Václav Čtvrtek

O VÍLE AMÁLCE A ŽABCE MÁRINCE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jak jim posvítil měsíc

Žabák Josef seděl chvíli před večerem na louce a poslouchal, jak hrajou komáři.

Najednou přiběhne žabka Márinka s velikou starostí:

"Josefe, pojď honem domů. On tam někdo je a dělá v tůňce vlny."

Josef byl doma na sedm skoků. A uprostřed tůňky se někdo provaluje, až se voda kymácí od břehu k břehu.

"Já jsem vodní myšák Harýzek," povídá ten v tůňce a ježí pyšně vousy.

"A já jsem žabák Josef," řekl Josef.

"A já žabka Márinka," řekla Márinka.

"A já si v tůňce postavím byt a budu tu bydlet," řekl bez ptaní myšák Harýzek.

A začal si pod břehem stavět byt.

Josef s Márinkou seděli na zeleném polštářku z řasy a dívali se.

Jak Harýzek stavěl, tak stavěl. Hrabal jen jednou tlapkou, protože ta druhá byla líná. Vlezl do bytu a povídá:

"To je byt, co?"

A vtom Márince vyjelo:

"Vždyť je to docela obyčejná díra."

Harýzka jako by píchlo šídlo. Vyběhl z díry, udělal veliké vlny a křikl:

"Jestli se vám můj byt nelíbí, tak uvidíte!"

A odběhl tak zlostně, že se voda za ním vařila jako v hrnečku.

Josef s Márinkou sedí a čekají, co bude dál.

Za chvíli byl myšák Harýzek zpátky a nese v náručí něco kulatého.

"Co je to za kulatici?" pošeptala Márinka Josefovi.

Ale odpověděl jí rovnou Harýzek:

"To je cibule chebule. A já ji zasadím a vyrostou z ní záclonky, aby mi kdejaká kuňka nekoukala do bytu."

Zasadil cibuli chebuli a sám si vlezl do díry. Vyhlížel, kdy už se dá cibule do díla.

Cibule chebule se nejdřív usadila v bahně a pak poslala dolů kořen a nahoru list. A už to s ní šije. Žene list za listem a za chvíli je z nich záclonka před oknem Harýzkova děravého bytu.

Myšák Harýzek odstrčil záclonku tlapkou, vykoukl a povídá: "Nechcete taky takovou?"

"My jsme radši, když nám do bytu svítí sluníčko," řekla žabka Márinka.

A Harýzek, jak byl myšák vodní myšácká, se zle rozzlobil:

"Tak dobře. Když nechcete, dostanete takovou záclonu, že uvidíte!"

Zakymácel s cibulí, aby se pořádně vylekala. A ona pak začala pracovat jako divoká. Listy se z ní jen hrnou a nese se to nahoru k hladině. Za chvíli byla tůňka zatažená záclonou k neprohlédnutí. Je pod ní tma jako pod poklicí a Márinka si stěžuje:

"Teď tu, Josefe, klopýtneme o každý křemínek a každou chvíli zabloudíme."

Vylezli z tůňky, seděli v trávě a dívali se, jak si myšák Harýzek prorazil do záclony dírku. Vykukuje z ní, pyšně si kroutí vousky a vykřikuje:

"Teď jsem tu v tůňce pán!"

"Co si, Josefe, počneme?" řekla Márinka.

"Musíme sedět na louce až do zimy, než tu záclonu spálí mráz," řekl Josef.

Vtom vyšel měsíček. Dívá se z nebeské pavlače, co se to dole děje. A křikl silným stříbrným hlasem:

"To já tak nenechám!"

Seběhl dolů po stříbrném můstku a už je u tůňky.

Na Márinku s Josefem jen mírně mrkl stříbrným okem.

Pak stříbrně dýchl na tůňku. Udělal se mráz a záclona se sesypala ke dnu. Cibule chebule se scvrkla na švestičku. Tůňka je zas čistá jako očko.

Ale ten vodní myšák Harýzek vykukuje z díry pod břehem a křeše zubem:

"Já to tak taky nenechám. A vždycky vám, Josefe s Márinkou, měsíc neposvítí!"