkost o to, zda všechno vyjde podle plánu. Jeffrey prolomil mlčení žádostí o klíče od auta. Kelly mu je hodila přes střechu vozu. Právě zamkla dveře.

Zapomněls něco?“ zeptala se.

„Ten hever,“ opáčil Jeffrey. Obešel auto a otevřel kufr. Nebyl to hever.

Byla to kombinace klíče na matky a páky. Byla to asi pětačtyřicet centimetrů dlouhá železná trubka. Jeffrey se s ní pleskl do dlaně. Poslouží, když bude třeba. Pěkná řacha do holeně zpomalí každého. Doufal, že na to nedojde.

Přešli na korzo po mostě pro pěší. Byl příjemný jarní večer. Jeffrey si všiml pestrých plachet několika plachetnic, směřujících ke svým ctihodným jachtklubům. V dáli rachotil vlak podzemky přes Longfellowův most.

Devlin zaklel. Na Beacon Hillu bylo těžké najít místo k parkování i před hydrantem. Než našel prázdnou zónu se zákazem parkování u vjezdu na Storrow Drive, mířili už Jeffrey a Kelly přes most pro pěší na korzo.

Devlin popadl z auta želízka a rozběhl se k úpatí mostu.

Devlinovi bylo záhadou, co se to tu sakra děje. Připadalo mu, že večerní

procházka po nábřeží je dost divné chování ze strany odsouzeného zločince a uprchlíka, který ví, že ho pronásleduje profesionální lovec lidí.

S dívkou pod paží se Jeffrey choval, jako by měl rande. Devlin měl silné podezření, že se něco stane, a to podnítilo jeho zvědavost. Pamatoval se ještě, jak říkal Mosconimu, že se podle něj Jeffrey k něčemu chystá. Možná to bylo tohle.

Devlin přešel most, sestoupil dolů a vkročil na okraj zeleného jarního trávníku. Necítil potřebu hnát se za Jeffreym, protože místo bylo dokonalé. Měl Jeffreyho uvězněného mezi Charles River na jedné straně a Storrow Drive na straně druhé. Kromě toho byla věznice v Charles Street příhodně umístěna, co by kamenem dohodil, hned za Charlesovým okruhem. Devlin tedy nehodlal svou zvědavost několik minut potlačovat, aby získal přesnou představu o tom, co má Jeffrey za lubem.

Koutkem oka Devlin zahlédl, že se k němu něco blíží zezadu zprava.

Reflexivně uskočil doleva, otočil se a přikrčil. Ruka mu vlétla do bundy a na pažbu pistole, zastrčené v podpažním pouzdře.

Devlin ucítil, jak rudne, když ho minul „létající talíř“ z umělé hmoty, těsně sledován černým labradorem, který ho chytil dřív, než dopadl na zem.

Devlin se napřímil a nabral dech. Neuvědomoval si, jak je vytočený.

Korzo bylo obsazeno dvěma nebo třemi tucty lidí, všichni za soumraku něco dělali. Kromě hráčů s létajícím talířem tu byli lidé, kteří hráli fotbal na jednu branku, a jedna skupina si kopala hadrákem. Přímo přes trávu na pěšině před pódiem Hatch Shell byla skupina mládeže na kolečkových bruslích, pohybující se v rytmu hudby z kazetového přehrávače. Na makadamové pěšině klusali běžci a jezdili cyklisté.

Devlin přehlédl celou scenerii a podivil se, co sem přivedlo Jeffreyho a Kelly. Nezúčastnili se žádné z těchto činností. Místo toho jen stáli a mluvili spolu ve stínu stromů, obklopujících zavřený kiosek. Devlin rozeznával, že Jeffrey pomáhá Kelly nasadit přehrávač na způsob walkmana. Devlin si založil ruce v bok. Co se to sakra děje? Před jeho očima udělal Jeffrey další nečekanou věc. Uviděl, jak se Jeffrey sklonil a Kelly políbil. „Fuj, fuj,“ zašeptal Devlin. Okamžik se pak Jeffrey a Kelly drželi za ruce s pažemi nataženými. Konečně ji Jeffrey pustil. Pak se sklonil a zvedl ze země klacíček.

S klacíkem v ruce vyběhl Jeffrey horlivě přes trávník k jevišti. Devlin užuž vyrazil za ním v obavách, že Rhodes může zmizet za rohem Hatch Shell, ale zarazil se, když Rhodes doběhl k jevišti a vyskočil na ně z pravé strany.

Před Devlinovýma očima a narůstající zvědavostí kráčel Jeffrey přímo doprostřed jeviště. Tváří ke kiosku začal mluvit. Devlin ho neslyšel, ale rty se mu pohybovaly.

Od kiosku Kelly na Rhodese nadšeně zvedala palec. Co se to děje? divil se Devlin. Recituje ten chlap Shakespeara? A pokud ano, co dělá Kelly?

Děvče mělo pořád ještě na uších walkmana. Devlin se podrbal na hlavě.

Tenhle případ byl minutu od minuty divnější.

Trent Harding si zastrčil automatickou pětačtyřicítku za opasek přesně tak, jak to udělal, když šel za Gail Shafferovou. Stříkačku s pevně nasazenou krytkou na jehle si dal do pravé přední kapsy. Podíval se na hodinky. Bylo krátce po deváté. Čas vyrazit.

Trent šel na Charlesův okruh přes Revere Street. Aby se dostal na nábřeží Charles River, přešel po lávce pro pěší hned vedle Longfellowova mostu na západ.

Bylo pozdě večer, když kráčel setmělou pěšinou, lemovanou žulovým zábradlím. Nad sebou měl řídký přístřešek nově olistěných stromů. Charles River se třpytila, odrážela záři šedorůžového světla večerní oblohy.

Slunce zapadlo asi před půl hodinou.

Dřív byl Trent nervózní a rozčilený z debaklu s tímhle Jeffreym Rhodesem, nevěděl, co ten chlap chce. Jeho vyděračská hrozba byla nečekaná stejně jako šokující. Teď už byl ale připraven. Trentova úzkost poměrně vyprchala. Chtěl své fotografie a chtěl si být jist, že Rhodes jedná na vlastní pěst. Kromě toho se Trent o toho muže nezajímal, dá mu injekci.

Když viděl, co to udělalo s Gail Shafferovou, věděl, že to zapůsobí rychle a účinně. Někdo zavolá sanitku a bude to.

Pár běžců proklusalo podél Trenta v polotmě, až nadskočil. Měl chuť vytáhnout pistoli a ty parchanty složit. Udělal by to přesně tak, jako v Neřesti z Miami: nohy doširoka rozkročené, paže napnuté, obě ruce drží pistoli.

Před ním se vyloupla obrovská polokoule Hatch Shell. Trent se blížil k jevišti od vypouklé zadní strany. Pocítil náhlé zachvění, jak se mu tělem rozproudil adrenalin. Těšil se na seznámení s doktorem Jeffreym Rhodesem. Sáhl si pod bundu a sevřel ruku kolem pažby pětačtyřicítky. Prst mu sklouzl ke spoušti. Byl to senzační pocit. Rhodes bude po čertech koukat.

Trent se zastavil. Musí se rozhodnout. Má obejít Hatch Shell zprava nebo zleva? Snažil se vzpomenout si na postavení jeviště, uvažoval, je-li v tom nějaký rozdíl. Rozhodl se, že bude mít raději Storrow Drive v zádech. Pokud bude muset utíkat, až se postará o Jeffreyho, bude utíkat k dálnici.

Jeffrey nervózně rázoval po jevišti, zůstával napravo od středu. Bruslaři, kteří obsadili malý kousek makadamu mezi jevištěm a trávou, se zdržovali také napravo a Jeffrey chtěl být u nich tak blízko, jak jen bylo možné, aniž by měl Trent pocit, že je mohou vyslechnout.

Bruslaři nejdřív pozorovali Jeffreyho podezíravě. Po několika minutách ho však už nevnímali.

Na tom naslouchacím přístroji Jeffreyho překvapilo, že dokázal ignorovat bruslařskou hudbu. Jeffrey usoudil, že to má něco společného se skutečností, že kazetový přehrávač je stranou a ne v akustickém stínu velkého kónkávního povrchu Hatch Shell. Soudil, že s hlukem provozu proudícího v těsné blízkosti na Storrow Drive, je to stejné.

Světla teď rychle ubývalo. Obloha byla ještě světlá, stříbřitě modrá, ale začínaly se objevovat hvězdy a stíny pod stromy dostaly temně modrý

odstín. Jeffrey už Kelly neviděl. Většina hráčů s létajícím talířem a míčem už skončila hru a odešla. Na trávě však ještě zbývalo pár lidí. Byli tu také běžci na pěšince v dálce napravo, stejně jako příležitostní cyklisté.

Jeffrey se podíval na hodinky. Bylo půl desáté, čas, aby Harding dorazil.

Když začínalo být maličko po půl, začal Jeffrey uvažovat, co když se Trent neukáže. Z nějakého dúvodu až do tohoto okamžiku Jeffrey s touto možností nepočítal.

Jeffrey si říkal, uklidni se. Trent přijde. Jak už musí být ten chlap cvok, bude umírat touhou dostat ty fotografie zpátky. Jeffrey přestal přecházet a zadíval se přes travnaté prostranství před jevištěm. Pokud by se Trent rozhodl jít na věc zostra, měl Jeffrey spoustu místa k útěku. Měl také Kellyin utahovák, pečlivě nacpaný v pravém rukávu. Mohl by se hodit, i kdyby ho použil jen jako hrozbu.

Jeffrey zamžoural do dálky. Jakkoliv se snažil, Kelly ve tmě pod stromy u kiosku neviděl. To znamená, že ji neuvidí ani Harding. Neexistoval způsob, jak by mohl Trent přijít ,na to, že jejich rozhovor má svědka.

Vzdálená siréna Jeffreyho polekala. Vzpamatoval se a naslouchal. Blížilo se to. Může to být policie? Upozornil je Harding? Sirény nabíraly na hlasitosti, jak se blížily, ale Jeffrey uviděl jejich zdroj: po Storrow Drive se řítila sanitka.

Jeffrey vzdychl. Napětí ho unavovalo. Začal zase přecházet sem a tam, pak se náhle zastavil. Trent Harding se na něj díval z jevištních schodů vlevo. Jednu ruku měl po boku, druhou za zády pod koženou bundou.

Jeffreyho opustila při pohledu na Trenta všechna frajeřina. Trent se okamžik nehýbal. Měl na sobě lehkou černou koženou bundu bez límce a doběla seprané džíny. V přítmí unikajícího dne se jeho vlasy zdály světlejší než dřív, skoro bílé. Nemrkající oči mu jiskřily.

Jeffrey stál tváří v tvář muži, kterého podezíral nejméně ze šesti vražd.

Znovu uvažoval o jeho motivech. Zdály se nevyzpytatelné. I s trubkou v rukávu a všemi potenciálními svědky náhle Jeffrey pocítil strach. Trent Harding byl jako divá zvěř. Nedalo se předvídat, jaká může být jeho reakce na vyděračský telefonát.

Trent zvolna vystoupil po schodech na jeviště. Před posledním krokem, který ho přivedl na stejnou úroveň jako Jeffreyho, se rozhlédl. Zdánlivě uspokojen upřel na Jeffreyho pohled. Blížil se naparovačným, sebejistým krokem, na tváři výraz znechucení.

„Vy jste Jeffrey Rhodes?“ zeptal se, prolomiv konečně mlčení.

„Vy si mě nepamatujete z Memorialu?“ řekl Jeffrey přeskakujícím hlasem. Odkašlal si.

„Pamatuju si vás ujistil ho Trent. „Teď chci vědět proč mě otravujete.

Jeffreymu bušilo srdce. „Myslete si, že jsem zvědavý. Jsem ten, co odnáší práci vašich rukou. Je to hotová věc. Jsem dvakrát odsouzený.

Jen bych rád trošku víc věděl o vašem motivu.“ Jeffrey si připadal jako pianová struna, napjatá k prasknutí. Svaly měl napnuté a byl připraven dát se každým okamžikem na útěk.

„Nevím, o čem mluvíte.“

„A o těch fotkách zřejmě nevíte taky nic.“

„Ty chci zpátky. Chci, abyste mi je dal. Hned.“

„Všechno má svůj čas. Nic se nesmí uspěchat. Co kdybyste mi nejdřív pověděl o Patty Owenové nebo o Henrym Nobleovi.“ No tak, naléhal Jeffrey, prosím tě, pověz mi to. Mluv.

„Chci vědět, s kým jste se podělil o ty svoje cvoklé teorie.“

„S nikým,“ přiznal Jeffrey. „Jsem psanec. Uprchlík před zákonem.

Člověk bez přátel. Komu bych to měl povídat?“

„A máte ty fotky s sebou?“

„Nejsme tady kvůli tomu?“ zeptal se Jeffrey vyhýbavě.

„To jsem chtěl vědět,“ řekl Harding.

Plynule, ale náhle vytáhl ruku, kterou měl za zády, a předvedl pistoli. Se zbraní v obou rukou, přesně jako Crockett v Neřesti z Miami, zamířil hlaveň Jeffreymu na čelo.

Jeffrey strnul. Srdce mu bušilo jako o závod. Pistoli nečekal. Hleděl s naprostou hrůzou do temné, černé díry na konci hlavně. Železná trubka byla v porovnání s takovou zbraní dobrý vtip.

„Otočte se,“ zavelel Harding.

Jeffrey se nemohl pohnout.

Trent lovil injekční stříkačku, stále přitom mířil pistolí na Rhodese.

Potom pustil pravou rukou pistoli a vylovil stříkačku z kapsy. Jeffrey to pozoroval s hrůzou. Náhle ze tmy uslyšel zaječení. Byla to Kelly! Ach Bože, pomyslel si Jeffrey, když si ji představil, jak utíká přes trávník směrem k jevišti.

„Já myslel, že jste přišel sám,“ zavrčel Trent. Pokročil kupředu a pokrčil ruku s pistolí. Jeffrey viděl, jak se prst na spoušti začíná pohybovat.

Než stihl Jeffrey zareagovat, ozvala se rána z pistole, následovaná křikem bruslařů, klopýtajících všemi směry.

Jeffreymu se podlomily nohy. Klíč mu se zarachocením vypadl z rukávu.

Bolest však necítil. Myslel si, že je postřelen, ale místo toho se díra objevila v Trentově čele. Muž se zapotácel. Pak se ozval druhý, tlumenější zvuk mnoha rychlých výstřelů. Jeffrey vnímal, že zvuk vychází pod jeho ramenem, zprava pod jevištěm.

Tyto další výstřely vrhly Trenta nazad, zasáhly ho přímo do hrudníku.

Jeffrey pohlédl dolů, oněmělý šokem, když Trentova pistole přelétla jeviště a s bouchnutím mu přistála u nohou. Stříkačka bouchla o dřevěnou podlahu a zůstala ležet. Skoro se to nedalo všechno postřehnout. Jeffrey pohlédl na Trenta. Věděl, že je mrtev. Vzadu mu chyběl kus hlavy.

V tom okamžiku, kdy se ozval výstřel z pistole a blonďák se zapotácel, jako by byl zasažen, padl Devlin na trávu. Ihned byl v půli cesty přes travnaté prostranství. V momentě, kdy uviděl, jak blonďák vytahuje pistoli, vyrazil Devlin k jevišti. Dával si pozor, aby se držel země, napůl předkloněn ve snaze dvojici překvapit. Uslyšel Kellyin jekot, ale ignoroval jej. Pak se ozvaly ty další výstřely. Ze své zkušenosti z dob u policie, ale

hlavně ve Vietnamu, poznal výstřely z pušky podle sluchu, byl to zvláštní ostřelovačský automatický typ vysokého kalibru.

Devlin blonďáka neznal. Usoudil, že je to nějaký přespolní talent, kterým vyhrožoval Mosconi. Devlin byl odhodlán nedat se ošidit o peníze z odměny. Bude si muset s Mosconim promluvit pěkně od plic, až ho příště uvidí. Ale nejdřív se musí vypořádat s danou situací, která teď obnášela pěkný karneval. Ta puška znamenala, že je na obzoru třetí lovec lidí.

Devlin už měl co dělat s pěkně tvrdou konkurencí, ale nikdy nezažil, že by i ten nejtvrdší lovec lidí sejmul konkurenta takhle beze slova.

Jak tak ležel natažený na trávě, zvedl Devlin hlavu a koukl na jeviště.

Z tohohle úhlu blonďáka neviděl. Doktor tam jen stál jako blbec, s ústy dokořán otevřenými. Devlin musel potlačit nutkání zařvat na něj, ať padne na jeviště. Nechtěl na sebe ale upoutat pozornost, dokud se nedozví víc o původu výstřelů z pušky.

S dalším výkřikem a očividně bez pomyšlení na vlastní bezpečnost se Kelly vzpamatovala z přestřelky a vyrazila kolem Devlina k jevišti. Devlin obrátil oči v sloup. To je teda párek, tihle dva, pomyslel si. Uvažoval, kterému se podaří dát se zabít jako prvnímu.

Aspoň však zřejmě Kellyiny výkřiky vytrhly Rhodese z transu. Obrátil se k ní, zvedl ruce a ječel, aby se zastavila. Zastavila se. Devlin se zvedl na trávě na všechny čtyři. Z této pozice viděl, že blonďák leží schoulený uprostřed jeviště jako bezvládná hromádka.

Další, co si Devlin uvědomil, byli dva muži, kteří ležérně vystoupili ze stínu a vyšli po schodech na jeviště. Jeden z nich nesl ostřelovačskou pušku. Oba měli tmavé obleky s bílými košilemi a konzervativními vázankami. Jako by měli času habaděj, klidně přistoupili k doktorovi, který se k nim obrátil tváří. Devlin si pomyslel, že na lovce lidí mají neobvyklý styl, ale bylo to stejně účinné jako nemilosrdné. Bylo zřejmé, že jdou po jeffreym Rhodesovi.

Vytáhl pistoli z pouzdra a sevřel ji oběma rukama. Pak Devlin vyběhl k jevišti. „Stát, ani hnout,“ zaječel autoritativně a zamířil pistolí na hruď muže s puškou. „Rhodes patří mně! Beru ho já, rozumíte?“

Oba muži strnuli, zřejmě překvapeni Devlinovým zjevem. „Jsem přesně tak překvapený jako vy, hoši, že vás vidím,“ zašeptal Devlin napůl pro sebe, napůl k mužům v oblecích.

Muži byli jen šest metrů od něj. Měl je na mušce. Jeffrey byl vpravo od Devlina, na dohled jeho periferního vidění. Náhle Devlin jednoho z mužů poznal. Nebyl to lovec lidí.

Jeffrey měl srdce v hrdle a v ústech tak vyschlo, že nedokázal polknout.

Tep mu bušil ve spáncích. Devlinovo náhlé objevení ho překvapilo stejně jako dva muže v oblecích.

Kdyby tak Kelly měla dost rozumu a držela se stranou od toho, co se tu děje, ať je to jakkoliv. Především ji do téhle špíny neměl nikdy zaplést.

Teď ale nebyl čas na to, aby se obviňoval. Muži v oblecích se zastavili ve

svém nelítostném postupu. Nyní byla jejich pozornost plně upřena na Devlina, který stál těsně pod jevištěm a držel pistoli oběma rukama. Devlin muže pozoroval s veškerou naléhavostí. Nikdo nepromluvil a nikdo se nepohnul.

„Frank?“ vyrazil ze sebe nakonec Devlin. „Frank Feranno - co se sakra děje?“

„Myslím, že by ses do toho neměl plést, Devline,“ radil muž s puškou.

„Tohle se tě netýká. Chceme jen doktora.“

„Doktor patří mně.“

„Promiň,“ řekl Frank.

Oba muži se zvolna začali pohybovat, každý jiným směrem.

„Ani hnout“ zaječel Devlin.

Muži ho však ignorovali. Vytrvale se po centimetrech vzdalovali jeden od druhého.

Jeffrey začal couvat. Nejdřív jen po krůčku. Jakmile však uviděl, že aspoň pro tuto chvíli jsou všichni tři muži zaujati něčím na způsob mazurky, rozhodl se toho využít. Momentálně nebyl cílem on. V ten okamžik, kdy dorazil ke schodům, se otočil na podpatku a utekl.

Přes rameno uslyšel Jeffrey Devlina, jak rozkazuje mužům zůstat stát, jinak střelí. Jeffrey se rozběhl přes trávník a dohnal Kelly tam, kde se zastavila, na místě, kde trávník přecházel v makadam. Popadl ji za ruku a spolu utíkali k mostu Arthura Fiedlera.

Když dorazili k lávce, vyběhli nahoru. Náhle je vylekal zvuk střelby směrem od jeviště, ale neohlédli se. Nejdřív to byl jen jediný výstřel, ale okamžitě jej následoval rychlý, tlumený zvuk automatické zbraně. Jeffrey a Kelly přeběhli po mostě přes Storrow Drive a na druhé straně dolů.

Sotva dýchajíce dorazili ke Kellyině autu. Divoce hledala klíče, zatímco Jeffrey bušil do střechy auta dlaní.

„Máš je ty!“ vykřikla Kelly, náhle se rozpomněla.

Jeffrey vytáhl klíče z vlastní kapsy. Hodil je přes auto. Kelly odemkla dveře a oba naskočili. Kelly nastartovala vůz a vyrazili kupředu, na Storrow Drive. Rychle vyždímala z auta devadesátku. Když dorazili na konec Storrow Drive - což bylo otázkou minut - ponořila se Kelly do spleti úzkých městských ulic.

„Co se to propánakrále děje?“ otázala se Kelly, jakmile zase chytili dech.

„Kéž bych to věděl!“ podařilo se Jeffreymu ze sebe dostat. „Nemám zdání. Myslím, že se prali o mě!“

„A já se nechala přemluvit k tomuhle plánu,“ dopálila se Kelly. „Zase jsem měla poslechnout svou intuici.“

„Nemohli jsme čekat, co se stane. Plán to nebyl špatný. Děje se nějaká hrozná křivárna. Nic nedává smysl, jenom že jediná osoba, která mi mohla zachránit život, je teď mrtvá.“ Jeffrey se zachvěl, když si připomněl nepěknou podívanou na Trenta Hardinga s prostřeleným čelem.

„Teď bychom měli jít na policii,“ řekla Kelly.

„Nemůžeme.“

„Ale viděli jsme, jak byl zabit člověk!“

„Já tam nemůžu, ale jestli tam musíš jít kvůli sobě, tak jdi,“ řekl Jeffrey.

„Protože pokud já vím, pravděpodobně mě obviní z vraždy Trenta Hardinga. To by byla už ta poslední ironie.“

„Co budeš dělat?“ zeptala se Kelly „Pravděpodobně to, co jsem chtěl udělat už dávno,“ odpověděl Jeffrey.

„Odjedu ze země. Pojedu do Jižní Ameriky. Když je Trent mrtvý, asi nemám moc na vybranou.“

„Pojedeme zpátky ke mně a něco vymyslíme. V téhle chvíli není žádný z nás v stavu udělat tak velké rozhodnutí.“

„Nejsem si jistý, jestli se tam můžeme vrátit,“ váhal Jeffrey. „Devlin nás musel sledovat od tvého domu. Musí vědět, že tam teď bydlím. Asi bys mě měla radši vysadit u nějakého hotelu.“

„Jestli půjdeš do hotelu ty, tak já taky,“ rozhodla Kelly.

„Ty chceš se mnou vážně zůstat i potom, co se právě stalo?“

„Rozhodla jsem se dovést to až do konce.“

Jeffrey byl dojat, ale věděl, že jí nemůže dovolit podstupovat další rizika. Současně ji chtěl mít u sebe. Byli spolu teprve pár dní, ale už nevěděl, co by si bez ní počal.

V jedné věci měla pravdu: není v stavu o něčem rozhodovat. Zavřel oči.

Připadal si jako po výbuchu granátu. Stalo se toho příliš mnoho. Byl emocionálně vyčerpaný.

„Co kdybychom vyjeli z města a zůstali v nějaké hospůdce?“ navrhla Kelly, když Jeffrey s ničím nevyrukoval.

„Fajn.“ Už byl duchem nepřítomen, myšlenky ho mimovolně zanášely zpět do těch hrozných a napjatých okamžiků na jevišti. Vzpomněl si, že Devlin jednoho z těch mužů poznal. Říkal mu Frank Feranno. Jeffrey hádal, že jsou to všechno lovci lidí, co hamižně bojují o značnou odměnu, vypsanou na jeho hlavu. Proč ale zabili Hardinga? To nedávalo smysl, leda že by si samozřejmě mysleli, že je také lovec lidí. Ale stejně, copak se lovci lidí zabíjejí navzájem?

Jeffrey otevřel oči. Kelly si klestila cestu provozem pátečního večera.

„Je ti dobře, můžeš řídit?“ zeptal se jí Jeffrey.

„Je mi fajn.“

„Jestli je nějaký problém, můžu řídit já.“

„Po tom, čím jsi právě prošel, by ses asi měl snažit odpočívat,“ řekla Kelly.

Jeffrey přikývl. Proti tomu neměl argumenty. Pak jí řekl svou představu, že ti muži v oblecích byli lovci lidí jako Devlin a že spolu o něj bojovali kvůli odměně.

„To nemyslím,“ namítla Kelly. „Když jsem ty muže poprvé viděla, myslela jsem, že jdou s Trentem. Přišli hned po něm. Když jsem se pak ale dívala dál, uhodla jsem, že jdou po Trentu Hardingovi, ne s ním. Střelili po něm velmi pečlivě. Nemuseli ho střílet. Chtěli. Tebe na mušce neměli.“

„Ale proč zabili Trenta?“ zeptal se Jeffrey. „To nedává smysl.“

Vzdychl. „No, svým způsobem to smysl dává. Určitý prospěch tu existu-

je. Jsem přesvědčen, že vrahem byl Trent Harding, i když nemáme důkazy.

Na světě bude bez něj mnohem líp.“

Jeffrey se náhle zasmál.

„Co ti tady připadá k smíchu?“ zeptala se Kelly.

„Jen žasnu nad vlastní naivitou. Že jsem si vůbec mohl myslet, že přiměju Hardinga, aby se prozradil při schůzce se mnou. Když o tom tak přemýšlím, vsadil bych se, že v tom od začátku viděl jen příležitost, jak mě zabít. Neřekl jsem ti to, ale měl s sebou injekční stříkačku. Nejspíš neměl v plánu po mně vystřelit z pistole. Chtěl mi píchnout toxin.“

Kelly náhle dupla na brzdy a zajela k okraji silnice.

„Co se děje?“ zeptal se Jeffrey polekaně. Napůl čekal, kdy se z noci vyloupne Devlin. Ten člověk se pokaždé objevoval tak znenadání.

„Jen mě něco napadlo,“ řekla Kelly vzrušeně.

Jeffrey na ni v šeru užasle zíral. Auta je míjela, na krátkou chvíli každé z nich zalilo jejich vůz světlem svých reflektorů.

Kelly se k němu obrátila. „Třeba má Trentovo zabití skrytý užitek.“

„O čem to mluvíš?“

„Možná nám jeho smrt poskytne stopu, kterou jsme neměli, dokud nebyl zabit.“

„Není mi jasné, o čem mluvíš,“ řekl Jeffrey.

„Ti muži v oblecích přišli původně zastřelit Hardinga, ne tebe. Tím jsem si jistá. A nebylo to humanitární gesto. To nám něco napovídá.“ Kelly byla každým okamžikem vzrušenější. „To znamená, že někdo považoval Hardinga za hrozbu. Možná nechtěli, aby s tebou mluvil. Já myslím, že ti muži ve fešáckých oblecích a se zbraněmi byli profesionální zabijáci.“ Nabrala dech. „Myslím, že to celé bude komplikovanější, než jsme si představovali.“

„Chceš říct, že podle tebe nebyl Harding jen blázen, jednající na vlastní pěst?“

„Přesně to myslím,“ přikývla Kelly. „Co se stalo dneska večer, to podle mě znamená nějaké spiknutí. Možná to má něco společného s nemocnicemi. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc věřím, že tu musí být ještě nějaká dimenze, kterou jsme úplně opomněli, když jsme se soustředili na myšlenku osamělého psychopata. Prostě myslím, že nebyl sám.“

Jeffrey se v myšlenkách vrátil k dialogu mezi Frankem Ferannem a Devlinem. Frank řekl: „Tohle se tě netýká a my jen chceme doktora.“

Chtěli Jeffreyho, ale chtěli ho živého. Rozhodně měli příležitost zastřelit ho spolu s Hardingem.

„A co pojišťovny?“ zeptala se Kelly. Odjakživa měla pojišťovny v nelásce, zvlášť po Chrisově sebevraždě.

„O čempak to mluvíš?“ zeptal se Jeffrey. Po tom všem, co zakusil, měl mysl otupělou. Nedokázal udržet nit myšlenky.

„Někdo má z těch vražd prospěch,“ odpověděla Kelly. „Vzpomeň si, nemocnice byly obviněny stejně jako lékaři. V Chrisově případě zaplatila pojistka nemocnice stejně tolik jako Chrisova pojistka, jestli ne víc. Ale byla to stejná pojišťovací společnost.“

Jeffrey okamžik přemýšlel. „To vypadá jako pěkně zběsilý nápad. Pojišťovací společnosti profitují, ale je to trošku moc složité. Z krátkodobého pohledu ztrácejí, a ztrácejí hodně. Teprve za dlouhou dobu se jim náklady takových výjimečných rozsudků vrátí, když zvedají doktorům pojistné.“

„Ale určitě na tom vydělají. A jestli pojišťovny vydělají, myslím, že bychom měli uvažovat o tom, že jsou do toho všeho zapletené.“

„Je to nápad,“ mínil Jeffrey nepřesvědčen. „Hrozně nerad schlazuju tvé nadšení, ale když je Trent z obrazu, je to všechno akademické. Chci říct, že ještě nemáme vůbec žádný důkaz na nic. Nejenže nemáme důkaz, že byl do toho Trent zapletený, ale nemáme ani důkaz o toxinu. A přes Seibertův zájem možná žádný ani mít nebudeme.“

Jeffrey si vzpomněl na stříkačku, kterou ho Trent ohrožoval na jevišti.

Kdyby tak byl měl tu duchapřítomnost a zvedl ji. Pak by měl Seibert adekvátní množství k provedení testů. Jeffrey však věděl, že k sobě nesmí být přehnaně přísný. Koneckonců, bál se tenkrát o život.

Vtom si Jeffrey vzpomněl na Trentův byt. „Proč mě to nenapadlo dřív?“ řekl vzrušeně. Poklepal si pěstí na čelo. „Ještě pořád máme jednu možnost, jak dokázat, že byl Trent zapletený do těch smrtí, a existenci toxinu. Trentův byt! Někde v tom bytě musí být usvědčující důkaz.“

„Ach ne,“ Kelly zvolna zavrtěla hlavou. „Prosím tě, řekni mi, že se nehodláš vrátit do toho bytu.“

„Je to naše jediná možnost. No tak - pojď. Rozhodně se nemusíme bát, že bychom narazili na Trenta. Zítra tam možná bude policie. Musíme jít dnes v noci. Čím dřív, tím líp.“

Kelly nevěřícně zavrtěla hlavou, ale nastartovala auto a vyrazila od obrubníku.

Franku Ferannovi bylo strašně. Co se jeho týkalo, byla to nejhorší noc jeho života. A začalo to tak slibně. Měli s Tonym shrábnout deset táců za sejmutí blond kluka jménem Trent Harding a zdrogování doktora, který se jmenoval Jeffrey Rhodes. Pak už stačilo dojet na Loganovo letiště a naložit doktora do čekajícího Learjetu. Mělo to jít úplně prostě, protože ten kluk a doktor měli schůzku v Hatch Shell na korze v půl desáté. Dvě mouchy jednou ranou. Mohly to být nejsnáz vydělané prachy.

Jenže to nevyšlo podle plánu. Rozhodně neplánovali, že se tam ukáže Devlin.

Frank vyšel z Phillipsova dragstoru na Charlesově okruhu, došel ke svému černému lincolnu a nastoupil. Sklopil si sluneční stínítko, aby se viděl v zrcátku na jeho zadní straně, když si čistil škrábanec na levém spánku alkoholem, který si právě koupil. Dost to pálilo, kousal se do jazyka. Devlin ho skoro dostal. Pomyšlení na to, jak měl namále, mu zvedlo žaludek.

Odpečetil svůj další kup, lahvičku Maloxu, a hodil si do úst dvě tablety.

Pak zvedl sluchátko automobilového telefonu a zavolal svůj kontakt v St.

Louis.

Když se muž ozval, bylo slyšet trochu praskání statické elektřiny.

„Matte,“ řekl Frank. „To jsem já, Feranno.“

„Moment,“ opáčil Matt.

Frank slyšel, jak Matt říká manželce, že si vezme hovor v druhém pokoji, aby zavěsila, až si tam telefon vezme. O minutu později slyšel Frank zvednutí paralelky. Pak slyšel Matta ječet na manželku, aby zavěsila. Poslechla, cvaklo to.

„Co se sakra děje?“ zeptal se Matt. „Neměl jste volat na tohle číslo, pokud nebudou potíže. Nepovídejte mi, že jste to zkaňhali.“

„Potíže byly,“ řekl Frank. „Velké potíže. Tony to koupil. Je mrtvý.

Zapomněl jste nám něco povědět, Matte. Na hlavu toho doktora musí být vypsaná cena. Ukázal se tam jeden z nejzatvrzelejších lovců lidí v branži, a ten by tam nebyl, kdyby nešlo o peníze.“

„A co ten ošetřovatel?“ zajímal se Matt.

„Má to za sebou. To bylo snadné. Dostat toho doktora, to bylo těžké.

O jaké peníze tam jde?“

„Kauce dělá půl miliónu.“

Frank hvízdl. „Víte, Matte, to není bezvýznamný detail. Měl jste nás na to upozornit. Byli bychom tu situaci zvládli trochu jinak, kdybychom to věděli. Nevím, jak důležitý je ten doktor pro vás, ale řeknu vám, že moje cena právě stoupla. Musíte jít minimálně na výši odměny. A ztratil jsem jednoho ze svých nejlepších pistolníků. Musím říci, že jsem velmi zklamaný, Matte. Myslel jsem, že si rozumíme. Měl jste mi povědět o té kauci hned na začátku.“

„Podřídíme se vám, Franku,“ slíbil Matt. „Ten doktor je pro nás důležitý. Není tak důležitý, jako bylo zbavit se Trenta Hardinga, nicméně důležitý je. Něco vám řeknu - jestli nám toho doktora přivedete, zvedneme vám honorář na pětasedmdesát tisíc. Co tomu říkáte?“

„Pětasedmdesát tisíc, to cinká hezky. Zní to, jako že ten váš doktor je hodně důležitý. Napadá vás, kde bych ho mohl najít?“

„Ne, ale proto platíme tolik. Řekl jste mi, jak jste dobrý - tady máte příležitost to dokázat. A co Hardingovo tělo?“

„Ještě že jste se zeptal,“ řekl Frank. „Naštěstí jsem zasáhl Devlina potom, co zastřelil Tonyho, ale nevím, jak zle jsem ho zasáhl. Neměl jsem moc času. Ale to tělo je čisté. Bez identifikace. A měl jste pravdu: byla tam stříkačka. Mám ji. Dám ji do letadla.“

„Výborně, Franku. A co Hardingův byt?“

„Ten je teď na řadě.“

„Nezapomeňte - chci, aby byl čistý jako sklo,“ připomněl Matt. „A nezapomeňte na ten úkryt ve skříňce vedle ledničky. Všechno odtamtud vyndejte a dejte to taky do letadla. A podívejte se, jestli nenajdete adresář toho kluka. Byl to takový natvrdlý blbec, že si do něj možná něco napsal Jestli ho najdete, dejte ho do letadla s ostatnimi věcmi. Pak to tam rozházejte. Ať to vypadá na vloupání. Máte jeho klíče?“

„Jo, mám jeho klíče,“ potvrdil Frank. „Není problém se do bytu dostat.“

„Perfektní,“ řekl Matt. „Škoda Tonyho.“

„No, život je riziko,“ prohlásil Frank. Bylo mu líp, když pomyslel na těch pětasedmdesát táců. Frank zavěsil a vytočil další číslo.

„Nicky, tady je Frank. Potřebuju pomoc. Nic velkého, jen rozházet kvartýr. Co bys řekl na pár stovek? Vyzvednu tě na Hannover Street před kavárnou Via Veneto. Pro všechny případy si vem kvér.“

Kelly odbočila doleva na Garden Street a měla nepříjemný pocit déja vu. Ještě pořád měla před očima Trenta Hardinga, jak se k nim blíží s kladivem v ruce. Zajela k pravé straně ulice a zaparkovala v druhé řadě. Vyklonila se z okénka a podívala se nahoru, k Trentovu bytu.

„Hrome,“ zaklela. „Svítí se tam.“

„Trent pravděpodobně nechal rozsvíceno, myslel, že bude zpátky za nějaké půl hodiny.“

„Víš to jistě?“ zeptala se Kelly.

„Samozřejmě to nevím jistě,“ řekl Jeffrey, „ale připadá mi to jako rozumné vysvětlení. Neznervózňuj mě víc, než už jsem.“

„Třeba už je tam policie.“

„Neumím si představit, že by už dorazili na Hatch Shell, tím spíš sem.

Budu opatrný. Budu chvíli poslouchat, než vejdu dovnitř. Kdyby přišla policie, zatímco budu tam nahoře, opři se o houkačku a pak objeď kolem bloku do Revere Street. Když na to přijde, přeběhnu po střechách a vyjdu z některého domu na druhé straně.“

„Posledně jsem se taky pokoušela houkat,“ prohodila Kelly.

„Tentokrát budu poslouchat.“

„Co uděláš, když najdeš něco usvědčujícího?“

„Nechám to tam a zavolám Randolphovi,“ řekl Jeffrey. „Pak třeba dokáže přesvědčit policii, aby tam přišla s povolením k prohlídce. V téhle chvíli bych předal vyšetřování odborníkům. Ať se právní systém hrabe svým pomalým tempem. A já bych asi měl odjet ze země. Aspoň dokud nebudu osvobozen.“

„Když to říkáš, zní to jednoduše,“ připustila Kelly.

„Bude to jednoduché, pokud najdu toxin nebo něco ekvivalentního „ řekl Jeffrey. „A Kelly, pokud odjedu ze země, byl bych rád, kdybys přemýšlela o tom, že bys jela se mnou.“

Kelly začala mluvit, ale Jeffrey ji zarazil. „Jen o tom přemýšlej,“ řekl.

„Hrozně ráda pojedu,“ prohlásila Kelly. „Na mou duši.“

Jeffrey se usmál. „Ještě si o tom promluvíme. Zatím mi drž palce.“

„Zlom vaz,“ zvolala Kelly. „A dělej!“

Jeffrey vystoupil z vozu a koukl se nahoru, do Trentova otevřeného okna.

Bylo vidět, že okenici ještě nikdo nedal na místo. To je dobře. Ušetří to čas. Přešel ulici a zamířil do předních dveří. Vnitřními dveřmi se protáhl bez obtíží. Bylo tu cítit smaženou cibuli a slyšet současně několik stereopřijímačů. Když šplhal po oprýskaném schodišti, narůstaly v něm obavy. Věděl ale, že nemá čas živit své strachy. S nově nalezeným odhodláním vyšel na na střechu a dolů po požárním schodišti.

Jeffrey strčil hlavu do obývacího pokoje a naslouchal. Neslyšel nic, než tlumenou stereo hudbu, kterou bylo slyšet už na chodbě. Uspokojen, že je byt prázdný, vlezl dovnitř.

Jeffrey si okamžitě všiml, že je v bytě větší nepořádek než předchozího večera. Kávový stolek neměl nohu a byl převrácený. Všechno, co bylo navršeno na něm, bylo teď rozházeno po podlaze. U telefonu byla v přepážce kulatá díra. U kuchyňských dveří byly rozsypané střepy skla. Jeffrey rozeznal mezi troskami rozbitou pivní láhev.

V rychlosti se přesvědčil, že tu nikdo není. Pak šel ke dveřím do chodby a zajistil je řetězem. Nehodlal se vystavit nebezpečí, že ho někdo překvapí. Když byl hotov, začal hledat. Nejprve měl v plánu podívat se po korespondenci. Nebude ji číst tady, ale spíš si ji vezme s sebou a projde si ji v klidu.

Nejslibnější místo na korespondenci byl psací stůl. Než ale ke stolu přistoupil, zašel do kuchyně, podívat se, jestli by nenašel nějakou prázdnou tašku, do které by korespondenci mohl dát. V kuchyni našel další rozbité sklo.

Jeffrey se zadíval na sklo v kuchyni. Bylo na desce pultu vedle ledničky.

Vypadalo to jako hromada čistých sklenic, které někdo rozbil naschvál.

Přistoupil k pultu a otevřel skříňku hned nad ním. Na první poličce uvnitř byly další stejné sklenice. Na poličce nad ní byly talíře.

Uvažoval, co se dálo v bytě, než Trent odešel. Pak zahlédl nesrovnalost v hloubce skříňky. Oddělení se sklenicemi mělo poloviční hloubku než část, v níž byly talíře.

Sáhl do skříňky, odsunul sklenice z cesty a zaťukal kotníky prstů na zadní stěnu. Přitom pocítil, že se dřevo pohnulo. Pokusil se přitáhnout zadní stěnu skříňky kupředu, ale nepovolila. Změnil taktiku, pokusil se do dřeva zatlačit. Když zatlačil na zadní pravý roh, dřevěný panel se otočil.

Jeffrey popadl její volný okraj a přitáhl jej k sobě.

Halelujá!“ vykřikl, když uviděl neotevřenou krabici třicetikubikových ampulek markainu, krabici od doutníků, zásobu stříkaček a lahvičku viskózní žluté kapaliny s gumovou zátkou. Jeffrey se rozhlédl po kuchyni, kde by našel utěrku. Našel jednu viset na rukojeti ledničky a zvedl její pomocí fiólu. Zdálo se, že je to zahraniční výrobek. Rozpoznal v lahvičce typ, užívaný k úschově nějakého sterilního injekčního medikamentu.

Pomocí téže utěrky zvedl Jeffrey ze. skrýše krabici od doutníků, položil ji na pult a zvedl víko. Uvnitř byl působivý svazek stodolarových bankovek. Odhadoval, že doutníková krabice obsahuje dvacet až třicet tisíc dolarů.

Jeffrey vrátil všechno zpátky tam, kde to našel. Otřel dokonce i dřevěnou zadní stěnu a sklenice, kterých se dotkl, aby po něm nezůstaly žádné otisky prstů. Cítil, jak je vzrušen a povzbuzen. Neměl pochyb o tom, že žlutá kapalina v lahvičce je ten záhadný toxin a že její analýza odhalí to, co by měl Seibert hledat v séru Patty Owenové. I ty peníze mu dodaly srdnatosti. Viděl v nich silný důkaz toho, že Kellyin nápad s jakousi konspirací je správný.

Zardělý úspěchem dychtil Jeffrey po dalším. Někde v bytě musí být důkaz o povaze toho spiknutí. Rychle prohledal zbytek kuchyňských skříněk a vyhrabal to, proč původně přišel: hnědou papírovou nákupní tašku.

Vrátil se do obývacího pokoje a rychle prošmejdil psací stůl. Našel plno dopisů a účtů. Všechny je dal do papírové tašky. Pak šel do ložnice a začal v prádelníku. V druhé zásuvce našel hromádku magazínů Playgirl. Nechal je být. Ve třetí zásuvce našel spoustu dopisů, víc než o kolik stál. Přitáhl si křeslo a zahájil hrubé třídění.

Kelly nervózně bubnovala prsty o volant a vrtěla se na sedadle. O dva domy dál se uvolnilo parkovací místo a ona strávila pár minut, než na ně zacouvala. Vzhlédla k Trentovu otevřenému oknu a divila se, co tam Jeffreyho drží. Čím déle mu to trvalo, tím byla nervóznější. Co tam nahoře může dělat? Jak dlouho může trvat prohlídka dvoupokojového bytu Garden Street nebyla rušná ulice, ale zatímco Kelly čekala, zabočilo do ní půl tuctu aut z Revere Street a minulo ji. Řidiči zřejmě hledali místo k parkování. Kelly tedy nebyla nijak překvapena, když se z Revere Street náhle vynořil další pár reflektorů a ujížděl směrem k ní. Její pozornost upoutalo až to, že se vůz zastavil přímo před Trentovým domem a zaparkoval v druhé řadě. Reflektory auta zhasly a rozsvítila se parkovací světla.

Otočila se a spatřila muže v tmavém svetru, jak vystupuje z místa vedle řidiče a obchází auto k chodníku. Protáhl se, pak vystoupil řidič. Nesl pytel. Oba muži se něčemu smáli. Zřejmě nijak nespěchali. Mladší dokouřil cigaretu a odhodil špačka do kanálu. Pak oba muži vstoupili do Trentova domu.

Kelly se podívala na auto. Byl to velký, nablýskaný černý lincoln Town Car, jemuž se vzadu ježily četné antény. Auto tu vypadalo poněkud nemístně a ona z něj měla špatný pocit. Uvažovala, nemá-li se opřít o houkačku, ale hrozně nerada by Jeffreyho zbytečně polekala. Udělala pohyb, jako by chtěla vystoupit z auta, pak se rozhodla zůstat uvnitř. Zadívala se zpět k Trentovu oknu, jako by jen její pohled dokázal dostat Jeffreyho do bezpečí.

„Jestli mi dokážeš, že se na tebe můžu spolehnout, mám s tebou velké plány, Nicky,“ prohodil Frank, když stoupali do schodů. „Když je Tony pryč, mám díru v organizaci. Víš co myslím.“

„Mně stačí jen jednou říct a už je hotovo,“ odpověděl Nicky.

Frank uvažoval, jak sakra toho doktora najde. Bude potřebovat někoho, kdo to oběhá. Nicky byl dokonalý, i když trošku hloupý.

Dorazili do čtvrtého poschodí. Frank byl bez dechu. „Musím přibrzdit se špagetama,“ konstatoval, když vytahoval z kapsy Hardingovy klíče.

Podíval se na zámek a pokusil se uhádnout, který klíč je správný. Nedokázal se rozhodnout, strčil do zámku ten první a pokusil se jím otočit.

Nepovedlo se. Zkusil druhý a ten se otočil. Strčil do dveří, ale ihned ho zarazil řetěz. „Co sakra. . ?“ zapochyboval Frank.

Jeffrey uslyšel, jak rachotí v zámku první klíč. Prudce se vsedě napřímil hrůzou. Jeho první myšlenka byla úplně iracionální: Trenta nezabili. Když Frank zkoušel druhý klíč, proběhl Jeffrey v panice kolem dveří. Jakmile Nicky vyrazil dveře a vklopýtal do místnosti, byl už Jeffrey u okna.

„To je doktor!“ uslyšel Jeffrey někoho zaječet. Přeskočil podokenici jako při překážkovém běhu. Tentokrát se přes ni přemetl jediným pohybem. V několika vteřinách už se Jeffrey škrábal nahoru po požárním schodišti.

Když dorazil na střechu, vyrazil stejným směrem jako posledně, převalil se přes zídku na vedlejší střechu. Tentokrát však minul střešní nástavbu, kterou použil včera, ve strachu, že bude zajištěna tak, jak ji prve nechal.

Za sebou slyšel rachocení kroků pronásledovatelů. Jeffrey soudil, že cizinci jsou titíž muži, kteří byli v Hatch Shell, muži, kteří byli podle Kelly profesionálními zabijáky. Na ty při příchodu do Trentova bytu nepomyslel.

Divoce vyzkoušel několik střešních nástaveb, ale všechny dveře byly zajištěné. Teprve v rohové budově našel jedny otevřené. Jeffrey vrazil dovnitř, přibouchl dveře a hledal nějaký zámek, aby je za sebou zajistil.

Žádný tu však nebyl. Otočil se a vyrazil dolů se schodů. Muži za ním právě přelezli zídku. Když se blížil k přízemí, poznal, že nejsou daleko za ním.

Jakmile dorazil na ulici, Jeffrey se bleskurychle rozhodl. Věděl, že nestihne dorazit ke Kelly a dostat se do jejího auta, než ho muži dostihnou, takže se místo toho otočil a vyběhl po Revere Street. Nehodlal ohrožovat Kellyinu bezpečnost víc, než už se mu to podařilo. Pokusí se své pronásledovatele setřást, než se k ní vrátí.

Slyšel, jak muži dosáhli ulice a vyrazili za ním. Neměl velký náskok.

Jeffrey zabočil doleva na Cedar Street a přeběhl kolem prádelny a obchodu průmyslovým zbožím. Na chodníku byla hrstka lidí. Začal poznávat kroky rychlejšího ze svých pronásledovatelů. Jeden byl zřejmě v mnohem lepší formě než druhý a snižoval náskok.

Zabočil na Pinckney Street a rozběhl se z kopce. Nevyznal se na Beacon Hillu nijak dobře. Jen se modlil, aby neskončil ve slepé uličce. Pinckney Street však ústila na Louisburg Square.

Jeffrey si uvědomil, že si bude muset najít nějaký úkryt, chce-li se vyhnout svým pronásledovatelům. Nikdy jim nedokáže utéci. Uviděl železnou mříž kolem parku uprostřed Louisburg Square, rozběhl se přímo k ní a vyškrábal se nahoru, překonal její po prsa vysoké, špičaté hroty.

Seskočil do trávy za ní a boty se mu zabořily hluboko do trávníku. Vrhl se kupředu a vrazil střemhlav do řídkého křoví, kde přistál na vlhké zemi.

Pak zadržel dech a čekal.

Jeffrey slyšel muže přibíhat po Pinckney Street. Zvuky jejich kroků pleskaly o chodník, ozvěna je odrážela od fasád elegantních cihlových budov. Brzy se objevil jeden z nich, vběhl na náměstí. Muž ztratil svou kořist z dohledu a ihned zpomalil, pak se zastavil. O několik vteřin později se k němu přidal druhý. Krátce spolu mluvili, přitom popadali dech.

Ve světle plynových lamp, obklopujících náměstí, zahlédl Jeffrey, jak se chlapíci rozdělili. Jeden šel napravo, druhý nalevo. Jeffrey poznal v jednom

z mužů toho, kterého viděl na pódiu Hatch Shell. Druhý muž mu byl neznámý a držel v ruce pistoli.

Chlapi metodicky prohledávali vchody a schodiště, nahlíželi také pod auta a postupovali kolem náměstí. Jeffrey se nezavrtěl, ani když ti dva zmizeli z dohledu. Bál se, že by jakýkoli pohyb mohl upoutat jejich pozornost.

Když usoudil, že jsou muži přibližně na opačném konci náměstí, krátce zauvažoval o tom, že by přelezl plot a rozběhl se zpátky ke Kelly. Rozhodl se ale, že to neudělá. Bál se, že by byl při slézání plotu příliš snadno viditelný.

Při zamňoukání kočky v bezprostřední blízkosti Jeffrey nadskočil. Půl metru od sebe spatřil šedého mourka. Ocas měl kolmo vzpřímený do vzduchu. Kočka znovu zamňoukala a přiblížila se, aby se mohla otřít Jeffreymu o hlavu. Začala hlasitě příst. Jeffrey si vzpomněl, jak ho v Kellyině spíži vyděsila Dalila. Kočky si ho nikdy dříve moc nevšímaly - teď se zřejmě objeví pokaždé, když se pokouší někde skrýt.

Otočil hlavu a vykoukl mezi křovím. Zahlédl oba chlapíky, jak se radí na konci náměstí u Mount Vernon. Po chodníku kráčel osamělý chodec.

Jeffreyho napadlo, jestli by neměl křičet o pomoc, ale chodec vstoupil do jednoho z domů a rychle zmizel. Jeffrey pak uvažoval, nemá-li stejně volat o pomoc, ale rozhodl se, že to neudělá - usoudil, že by se zřejmě nanejvýš rozsvítilo pár světel v oknech. I kdyby někdo měl tu duchapřítomnost a zavolal 911, trvalo by deset, patnáct minut, než by policie dorazila, a to přinejlepším. Kromě toho si Jeffrey nebyl jistý, jestli o policii stojí.

Oba muži se zase rozdělili a vraceli se směrem k Pinckney Street. Při chůzi teď nakukovali do zatravněného prostoru. Jeffrey pocítil návrat paniky. Zvlášť když kočka dál vytrvale vyžadovala projevy pozornosti, uvědomil si Jeffrey, že tu nemůže zůstat. Musí pryč.

Přitáhl nohy pod tělo a pak sprintem vyrazil k plotu. Přelezl jej stejně rychle jako prve, ale když přistál na dlažbě na druhé straně, zkroutil se mu pravý kotník. Bodnutí bolesti projelo Jeffreymu až do páteře.

Lhostejný ke svému kotníku se hnal po Pinckney Street. Za sebou slyšel, jak jeden z mužů ječí něco na druhého. Brzy se Pinckney Street rozezněla jejich kroky. Jeffrey minul West Cedar a hnal se na Charles Street. V zoufalé touze po pomoci vběhl rovnou do ulice a pokusil se zastavit nějakého kolemjedoucího motoristu, ale řidiči nezastavili.

Pronásledovatelé se rychle blížili Pinckney Street a Jeffrey přeběhl Charles Street a pokračoval po Brimmer Street, kde zabočil doleva.

Doběhl na konec bloku. Naneštěstí mu byl rychlejší z obou chlapů v patách.

Jeffrey zoufale zahnul do kostela adventistů v naději, že se tam někde bude moci schovat. Dorazil k těžkým dveřím v gotickém portále, popadl těžkou kliku a trhl s ní. Dveře nepovolily. Byly zamčené. Jeffrey se obrátil zpět do ulice, právě když se objevil jeden z mužů - ten s pistolí. Za několik vteřin se objevil druhý maník, udýchanější než ten první. To byl ten, kterého už Jeffrey znal. Společně se k němu zvolna přibližovali.

Jeffrey se obrátil zpět ke dveřím kostela a zoufale na ně zabušil. Pak ucítil, jak se mu k hlavě přitiskla hlaveň pistole. Uslyšel, jak udýchanější chlapík mumlá: „Sbohem, doktore.“

Kelly plácla dlaní do palubní desky. „Tomu nevěřím!“ řekla nahlas. Co ho mohlo tak dlouho zdržet? Vzhlédla k Trentovu oknu, připadalo jí, že už aspoň posté. Po Jeffreym ještě pořád nebylo ani vidu, ani slechu.

Vystoupila z auta, opřela se o jeho střechu a přemýšlela, co si počne.

Mohla použít signál automobilové houkačky, ale nechtělo se jí ho rušit jen proto, že pociťovala úzkost a nedočkavost. Když mu to takhle dlouho trvá, musel něco najít. Napůl rozvažovala, nemá-li vyjít sama nahoru do bytu, ale bála se, že by její zaklepání na dveře Jeffreyho vyděsilo a že by utekl.

Kelly byla s rozumem v koncích, když se vrátil černý nablýskaný lincoln.

Ani ne před deseti minutami spatřila, jak se jeden z mužů pro auto vrátil.

Přišel ale zdola z ulice, ne z Trentova činžáku. Kelly pozorovala, jak auto zaparkovalo v druhé řadě, na stejném místě jako prve. Pak vystoupily z auta tytéž dvě osoby a vrátily se do Trentova domu.

S rozdmychanou zvědavostí se Kelly napřímila, přestala se opírat o své auto a přešla k lincolnu, aby si jej lépe prohlédla. Když dorazila k autu, dala ruce do kapes v naději, že bude vypadat jako ležérní kolemjdoucí pro případ, že by se některý z mužů znenadání objevil. Když se dostala na úroveň lincolnu, rozhlédla se ulicí, jako by dělala něco špatného, když povolovala své zvědavosti. Sklonila se a podívala na palubní desku. V autě byl telefon, ale jinak vypadalo normálně. Udělala ještě dva kroky a nahlédla dozadu, uvažujíc, proč má to auto tolik antén.

Kelly se rychle napřímila. Někdo spal stočený na zadním sedadle.

Zvolna se předklonila a podívala se znovu. Jednu ruku měl ten člověk nepřirozeně zkroucenou za zády. Bože můj, pomyslela si Kelly, to je Jeffrey!

Rozčileně zkusila otevřít dveře. Byly zamčené. Oběhla vůz k druhým dveřím. Všechny byly zajištěny. Zoufale hledala něco těžkého, třeba kámen. Uvolnila z obrubníku cihlu. Rozběhla se zpátky k lincolnu a udeřila cihlou do okna zadních dveří. Musela do něj bouchnout několikrát, než se nakonec roztříštilo na milión kousíčků skla. Sáhla dovnitř a odemkla dveře.

Když se sklonila a pokusila se Jeffreyho probudit, uslyšela, jak seshora někdo ječí. Usoudila, že je to jeden z mužů, kteří vystoupili z auta. Museli slyšet rozbíjení okna.

Jeffrey, Jeffrey!“ vykřikla. Musí ho dostat z auta. Když uslyšel své jméno, začal se vrtět. Pokusil se promluvit, ale hlas měl zdušený. Víčka se mu mírně pozvedla a s námahou svraštil čelo.

Kelly věděla, že má málo času. Popadla ho za zápěstí a táhla k sobě.

Bezvládné nohy mu dopadly na zem. Jeho tělo, to byla mrtvá váha. Zdálo se, že je v bezvědomí. Pustila jeho zápěstí, popadla ho kolem hrudníku, objala ho a vyvlekla z auta.

„Snaž se postavit, Jeffrey!“ prosila. Byl jako hadrová panna. Věděla, že jestli ho pustí, sesune se jí na chodník. Bylo to, jako by ho někdo zdrogoval.

„Jeffrey!“ vykřikla. „Pojď! Zkus chodit!“

Vší silou vlekla Kelly Jeffreyho po chodníku. Snažil se jí pomoci, ale byl jako kvadriplegik. Zřejmě nedokázal přenést váhu na nohy, tím méně stát.

Když byli u jejího auta, dokázal se už Jeffrey do jisté míry udržet na nohou, ale stále ještě byl příliš omámený, než aby dokázal pochopit situaci.

Kelly ho opřela o auto a vzepřela vlastním tělem. Otevřela zadní dveře, pak se jí podařilo ho nacpat dovnitř. Kelly se ubezpečila, že je celý uvnitř, pak zabouchla dveře.

Otevřela dveře u volantu a naskočila. Slyšela, jak se dveře Trentova domu rozlétly a udeřily o zarážku. Kelly nastartovala motor, stočila volant ostře doleva a akcelerovala. Vrazila do auta před sebou tak silně, až to Jeffreyho shodilo na podlahu pod zadním sedadlem.

Kelly dala zpátečku a zacouvala, až narazila do auta za sebou. Jeden z mužů dostihl její vůz. Otevřel dvířka u jejího sedadla dřív, než stihla pomyslet na to, že by je zamkla. Hrubě ji popadl za levou paži. „Ne tak rychle, dámo,“ zavrčel jí do ucha.

Volnou rukou Kelly přeřadila rychlost a dupla na plyn. Svírala volant, i když cítila, jak ji surovec ve dveřích táhne ke straně. Auto vyrazilo kupředu, přičemž vůz před sebou minulo o pár centimetrů. Kelly strhla volant nalevo, odřela otevřenými dveřmi zaparkovaná auta na protější straně ulice. Muž, který ji před pár vteřinami držel za paži, řval bolestí, drcen mezi zaparkovaným automobilem a Kellyinými otevřenými dveřmi.

Kelly držela plyn sešlápnutý až k podlaze. Prosvištěla Garden Street s otevřenými dvířky. Dupla na brzdu právě včas, aby nevjela do půltuctu chodců přecházejících na rušné křižovatce Garden Street a Cambridge Street. Lidé se rozprchli, Kellyino auto se stočilo stranou se skřípěním pneumatik, několik z nich minulo jen o pár centimetrů.

Kelly zavřela oči v očekávání nejhoršího. Když je otevřela, stála na místě, ale auto bylo otočeno o stoosmdesát stupňů. Směřovala nesprávným směrem na Cambridge Street, čelem proti řadě rozzuřených motoristů. Kelly dala zpátečku a otočila se, aby mohla zajet zpět do správného směru. Tehdy uviděla černý lincoln, jak se žene dolů po Garden Street, přímo za ní. Auto měla v patách, pár centimetrů od zadního nárazníku.

Kelly usoudila, že její jediná naděje je setřást velký lincoln v úzkých uličkách Beacon Hillu, kde by se s její malou hondou dalo lépe manévrovat. Zahnula první ulicí z Cambridge Street. Při zatáčení nechtíc přejela přes obrubník a zavadila o popelnici. Dveře se jí doširoka rozlétly, pak se zabouchly. Kelly akcelerovala do kopce. Na vrcholku zabrzdila právě dost na to, aby zabočila doleva, do úzké Myrtle Street. Při pohledu do zpětného zrcátka poznala, že její finta už funguje. Lincoln se opozdil. Byl příliš velký, aby zvládl ostrou zatáčku v tak vysoké rychlosti.

Kelly bydlela na Beacon Hillu řadu let před sňatkem a dobře se vyznala v labyrintu úzkých jednosměrných ulic. Zabočila doprava do protisměru

do jednosměrné Joy Street a hazardérsky se jí povedlo dostat na Mount Vernon. Na Mount Vernon zabočila znovu doprava a zamířila z kopce směrem k Charles Street. Kelly měla v plánu přehnat se přes Louisburg Square a pak zmizet v provozu na Pinckney Street. Když ale zabrzdila před náměstím, uviděla, že v obou směrech je ulice dočasně zablokována, z jedné strany taxíkem, z druhé autem, z nějž vystupovali cestující.

Kelly změnila rozhodnutí a pokračovala po Mount Vernon. Zastávka ji však něco stála. Ve zpětném zrcátku uviděla, že má lincolna opět v patách.

Před sebou Kelly viděla, že nestihne zelenou na Charles Street. Místo toho zabočila doleva na West Cedar.

Kelly zahnula doprava na Chestnut Street a zrychlila. Vpředu na Charles Street naskočilo žluté světlo, ale nezpomalila. Vjela prudce do křižovatky, uviděla, jak na ni zprava jede taxík. Řidič jel na červenou. Kelly zabrzdila a strhla volant doleva, až. dostala další smyk. Místo přímé srážky došlo jen k letmému bouchnutí. Ani jí nezhasl motor.

Kelly nezastavila, i když taxikář vyskočil ze svého vozidla, vztekle mával pěstí a řval na ni. Pokračovala dál po Chestnut Street, dostala se na Brimmer Street a zahnula doleva. Při zatáčení zahlédla lincolna objíždějícího stojící taxík.

Kelly pocítila bodnutí paniky. Její finta nefungovala tak, jak doufala.

Lincoln se jí držel. Řidič zřejmě Beacon Hill znal.

Kelly si uvědomila, že musí vymyslet něco neobvyklého. Zahnula doleva na Byron Street, pak opět doleva, do parkovacích garáží v Brimmer Street. Přejela kolem zasklené budky zřízence, ostře zahnula doprava a vjela rovnou do výtahu pro auta.

Dva zřízenci, kteří stáli a tupě zírali na její příjezd, se rozběhli do výtahu. Než stihli promluvit, zaječela: „Pronásleduje mě chlap v černém lincolnu. Musíte mi pomoct! Chce mě zabít!“

Oba zřízenci se na sebe bezvýrazně podívali. Jeden zvedl obočí, druhý pokrčil rameny a vystoupil z výtahu. Ten, který zůstal, sáhl po šňůře a zatáhl za ni. Dveře výtahu se scvakly jako čelisti obrovské tlamy. Výtah se zasténáním začal stoupat.

Zřízenec se vrátil a sklonil ke Kellyinu okénku. „Jak vás může někdo chtít zabít?“ zeptal se.

„Nevěřil byste mi, kdybych vám to vyprávěla,“ opáčila Kelly. „A co váš kamarád? Zbaví se toho muže, jestli vjede do garáže?“

„Řek bych, že jo,“ usoudil zřízenec. „Nezachraňujem dámu v tísni každou noc.“

Kelly zavřela oči úlevou a opřela se čelem o volant.

„Copak je tomu chlápkovi vzadu na podlaze?“ zeptal se zřízenec.

Kelly neotevřela oči. „Ožralej,“ řekla prostě. „Trošku moc panáků.“

Když Frank zavolal podruhé, musel počkat, než Matt absolvoval stejný obřad střídání telefonů. Frank seděl tou dobou ve vlastním bytě a spojení bylo značně lepší, než když volal z telefonu v autě.

„Zase potíže?“ zeptal se Matt. „Vy na mě tedy moc velký dojem neděláte, Franku.“

„Nemohli jsme předpokládat to, co se stalo,“ hájil se Frank. „Když jsme s Nickym dorazili do Trentova bytu, byl tam ten doktor.“

„A co věci ve skříňce?“ otázal se Matt.

„Bez problémů,“ řekl Frank. „Bylo to tam, nepoškozené.“

„Máte doktora?“

„To je ta potíž,“ vzdychl Frank. „Honili jsme ho po celém Beacon Hillu.

Ale dostali jsme ho.“

„Senzace!“ zajásal Matt.

„Ne tak docela. Zase jsme o něj přišli. Zdrogovali jsme ho tou věcí, co jste poslal letadlem, a fungovalo to jako kouzlo. Pak jsme ho naložili do mého auta, než se nahoře postaráme o byt a sebereme ty věci, co jste chtěl.

Říkali jsme si, nač jezdit dvakrát na Loganovo? Jenže holka toho chlápka přišla a vloupala se mi do auta. Rozbila to zatracené okno cihlou. Přirozeně jsme běželi dolů po schodech, abychom ji zastavili, ale ten kluk měl byt ve čtvrtém poschodí. Nicky, jeden z mých partnerů, vyběhl do ulice, aby ji zastavil, ale ujela dřív, než to stihl. Zlomila Nickymu ruku. Honil jsem ji autem, ale ztratil jsem ji.“

„A co byt?“

„Tam je to bez problémů. Vrátil jsem se a rozházel to tam, a ty věci, co jste chtěl, jsem dal do letadla. Takže je všechno hotovo, až na to, že doktora nemám. Ale myslím, že ho dostanu, jestli použijete trochu svého vlivu. Mám číslo auta té holky. Myslíte, že byste mi mohl sehnat její jméno a adresu?“

„To by neměla být potíž,“ odpověděl Matt. „Zavolám vám to hned zítra.“