Robin Cook
překlad: Alena Amchová

ÚNOSNÉ RIZIKO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(1) Úterý, 12. července 1994

Kimberley Stewartová pohlédla na hodinky.

Právě vycházela z podzemní dráhy na Harvard Square v Cambridge ve státě Massachusetts. Bylo pár minut před sedmou. Věděla, že přijde včas, maximálně se zpozdí o pár minut, přesto však spěchala. Protlačila se davem lidí, kteří postávali kolem kiosku uprostřed náměstí, a napůl přešla, napůl přeběhla kousek po Massachusetts Avenue, než zahnula do Holyoke Street.

Před budovou s nápisem Hasty Pudding Club se na okamžik zastavila, aby popadla dech. Znala tenhle společenský klub jen v souvislosti s výročními cenami, které uděloval hercům a herečkám. Byla to cihlová budova s bílými ozdobami, tak jako většina domů na Harvardu. Ještě nikdy nebyla vevnitř, i když věděla, že je tam docela dobrá restaurace. Tohle byla její první návštěva.

Dech už se jí téměř zklidnil, a tak otevřela dveře a vešla dovnitř.

Spatřila velké schodiště. Než vystoupala až nahoru, opět se trochu zadýchala. Zašla se upravit na dámskou toaletu.

Zápasila se svými hustými havraními vlasy, které se odmítaly chovat podle jejího přání, a říkala si přitom, že nemá žádný důvod k nervozitě.

Koneckonců Stanton Lewis je příbuzný. Problém byl jen v tom, že zatelefonoval na poslední chvíli a tvrdil, že potřebuje, aby přišla na dnešní večeři, a že je to naléhavé.

Vzdala svůj marný boj s vlasy a s pocitem, že vypadá neupraveně, došla zpět k recepčnímu pultu a oznámila, že se má v restauraci sejít s manželi Lewisovými.

"Většina vaší společnosti už je tu," oznámila servírka, která si ji vzala na starost.

Kim za ní procházela hlavním sálem restaurace a její nervozita opět stoupla. Slovo společnost ji příliš nenadchlo. Přemýšlela, kdo by tak ještě mohl u večeře být.

Servírka ji vedla na terasu, kde již bylo plno hostí. Stanton a jeho žena Candice tam už seděli u rohového stolu pro čtyři.

"Promiňte, že jdu pozdě," omlouvala se Kim, když došla ke stolu.

"Vůbec nejdeš pozdě," uklidňoval ji Stanton.

Vyskočil přitom od stolu a sevřel ji v mocném objetí, až se musela zaklonit. Zrudla. Měla nepříjemný pocit, že se na ni všichni lidé na terase dívají. Jakmile se mohla ze Stantonova objetí uvolnit, couvla k židli, kterou jí servírka přidržovala, posadila se a snažila se vypadat, jako že tam vlastně ani není.

Vždycky se cítila nepříjemně, když byla se Stantonem. Byli sice bratranec a sestřenice, ale Kim měla pocit, že pokud jde o společenské záležitosti, nemohly by existovat větší protiklady než oni dva. Sama sebe považovala za dost zakřiknutou, občas až neohrabanou, zatímco Stanton jí připadal jako vzor sebejistoty a uhlazené agresivní asertivity. Byl vysoký, s postavou závodníka na lyžích, a dolů k lidem shlížel z pozice úspěšného podnikatele. Jeho žena Candice sice měla plachý úsměv, v Kim však přesto vyvolávala pocit, že ona sama je společensky nemožná.

Rychle se kolem sebe rozhlédla a přitom omylem vrazila do servírky, která se jí pokoušela položit na klín ubrousek. Obě se začaly současně omlouvat.

"Uklidni se, sestřenko," usmál se Stanton, když servírka odešla. Natáhl se a nalil jí sklenici bílého vína. "Jako obvykle jsi napjatá jako struna."

"Když mi říkáš, abych se uklidnila, ještě víc mě tím znervózníš," namítla a napila se vína.

"Ty jsi ale divná," pronesl Stanton. "Já prostě nikdy nepochopím, z čeho jsi sakra takhle nesvá, zvlášť když tu jen sedíš s příbuznými v místnosti plné lidí, které v životě neuvidíš. Nebuď už přece takhle sešněrovaná."

"Nemám kecky, abych si je mohla rozšněrovat," zažertovala Kim a pomalu se začínala uklidňovat. "Pokud jde o tvou neschopnost pochopit mou nervozitu, je mi to naprosto jasné. Jseš si tak absolutně jistý sám sebou, že si vůbec neumíš představit, jaké to je, když se tak někdo necítí."

"Proč mi teda nedáš příležitost, abych to pochopil? Chci jen, abys mi vysvětlila, proč se zrovna teď cítíš nesvá. Panebože, holka, vždyť se ti úplně třese ruka."

Postavila skleničku na stůl a složila ruce do klína.

"Jsem nervózní hlavně kvůli tomu, že si připadám neupravená. Když jsi mi dneska večer zavolal, pomalu jsem ani neměla čas se osprchovat, natož si najít něco na sebe. A jestli to musíš vědět, tak jsem celá vedle z té mé ofiny." Kim se pokoušela urovnat si vlasy na čele.

"Mně ty tvoje šaty připadají ohromný," poznamenala Candice.

"No jasně," přidal se Stanton. "Kimberley, vždyť ty přece vypadáš bezvadně."

Kim se zasmála: "Nejsem zas tak hloupá, abych nevěděla, že vyprovokované komplimenty nemají žádnou cenu."

"Blbost," vyhrkl Stanton. "Tenhle rozhovor je naprosto nesmyslný, protože ty jsi krásná sexy ženská, i když se vždycky chováš, jako bys o tom neměla ani tušení, což je nakonec docela roztomilé. Kolik ti vlastně je, pětadvacet?"

"Sedmadvacet," řekla Kim. Napila se ještě trochu vína.

"Sedmadvacet, a každým rokem jsi hezčí," usmál se Stanton potutelně.

"Máš lícní kosti, za které by spousta ženských dala nevímco, pleť hladkou jako miminko prdýlku, postavu jako baletka, a to nemluvím o těch smaragdových očích, které by okouzlily i řeckou sochu."

"Jenomže ono je to všechno trochu jinak. Moje lícní kosti jsou fajn, ale není to nic výjimečného, jemná kůže se mi skoro neopálí a ta ,postava baletky je jen hezký způsob, jak říct, že nejsem právě vyvinutá."

"Jsi na sebe moc přísná," poznamenala Candice.

"Myslím, že bychom měli změnit téma," navrhla Kim. "Tenhle rozhovor mě moc neuklidňuje, spíš naopak."

"Tak se omlouvám, že jsem ti tak upřímně lichotil," řekl Stanton. Potutelný úsměv se mu vrátil na rty. "O čem by sis teda radši povídala?"

"Co kdybys mi třeba vysvětlil, proč byla moje přítomnost na téhle večeři tak naléhavá?"

"Potřebuju tvou pomoc," naklonil se k ní.

"Mou pomoc?" Kim se musela zasmát. "Náš velký finančník potřebuje mou pomoc? To má být vtip?"

"Naopak," zavrtěl hlavou, "za pár měsíců chci pustit na burzu akcie jedné ze svých biotechnologických společností zvané Genetrix."

"Já do ní investovat nebudu," zamračila se. "Vybral sis nesprávnou příbuznou."

Teď se musel smát zase Stanton: "Nesháním peníze, to jsi vedle. Jde o něco docela jiného. Náhodou jsem dneska mluvil s tetou Joyce a-"

"No to snad ne!" přerušila ho nervózně. "Co zas máma říkala?"

"Náhodou se zmínila o tom, že ses nedávno rozešla se svým přítelem."

Kim zbledla. Nepříjemný pocit, s nímž do restaurace vstupovala, se okamžitě vrátil.

"Měla by radši držet jazyk za zuby," zavrčela rozzlobeně.

"Teta Joyce neuváděla žádné příšerné detaily," uklidňoval ji Stanton.

"To je jedno. Od mých patnácti let zveřejňuje moje osobní problémy."

"Ale ona jen řekla, že se k tobě Kinnard nehodil," namítl bratranec. "A s tím já náhodou musím souhlasit, protože pořád někam jezdí s kamarády - jednou na lyže a pak zase na ryby."

"To už mi přijde jako dost velké detaily," zaúpěla. "A taky je to dost přehnané. To rybaření je nová záležitost. A lyžování je jen jednou za rok."

"Abych ti pravdu řek, tak jsem ji skoro ani neposlouchal. Aspoň teda do té doby, než se zeptala, jestli bych ti nemoh najít někoho vhodnějšího."

"Panebože!" zděsila se. "To už snad ani není možný! Fakt po tobě chtěla, abys mi někoho našel?"

"Ne že by to byla právě moje parketa," usmál se samolibě. "Tentokrát jsem ale zabodoval. Hned jak jsem s tetou domluvil, napadlo mě, komu tě představím."

"Neříkej mi, že to je důvod, proč jsi mě sem dneska pozval," vyděsila se.

Cítila, jak se jí zrychluje tep. "V životě bych sem nešla, kdybych jen tušila. . ."

"Uklidni se," mírnil ji Stanton. "Neplaš se, prosím tě, to bude dobrý.

Věř mi."

"Je na to moc brzo."

"Nikdy není moc brzo," zavrtěl hlavou. "Moje motto zní: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek."

"Ale ty jsi vážně nemožný, Stantone," protestovala. "Ještě se mi nechce se s někým seznamovat. A kromě toho vypadám děsně."

"Už jsem ti řek, že to není pravda," uklidňoval ji. "Věř mi. Edward Armstrong se do tebe přímo zblázní. Jeden pohled těch tvých smaragdových očí a rozklepou se mu kolena."

"Celé je to hloupost," prohlásila rozhodně.

"Měl bych se ale rovnou přiznat, že mám taky postranní úmysly," poznamenal Stanton. "Od doby, kdy jsem začal, se pokouším Edwarda zainteresovat do svých biotechnologických podniků. Teď když jdu na burzu s akciemi Genetrixu, se to zrovna hodí. Chci si ho totiž zavázat tím, že mu tě představím, víš? Pak ho snad donutím, aby zasedal ve vědecké poradní radě Genetrixu. Jeho jméno na propagačním letáku má hodnotu čtyř nebo pěti miliónů. Za čas z něj udělám milionáře."

Kim nic neříkala a hleděla si svého vína. Byla stále nervózní a navíc měla nepříjemný pocit, že ji Stanton využívá. Nahlas však neřekla nic.

Vždycky měla potíže prosadit se v jakékoli napjatější situaci. Stanton ji ohromil jako obvykle, když s ní takhle sobecky manipuloval, a ještě o tom navíc otevřeně hovořil.

"Možná že Edward Armstrong nechce být milionář," podotkla konečně.

"Nesmysl," prohlásil Stanton rázně. "Každý chce být milionář."

"Vím, že je pro tebe těžké to pochopit," usmála se. "Ale ne každý přemýšlí tak jako ty."

"Edward je sympaťák," vmísila se do hovoru Candice.

"Proto ještě nemusí toužit stát se milionářem," namítla Kim.

Stanton se uchechtl: "Víš, sestřenko, možná že potřebuješ papíry na hlavu, ale smysl pro humor máš, to se musí nechat."

"Chtěla jsem říct," pokračovala Candice, "že Edward je ohleduplný člověk. A to je podle mého názoru důležité. Původně jsem byla proti tomu, aby ti Stanton někoho dohazoval, ale pak jsem si řekla, že by bylo hezké, kdybys pro změnu chvíli chodila s někým slušným. Tvůj vztah s Kinnardem byl koneckonců dost bouřlivý. Myslím, že si zasloužíš něco lepšího."

Kim byla z Candice celá pryč. Evidentně o Kinnardovi nevěděla vůbec nic, ale nechtěla se s ní dohadovat. Místo toho jen pokrčila rameny a prohlásila: "Problémy mezi mnou a Kinnardem byly právě tak mojí chybou jako jeho."

Toužebně se zadívala ke dveřím. Srdce jí bušilo. Přála si, aby mohla prostě vstát a odejít. Ale neodešla. Neměla to v povaze, přestože toho upřímně litovala.

"Edward není jen ohleduplný," řekl Stanton. "Je to génius."

"To je teda skvělý," prohlásila Kim sarkasticky. "Nebudu mu připadat jen ošklivá, ale ještě i nudná. Obvykle zrovna nejiskřím, když mám konverzovat s nějakým géniem."

"Věř mi," uklidňoval ji Stanton. "Uvidíš, že si budete bezvadně rozumět. Máte hodně společného. Edward je doktor. Studoval se mnou na Harvardu lékařskou fakultu. Za studii jsme spolu pracovali na spoustě pokusů v laborce, ale on pak ve třetím ročníku přerušil a udělal si doktorát z biochemie."

"Pracuje jako lékař?" zeptala se Kim.

"Ne, dělá ve výzkumu. Jeho specialitou je chemie mozku, což je v současné době obzvlášť plodný obor. Je to slavný vědec a brzy z něj bude hvězda. Harvardu se ho podařilo ukrást zpátky ze Stanfordu. A hele, my o vlku, a on už je tady!"

Kim se prudce otočila a spatřila, jak k nim kráčí vysoký, ramenatý, ale chlapecky vyhlížející muž. Věděla, že mu jako Stantonovu spolužákovi musí být kolem čtyřicítky. Vypadal však mnohem mladší, měl rovné světlé vlasy a širokou, hladkou, opálenou tvář. Nebyl vůbec bledý, jak si Kim vědce představovala. Trošku se hrbil, jako by měl strach, že se uhodí hlavou o trám na stropě.

Stanton okamžitě vyskočil a objal ho právě s takovým nadšením jako předtím Kim. Dokonce ho párkrát poplácal po zádech, jak to muži někdy dělávají.

Kim poznala, že Edwardovi je Stantonovo okázalé přivítání právě tak nepříjemné jako předtím jí, a v duchu ho politovala.

Stanton je krátce představil, Edward podal oběma ženám ruku a pak se posadil. Kim si všimla, že má trochu zvlhlou dlaň a tiskne ruku právě tak váhavě jako ona. Také trochu koktal a nervózním pohybem si často shrnoval vlasy z čela.

"Moc mě mrzí, že jsem přišel pozdě," omlouval se. Maličko přitom zadrhával v řeči.

"Vrána k vráně sedá," usmál se Stanton. "Tahle moje nádherná, talentovaná, sexy sestřenka řekla přesně totéž, když před pěti vteřinami přišla."

Kim cítila, jak rudne. Bude to dlouhý večer, pomyslela si. Stanton si prostě nemůže pomoct.

"Uklidni, se Edwarde," pokračoval Stanton a naléval víno. "Nejdeš pozdě. Říkal jsem kolem sedmé. Jdeš akorát."

"Jenom mi připadalo, že už tu všichni čekáte," vysvětlil Edward. Rozpačitě se usmál a pozdvihl sklenku, že to vypadalo jako přípitek.

"To je dobrý nápad," chopil se toho Stanton. "Rád bych pronesl přípitek. Nejdřív bych chtěl připít své milované sestřence Kimberley Stewartové. Je to ta nejlepší sestra na pooperačním oddělení." Pohlédl přímo na Edwarda. Všichni drželi skleničky v ruce. "Jestli si budeš potřebovat dát do opravy prostatu, tak se modli, aby měla službu Kimberley. Je přímo legendární s katetrem v ruce."

"Prosím tě, Stantone, nech toho!" Protestovala Kim.

"Dobře, dobře," zamával Stanton levou rukou jako by uklidňoval imaginární obecenstvo. "Vrátím se k přípitku Kimberley Stewartové. Nesplnil bych svou povinnost, kdybych zde přítomným nesdělil, že její rodokmen sahá téměř až k Otcům poutníkům, kteří připluli na památné lodi Mayflower. Z otcovy strany, samozřejmě. Z matčiny strany je to jen k Americké revoluci. To jsou bohužel také moji předkové."

"Stantone, tohle snad není nutné," snažila se ho zarazit Kim, už takhle celá bez sebe.

"To ale není všechno," pokračoval Stanton se zápalem táborového řečníka. "Její první příbuzný vystudoval starý dobrý Harvard již v roce 1671. Byl to Sir Ronald Stewart, zakladatel společnosti Maritime, Ltd, jakožto i současné dynastie Stewartů. A snad nejzajímavější z toho je Kimberleyina osmkrát pra babička, kterou pověsili v Salemu za čarodějnictví. Jestli tohle není Amerika v kostce, tak už nevím."

"Stantone, ty jsi někdy fakticky děsný!" vyjela na něj Kim, která dostala takovou zlost, že se protentokrát necítila ani trapně. "Tohle nejsou informace určené pro veřejnost!"

"A proč ne, sakra?" zasmál se Stanton. Pohlédl znovu na Edwarda.

"Stewartovi mají směšnou představu, že tahle starodávná historie je skvrnou na rodinné cti."

"Ať už si myslíš, že je to směšné, nebo ne, lidi mají prostě právo na své city!" vyhrkla Kim rozpáleně. "A kromě toho je to moje matka, kdo je na tuhle věc citlivá, a to je přece tvoje teta, rozená Lewisová! Můj otec mi o tom nikdy neřek ani slovo."

"No to je jedno," mávl rukou Stanton. "Mě osobně ten příběh fascinuje.

Je to stejné, jako kdyby člověk měl nějakého příbuzného na lodi Mayflower nebo na člunu, co v něm Washington přeplul řeku Delaware."

"Myslím, že bychom měli změnit téma," navrhla Kim.

"Jsem pro," kývl Stanton. Jako jediný ještě stále držel v ruce sklenici vína. Byl to dlouhý přípitek. "To mě přivádí k Edwardu Armstrongovi. Je to ten nejohromnější, nejproduktivnější, nejinteligentnější neurochemik na světě, ne, vlastně v celém vesmíru! Připíjím na muže, který přišel z ulic Brooklynu, vydělával si na studium, a teď je na vrcholu zvolené životní dráhy. Na muže, který už má zamluvenou letenku do Stokholmu pro Nobelovu cenu, kterou nabeton dostane za svou práci o neurotransmiterech, paměti a kvantové mechanice."

Stanton pozdvihl sklenku a všichni to udělali po něm. Přiťukli si a napili se. Kim postavila skleničku na stůl a potají vrhla pohled na Edwarda. Bylo jí jasné, že je stejně zaražený a rozpačitý jako ona sama.

Stanton s bouchnutím postavil prázdnou sklenici na stůl a ihned si dolil.

Rozhlédl se po ostatních sklenkách a pak vrátil láhev do kbelíku s ledem.

"Teď, když jste se vy dva seznámili," zašklebil se, "čekám, že se do sebe zamilujete, vezmete se a budete mít spoustu roztomilých dětiček. Jediná odměna, kterou čekám za to, že jsem vás dal dohromady, je Edwardova účast ve vědecké radě Genetrixu." Srdečně se rozesmál, i když se k němu nikdo nepřipojil. Když se konečně uklidnil, rozhlédl se a řekl: "No a kde je sakra číšník? Máme hlad!"

Před restaurací se skupinka zastavila.

"Mohli bychom jít na zmrzlinu k Herrellovi, je to támhle za rohem," navrhl Stanton.

"Já už nic nemůžu," zavrtěla Kim hlavou.

"Já taky ne," přidal se Edward.

"Já přece nikdy nejím moučník," ozvala se vyčítavě Candice.

"Tak kdo chce teda odvézt domů?" zeptal se Stanton. "Mám auto v garáži tady v Holyoke Center."

"Já docela ráda pojedu podzemkou," prohlásila Kim.

"A já bydlím kousek odtud," řekl Edward. "

"Tak teda ahoj, vy dva," usmál se Stanton, slíbil Edwardovi, že se ozve, vzal Candice pod paží a vydal se ke garážím.

"Můžu tě doprovodit ke stanici?" zeptal se Edward.

"To bych byla docela ráda," kývla Kim.

Vyrazili směrem k Harvard Square a Kim začala mít pocit, že jí chce Edward něco říci. Než došli na roh, skutečně promluvil: "Dneska je takový příjemný večer," řekl a zase přitom trochu zadrhával. "Co kdybychom se trochu prošli po náměstí, než pojedeš domů?"

"To je bezvadný nápad," souhlasila. Zavěsili se do sebe a pokračovali v cestě. Navzdory jménu nebylo Harvard Square vlastně žádné pravidelné náměstí, ale spíš řada zakřivených průčelí a otevřených prostor neobvyklých tvarů. Za letních nocí se toto místo spontánně měnilo v jakoby středověké náměstí plné žonglérů, muzikantů, kouzelníků, akrobatů a básníků, kteří tu přednášeli svou poezii.

Byla teplá, hedvábná letní noc. Vysoko na nebi bylo slyšet lelky. Dokonce i pár hvězd překonalo zář velkoměsta. Kim s Edwardem se procházeli po celém náměstí, občas se na chvilku zastavili u nějakého pouličního umělce. Po nepříliš vydařeném začátku večera se teď bavili velmi dobře.

"Jsem ráda, že jsem dneska večer přišla."

"Já taky."

Nakonec se posadili na nízkou betonovou zídku. Nalevo od nich zpívala nějaká žena tesknou baladu. Napravo hrála skupina temperamentních peruánských Indiánů na nějaké domorodé nástroje podobné Panovým flétnám.

"Stanton je teda vážně číslo," poznamenala Kim.

"Nevěděl jsem, kvůli čemu se mám stydět víc," přiznal se Edward.

"Jestli kvůli mně, kvůli tobě, nebo kvůli tomu, co vyváděl."

Zasmála se. Cítila se stejně trapně, když Stanton připíjel jí, jako když připíjel Edwardovi.

"Mě na něm vždycky fascinuje, jak s každým manipuluje, ale zároveň je hrozně příjemný," řekla po chvíli.

"Je zvláštní, jak mu to vždycky projde," souhlasil Edward. "Mně by se tohle nikdy v životě nepodařilo. Vlastně jsem měl vždycky trochu pocit, že dělám Stantonovi křoví. Záviděl jsem mu a chtěl jsem mít aspoň polovičku jeho asertivity. Nikdy jsem se ve společnosti nechoval moc sebejistě, spíš trochu praštěně."

"Jako bys mluvil o mně," přiznala Kim. "Vždycky jsem si přála být ve styku s druhými sebejistější, jenomže to nějak nikdy nešlo. Už jako malá holka jsem byla zakřiknutá. Když mluvím s cizími lidmi, nikdy mě nenapadnou ty správné věci, co bych měla říct. Teda napadnou, ale až za pět minut, a to už je vždycky pozdě."

"Vrána k vráně sedá, jak nás Stanton popsal," usmál se Edward.

"Problém je v tom, že on o naší slabosti ví a umí nás potrápit. Vždycky přímo umírám, když vyrukuje s tím nesmyslem, že už mám zamluvenou letenku do Stockholmu pro Nobelovou cenu."

"Omlouvám se ti za svého příbuzného. Ale on to aspoň nemyslí zle."

"Jak jste příbuzní?"

"Jsme bratranec a sestřenice. Moje matka je sestra jeho otce."

"Já bych se vlastně taky měl omluvit," prohlásil Edward. "Neměl bych o Stantonovi ošklivě mluvit. Jsme spolužáci z lékařské fakulty. Já jsem mu pomáhal v laborce a on mně na mejdanech. Byli jsme docela úspěšný tým.

Od té doby se přátelíme."

"Jak to, že ses nepřipojil k těm jeho podnikatelským aktivitám?"

"Nějak jsem o to nikdy neměl zájem. Mám rád akademický přístup k věci, kdy člověk bádá jen kvůli tomu bádání. Ne že bych byl proti aplikované vědě. Ale ta mě zkrátka tak neláká. V určitém slova smyslu stojí čistý výzkum a průmysl proti sobě, zvlášť vzhledem k tomu, že v průmyslu je tak důležité utajování. Ve vědě jsou naopak informace životně důležité a utajování znamená konec výzkumu."

"Stanton tvrdí, že by z tebe mohl udělat milionáře."

Edward se zasmál: "Ale změnilo by mi to život. Vždyť už dělám právě to, co chci dělat - pracuju ve výzkumu a učím na škole. Milión dolarů by mi jen zkomplikovalo život. Jsem takhle docela spokojený."

"To jsem se mu taky snažila naznačit. Jenomže mě neposlouchal. Je hrozně tvrdohlavý."

"Na druhou stranu je s ním zase zábava. Ale když o mně pronášel ten nekonečný přípitek, tak to skutečně přeháněl. A jak je to s tebou? Dá se tvoje rodina skutečně vystopovat až do sedmnáctého století?"

"No, to je pravda," přiznala.

"To je teda senzace," rozzářil se. "Já bych svou rodinu asi těžko stopoval dál než o dvě generace nazpátek."

"Daleko větší senzace je, když si někdo vydělává na studium a pak má ve svém oboru úspěchy," namítla. "To je tvoje vlastní zásluha. Já jsem se prostě narodila jako Stewartová. Nemusela jsem pro to vyvinout žádné úsilí."

"A co ta historka o salemských čarodějnicích? Ta je taky pravdivá?"

"Je. Ale dost nerada o tom mluvím."

"Promiň," vyhrkl Edward. Znovu se zakoktal. "Prosím tě, odpusť mi to.

Nechápu sice, proč ti to vadí, ale neměl jsem s tím začínat."

Kim potřásla hlavou.

"Teď zase mě mrzí, že se kvůli mně cítíš nepříjemně. Ta moje reakce na zmínku o salemských čarodějnicích je nejspíš hloupá, a abych ti řekla pravdu, tak ani vlastně nevím, proč je mi ta stará historie takhle trapná.

Nejspíš to bude kvůli matce. Pořád do mě hustila, že o tom nemám mluvit.

Ona to totiž zřejmě považuje za rodinnou ostudu."

"Ale vždyť se to stalo před víc jak třema sty lety," namítl.

"To máš pravdu," pokrčila rameny. "Je to dost divný."

"Znáš tu historii?"

"V hrubých obrysech, jako každý jiný."

"Je to zvláštní, ale já toho o salemských čarodějnicích vím víc než většina lidí," poznamenal. "Harvardské univerzitní nakladatelství o tom vydalo knihu Posedlý Salem. Napsali ji dva skvělí historici. Jeden z mých studentú mě donutil, abych si tu knížku přečet, protože dostala jakousi cenu. Moc mě zaujala. Nechceš, abych ti ji půjčil?"

"To by od tebe bylo hezké," řekla, aby nevypadala nezdvořile.

"Myslím to vážně," pokračoval. "Určitě se ti bude líbit, a možná že změní tvůj pohled na celou tu událost. Autoři tam popisují skutečně velice zajímavé společenské, politické a náboženské souvislosti. Dověděl jsem se z té knížky víc, než jsem čekal. Vědělas například, že pár let po čarodějnických procesech někteří členové poroty, a dokonce i soudci veřejně rozsudky odvolali a prosili za prominutí, protože si uvědomili, že nechali popravit nevinné lidi?"

"Vážně?" Kim se zdvořile snažila projevit zájem.

"Co mě tolik zaujalo ale nebyl fakt, že byli popraveni nevinní lidé " mluvil dál Edward. "Znáš to, jak člověk přečte jednu knihu, a najednou zjistí, že vlastně souvisí s nějakou další. No a v mém případě se ta další knížka jmenovala Jedy minulosti a byla v ní strašně zajímavá teorie, tedy obzvlášť zajímavá pro někoho, kdo se zabývá mozkem. Tvrdilo se tam, že některé ženy ze Salemu, které trpěly strašnými ,záchvaty` a které mohly za to, že někteří lidé byli obžalovaní z čarodějnictví, byly vlastně otrávené.

Viníkem byl prý námel, tvořený plísní Claviceps purpurea. Claviceps je nižší houba, která obvykle roste na obilí, zvláště na žitě."

Kim byla sice odmalička vedena k tomu, aby se o toto téma nezajímala, teď však Edwardova slova upoutala její pozornost: "Chceš říct, že byly otrávené námelem?" divila se. "A co by to s nimi udělalo?"

"Páááni!" Edward obrátil oči k nebi. "Pamatuješ se na tu písničku od Beatles Lucy in the Sky with Diamonds? Tak něco takového by to bylo, protože námel obsahuje amid kyseliny lysergové, což je hlavní součást LSD."

"Ty myslíš, že by se u nich objevily halucinace a přeludy?" ujišťovala se Kim.

"Přesně tak," přikývl. "Otrava námelem způsobuje buď gangrenózní reakci, tedy sněť, která vede k rychlé smrti, nebo halucinogenní reakci spojenou s křečemi. V Salemu šlo zřejmě o tu halucinogenní reakci."

"To je ale ohromná teorie," prohlásila Kim. "Ta by snad mohla zajímat dokonce i mou matku. Třeba už by jí minulost naší rodiny tak nevadila, kdyby znala tohle vysvětlení. Za takových okolností člověk těžko může někoho konkrétního obviňovat."

"To jsem si právě myslel," řekl Edward. "Jenomže zároveň není možné, že by otrava námelem mohla za všechno. Námel snad byl jiskrou, která celý ten požár způsobila, jenomže ta katastrofa se už pak šířila sama od sebe. Podle toho, co jsem čet, myslím, že lidé té situace využívali z nejrůznějších sociálních a ekonomických důvodů, i když si toho možná nemuseli být vědomi."

"Teď jsi teda vzbudil mou zvědavost. Úplně se stydím, že jsem si nikdy nic o salemských honech na čarodějnice nepřečetla, tedy kromě toho mála, co jsme se učili na střední škole. Měla by mi být hanba zvlášť kvůli tomu, že v naší rodině je ještě pořád majetek mojí popravené příbuzné. Díky drobným nesrovnalostem mezi mým otcem a jeho zemřelou matkou jsme ten majetek právě letos s bratrem zdědili."

"No tohle!" vyhrkl Edward. "Chceš snad říct, že vaše rodina si ty pozemky udržela celých tři sta let?"

"No, všechny pozemky tedy ne. Původně vlastnili Stewartovi půdu, která teď patří k Beverly, Peabody a Salemu. Dokonce i ty salemské pozemky jsou už jen částí toho, co bývalo. Je to ale stejně ještě pořádně velký kus země. Nevím přesně, kolik je to akrů, ale pár jich bude."

"To je ale čím dál tím ohromnější," nadchl se Edward. "To já jsem po otci zdědil jen umělé zuby a nějaké zednické nářadí. Když si představím, že se můžeš procházet po místech, kudy kráčeli tví předkové ze sedmnáctého století, tak mi z toho jde hlava kolem. Myslel jsem si, že takové štěstí mají jen králové v Evropě."

"Můžu udělat ještě něco lepšího než se jen procházet po pozemku," usmála se Kim. "Můžu jít dokonce do domu. Ten starý dům totiž ještě stojí."

"To už si ale ze mě děláš legraci! Takový bašťoun teda zase nejsem."

"Nedělám si legraci. Není to nic tak neobvyklého. Okolo Salemu je hodně domů ze sedmnáctého století. Stojí tam ještě i další stavení, co patřily čarodějnicím, jako třeba dům Rebeky Nursové."

"To jsem vůbec netušil," přiznal se.

"Měl by ses do Salemu někdy podívat."

"V jakém stavu ten dům je?"

"Řekla bych, že v dost dobrém," pokrčila rameny. "Už jsem tam nebyla strašně dlouho, naposled snad jako malá holka. Ale na barák postavený v roce 1670 to tam vypadalo dost zachovale. Koupil ho Ronald Stewart.

Jeho manželku Elizabeth popravili."

"To jméno si pamatuju z přípitku u večeře," kývl Edward. "Stanton říkal, že to byl první Stewart, který vystudoval Harvardskou univerzitu."

"To jsem ani nevěděla," poznamenala Kim.

"Co máte s bratrem v úmyslu dělat s tím majetkem?"

"Zatím nic. Přinejmenším do doby, než se Brian vrátí z Anglie. Vede tam nějaký rodinný loďařský podnik. Má se vrátit domů asi za rok nebo tak nějak, a pak se rozhodneme. Ten majetek je vlastně danajský dar, když vezmeš v úvahu daně a údržbu."

"Váš dědeček v tom starém domě bydlel?"

"Kdepak, to ne," zavrtěla Kim hlavou. "Tam už léta letoucí nikdo nebydlel. Ronald Stewart koupil velký pozemek, který s tímhle původním sousedil, a postavil tam větší barák. Ten původní se pak pronajímal nebo tam bydlelo služebnictvo. Nový dům během let mnohokrát přestavovali, naposled to myslím bylo někdy na přelomu století. A v tomhle baráku právě bydlel můj dědeček. Chudák. Bylo to obrovské stavení a strašně tam táhlo."

"Ten starý dům má určitě velkou historickou hodnotu," řekl Edward.

"Chtěly ho koupit dvě instituce zabývající se starými památkami. Matka ale byla proti. Myslím, že má strach, aby se zas nezačala rozmazávat ta historka s čaroděnicemi."

"To je ale škoda," vypravil ze sebe Edward s obtížemi.

Kim na něj pohlédla. Předstíral, že pozoruje Peruánce, ale vypadal přitom hrozně neklidně.

"Děje se něco?" Kim přímo cítila jeho neklid.

"Ne!" vyhrkl až příliš prudce. Chvilku uvažoval a pak řekl: "Promiň, já vím, že bych tě o to neměl žádat, a klidně řekni ne, jestli se to nehodí. Chci říct, že bych to pochopil."

"O co jde?" zeptala se. Byla z Edwardovy promluvy trochu vyděšená.

"Víš, je to kvůli všem těm knížkám, o kterých jsem ti říkal," vypravil ze sebe. "Chtěl jsem ti říct, že bych se strašně rád podíval do toho starého domu. Je mi jasné, že je to děsná opovážlivost, když ti o to říkám."

"Ale já ti ho moc ráda ukážu," prohlásila s úlevou v hlase. "Tenhle týden mám volnou sobotu. Jestli se ti to hodí, tak tam můžeme zajet.

Vyzvednu klíče od právníků."

"Určitě by tě to moc neobtěžovalo?"

"Ale vůbec ne," uklidňovala ho.

"Sobota by byla ideální," souhlasil Edward. "A zase na oplátku, nechtěla bys se mnou jít v pátek na večeři?"

Kim se usmála: "Přijímám. Teď už bych ale asi měla jít domů. Ranní směna v nemocnici začíná strašně brzo, už v půl osmý."

Vstali z betonové zídky a pomalu šli ke vchodu do podzemní dráhy.

"Kde bydlíš?"

"Na Beacon Hill."

"Prý je to moc dobrá čtvrť."

"Je to fajn, protože to mám blízko do nemocnice. A bydlím v krásném bytě. Bohužel se ale budu muset v září odstěhovat, protože moje spolubydlící se vdává a byt si najala ona."

"Já mám podobný problém," řekl Edward. "Bydlim v nádherném bytě ve třetím poschodí soukromého domu, ale majitelům se má narodit miminko, a tak budou potřebovat víc místa. Takže prvního srpna jsem taky na dlažbě."

"To je mi líto," prohlásila Kim.

"Není to zas tak zlé. Stejně už jsem se chtěl dlouho odstěhovat, jenom jsem to pořád odkládal."

"Kde je ten byt?"

"Blízko. Je to odsud jen kousek pěšky." Pak dodal váhavě: "Chtěla by ses tam zajít podívat?"

"Snad někdy jindy. Jak už jsem řekla, začínám ráno strašně brzo."

Došli ke vchodu do podzemní dráhy. Kim se otočila a pohlédla do Edwardových světlemodrých očí. Líbila se jí citlivost, kterou v nich viděla. "Ráda bych ti pogratulovala, že ses odhodlal mi říct, že se chceš podívat do toho starého domu. Vím, jak to pro tebe bylo těžké, protože pro mě by to byl stejný problém. Já bych to vlastně ani vůbec neřekla."

Edward se začervenal a pak se rozesmál: "Já teda rozhodně nejsem žádný Stanton Lewis. Vlastně jsem pořádný nemehlo."

"Myslím, že v tomhle ohledu si nemáme co vyčítat," usmála se. "Taky bych řekla, že nejsi tak společensky nemožný, jak si myslíš."

"To je tvoje zásluha. S tebou se cítím hrozně uvolněně, a to už je něco, vzhledem k tomu, že jsme se teprve seznámili."

"Mám úplně stejný pocit," zašeptala.

Stiskli si ruce a pak se Kim otočila a spěchala po schodech do podzemí.