Michael Crichton
překlad: Jiří Schindler

KMEN ANDROMEDA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

29 / Tři minuty

Opět se ozval houpavý zvuk sirény, ručičky hodin se rázem posunuly na číslici 12.00 a vteřinová ručička počala znovu odměřovat čas. Všechny stopky začaly svítit červeně a na ciferníku se objevila zelená čárka, která označovala, kdy má dojít k detonaci. A tichý hlas mechanicky opakoval: „Do atomového výbuchu zbývají tři minuty.“

„To je automatika,“ řekl klidně Stone. „Nukleární zařízení se zapne, když je patro zamořeno. Musíme tomu zabránit.“

Hall svíral v ruce klíček. „Nedá se někudy proniknout ke spínací skříňce?“

„V tomhle patře ne. Sektory jsou od sebe hermeticky odděleny.“

„Ale na jiných patrech jsou spínače?“

„Ano…“

„Jak se tam dostanu…“

„Nijak. Všechny běžné přístupy jsou odříznuty.“

„A co centrální šachta?“ Centrální šachta propojovala všechna poschodí.

Stone pokrčil rameny: „Zabezpečovací systém…“ Hall si vzpomněl na rozmluvu s Burtonem o zajištění ústřední šachty.

Teoreticky se mohli dostat přímo nahoru. Ve skutečnosti však tomu zabraňovala ligaminová čidla, umístěná po obvodu šachty. Byla původně určena k tomu, aby zabránila úniku laboratorních zvířat, jež by se nedopatřením dostala do šachty. Čidla uvolňovala ligamin, rozpustný derivát kurare, ve formě plynu. Byly tam rovněž instalovány pistole, jež vystřelovaly ligaminové šipky. Mechanicky hlas ohlásil: „Do autodestrukce zbývají dvě minuty a čtyřicet pět vteřin.“

Hall se vrátil do laboratoře a skleněnou stěnou si prohlížel vnitřní pracovní prostor. Za ním byla šachta.

Hall se zeptal: „Jakou mám naději?“

„Vůbec žádnou,“ řekl mu Stone,

Hall se sehnul a vlezl do plastikového oděvu. Počkal, až se za ním uzavře, pak vzal nůž a odřezal tunel, jímž do obleku vlezl. Dýchal čerstvý vzduch z ovzduší laboratoře, plný organismů Andromeda.

Nic se nestalo.

Stone ho pozoroval skleněnou stěnou. Hall viděl, jak pohybuje rty, ale nic neslyšel. Za okamžik zapojil reproduktor a Hall uslyšel, jak Stone říká „…nejlepší, jaký jsme mohli vymyslet.“

„Co?“

„Zabezpečovací systém.“

„Tak to vám děkuju,“ ulevil si Hall a postupoval ke gumovému těsnění. Byl to docela malý poklop, který ústil do ústřední šachty.

„Zbývá jen jedna naděje,“ řekl Stone, „dávky jsou poměrně nízké. Jsou vypočítány na desetikilogramové zvíře, jako je třeba opice, a vy vážíte jistě sedmdesát. Vydržíte dost velkou dávku, než…“

„Než přestanu dýchat,“ dodal Hall. Oběti kurare umírají zadušením, ochrnutím dýchacích svalů hrudníků a bránice. Hall si dobře uvědomoval, že to není zrovna nejpříjemnější způsob smrti.

„Držte mi palce,“ řekl.

„Do autodestrukce zbývají dvě minuty a třicet vteřin,“ oznámila Gladys Stevensová.

Hall bouchl do těsnění pěstí. Rozpadlo se na prach. Prolezl do šachty.

Bylo tu ticho. Sirény a poplachová světla byla daleko, ocitl se v kovově studeném prostoru znějícím dunivou ozvěnou.

Šachta byla asi deset metrů široká, s šedě natřenými stěnami. Vedlo jí potrubí a svazky kabelů. Na stěně byly příčky žebříku do hořeních pater.

„Vidím vás na svém monitoru,“ ozval se Stone. „Lezte po žebříku. Plyn vás zasáhne každou chvíli.“

Opět se ozval nezúčastněný hlas, tentokrát zas jiný: „Ústřední šachta byla zamořena,“ oznamoval, „personál údržby nechť okamžitě opustí zamořený prostor.“

„Lezte,“ pobízel Stone.

Hall se šplhal vzhůru. Když se ohlédl pod sebe do válcové šachty, spatřil bledé mráčky bílého dýmu, jak pokrývají dno.

„To je plyn,“ oznamoval Stone, „lezte dál.“

Hall rychle ručkoval vzhůru. Těžce oddychoval, částečně vypětím sil, částečně vzrušením.

„Čidla vás zachytila,“ řekl Stone temným hlasem.

Stone seděl v laboratoři v pátém patře a na počítači sledoval, jak fotobuňky zachytily kontury Hallova těla a sledují dráhu jeho pohybu vzhůru. Zdálo se mu, že Hall nemůže být víc zranitelný. Pohlédl na druhou obrazovku, na níž byly zachyceny ligaminové ejektory; otáčely se v nástěnných závěsech a zaměřovaly se na svůj cíl.

„Rychle, lezte!“

Na obrazovce kontrastoval obrys Hallova těla se sytě zeleným pozadím. Stone viděl, jak se nitkový kříž zaměřovače přesouvá na Hallovo tělo a zastavuje se na jeho šíji. Počítač byl totiž naprogramován tak, aby si vybral prokrvenou oblast těla; u většiny zvířat to byl spíše krk než záda.

Hall usilovně lezl a nemyslel na nic jiného než na vzdálenost, jež mu ještě zbývá, a na svou únavu. Cítil zvláštní únavu, zachvacující celé tělo, jako by lezl dlouhé hodiny. Poznal, že ho plyn už zasáhl.

Čidla vás zaměřila,“ oznamoval mu Stone, „ale zbývá vám už jen deset metrů.“

Hall se ohlédl a uviděl, že ho čidla našla. Cílila přímo na něj. Spustila a z hlavně se vyvalil drobný obláček namodralého dýmu. Zahvízdlo to, pak cosi těsně vedle něho udeřilo do zdi a spadlo dolů na dno šachty.

„Zatím vedle, jen lezte, lezte.“

Další šipka zasáhla zeď těsně vedle jeho krku. Snažil se lézt rychleji. Těsně nad sebou uviděl dveře s nápisem „4. PATRO“. Ano, Stone měl pravdu, bylo to méně než deset metrů. Třetí šipka, pak hned čtvrtá. A stále nebyl zasažen. Na chvilku ho to dokonce rozčililo: ty mizerné počítače nejsou k ničemu, nedovedou zasáhnout ani tak jednoduchý cíl –

Příští šipku už dostal do ramene. Zabolelo ho to. Napřed když se vbodla do svalu, a pak mnohem více, když se vstřikovala tekutina. Hall zaklel.

Stone to všechno viděl na svém monitoru. Obrazovka prostě signalizovala ZÁSAH a pak se znovu promítal celý záběr, který ukázal, jak šipka letí vzduchem a zasahuje Hallovo rameno. To celé se promítlo ještě dvakrát.

Ozval se hlas: „Do autodestrukce zbývají dvě minuty.“

„To byla malá dávka. Lezte,“ řekl Stone Hallovi.

Hall stále šplhal. Zdálo se mu, že váží dva metráky, ale šplhal a šplhal. Dotkl se dveří právě v okamžiku, kdy opět jedna šipka narazila na stěnu tentokrát těsně vedle jeho tváře.

„Fuj!“

„Honem, honem.“

Dveře měly uzávěr a kliku. Hall za ni vzal. V témže okamžiku se další šipka odrazila od stěny.

„To je ono, to je ono, ještě to stihnete!“ volal Stone.

„Zbývá devadesát vteřin do výbuchu,“ oznamoval hlas.

Klika povolila. Zasyčel vzduch a dveře se otevřely.

Vkročil dovnitř právě v chvíli, kdy mu jedna šipka zalila horkou bolestí celou nohu. Rázem si připadal o dalších padesát kilogramů těžší. Pomalu, ztěžka za sebou zavřel dvěře.

„Teď jste v komoře vzduchového uzávěru,“ řekl Stone, „vezměte za kliku u dalších dveří.“

Hall se sunul pomalu k dalším dveřím. Byly od něho vzdáleny několik dlouhých kilometrů a musel podniknout předlouhou cestu, aby urazil tu naprosto beznadějnou vzdálenost. Nohy měl z olova, lýtka z žuly. Byl ospalý a k smrti znavený; opatrně a s námahou posunoval jednu nohu za druhou.

„Do výbuchu zbývá šedesát vteřin.“

Čas rychle ubíhal. Nerozuměl tomu. Vždyť všechno kolem se odehrává tak rychle, a on je tak strašně pomalý.

Klika. Jako ve snu ji sevřel v prstech. Stiskl ji.

„Ten ligamin přemůžete. Musíte. Půjde to,“ říkal Stone. Na to, co bylo pak, si už Hall ani nevzpomíná. Ví, že vzal za kliku a otevřel dveře. Mátožně si uvědomil, že když se vpotácel do chodby, stála před ním nějaká dívka, bezpochyby laborantka. Dívala se na něj s očima vytřeštěnýma hrůzou. Nemotorně pokročil dopředu.

„Pomozte mi,“ vyhrkl.

Chvíli váhala a pak se vyděšeně rozběhla chodbou pryč. Nechápavě se za ní díval a pak upadl na zem. Na metr od něho se na stěně blyštěla kovová deska spínací přípojky.

„Do výbuchu zbývá čtyřicet pět vteřin,“ řekl hlas. Dostal vztek, protože to byl svádivý ženský hlas, dávno předem nahraný na pásek, a protože někdo už dávno předem plánoval tuto situaci a napsal sérii textů pro tato neúprosná oznámení jako scénář, podle něhož teď hrály počítače a všechny ty nablýskané laboratorní přístroje. Bylo to, jako by se naplňoval jeho osud, který někdo jiný předem naplánoval. A dostal vztek.

Teď už si ani neuvědomuje, jak se vůbec dokázal doplazit ten kousíček, který mu ještě zbýval. Není s to si ani vzpomenout, jak si dokázal kleknout, vsunout klíček do zámku. Dobře si pamatuje, jak klíčkem otočil a čekal, až se opět rozsvítí zelené světlo.

„Výbuch byl odvolán,“ oznámil hlas, jako kdyby se vůbec nic nebylo stalo.

Hall se vyčerpán zhroutil a kolem se rozhostila hluboká tma.