Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA TŘETÍ

Bylo zimavé ráno a sychravě mokré. Zahlédl jsem tu mokrost lpět už hned na vnější straně svého okénka, jako by tam celou noc plakal nějaký skřítek a používal okenní tabulky místo kapesníku. Teď jsem viděl ulpívat mokrotu na holých keřích a sporé trávě jako nějaké hrubší pavučí; táhla se jíním od větévky k větévce a od stébla k stéblu. Lepkavé mokro se drželo na každičkém břevnu a na každé brance a mlha z blat byla tak hustá, že jsem dřevěnou šipku na kůlu, která lidem ukazovala směr k naší vesnici - směr, jímž se nikdy neřídili, protože k nám jaktěživo nikdo nechodil - vůbec neviděl, dokud jsem se neoctl až těsně pod ní. Když jsem k ní pak zdvihl oči, tu, jak z ní kapalo, připadala mému stísněnému svědomí jako přízrak, který mě zatracuje na galeje.

Jakmile jsem doběhl na volná blata, mlha ještě zhoustla, takže místo abych se já hnal proti všemu, všechno jako by se hnalo proti mně. To bylo pro provinilcovu mysl velmi nepříjemné. Stavidla, strouhy a hráze se na mne vrhaly z mlhy, jako by jasně a zřetelně křičely: "Kluk s ukradenou fašírkou! Zadržte ho!" Se stejnou náhlostí mě přepadal dobytek, poulil na mne oči a z nozder se mu kouřila slova: "Vida ho, zlodějíčka!" Jeden černý volek s bílou lysinou - v jehož vzhledu bylo pro mé pobouřené svědomí takřka cosi kněžského - na mne upíral oči tak vytrvale a komíhal svou nemotornou hlavou, když jsem běžel kolem, tak žalobně a káravě, že jsem na něho plačtivě vyhrkl: "Já nemohl jinak, prosím! Nevzal jsem to pro sebe!" Nato sklonil hlavu, odfrkl z chřípí oblak páry, vyhodil zadníma nohama, švihl oháňkou a zmizel.

Celou tu dobu jsem utíkal směrem k řece, ale jakkoli rychle jsem běžel, ne a ne si zahřát nohy; sychravé mokro k nim lnulo jako přikované asi stejně, jako přikované železo lnulo k noze člověka, za nímž jsem pospíchal. Cestu k baterii jsem znal celkem přesně, protože jsem tam byl jednou v neděli s Joem a Joe se tehdy posadil na staré dělo a řekl mi, až budu jeho právoplatným smluvním učněm, že si spolu užijeme nějaké legrace! Ale mlha mě zmátla a já nakonec poznal, že jsem zaběhl příliš daleko doprava, a proto jsem si musil hledat cestu zpátky podél toku řeky po pásu sypkých kamenů táhnoucím se nad bahnem a nad kůly, které vytyčovaly nejvyšší dosah přílivu. A jak jsem se s největším spěchem vracel, přešel jsem strouhu, o které jsem věděl, že je docela blízko u baterie, a jen jsem se vydrápal po náspu za strouhou, spatřil jsem před sebou sedět hledaného. Seděl zády ke mně a s rukama založenýma na prsou přepadával dopředu, zemdlený ospalostí.

Napadlo mě, že bude mít větší radost, překvapím-li ho se snídaní tak neočekávaně, a proto jsem dál postupoval zvlášť tiše, a konečně jsem mu poklepal na rameno. Rázem vyskočil - ale nebyl to můj muž, nýbrž někdo jiný!

A přesto měl ten muž na sobě také hrubý režný oblek a silné železo na noze a byl chromý a promrzlý a chraptěl a ve všem všudy byl navlas stejný jako ten druhý (...)

(......)