Robin Cook
překlad: Josef Hanzlík

ZÁCHVAT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 20

Pondělí, 11. března 2002, 19.56

V pracovních záležitostech byl Gaetano vždycky realista a nedělal si zbytečné iluze. Přestože se těšil na další návštěvu Nassau, kde měl dokončit, co před nedávnem začal, nedokázal se zbavit starostí. Hlavně ho trápily nejasnosti kolem zbraně. Dobře věděl, že zbraň musí být kvalitní, tedy spolehlivá a tichá. V opačném případě by příliš riskoval. Rozhodně toho člověka nemohl umlátit baseballovou pálkou, utopit ve vaně nebo uškrtit strunou. Kdepak, oddělat normálního zdravého chlapa není zdaleka tak snadné, jak obvykle předvádějí herci ve filmech a televizních seriálech, říkal si Gaetano. Úspěšnou akci je třeba naplánovat, aby se dala provést rychle a na odlehlém místě s únikovou cestou.

Všechny tyhle požadavky splňuje pistole. Dobrá pistole, pokud možno s tlumičem.

Největší problém viděl Gaetano v tom, že se musí spolehnout na lidi, které nezná a kteří neznají jeho. Kdosi se s ním měl setkat hned po přistání na letišti v Nassau, ovšem neexistoval žádný náhradní plán pro případ, že by to z jakýchkoliv důvodů nevyšlo. Jistě, Gaetano by zavolal do Bostonu bratrům Castiglianovým, ale co dál? A zastihl by je vůbec?

Přitom pravděpodobnost nějakého nedorozumění byla dost vysoká. Dotyčný se třeba na letišti objeví, ale vzhledem k tomu, že se s Gaetanem v životě neviděli, mohli by se minout.

Jak by potom Gaetano stihl provést akci a zítra být k dispozici v Bostonu?

Ke Gaetanově nervozitě přispívalo i letadlo. Normální velká letadla snášel, neboť si v nich mohl nalhávat, že vlastně ani neletí. Zato malá letadla ho děsila a to, ve kterém právě seděl, bylo snad nejmenší, jaké kdy zažil.

Vibrovalo jako elektrický zubní kartáček a škubalo sebou jako kulečníková koule narážející o mantinely. Vzhledem ke své hřmotné postavě byl Gaetano v těsné kabině doslova přimáčknut na okno a přidržoval se sedadla před sebou, jež měl přímo u nosu.

Do téhle neuvěřitelné miniaturní kraksny Gaetano přesedl v Miami.

Když odstartovali, slunce už zapadalo. Teď za oknem neviděl nic jiného než černočernou tmu. Snažil se nemyslet na to, co je hluboko dole pod roztřeseným letadýlkem, nicméně kdykoliv podle krajně podezřelého zvuku usoudil, že motory začínají vynechávat, v představách spatřil nekonečný temný oceán. Gaetano měl své tajemství: neuměl plavat.

V úzkostných snech často bezmocně klesal do vražedných chladných vln.

Gaetano se rozhlédl po ostatních cestujících. Většinou nepřítomně zírali před sebe a zdáli se stejně vyděšení jako on. Nikdo s nikým nerozmlouval.

Jenom pár lidí si četlo a ty ojedinělé drobné kužely světla vycházející z prostoru nad hlavou nedokázaly rozptýlit celkové ponuré šero.

Letuška seděla čelem k cestujícím, aby jim mohla předávat eventuální pilotovy pokyny v souvislosti s turbulencemi. Její znuděný výraz sice působil uklidňujícím dojmem, jisté pochybnosti však vyvolávalo, že sama měla bytelnější bezpečnostní pás, doplněný o ramenní úchyty, jako by počítala s nejhorším.

Obzvlášť prudké zhoupnutí následované chvěním trupu letadla Gaetana k smrti vylekalo. Zmocnil se ho pocit, že se ve vzduchu s něčím srazili.

Na chvíli přestal dýchat, ale nic se nedělo. Ztěžka polkl, v ústech mu úplně vyprahlo. V duchu svěřil svůj osud do ochrany všech svatých patronů a zavřel oči. Vzápětí zachrčel reproduktor a pilotův hlas oznámil, že letadlo bude přistávat.

Gaetano přitiskl nos na sklo a podíval se dolů. Místo bezedné černé propasti spatřil blikající světla. Vydechl úlevou. Přežil, přece jen přežil!

Letadlo přistálo s konejšivě měkkým žuchnutím. Řev motorů zesílil a současně pilot začal prudce brzdit. Gaetano se přidržel sedadla před sebou.

Cítil takovou radost, že se usmál na svého souseda vpravo.

Muž úsměv opětoval. Gaetano znovu vyhlédl z okna. Konečně mohl v klidu soustředit své myšlenky na zbraň, kterou by tu měl dostat.

Pasažérů nebylo mnoho, a vystoupili tedy poměrně rychle, Gaetano mezi prvními.

S požitkem vdechl vlahý tropický vzduch a vychutnával si příjemný pocit pevné země pod nohama. Po chvíli letuška odvedla všechny cestující do letištní budovy.

Gaetano s nevelkou cestovní kabelou v ruce rozpačitě zůstal stát poblíž dveří. Měl na sobě barevnou havajskou košili s krátkými rukávy, světle hnědé plátěné kalhoty a tmavomodré sako stejně jako při minulé cestě na Bahamy. Předpokládal, že jeho atletická postava je dostatečně nápadná, nikdo ho však zatím neoslovil. Posléze proud spěchajících lidí Gaetana přinutil postoupit dopředu. Když na něho u přepážky přišla řada, předložil pas. Úředník už se chystal otisknout na příslušnou stránku razítko, když si všiml data nedávné, pouze jednodenní návštěvy. Zarazil se a tázavě na Gaetana pohlédl.

„Poprvé jsem si to tady jen obhlížel,“ vysvětlil Gaetano. „A protože se mi tu líbilo, vrátil jsem se užít si pár dní dovolené.“

Úředník mlčky orazítkoval pas, posunul jej zpátky ke Gaetanovi a věnoval pozornost dalšímu z cestujících.

Gaetano se protlačil hloučkem lidí u pásu se zavazadly a zamířil k celní kontrole. O turistu s americkým pasem v jedné ruce a nevelkou kabelou ve druhé neprojevili celníci sebemenší zájem. Gaetano tedy prošel otevřenými dvoukřídlými dveřmi přímo před zástup lidí tlačících se za přenosným kovovým zábradlím a dychtivě vyhlížejících své příbuzné a přátele.

Nikdo z nich si ho ani nevšiml.

Co teď? pomyslel si Gaetano. Šel dál, párkrát se rozhlédl a po několika krocích se zastavil. Poškrábal se na čele, opět očima přelétl celou halu.

Marně. Nakonec zamířil ke stánku půjčovny automobilů a postavil se do fronty.

O patnáct minut později svíral v dlani klíčky od džípu Cherokee, tentokrát ovšem nikoliv bílého, ale zeleného. Téměř loudavě se vrátil do příletové haly. Právě uvažoval, že mu nezbývá než zavolat bratrům Castiglianovým, když mu kdosi poklepal na rameno.

Gaetano se instinktivně otočil na patě, okamžitě připraven bojovat.

Zjistil, že hledí do tmavých očí nejčernějšího a nejplešatějšího chlapa, jakého kdy viděl. Muž měl kolem krku neuvěřitelné množství zlatých řetízků s různými přívěsky a lysá hlava se mu leskla, až to málem oslepovalo. Po Gaetanově přehnané a výhružné reakci muž o krok couvl a zvedl před sebe ruce, jako by odrážel ránu. V jedné ruce držel pomačkaný hnědý papírový sáček.

„Klid, člověče!“ ozvalo se podivné individuum. „Nejsem nepřítel.“

Vlastní agresivita Gaetana zaskočila. Zrozpačitěl a začal se omlouvat.

„Nic se neděje,“ přerušil ho muž. Mluvil se zpěvavým bahamským přízvukem, jaký si Gaetano pamatoval ze své minulé návštěvy. „Jste Gaetano Baresse z Bostonu?“

„Jasně!“ s úlevou se zasmál Gaetano. Samou radostí by nejraději černocha objal jako dávno ztraceného bratra. „Přinesl jste mi něco?“

„Pokud jste Gaetano Baresse, tak jo. Mimochodem, já jsem Robert.

Hned vám ukážu, co pro vás mám.“

Vzápětí muž rozbalil hnědý sáček a sáhl dovnitř.

„Zbláznil jste se?“ zděšeně zasyčel Gaetano. „Tady mi to snad předvádět nebudete!“

Nervózně se ohlédl. Nedaleko znuděně postávalo několik ozbrojených policistů.

„Nechcete se přesvědčit, jestli vám to bude vyhovovat?“ s mírným údivem se zeptal plešatec.

„Chci, ale ne v hale, kde jsme všem na očích. Máte tu auto?“

„Jistě.“

„Tak jdeme.“

Muž mlčky pokrčil rameny, otočil se a nevzrušeně zamířil k východu z příletové haly. Gaetano ho s odstupem několika kroků následoval.

O chviličku později oba nasedli do letitého cadillaku s protaženými zadními blatníky. Holohlavý černoch rozsvítil stropní světlo a podal Gaetanovi sáček. Uvnitř se skrývalo překvapení: devítimilimetrová automatická pistole SW99, vybavená laserovým zaměřovačem a tlumičem Bowers CAC9.

„V pořádku?“ prohodil muž. „Spokojen?“

„Dokonale,“ odpověděl Gaetano a obdivně si prohlížel impozantní a nepochybně zbrusu novou zbraň. Pouhých deset centimetrů dlouhá hlaveň se po připojení tlumiče prodloužila nejméně o dalších patnáct. Gaetano se obezřetně rozhlédl kolem sebe, přes přední sklo namířil zbraň na automobil, vzdálený asi patnáct metrů, zapnul laser a nadšeně sledoval, jak červená tečka klouže po zadním nárazníku vozu.

A náhle si všiml, že skvostné zbrani přece jen cosi důležitého chybí.

„Kde je zásobník?“ zeptal se znepokojeně. Bez zásobníku a munice by se pistole proměnila v půvabnou, ale neužitečnou atrapu.

Robert se usmál. Jeho zuby na pozadí ebenové pleti i v pološeru zářily jako bělostné perly. Prsty párkrát zlehka klepl na levou kapsu svých kalhot.

„Všechno mám tady, kamaráde. Jeden plný zásobník k okamžitému použití a další do rezervy.“

„Výborně,“ oddechl si Gaetano a nastavil dlaň.

„Nač ten spěch? Nemyslíte, že bych si zasloužil nějakou menší odměnu?

Pochopte, touhle dobou jsem mohl sedět doma u televize a popíjet dobře vychlazené pivo. Rozuměl jste mi, kamaráde?“ Černochovy oči v pološeru připomínaly dva otvory po kulce na nepříliš čistém bílém polštáři.

Gaetano si uvědomil, že plešatec se ho svým způsobem snaží vydírat, navíc pravděpodobně z vlastní iniciativy, a pocítil silné nutkání popadnout ho a otlouct mu hlavu o volant. Rychle se však vzpamatoval. Ten mizera u sebe třeba má další zbraň, napadlo Gaetana. A já rozhodně nepotřebuju komplikace, ještě než akce vůbec začala. Kromě toho netuším, v jakém je vztahu ke Kolumbijcům z Miami, které Louie kontaktoval. Taky by se mi mohlo stát, že až tady v Nassau odvedu svou práci, budu mít za zadkem partu kolumbijských šílenců… Gaetano si odkašlal. Na podobných výpravách býval vybaven docela slušnou částkou, neboť zásadně platil v hotovosti.

„Samozřejmě, Roberte, odměnu si určitě zasloužíte.

Kolik jste si představoval?“

„Stovka by stačila,“ řekl muž ověšený zlatými řetízky.

Gaetano bez dalších slov sáhl do pravé kapsy kalhot, ze stočeného svazku odloupl bankovku, podal ji Robertovi a současně od něho přijal oba zásobníky.

Jeden z nich okamžitě zasunul do pistole, druhý schoval do postranní kapsy svého tmavomodrého saka. Co kdybych zbraň rovnou vyzkoušel na tom krasavci? napadlo ho. Ale ovládl se a vystoupil z cadillaku.

„Poslyšte, kamaráde!“ křikl za ním černoch. „Nechcete svézt do města?“

Gaetano se ohlédl přes rameno a pouze mlčky zavrtěl hlavou. Pistoli ukryl do levé kapsy kalhot, která měla dole otvor pro tlumič. Trik se speciálně upravenou kapsou si Gaetano osvojil už v dobách, kdy pracoval pro newyorskou mafiánskou rodinu. Pochopitelně nesměl zapomenout, že levá kapsa je děravá, jinak by mohl poztrácet mince nebo klíče. Tuhle drobnou nevýhodu ovšem bohatě vynahrazovaly výhody, především nenápadnost a snadná dosažitelnost zbraně. Také teď, zatímco svižně kráčel směrem k pronajatému vozu a cítil na stehně chladný, ale příjemně laskající dotek ocelového tlumiče, připadal si absolutně v bezpečí, silný, nezranitelný.

O dvacet minut později zaskřípaly pneumatiky zeleného džípu Cherokee na parkovišti hotelu Oceán Club. Cestou se Gaetano stačil dokonale uklidnit, příhodu s plešatým Robertem a stodolarovkou už pustil z hlavy.

Zvolna objel celé parkoviště. Hledal místo co nejblíž hotelu a zároveň s přímým výjezdem na silnici. Až doktůrka oddělám, říkal si, budu muset rychle vypadnout.

Jakmile zaparkoval, rozsvítil stropní světlo a s pohledem upřeným do zpětného zrcátka si uhladil rozježené husté obočí a srovnal klopy saka.

Chtěl v tom luxusním hotelu působit dojmem slušného a spořádaného turisty.

Konečně byl se svým vzezřením spokojen. Vystoupil, klíčky uložil do pravé kapsy kalhot a pro jistotu se ještě pohmatem přesvědčil, že tam skutečně jsou. Rozhodně nemohl potřebovat, aby je před kvapným odjezdem musel hledat.

Takto připraven vyrazil.

Stejnou cestou jako při první návštěvě zamířil k budově, kde se nacházelo apartmá 108. Bylo půl deváté večer, soudil tedy, že Lowell a Tonyho sestra budou na večeři, chtěl se však přesvědčit na vlastní oči. Nijak nepospíchal.

Minul několik vybraně oblečených hostů kráčejících opačným směrem.

Na nejvhodnějším místě odbočil z pěšiny, prošel mezi dvěma sousedními budovami a po trávníku, za nímž se třpytily mořské vlny, pokračoval stále dál, skoro až k porostu vinné révy, který pokrýval stráň svažující se k pláži. Tam se Gaetano obrátil a podél vody se začal vracet. Počasí bylo nádherné, měsíc jasně zářil na obloze plné hvězd, mírný vánek čechral koruny palem. Jo, tady by se žilo! pomyslel si Gaetano.

Když se k apartmá 108 přiblížil natolik, aby viděl dovnitř, vzrušením zalapal po dechu.

Spatřil totiž nejen světlo a rozhrnuté záclony, ale dokonce i Lowella a DAgostinovou. Že by mi tak přálo štěstí? napadlo ho a v očekávání násilné akce se mu prudce zrychlil tep. Vzápětí si Gaetano musel položit otázku, co to tam ti dva vlastně dělají. Podivně pobíhali po místnosti, co chvíli se skláněli, podávali si prostěradla a polštáře.

V pokoji hlasitě hrála televize a dveře na chodbu byly dokořán otevřené.

Nezvyklá podívaná ho přitahovala, opatrně tedy postupoval blíž a blíž.

Rukou podvědomě vklouzl do levé kapsy kalhot a sevřel v dlani pažbu pistole.

Náhle se však zklamaně zastavil. Poznal, že postavy, které sleduje, jsou dvě pokojské a právě vyměňují ložní prádlo.

Povzdechl si a pár minut ještě ze tmy zamyšleně hleděl na rozsvícené okno.

Ale pak mávl rukou. Kdyby se mu podařilo nepozorovaně proniknout až na terasu, zastřelit Lowella a zmizet, všechno by bylo nějak příliš snadné.

A taky příliš rychlé. Gaetano mnohem víc miloval složitější a nebezpečnější situace, v nichž mohl uplatnit šikovnost a zkušenosti.

Čím obtížněji se dopracovával k cíli, tím silnější uspokojení v závěru akce pociťoval.

Pokud si doktor a jeho přítelkyně nezajeli na večeři mimo hotel, někde tady určitě budou, usoudil Gaetano, pustil zbraň z dlaně a několikrát pohnul levou nohou, aby tlumič opět vklouzl do otvoru v kapse.

K první z restaurací s výhledem na oceán se Gaetano dostal podél hustých křovin. Otevřenými francouzskými okny doléhal ven šům hovoru.

Gaetano se mimoděk přikrčil. Doktor Lowell třeba sedí mezi večeřícími hosty, blesklo mu hlavou. Mohl by mě poznat a patrně by požádal o pomoc zdejší ochranku, snad i policii. To by mi zatraceně zkomplikovalo práci.

Chvatně minul francouzská okna a hlavním vchodem vstoupil do restaurace.

Prošel kolem recepčního pultu, kde pár lidí čekalo na volný stůl, zastavil se ve dveřích a systematicky očima propátral celou jídelnu.

Sotva se přesvědčil, že tam doktor ani Tonyho sestra nejsou, beze slova a co nejrychleji zmizel.

Další restauraci si pamatoval odminula. Měla uprostřed bar krytý doškovou střechou a bylo tu mnohem víc hostů než v té předchozí. Gaetano přelétl očima stoly, rozestavené do kruhu kolem baru. Lowella s přítelkyní nikde nezahlédl.

Smířen s představou, že doktor pravděpodobně večeří mimo areál hotelu, vydal se Gaetano pěšinou vedoucí napříč trávníkem k hlavní budově.

Hodlal se opět usadit na pohovce, z níž při své nedávné návštěvě sledoval všechny procházející hosty. Také by si docela s chutí stejně jako tenkrát posloužil ovocem, pokud tam nějaké bude. V obou restauracích se nadýchal lákavých vůní nejrůznějších jídel a jeho žaludek se hlásil o svá práva.

Ve vstupní hale nebylo mnoho lidí, ale „jeho“ pohovku bohužel obsadila dvojice, která se živě bavila s jinými dvěma páry usazenými v křeslech.

Gaetano zvolna zamířil k baru, kde uviděl alespoň misku burských oříšků.

Za barem náhodou opět obsluhoval gentleman, s nímž minule klábosili.

Také se odtud nabízel celkem postačující výhled na hotelový vchod.

„Zdravím,“ nabídl barman Gaetanovi pravici. „Dlouho jste se tu neukázal.“

Gaetana trochu znepokojilo, že ho muž, který se přece denně setkává se spoustou lidí, okamžitě poznal. Přesto se Gaetano pousmál, stiskl mu ruku a pak si nabral oříšky.

„Dáte si něco?“ zeptal se barman.

Jak si Gaetano všiml, poblíž recepce se právě objevil jeden z urostlých členů ochranky a se založenýma rukama se začal pátravě rozhlížet.

V levém uchu měl miniaturní sluchátko, od něhož vedl drát, ztrácející se pod sakem nepříliš padnoucího tmavého obleku:

„Jo, třeba kolu.“ Gaetano věděl, že nechce-li budit pozornost, musí vypadat uvolněně. Napůl se posadil na barovou stoličku a levou nohu nechal nataženou, aby zbytečně nehybal pistolí ukrytou v kapse. „S ledem a kapkou citronu.“

„Hned to bude, šéfe.“ Barman hbitě otevřel kolu a nasypal do sklenice kostky ledu. Odkrojil plátek citronu, objel jím po okraji sklenice a pak ji postavil před Gaetana. „Vaši přátelé stále ještě bydlí v hotelu?“

Gaetano kyvl. „Měli jsme se tu dnes večer sejít, ale nejsou ve svém pokoji ani v žádné z obou restaurací.“

„A zkusil jste Courtyard?“

„Courtyard? Co je to?“ Gaetano koutkem oka zaznamenal, že příslušník ochranky mezitím zmizel.

„Nesporně naše nejlepší restaurace,“ odpověděl barman. „Otvírá se pouze večer.“

„Kde ji najdu?“

„Za recepcí se dáte vlevo, projdete dveřmi a máte ji přímo před sebou.

Původně to byl dvůr nejstarší části hotelu.“

„Podívám se tam,“ řekl Gaetano. Dvěma mohutnými loky vypil kolu a položil na pult desetidolarovku. „Díky.“

„Přijďte zas,“ usmál se barman a schoval bankovku do kapsy.

Gaetano se záměrně líným krokem přesunul do recepce a nenápadně se rozhlédl.

Onen urostlý člen ochranky v nepadnoucím obleku se právě bavil s vrchním portyrem. Gaetano se podle barmanovy rady vydal vlevo, prošel dveřmi odělujícími klimatizované prostory od neklimatizovaných a ocitl se v zahradní restauraci podlouhlého pravoúhlého tvaru. Kromě stolů se židlemi ji zaplňovaly palmy a exotické květiny, uprostřed dokonce tryskala fontána.

Ze všech čtyř stran restauraci obklopovala nízká budova hotelu, jejíž první patro vroubil souvislý balkon s litinovým zábradlím.

Odkudsi shora, kam Gaetano neviděl, zněla hudba. Světlo vysokých svíček umístěných na každém stole se mísilo s jasnou září měsíce.

„Přejete si?“ zeptala se tmavovlasá kráska od vyvýšeného pultu. Šaty z pestře potištěné látky jí sahaly až po kotníky a Gaetana mimoděk napadlo, že při chůzi si je patrně zvedá.

„Jenom se dívám,“ odpověděl a usmál se. „Je to tady opravdu moc hezké.“

„Pokud byste u nás chtěl povečeřet, musíte si předem rezervovat stůl,“ poznamenala kráska. „Dnes máme plno.“

„Budu si to pamatovat. Můžu se tu alespoň trochu porozhlédnout?“

„Jistě.“ Mladá žena mu pokynula, aby šel dál.

Gaetano si všiml schodů vedoucích k balkonu v patře a bez váhání k nim zamířil. Nahoře prošel kolem kapely a s rukou na litinovém zábradlí pokračoval v cestě, rozhodnut absolvovat celý okruh. Pokud hosty u stolů nezakrývala zeleň, bylo jim v záři svíček dobře vidět do obličeje. Gaetano nepochyboval, že svou kořist by určitě nepřehlédl.

Náhle se zastavil. Znovu se ho zmocnilo vzrušení. Ve vzdálenosti necelých patnácti metrů seděl dole u stolu za keřem oleandru doktor Lowell.

Právě hovořil a podle jeho zrudlé tváře, škubavých pohybů hlavy a šermujícího ukazováku se dalo soudit, že hovoří velmi rozčileně.

Ze Stephanie Gaetano viděl jen účes a záda. Komická situace, pomyslel si.

Kdybych tu měl snajperskou pušku, mohl bych doktůrka rovnou sejmout, ani by nestačil dokončit větu. Jenže pušku s sebou nemám a kromě toho by to nebylo ono. Slastné mrazení a radost z poctivě vykonané práce poskytuje jedině pistole. Člověk se musí co nejvíc přiblížit, aby získal jistotu, že sledovanou osobu opravdu zlikvidoval. Prostě akci ještě o nějakých dvacet nebo třicet minut odložím. Teď už mi kořist stejně neuteče.

Gaetano se spokojeně usmál. Už se trochu uklidnil a mohl tedy uvážit, kde by měl počkat, než Lowell s DAgostinovou ukončí svou romantickou večeři při svíčkách, zřejmě zpestřenou menší mileneckou rozmíškou. Do hotelového apartmá se nejspíš budou vracet některou z těch temných odlehlých pěšin, pro akci přímo ideálních. Ovšem stejně tak by vyhovovalo, kdyby si zvolili delší, nicméně kouzelnější cestu po pláži.

Nakonec Gaetano dospěl k závěru, že nejmoudřejší bude posadit se poblíž kapely. Sice odtud kvůli tomu oleandrovému keři příliš neuvidím na stůl, připouštěl v duchu, ale určitě si všimnu, až se Lowell a Tonyho sestra zvednou, a to hraje hlavní roli. Stejně důležité je, že kdyby se náhodou objevil někdo z ochranky, budu prostě vypadat jako člověk, který poslouchá hudbu.

Daniel si promnul oči, zamžikal a teprve pak znovu pohlédl do Stephaniiny zlobně stažené tváře. Potlačovaný hněv ovšem lomcoval i Danielem.

„Citoval jsem pouze toho chlápka z ochranky, teď mi vypadlo jeho jméno, který tvrdí, že tě dopadl v zakázaném prostoru, a proto tě podle předpisů prohledal. A to se dalo čekat, když ses vloupala někam, kde nemáš co dělat, nemyslíš?“

„Ten mizera se jmenuje Kurt Hermann!“ málem zaječela Stephanie.

„A hnusně mě osahával! Cítila jsem se hrozně ponížená a zároveň jsem se klepala strachem. Ani nevím, co bylo horší.“

„Dobrá, takže tě prohledával a přitom taky osahával, ono se to dost těžko rozlišuje, že? Každopádně jsi tam neměla slídit. Skoro jako by sis o nepříjemnosti přímo koledovala.“

Stephanie jenom nechápavě zírala. Daniel se sice za ta léta, co se znali, už párkrát projevil jako obyčejný hulvát, ale nic tak obludně netaktního a necitlivého dosud nevyslovil. Prudce odsunula stylovou starožitnou židli a zvedla se. Skřípot litinových nohou drhnoucích o cementovou podlahu zahradní restaurace drásavě přerušil melodii, která se linula z balkonu.

Daniel zareagoval stejně rychle. Předklonil se a popadl Stephanii za předloktí. „Kam chceš jít?“

„Ještě nevím,“ odsekla. „Ale rozhodně co nejdál od tebe.“

Chvíli se přes stůl probodávali nasupeným pohledem. Daniel nepřestával svírat její ruku, Stephanie se však ani nesnažila osvobodit. Oba si všimli, že lidé u okolních stolů zmlkli a zvědavě sledují scénu, ve vybraném podniku velmi nezvyklou a pohoršující. Dokonce i několik spěchajících číšníků se zastavilo a udiveně ohlédlo.

Stephanie se navzdory svému rozhořčení opět posadila. Daniel ji dál držel za předloktí, téměř bolestivé sevření však poněkud polevilo.

„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ ztišil Daniel hlas. „Prostě jsem v rozčilení plácl hloupost. Vím, že sis nepřála, aby tě někdo obtěžoval.“

Stephanii znovu zaplálo v očích. „Opravdu? Já ve tvých slovech slyšela něco jiného. Nezastáváš náhodou taky názor, že oběti znásilnění často pachatele provokují vyzývavým oblečením nebo chováním, a nesou tedy svůj díl viny?“

„Rozhodně ne!“ ohradil se Daniel. „A už jsem se ti snad omluvil.

Všechno mě to vážně znepokojilo, dělám si starosti a nesmíš se divit, že mi občas uklouzne něco nevhodného. Abych byl upřímný, nemusela ses tam vloupat a způsobit tenhle malér. Přece jsi slíbila…“

„Nic jsem neslíbila!“ skočila mu do řeči Stephanie.

„Mluvila jsem o morálních problémech, se kterými se snažím vyrovnat.

Ale moc se mi to nedaří, svědomí se ozývá dál.

V té pěstírně oocytů zabezpečené jako nějaký bankovní sejí se potvrdily moje nejhorší obavy.

Na Wingateově klinice cíleně oplodňují mladé ženy a pak jim provádějí potrat, aby získali fetální vaječníky.“

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“

„Viděla jsem dostatečně přesvědčivé důkazy.“

„Budiž, ale to ještě neznamená, že na sebe musíme ječet. Můžeme tu věc probrat v klidu jako dva normální inteligentní lidé, nemyslíš?“ Daniel přelétl očima nejbližší stoly. Hosté spolu opět hovořili, číšníci hbitě obsluhovali.

„Dokud mě budeš urážet jako před chvílí, žádnou ušlechtilou konverzaci ode mne nečekej.“

„Už se to nebude opakovat. Přísahám.“

Stephanie se na Daniela zkoumavě zahleděla. Jeho slova nezněla příliš přesvědčivě – a to bylo další špatné znamení.

„Ven s tím,“ vybídl ji Daniel. „Jaké přesvědčivé důkazy jsi tam objevila?“

Stephanie mlčela. Mohl se Daniel během posledních šesti měsíců tak výrazně změnit k horšímu? uvažovala. Nebo vždycky odbýval povýšeným a lhostejným mávnutím ruky všechno, co se netýkalo jeho práce, a já si toho nechtěla všimnout?

Ale jestli se jenom budu tvářit dotčeně, nic nevyřeším… Zhluboka se nadechla a podrobně vylíčila, co viděla v obrovském sále za masivními ocelovými dveřmi a co si přečetla v pečlivě vedených záznamech.

Když domluvila, dlouho na sebe oba zírali přes talíře s vychladlou večeří.

Konečně Daniel prolomil tíživé ticho. „Takže jsi měla pravdu. Cítíš alespoň zadostiučinění?“

„Kristepane, jaké zadostiučinění? Otázka teď zní, jestli vůbec můžeme pokračovat v práci, když víme, co se na klinice děje.“

Daniel sklopil oči a pár vteřin si nepřítomně pohrával s příborem.

„Koneckonců oocyty jsme dostali ještě předtím, než jsme znali jejich původ, ne?“

Stephanie znechuceně zakroutila hlavou. „Přímo čítanková ukázka dvojí morálky! Ty si dokážeš najít omluvu absolutně pro všechno, viď?“

„Už jsme tak blízko,“ pronesl zvolna a naléhavě Daniel. „Zítra začínáme s diferenciací buněk. Ať Saunders a Wingate provádějí cokoli, nehodlám se teď vzdát. Je mi líto, že tě ten člověk z ochranky ponižoval, týral a fyzicky obtěžoval. Stejně tak mě nijak nenadchlo, že jiný kretén se mi snažil vymlátit duši z těla. Jistě, náš pobyt v Nassau není žádná procházka růžovým sadem, ale s tím jsme přece počítali. A taky jsme věděli, jak nevzdělaní, bezcharakterní a cyničtí jsou šéfové kliniky. Přesto jsme se rozhodli Butlerovu nabídku přijmout. Rád bych se tě tedy zeptal: jsme stále ještě partneři?“

„Nejdřív se chci na něco zeptat já,“ vyhnula se Stephanie odpovědi, naklonila se blíž k Danielovi a ztlumila hlas.

„Až skončíme s léčbou senátora Butlera, vrátíme se domů a firma CURE bude mimo nebezpečí, můžeme nějak anonymně informovat bahamské úřady, jaká zvěrstva se dějí na Wingateově klinice?“

„To by byl, obávám se, problém,“ povzdechl si Daniel. „Abych tě rychle dostal ze soukromého vězení Kurta Hermanna, což jsem pokládal za nejdůležitější, musel jsem podepsat jistou tajnou dohodu. Víš, tihle lidé jsou možná šílení, ale rozhodně nejsou úplně hloupí. Dohoda mimo jiné obsahuje podrobný popis toho, co na klinice připravujeme. A pokud odhalíme Wingateovo a Saundersovo tajemství, oni na oplátku zveřejní naše terapeutické postupy. Důsledky si nepochybně umíš představit.“

Stephanie zamyšleně otáčela sklenkou vína, z níž se dosud nenapila.

„Ale třeba Ashley Butler potom, až se uzdraví, už nebude trvat na utajení.“

„Snad. Takovou variantu nemůžu vyloučit,“ pokývl Daniel.

„Shodneme se tedy, že otázku podivných praktik Wingateovy kliniky necháme do budoucna otevřenou?“

„Proč ne? Ostatně kdoví, může se stát ještě ledacos nepředvídaného.“

„Právě jsi docela výstižně charakterizoval celou tuhle záležitost.“

„Velmi vtipné!“

„A dopadlo snad něco tak, jak jsme si naplánovali?“

„Samozřejmě. Například tvou zásluhou postupuje práce s buňkami přesně podle plánu. Než dorazí senátor Butler, budeme mít k dispozici deset buněčných linií, z nichž kterákoliv ho dokáže vyléčit. Ovšem já teď potřebuju především vědět, jestli tady se mnou zůstaneš až do konce.“

„Měla bych ještě jeden požadavek.“

„Ano?“

„Chci, abys dal Spenceru Wingateovi jasně najevo, že se ti nelíbí, jak se u mne pořád pokouší o štěstí. A mimochodem, proč ses kvůli tomu ještě neozval? Wingateovy ubohé a drzé dvoj smysly mě urážejí, ale ty se tváříš, jako bys nic neviděl a neslyšel.“

„Nerad bych zbytečně vyvolával scény.“

„Promiň, vůbec ti nerozumím. Kdyby se, dejme tomu, podobně vrhala Sheila Donaldsonová na tebe, rozhodně bych zakročila. Totiž pokud by sis to přál.“

„Spencer Wingate je samolibý užvaněný chvastoun, skálopevně přesvědčený, že mu žádná neodolá. Copak si s ním nedokážeš poradit sama?“

„A jak si s ním asi mám poradit, když je čím dál útočnější a neodbytnější?

Už se na mě pokouší i sahat! Ačkoliv po tom dnešním maléru možná trochu přibrzdí. Každopádně od tebe v téhle věci očekávám podporu.

Platí?“

„Platí.“ Daniel se na okamžik odmlčel. „Jsme tedy domluveni? Zůstaneš a dokončíš se mnou senátorovu léčbu?“

„Nejspíš ano,“ nepříliš nadšeně odpověděla Stephanie.

Daniel si několikrát prohrábl vlasy. Zhluboka se nadechl a se zjevnou úlevou vydechl. Pousmál se. „Znovu se omlouvám za to, co jsem před chvilkou řekl. Pochop, dnešní události mě šokovaly a trochu vykolejily.

Bál jsem se, aby ti Wingate a Saunders nezakázali přístup na kliniku, právě když jsme tak blízko úspěchu.“

Stephanie uvažovala, jestli Daniel vůbec tuší, jaký je přímo ukázkový egoista. „Ale nechystáš se mi, doufám, zopakovat, že jsem na klinice neměla slídit.“

„Pusťme to z hlavy,“ mávl Daniel rukou. „Prostě jsi udělala, co jsi pokládala za správné. Já jsem především rád, že to neohrozilo náš projekt.

Nicméně jsem si v souvislosti s touhle nepříjemnou epizodou uvědomil něco jiného. Od začátku tady jen dřeme a snad s výjimkou společného jídla jsme si zatím nenašli jedinou chvilku pro sebe.“

Daniel zvedl oči k obloze poseté hvězdami.

„Panebože, uprostřed zimy jsme se dostali do tropického ráje a ještě jsme toho nevyužili!“

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zeptala se Stephanie. Daniel ji občas dokázal pořádně překvapit.

„Ano,“ přikývl, zvedl z klína ubrousek a ležérně jej odhodil na talíř.

„Řekl bych, že se oba potřebujeme trochu uvolnit. Samým rozčilováním jsme stejně ztratili chuť k jídlu. Co třeba projít se v romantickém svitu měsíce hotelovým parkem a prohlédnout si ten starý klášter, kterého jsme si všimli už první den? Určitě by nám to neublížilo, spíš naopak. Pokud vím, ve středověku bývaly kláštery útočištěm před vřavou krutého a bezcitného světa.“

Stephanie se neubránila úsměvu. Přes oprávněné rozladění a stupňující se pochybnosti musela obdivovat, jak obratně Daniel změnil téma.

Připomínalo to geniální šachový tah, proti němuž neexistuje obrana.

Podobnými ukázkami své jiskřivé inteligence mě Daniel kdysi tolik okouzloval, pomyslela si Stephanie téměř nostalgicky, položila na stůl ubrousek a zvedla se ze židle.

„Mám dojem, že lepší návrh jsem od tebe neslyšela nejmíň půl roku.“

Konečně! zaradoval se v duchu Gaetano, když nad oleandrem zahlédl nejprve Stephaniinu a pak i Danielovu hlavu. Vzápětí se na své židli trochu přikrčil pro případ, že by Daniela náhodou napadlo zabloudit očima nahoru ke kapele.

Všechno vypadalo velmi slibně. Gaetano předpokládal, že Lowell s DAgostinovou projdou kolem krásky u vchodu a zamíří do svého apartmá.

Bohužel ho zklamali, neboť se vydali opačným směrem. Gaetano tlumeně zaklel.

Zvedl se a zvolna, aby nebudil pozornost, se začal vzdalovat od hudebníků.

Dole mezitím doktor a jeho milenka zmizeli kdesi v lázních, zabírajících přízemí východní části hotelové budovy.

Gaetano nenápadně zrychloval a ze schodů už téměř seběhl. Dvěma prsty si přitom v levé kapse kalhot přidržoval pažbu pistole, aby ho tlumič netloukl do stehna. U lázní se nejprve přesvědčil, jestli ho nepozoruje nikdo z restaurace, a teprve potom pomalu otevřel dveře. Netušil, co může očekávat. Pokud by si sledovaná dvojice objednávala nějakou lázeňskou kúru, prostě by se stáhl a promýšlel by další postup. Lázně však ve večerních a nočních hodinách neposkytovaly žádné služby, což oznamovala i cedulka na recepčním pultu, osvětleném pouze úspornou maličkou žárovkou.

Náhle se Gaetano rozpomněl, že tudy procházel při své minulé návštěvě, když hledal hotelový bazén.

Aha, Lowell s Tonyho sestrou patrně tedy taky míří k bazénu, usoudil Gaetano a rozběhl se přes prázdnou místnost k východu na druhé straně.

Tuhle část hotelového komplexu tvořily samostatné vilky. Jejich vchody ozařovala tlumená světla, ale jinak všude pod korunami palem vládla tma.

Gaetano kráčel svižně a rychle. Cítil se spokojeně, neboť akce úspěšně pokračovala a blížilo se nádherné vyvrcholení. Bazén a snack-bar jistě taky budou zavřené, uvažoval, což mi nabízí možnost zvolit si k poslednímu setkání s Lowellem nejvhodnější místo.

Gaetano odbočil na pěšině doprava a stačil ještě letmo zahlédnout doktora s Tonyho sestrou, než zmizeli na schodech za pískovcovou balustrádou.

Znovu zvýšil tempo. Když dorazil k balustrádě, podíval se dolů.

Jak předpokládal, bazén nebyl v provozu a okolní budovy halila tma.

Hladinu však ozařovala světla skrytá na dně a oválná vodní plocha se díky nim třpytila jako obrovský smaragd.

Lowell s DAgostinovou právě obešli okraj bazénu a mířili do temného a zcela opuštěného parku.

„Neuvěřitelné!“ zašeptal Gaetano. „Fantastické!“

Kromě siluet soch a okrasných keřů nedokázal v dálce rozeznat příliš detailů. Zcela zřetelně však viděl impozantní středověký klášter, jehož budova v měsíčním světle zářila jako diadém završující řadu stupňovitých zahradních teras.

Gaetanova ruka vklouzla do levé kapsy kalhot. Dotek chladné ocele vyvolal novou a velmi silnou vlnu vzrušení. Gaetano už v duchu viděl červenou tečku laseru, která se objeví na čele doktora Lowella těsně předtím, než z hlavně opatřené tlumičem vyjde smrtící střela.