Robin Cook
překlad: Josef Hanzlík

ZÁCHVAT
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2

Čtvrtek, 21. února 2002, 9.51

Dveře soukromé pracovny se prudce rozletěly. Objevil se Ashley Butler, v patách následován Carol Manningovou.

Senátor beze slova popadl papíry, které mu od svého psacího stolu podávala Dawn.

„Je to vaše úvodní prohlášení pro podvýbor,“ zavolala sekretářka za senátorem, který už odbočoval do spojovací chodby a mířil ke své senátní kanceláři. Dawn Shackeltonová si dávno zvykla, že ji všemocný šéf ignoruje, a nebrala si to osobně. Věděla, v jaké je senátor časové tísni, sama přece opisovala konečnou verzi jeho denního rozvrhu. Slyšení před podvýborem mělo začít přesně v deset.

Ashley chvatně sklouzl očima po několika prvních řádcích, odfrkl si a podal papíry Carol Manningové. Carol v jeho týmu představovala mnohem víc než pouhou personální vedoucí, vyhledávající schopné zaměstnance a propouštějící ty, kdo se neosvědčili. Když spolu dorazili k recepčním prostorám senátorovy úřadovny, Ashley se zastavil a podle svého zvyku si začal potřásat rukou se skupinkou lidí, kteří tu čekali na jednotlivé referenty.

Carol ho musela postrčit ke dveřím, aby se zpoždění ještě nezvětšilo.

Venku na mramorem obložené hlavní chodbě senátní budovy opět přidali do kroku. Pro Ashleyho to nebylo snadné, podivná ztuhlost se navzdory lékům od doktora Whitmana úporně vracela. Ashley si občas připadal, jako by se mu nohy bořily do lepkavé melasy.

„Co tomu úvodnímu prohlášení říkáte?“

„Dobré, ale zatím jsem stačila přečíst jen část,“ odpověděla Carol.

„Myslíte, že Rob ukázal celý text Philovi?“

„Doufám.“ Chvíli kráčeli mlčky, až náhle Ashley dodal: „Kdo je sakra ten Rob?“

„Poměrně nová síla zaměřená speciálně na podvýbor pro zdravotní politiku,“ vysvětlila Carol. „Určitě si ho pamatujete, doslova ční z davu.

Takový zrzavý dlouhán, pracoval v Kennedyho štábu.“

Ashley pouze kývl. Vždy se pyšnil svou pamětí na jména, ale zaměstnanci už se mu občas pletli, neboť jeho aparát se postupně rozrostl na více než sedmdesát lidí a pochopitelně také docházelo ke změnám. Ovšem Phila, který v týmu působil téměř stejně dlouho jako Carol, znal Ashley dobře. Phil, hlavní senátorův politický analytik, hrál klíčovou roli a bylo nezbytné, aby veškeré materiály určené do zápisu slyšení nebo do kongresových protokolů prošly jeho rukama.

„Vzal jste si lék?“ zeptala se Carol. Cvakot jejích podpatků na mramorové podlaze připomínal střelbu.

„Vzal,“ podrážděně se zamračil Ashley, ale aby měl stoprocentní jistotu, nenápadně prohmatal postranní kapsu saka. Přichystaná tableta už tam nebyla, což znamenalo, že ji opravdu polkl předtím, než opustil svou soukromou kancelář. Slyšení chtěl absolvovat s dostatečnou hladinou léku v krvi. Rozhodně nemohl potřebovat, aby si nějaký všetečný reportér všiml podezřelých příznaků, například nezvladatelného třesu v ruce.

Ashley chtěl být dnes ve formě už proto, že měl plán, jak se s problémem inteligentně vypořádat.

Za rohem chodby narazili na několik obzvlášť liberálních senátorových kolegů mířících opačným směrem. Ashley se zastavil a okamžitě naladil pověstný nasládlý, jižansky protahovaný tón. S úsměvem chválil slušivé účesy, moderní obleky i výjimečně vkusné motýlky a vázanky svých politických souputníků, v humorné nadsázce srovnával jejich elegantní „výzbroj“ s vlastním zcela obyčejným tmavým oblekem a nenápaditou tmavou kravatou, zdobící konfekční bílou košili. Ashley neměnil zvyky.

Stejně se oblékal v roce 1972, když se poprvé objevil v Senátu.

Dokonce byl natolik důsledný, že si veškerou garderobu a doplňky dosud pořizoval u téhož obchodníka ve svém domovském městě.

O pár minut později, to už opět chvátali chodbou, prohodila Carol cosi o Ashleyho srdečnosti.

„Prostě jim trochu mažu med kolem huby,“ ušklíbl se Ashley. „Příští týden budu potřebovat jejich hlasy, až se bude projednávat můj zákon.

Ale jinak, jak dobře víte, fintivost nesnáším a transplantace vlasových kořínků se mi vyloženě hnusí.“

„Právě proto jsem nemohla uvěřit svým uším.“

Blížili se k postrannímu vchodu do místnosti, kde se konalo slyšení, a Ashley náhle zvolnil krok. „Zkuste mi ještě rychle zopakovat, co jste vy sama a ostatní zjistili o chlapíkovi, který bude vypovídat jako první,“ vybídl Carol Manningovou. „Mám jistý plán, vlastně zatím spíš jenom náznak plánu, ale rád bych s ním uspěl.“

„Daniel Lowell,“ spustila Carol a na okamžik zavřela oči, aby si osvěžila paměť. „Jeho kariéra je přímo oslňující. Už na střední škole se projevoval jako vědecký génius. S vynikajícím prospěchem absolvoval medicínu a přírodní vědy. Působil v soukromé sféře a brzy se vypracoval na vedoucí pozici. Potom ho nabídkou prestižního místa získala Harvardova univerzita.

Nádhera, co? Ten člověk musí mít astronomické IQ.“

„Životopisná data si pamatuju. Teď mě zajímá, jak Phil hodnotí jeho osobnost.“

„Pokud si vzpomínám, Phil ho tipoval na velmi sebestřednou osobnost.

O práci svých vědeckých kolegů či konkurentů Lowell smýšlí krajně pohrdavě, což je koneckonců normální, jenže na rozdíl od jiných lidí si své názory nenechává pro sebe. Určitě bude hodně namyšlený.“

„Ještě něco?“

U dveří předpokoje se zastavili. O kousek dál se na chodbě před hlavním vchodem do jednací místnosti utvořil debatní kroužek, z něhož se ozývaly vzrušené hlasy.

Carol pokrčila rameny. „Moc si toho už nevybavuju, ale jeho složku mám s sebou. Nechcete se do ní podívat?“

Ashley odmítavě mávl rukou. „Víte, doufal jsem, že od vás uslyším třeba o jeho strachu z nezdaru. Nevzpomínáte si na nic podobného?“

„Když o tom teď mluvíte…, no ovšem, takhle nějak zněl jeden z Philových závěrů.“

„Výborně!“ Ashley se zahleděl do neznáma. „Kombinace takového strachu a ega většího než stodola nám nabízí možnost vyvinout na doktůrka jistý tlak, chápete?“

„Nejsem si jistá, jestli vám úplně rozumím. Jak si pamatuju, Dan usoudil, že ty obavy z neúspěchu jsou vzhledem k tomu, co všechno už Lowell dokázal, zcela nepřiměřené. Našemu vědci se daří, na co sáhne, takže s tou možností vyvinout na něho tlak to asi nebude tak žhavé. A o co vám vůbec jde?“

„Podívejte, Carol, zatím sice dosáhl všeho, po čem zatoužil, ovšem právě teď by se rád proslavil jako průkopnický podnikatel, což otevřeně přiznal v jednom interview. Nesmírně riskuje – a nejen finančně. Dává v sázku i své vědecké renomé. Nedávno založil společnost, která má využívat jeho vlastního patentovaného postupu, a zoufale si přeje, aby uspěla.“

„Co tedy hodláte udělat?“ znovu se zeptala Carol. „Rob chce, abyste se jednoznačně přiklonil k zákazu toho postupu.“

„Okolnosti celou věc poněkud zkomplikovaly. Mám v úmyslu přinutit našeho génia k něčemu, s čím rozhodně nepočítal.“

Na širokém obličeji personální šéfky se objevil ustaraný výraz. „Ví o tom Phil?“

Ashley zavrtěl hlavou a pak natáhl ruku, aby mu Carol vrátila přepis úvodního prohlášení.

„K čemu chcete doktora Lowella přinutit?“

„To se vy i on dozvíte dnes večer,“ poněkud tajuplně prohlásil Ashley s očima upřenýma na text prohlášení.

„Teď by vysvětlování zabralo moc času.“

„Skoro mě děsíte,“ vydechla Carol. Zatímco Ashley si dál četl svůj úvodní projev, přešlapovala a zamyšleně bloudila očima kolem sebe. Hlavním důvodem, proč obětovala podstatnou část života téhle vyčerpávající práci, byl záměr ucházet se o Ashleyho křeslo, až senátor odejde do důchodu, což se vzhledem k diagnóze Parkinsonovy choroby mohlo stát nečekaně brzy.

Nešlo o bláhové sny, Carol Manningová měla pro takovou kariéru více než dobré předpoklady, neboť původně byla senátorkou ve svém domovském státě a teprve později přijala nabídku klíčové funkce v Ashleyho týmu a přesunula se do Washingtonu. Že by jí ve chvíli, kdy se vytoužený cíl zdál na dosah, provedl senátor něco podobného jako Bili Clinton Alu Goreovi? Od oné neblahé večerní návštěvy u doktora Whitmana budil Ashley dojem neustále zaneprázdněného a nevypočitatelného člověka.

Carol si odkašlala, aby upoutala šéfovu pozornost. „Neprozradíte mi, co přesně na doktora Lowella chystáte?“

„Nejdřív ho trochu zpracuju a pak mu podtrhnu koberec pod nohama,“ zazubil se Ashley. Pohlédl Carol do tváře a spiklenecky mrkl.

„Tohle je bitva a já chci vyhrát. Musím se tedy řídit klasickou zásadou z Válečnického umění: určit místo střetu a udeřit drtivou silou. Ukažte mi zprávu o finanční situaci té jeho firmy.“

Carol bleskově prolistovala složku, kterou nesla v podpaží, a vytáhla z ní jeden list. Netrpělivý senátor jí zprávu téměř vyškubl a vzápětí už klouzal očima po řádcích. Carol sledovala jeho výraz, nic z něj však nevyčetla. Napadlo ji, jestli by se neměla pod nějakou záminkou vzdálit a telefonicky Phila upozornit, aby se připravil na možné komplikace.

„Skvělé,“ tiše mumlal Ashley. „Ano…, vypadá to moc dobře. Naštěstí mám slušné kontakty na FBI. Sami bychom tyhle údaje získávali dost obtížně.“

„Nechtěl byste přece jen probrat své plány s Philem?“ nadhodila Carol.

„Už není čas,“ odpověděl Ashley. „Kolik je vlastně hodin?“

Carol se podívala na hodinky. „Deset pryč.“

Ashley za pomoci pravačky zvedl levou ruku a překontroloval třes.

Ruka se třásla nepatrně, téměř nepostřehnutelně. „To by šlo. Takže vzhůru do práce!“

Do jednacího sálu vstoupil postranním vchodem vpravo od vyvýšeného podkovovitého pódia. Místnost zaplňovali postávající a přecházející lidé, všude šuměl hovor. Aby se Ashley dostal ke svému místu, musel prokličkovat skupinkami kolegů a spolupracovníků. Okamžitě se přihnal rudovlasý Rob s další kopií úvodního prohlášení. Ashley horlivému zaměstnanci pouze mlčky ukázal vlastní exemplář, posadil se a přitáhl si mikrofon upevněný na otáčivém ramenu.

Senátorův pohled rychle přelétl důvěrně známou pseudořeckou výzdobu jednacího sálu a posléze spočinul na dvou osobách za stolem pro svědky.

Nejprve Ashleyho upoutala atraktivní mladá žena s lesklými tmavými vlasy lemujícími obličej. Ashley měl slabost pro půvabné ženy a tahle kráska dokonale splňovala i nejnáročnější požadavky.

Bělostný límeček jejího střízlivého tmavomodrého kostýmku nádherně kontrastoval s opálenou olivovou pletí.

Navzdory celkem nenápadnému oblečení z ženy přímo vyzařovala zdravá smyslnost. Kráska patrně vycítila, že ji senátor pozoruje, a bez rozpaků jeho pohled opětovala. Ashley si náhle připadal, jako by zíral do hlavní dvou ostře nabitých revolverů. Netušil, kdo ta žena je, ale napadlo ho, že její přítomnost může slyšení příjemně oživit.

Jenom nerad přesunul Ashley pozornost k doktoru Danielu Lowellovi.

Vědec měl sice oči mnohem světlejší než jeho společnice, nicméně i v nich se zrcadlilo stejné neústupné odhodlání. Zdál se poměrně vysoký, přestože právě teď na své židli seděl dost nahrbeně. Byl štíhlý a nad hubeným hranatým obličejem mu trčela mírně rozcuchaná čupřina prošedivělých vlasů.

Na rozdíl od své společnice, oblečené přiměřeně k významu dnešního slyšení, dostavil se Lowell v neformálním tvídovém saku s koženými nášivkami na loktech, košili bez vázanky a (jak bylo vidět pod stolem) džínách a sportovních botách. Svým oblečením mimoděk či snad záměrně demonstroval zpupné pohrdání podvýborem.

Zatímco Ashley bral do ruky předsednické kladívko, v duchu se usmál.

Možná Lowell doufá, že tady zamává svými diplomy z prestižních univerzit, aby zesměšnil vzdělání, které jsem získal na maloměstské baptistické koleji, pomyslel si. Ale to se mu samozřejmě nepodaří.

Mám výhodu domácího hřiště.

„Senátní podvýbor pro zdravotní politiku působící v rámci Výboru pro zdraví, vzdělání, práci a důchody zahajuje jednání,“ oznámil Ashley s výrazně jižanskou intonací, klepl kladívkem a chvíli počkal, až všichni účastníci zaujmou místa. Slyšel, jak za jeho zády si chvatně sedají také jeho lidé.

Pohlédl dolů ke stolu pro svědky, ale doktor Daniel Lowell se ani nepohnul.

Ashley se podíval vpravo a pak vlevo. Z členů podvýboru přišli pouze čtyři a ti si teď pročítali dokumenty nebo tiše hovořili se svými asistenty.

Podvýbor neměl většinu potřebnou k hlasování, nijak to však nevadilo.

Hlasování nebylo v plánu a Ashley nehodlal žádné navrhnout.

„Toto slyšení se týká zákonu číslo 1103,“ pokračoval Ashley, připravil si papíry s úvodním prohlášením, založil si ruce a v obavách z možného třesu pevně sevřel lokty v dlaních. Nepatrně zaklonil hlavu, aby svými bifokálními brýlemi lépe viděl na text. „Navrhovaný zákon doplňuje zákony již přijaté a jeho cílem je zákaz metody klonování nazývané…“

Ashley se odmlčel a zamžoural do papírů. „Okamžik, prosím,“ zaimprovizoval.

„Ta metoda je nejen poněkud strašidelná, ale navíc k nevyslovení.

Jestli to popletu, snad mi ctěný pan doktor přispěchá na pomoc.

Tedy jde o… homologickou transgenní segmentovou rekombinaci neboli HTSR.

Uf! Trefil jsem to správně, pane doktore?“

Daniel Lowell se narovnal a téměř neznatelně se předklonil. „Ano,“ pronesl stručně a opět se nahrbil.

„Proč vy doktoři nemluvíte normální řečí?“ zeptal se Ashley a přes okraj brýlí pohlédl na Daniela.

K senátorově radosti se pár diváků zahihňalo. Rád se předváděl.

Daniel se znovu předklonil, aby odpověděl, ale Ashley dodal:

„Otázka byla mimo záznam.“

Zapisovatelka příslušnou řádku škrtla.

Ashley otočil hlavu doleva. „Tohle bude také mimo zápis, ale rád bych věděl, jestli i ctihodný senátor za Montanu souhlasí, že doktoři a vědátoři si schválně vymysleli vlastní jazyk a my, obyčejní smrtelníci, pak nemáme tušení, o co sakra vůbec jde.“

Mezi diváky se opět ozval smích. Senátor z Montany zvedl oči od svých papírů a přikývl.

„Kde jsme skončili?“ Ashley se spokojeně vrátil k úvodnímu prohlášení.

„Naléhavá potřeba nové zákonné úpravy souvisí se smutnou a znepokojující skutečností, že biotechnologie všeobecně a medicína zvlášť ztratily v naší zemi veškeré morální a etické zábrany. Členové senátního podvýboru pro zdravotní politiku jako uvědomělí a mravnosti dbalí občané Spojených států sledují tento trend s obavami a pokládají za svou povinnost postavit mu do cesty nepřekročitelné překážky. Účel rozhodně nesvětí prostředky, zejména ne v oblasti medicínského výzkumu, což bylo jednoznačně vysloveno už během norimberského procesu.

A tato zásada se týká i postupu zvaného HTSR. Znovu se tu objevuje snaha uměle vyvíjet ubohá bezbranná embrya, která potom výzkumníci rozkrájejí s výsostně pochybným zdůvodněním, že buňky získané z oněch vznikajících drobných bytůstek lze využít k léčbě nejrůznějších nemocí. Zatím naštěstí nejde o běžnou metodu klonování k terapeutickým účelům, jak nám ostatně potvrdí i její objevitel, jehož tady máme tu čest přivítat v roli svědka.

A já coby hlavní předkladatel návrhu zákona jsem otřesen představou, že by se podobný nehumánní, rádobyvědecký postup měl rozšířit, a dokonce převládnout. Jasně tedy říkám: jen přes mou mrtvolu!“

Z řad nepoučeného publika zazněl skromný potlesk, což Ashley ocenil lehkou úklonou. Po kratší odmlce se zhluboka nadechl. „Teď bych měl onu novou technologii popsat, nejsem však vědec, a proto se s důvěrou obrátím na odborníka, který se laskavě uvolil vystoupit před naším podvýborem. Než mu předám slovo, musím se ovšem zeptat, jestli k problému nechce něco poznamenat některý z mých vážených kolegů.“

Ashley se otočil k senátorovi sedícímu vpravo, ale ten pouze zavrtěl hlavou, dlaní zakryl svůj mikrofon a zašeptal: „Ashley, doufám, že to nemíníš zbytečně protahovat. V půl jedenácté potřebuju vypadnout.“

„Žádný strach,“ stejně tiše mu odpověděl Ashley. „Vyřídím tu věc K. O.

Jako v ringu.“

Ashley se napil vody a sklouzl očima dolů k Danielovi. „Naším prvním svědkem je slovutný doktor Daniel Lowell, který, jak už jsem se zmínil, metodu HTSR objevil. Doktor Lowell má vynikající vědecké renomé, na nejprestižnějších vysokých školách v naší zemi získal doktoráty z medicíny a filozofie a přitom si ještě dokázal najít čas, aby absolvoval nemocniční praxi v oblasti interního lékařství. Za svou práci obdržel řadu ocenění.

Zastával významná místa ve farmaceutické společnosti Merck a později na Harvardově univerzitě. Buďte vítán, pane doktore.“

„Díky, pane senátore.“ Daniel se na své židli posunul trochu dopředu.

„Můj stručný životopis zněl ve vašem vlídném podání velmi lichotivě, ale jestli dovolíte, rád bych rovnou zareagoval na některá tvrzení, obsažená v úvodním projevu.“

„Prosím,“ pobídl ho Ashley. „Jen do toho.“

„HTSR a terapeutické klonování nezahrnují, opakuji, nezahrnují krájení embryí na kousky.“ Daniel hovořil zvolna, s důrazem na každém slově.

„Terapeutické buňky se odebírají dřív, než embryo vůbec začne vznikat.

Odebírají se ze struktury zvané blastocysta.“

„Chcete snad popřít, že tyto blastocysty představují počáteční stadium lidského života?“

„Nic takového nepopírám, ovšem pokud se blastocysty rozdělí, jejich buňky jsou stejné jako ty, které vám odpadnou z dásní, když si příliš důkladně čistíte zuby.“

„Neřekl bych, že si čistím zuby tak zuřivě,“ poznamenal Ashley a krátce se zasmál. Pár diváků se přidalo.

„Všichni ztrácíme epitelové buňky.“

„Zřejmě ano, jenže tyhle epitelové buňky se na rozdíl od buněk blastocysty nechystají vytvořit embryo.“

„Ale mohly by,“ prohlásil Daniel. „A v tom to je. Jestliže epitelové buňky splynou s buňkou vajíčka, jejíž jádro bylo odstraněno, a jestliže spojení aktivujeme, dokáží vytvořit embryo.“

„Což se děje při klonování.“

„Přesně tak,“ potvrdil Daniel. „Blastocysty mají schopnost vytvořit životaschopné embryo, ovšem pouze v případě, že jsou implantovány do dělohy.

Při terapeutickém klonování možnost vytvořit embryo nikdy nedostanou.“

„Mám dojem, že se tak trochu přeme o slovíčka,“ netrpělivě podotkl Ashley.

„Budiž,“ připustil Daniel. „Ale tady každé slovo hraje důležitou roli.

Lidé musí pochopit, že terapeutické klonování ani HTSR nemají nic společného s lidskými embryi.“

„Dobrá, váš názor na mé úvodní prohlášení jsme si vyslechli,“ konstatoval Ashley. „Teď bych rád přešel k samotné metodě. Můžete ji stručně a srozumitelně popsat pro úřední záznam?“

„S radostí,“ řekl Daniel. „Homologická transgenní segmentová rekombinace je název, který jsme zvolili pro postup, při němž část individuální DNA odpovědnou za určitou chorobu nahradíme homologickou, nemocí nezatíženou DNA. Všechno se odehraje v jádru jedné z pacientových buněk a ta je pak použita pro terapeutické klonování.“

„Moment,“ přerušil ho Ashley. „Už teď se v tom nevyznám a mám dojem, že totéž se týká většiny přítomných. Zkusím vaši informaci zopakovat vlastními slovy, abychom se přesvědčili, jestli jsem ji dobře pochopil.

Tedy… než přistoupíte k terapeutickému klonování, vezmete pacientovu buňku a vyměníte její DNA?“

„Správně,“ kývl Daniel. „Vyměníme malou část buněčného genetického materiálu, odpovědného za konkrétní chorobu.“

„Načež následuje terapeutické klonování, kterým vytvoříte větší počet takových buněk, aby byl pacient vyléčen?“

„Opět správně! Tyto buňky stimulujeme různými růstovými hormony, takže se dál vytvářejí buňky pro pacienta potřebné. A díky HTSR už nebudou geneticky predisponované znovu způsobit nemoc, která je léčena.

Když je pacient získá, uzdraví se, a navíc nebude geneticky predisponován, aby onemocněl stejným neduhem.“

„Co kdybyste uvedl nějaký příklad,“ navrhl Ashley. „Pro nás neodborníky pak bude možná snazší celou věc pochopit. Z článků, které jste publikoval, jsem vyrozuměl, že podle vašeho názoru patří k chorobám vhodným pro tuto léčbu i Parkinsonova nemoc.“

„Jistě,“ znovu kývl Daniel. „Podobně jako řada dalších nemocí, od Alzheimera a cukrovky až k některým druhům artritidy. Jde o impozantní seznam chorob, z nichž mnohé v současnosti nelze léčit, natož vyléčit.“

„Zůstaňme chvíli u Parkinsonovy nemoci. Proč se domníváte, že metoda HTSR by tady byla účinná?“

„Protože v případě Parkinsona disponujeme určitou výhodou, máme totiž všechno vyzkoušené na myších,“ odpověděl Daniel. „Tyhle myši trpí Parkinsonovou nemocí, což znamená, že jim v mozku chybí nervové buňky produkující látku zvanou dopamin, která funguje jako neurotransmiter.

Jejich onemocnění je tedy zrcadlovým odrazem téhož onemocnění u lidí.

No a my jsme za pomoci HTSR chudinky myšky navždy vyléčili.“

„To zní působivě,“ poznamenal Ashley.

„Ještě působivější je, když se vám uzdravení odehrává přímo před očima.“

„Ty buňky se myším aplikují injekčně?“

„Ano.“

„A nejsou s tím problémy?“

„Ne, vůbec žádné,“ řekl Daniel. „S využitím této techniky máme značnou zkušenost. Injekce musí být vpravena opatrně, za přesně daných podmínek, ale obecně lze konstatovat, že problémy se nevyskytují.

U našich myší jsme nezjistili žádné negativní následky.“

„A myši se po injekci brzy vyléčí?“

„Podle našich poznatků příznaky polevují okamžitě,“ odpověděl Daniel.

„A léčba postupuje až pozoruhodně rychle. Naše léčené myši se prakticky do týdne nedaly rozeznat od kontrolní skupiny zdravých myší.“

„Předpokládám, že byste svůj postup rád vyzkoušel na lidech,“ prohodil Ashley.

„Ovšem – a co nejdřív,“ přiznal Daniel. „V nejbližší době dokončíme laboratorní pokusy a doufáme v rychlé a úspěšné jednání s Úřadem pro kontrolu potravin a léků, abychom se mohli pustit do klinické studie.“

Sklouzl pohledem ke své společnici, a dokonce jí krátce stiskl ruku.

Náš génius věří, že cíl má na dosah, pomyslel si Ashley a v duchu se usmál. Je čas vyvést ho z omylu. „Povězte mi, pane doktore, už jste někdy slyšel, že když něco zní příliš dobře, než aby to byla pravda, asi to pravda nebude?“

„Samozřejmě.“

„Nuže podle mého názoru výborným příkladem je právě HTSR. Odhlédneme-li na chvíli od sémantického sporu, zda tu jde či nejde o zneužití lidských embryí, představuje HTSR ještě další závazný etický problém.“

Ashley se významně odmlčel. Publikům ani nedýchalo.

„Pane doktore,“ naladil Ashley blahosklonný tón, „klasický román Mary Shelleyové Frankenstein nepochybně také znáte.“

„HTSR nemá s frankensteinovským mýtem absolutně nic společného,“ téměř vybuchl Daniel a mimoděk tak prozradil, že ví, kam senátor míří.

„Pokud naznačujete jakoukoliv souvislost, jenom přispíváte k nepodloženým obavám a mylným představám neinformované veřejnosti.“

„Dovolil bych si nesouhlasit,“ nevzrušeně opáčil Ashley. „Třeba Mary Shelleyová tušila, že se jednou objeví HTSR, a právě proto napsala svůj román.“

Diváci se opět zasmáli. Zřejmě sledovali každé slovo a dobře se bavili.

„Připouštím, že se mi nedostalo vzdělání na žádné z proslulých univerzit Břečťanové ligy,“ rozpovídal se Ashley, „ale Frankensteina, jehož podtitul zní Moderní Prométheus, jsem četl a nabízející se paralely tedy nemůžu přejít mávnutím ruky. Jak já to chápu, výraz transgenní, který je součástí nepříliš jasného názvu vaší metody, prostě znamená, že vezmete kousky a částečky genomů různých lidí a smícháte je dohromady, jako když se peče dort. Obyčejnému venkovanovi mého typu se nutně vybaví postava Victora Frankensteina. Ten přece své monstrům tvořil stejně: vzal části různých mrtvol a sešil je k sobě. Dokonce použil i elektrický proud, což se děje i při klonování.“

„Pokud jde o HTSR, přidáváme jenom poměrné krátké sekvence DNA, nikoliv celé orgány,“ rozčileně se ohradil Daniel.

„Uklidněte se, pane doktore! Tohle není bitva, ale slyšení, které má objasnit podstatu záležitosti. Snažil jsem se říct, že v rámci svého postupu vlastně berete části z jedné osoby a vkládáte je do jiné osoby. Je to tak?“

„Na molekulární úrovni.“

„Neptám se, o jakou úroveň se jedná. Chci shrnout fakta.“

„Nějaký čas už se provádějí transplantace orgánů,“ nasupil se Daniel.

„Veřejnost v nich nespatřuje žádný morální problém, právě naopak.

A transplantace orgánů rozhodně představují vhodnější koncepční paralelu k HTSR než román z devatenáctého století.“

„Během výkladu o Parkinsonově nemoci jste uvedl, že hodláte ty maličké molekulární Frankensteiny po jistém smísení v podstatě vpravit do lidského mozku. Je mi líto, pane doktore, ale zatím jsem neslyšel, že by se už prováděly i transplantace mozků, a vámi navrhované srovnání HTSR s běžnými současnými transplantacemi orgánů tedy vůbec nepokládám za vhodnější. Vsadit do něčího mozku jakoukoliv část těla jiného člověka se příčí mým zásadám. Zásadám vycházejícím ze slova Božího.“

„Terapeutické buňky, které vytváříme, nejsou žádní molekulární Frankensteinové!“ skoro zuřivě namítl Daniel.

„Váš názor byl zaznamenán,“ nenechal se vyvést z klidu Ashley.

„Pojďme dál.“

„Děláte z toho frašku!“ vykřikl Daniel a teatrálně rozhodil rukama.

„Doktore, musím vám připomenout, že tu jde o slyšení před senátním podvýborem, který od vás očekává patřičný respekt. Všichni jsme tu rozumní a odpovědní lidé, snažíme se shromáždit co nejvíc objektivních informací a měli bychom si tedy vzájemně prokazovat úctu.“

„Je čím dál zřetelnější, že slyšení se koná v atmosféře předpojatosti.

Vy jste sem nepřišel, abyste získal objektivní informace o HTSR, jak pokrytecky tvrdíte.

Naopak zneužíváte téhle tribuny ke své předem připravené agitaci.“

„Rád bych vás upozornil,“ vlídně se usmál Ashley, „že podobná plamenná prohlášení a neuvážená obvinění nepůsobí v Kongresu nejlepším dojmem.

Tady nejste v žádné ukřičené televizní debatě, pane doktore.

Nemíním se však tvářit dotčeně a znovu vás ujišťuji, že veškeré vaše názory se dostanou do oficiálního zápisu. A teď snad můžeme pokračovat.

Jako objevitel HTSR patrně nedokážete hodnotit morální aspekty své metody zcela nezaujatě, ale přesto se vás na ně hodlám znovu zeptat. Jenom bych ještě podotkl, že je těžké nevšimnout si té nesmírně půvabné dámy, která sedí vedle vás. Je tu, aby vám byla nápomocna? Pokud ano, možná byste ji měl kvůli zápisu představit.“

„Doktorka Stephanie DAgostinová,“ nevrle vyštěkl Daniel. „Moje vědecká spolupracovnice.“

„Také se dvěma doktoráty?“ zajímal se Ashley.

„Pouze s jedním. Z přírodních věd,“ promluvila Stephanie do svého mikrofonu.

„A když už hovořím, pane předsedo, chci se připojit k názoru doktora Lowella. Nepoužila bych sice jeho poněkud podrážděných slov, nicméně sama se také nemohu zbavit pocitu, že slyšení probíhá v ovzduší určité zaujatosti. Frankensteinovské narážky v souvislosti s HTSR pokládám za krajně nevhodné, neboť hrají na pověrečné a podvědomé obavy neinformovaných lidí.“

„Jsem hluboce zklamán,“ okázale si povzdechl Ashley. „Vždycky jsem se domníval, že vy, absolventi vybraných škol z Břečťanové ligy, přímo milujete odkazy na nejrůznější literární skvosty, ale sotva to zkusím já, hned se podle vás snižuji k nepatřičným a laciným narážkám.

Kde je spravedlnost? A kromě toho si dobře pamatuji, jak nás kdysi na naší skromné baptistické koleji učili, že Frankenstein je mimo jiné varováním před morálními důsledky nekontrolovaného vědeckého materialismu.

Podle mého soudu jsou prostě v souvislosti s HTSR paralely k téhle knize zcela na místě.

Ale dost už o mistrovském díle Mary Shelleyové, koneckonců nepořádáme literární besídku, že?“

Ashley se chystal pokračovat dalšími duchaplnostmi, vtom se však za ním objevil Rob a zlehka se dotkl jeho ramene.

Ashley okamžitě zakryl dlaní mikrofon.

„Pane,“ zašeptal Rob Ashleymu do ucha. „Jakmile jsme se ráno dozvěděli, že doktor Lowell žádá, aby ho u svědeckého stolu mohla provázet doktorka DAgostinová, rychle jsme se pokusili něco o ní zjistit.

Vystudovala Harvardovu univerzitu. A vyrůstala v bostonském North Endu.“

„Má to nějaký význam?“ šeptem se zeptal Ashley.

Rob pokrčil rameny. „Třeba je to jen náhoda, ale moc bych se divil.

Obviněný investor z Lowellovy firmy, o kterém víme od FBI, je také DAgostino a také vyrostl v North Endu. Nejspíš půjde o příbuzné.“

„Ale, ale,“ poznamenal Ashley. „Opravdu zvláštní.“ Vzal si od Roba papír a položil ho vedle údajů o finanční situaci Danielovy společnosti.

Jen stěží potlačil spokojený úsměv.

Ashley sundal dlaň z mikrofonu. „Paní doktorko DAgostinová, nejste čirou náhodou příbuzná s Anthoným DAgostinem, bytem v Acorn Street číslo čtrnáct, Medford, Massachusetts?“

„Je to můj bratr.“

„A jedná se o téhož Anthonyho DAgostina, který čelí obvinění z organizovaného vyděračství?“

„Bohužel ano,“ hlesla Stephanie a sklouzla pohledem k nevěřícně zírajícímu Danielovi.

„Pane doktore,“ pokračoval Ashley, „bylo vám známo, že proti jednomu z vašich nejvýznamnějších investorů je vzneseno takové obvinění?“

„Ne, nebylo mi to známo,“ odpověděl Daniel. „Ostatně Anthony DAgostino zdaleka nepatří k našim nejvýznamnějším investorům.“

„Hmm, podle mne je několik set tisíc dolarů slušná hromada peněz,“ neodpustil si Ashley. „Ale nebudeme to rozmazávat. Doufám jen, že ten pán není vaším ředitelem.“

„Ne, ředitelem není.“

„To mi spadl kámen ze srdce. Jistě lze předpokládat, že obviněný vyděrač Anthony DAgostino není ani členem etické rady vaší firmy.“

V obecenstvu zašuměl potlačovaný smích.

„Opravdu není členem naší etické rady,“ potvrdil Daniel.

„Opět se mi ulevilo,“ usmál se Ashley. „A teď bychom se chvíli mohli věnovat přímo vaší firmě. Jak jsem pochopil, její jméno CURE má kromě běžného významu léčby či léčebné kúry ještě další, řekněme skrytý smysl.“

„Správně,“ povzdechl si Daniel, jako by chtěl dát najevo, že se začíná nudit. „Název CURE je odvozen ze slov Cellular Replacement Enterpřises.“

„Je mi líto, jestli vás náročné slyšení unavuje, pane doktore,“ s chutí zareagoval Ashley. „Ale pokusíme se vyřídit všechno co nejrychleji.

Nuže… jak jsem vyrozuměl, máte v úmyslu získat další finance prostřednictvím tak zvaného rizikového kapitálu, přičemž metoda HTSR by zůstala vaším hlavním intelektuálním vkladem.

Je vaším záměrem uvést posléze akcie na burzu formou první veřejné nabídky?“

„Ano,“ stručně odpověděl Daniel a znovu si téměř vyzývavě založil ruce na prsou.

„Teď něco mimo zápis,“ oznámil Ashley a otočil se vlevo. „Rád bych se ctihodného senátora za nádherný a slavný stát Montana zeptal, jestli podle jeho názoru bude Komisi pro burzy cenných papírů zajímat, že jeden z počátečních investorů společnosti, která usiluje o veřejnou obchodovatelnost svých akcií, je obviněn z organizovaného vyděračství.

Mluvím o morální stránce věci.

Mají se peníze, získané z vydírání, možná i prostituce a bůhvíjaké další trestné činnosti, prát pod záminkou, že napomáhají rozjezdu nové biotechnologie?“

„Něco takového by Komisi jistě velmi zajímalo,“ uvážlivě pronesl senátor z Montany.

„Totéž soudím i já,“ přikývl Ashley. Znovu se podíval do svých poznámek a pak se jeho pohled svezl dolů k Danielovi. „Pokud je mi známo, získávání dalších finančních prostředků vám komplikuje návrh zákona číslo 1103, jehož znění už schválila Sněmovna reprezentantů. Je to tak?“

Daniel mlčky přikývl.

„Takže trváte na změnách ve znění zákona?“

„Rozhodně ano.“

„Jak se zdá, vaše náklady jsou značně vysoké. Bez nových investorů byste nemohli pokračovat v práci a vaši společnost by čekal bankrot.“

„Přesně tak.“

„To je jistě nepříjemná perspektiva.“ Ashley se zatvářil soucitně.

„Nicméně vzhledem k účelu tohoto slyšení musím konstatovat, že objektivitu vašeho názoru na morální aspekty HTSR lze důvodně zpochybnit.

Nejbližší budoucnost vaší firmy koneckonců závisí právě na tom, jestli bude zákon číslo 1103 v Senátu schválen či nikoliv. Souhlasíte se mnou, pane doktore?“

„Nadále zůstávám pevně přesvědčen, že z morálního hlediska by bylo neodpustitelnou chybou přerušit vývoj metody HTSR, která umožní úspěšně léčit tisíce a tisíce trpících lidských bytostí.“

„Vaše stanovisko je zaznamenáno. Zároveň ovšem musím do protokolu uvést, že doktor Daniel Lowell se vyhnul odpovědi na položenou otázku.“

Ashley se rozhlédl vlevo a vpravo. „Nemám na svědka další otázky. Hodlá snad vznést dotaz některý z mých ctihodných kolegů?“

Žádný ze senátorů vznést dotaz nehodlal.

„Nuže,“ pokračoval Ashley, „senátní podvýbor pro zdravotní politiku děkuje doktoru Lowellovi a doktorce DAgostinové za to, že se laskavě zúčastnili dnešního slyšení. A nyní povoláváme našeho dalšího svědka, pana Harolda Mendese, zastupujícího sdružení Právo na život.“