Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ

Uběhlo několik týdnů, aniž přinesly nějakou změnu. Čekali jsme na Wemmicka, ale ten o sobě nedával vědět. Kdybych ho neznal odjinud než z Malé Britské a kdybych se nikdy netěšil výsadě být s ním v Hradě v přátelsky důvěrném poměru, byl bych o něm možná pochyboval; ale protože jsem ho už tolik poznal, nezapochyboval jsem ani na okamžik.

Moje majetkové poměry začaly nabývat chmurné tvářnosti a nejeden věřitel ode mne naléhavě žádal zaplacení. I sám jsem už začal pociťovat nedostatek peněz (mám na mysli hotovost v kapse) a odpomáhal jsem tomu proměňováním některých snadno postradatelných kousků klenotů v peníze. Ale nezvratně jsem se rozhodl, že by to byl bezcitný podvod, kdybych při stávající rozhárané nejistotě svých myšlenek a záměrů bral od svého příznivce ještě další částky. Poslal jsem mu proto po Herbertovi zpátky jeho netknutou tobolku, aby ji opatřoval sám, a měl jsem jakýsi pocit uspokojení - ačkoli stěží vím, byl-li to pocit falešný nebo upřímný - že jsem od chvíle, kdy se mi projevil, nijak nevyužil jeho velkodušnosti.

Jak čas míjel, čím dál tíživěji na mne doléhalo tušení, že Estella je vdaná. Ze strachu, aby se mi to nepotvrdilo, ačkoli jsem o tom byl téměř přesvědčený, jsem se vyhýbal čtení novin a Herberta (jemuž jsem se svěřil s okolnostmi našeho posledního rozhovoru) jsem poprosil, aby se mnou o ní nikdy nemluvil. Jak mohu vědět, proč jsem si tak úzkostlivě ochraňoval ten poslední ubohý cárek roucha naděje, rozervaného a daného větrům v plen? Proč jste se vy, kdo toho čtete, minutého roku, minulého měsíce, minulého týdne dopustili nikoli nepodobné nedůslednosti také?

Byl to žalostný život, co jsem tehdy žil, a jeho vrcholná úzkost, která se tyčila nad všechny ostatní úzkosti jako velehora nad pohořím, mi vůbec nescházela z očí. Ale přesto žádná nová příčina ke strachu nevyvstávala. Ač jsem jak chtěl vyskakoval z postele znovu a znovu v náhlém děsu, že ho vypátrali,ač jsem jak chtěl seděl a s hrůzou stražil uši po krocích Herbertova večerního návratu, nejsou-li snad chvatnější než jindy a okřídlené zlou novinou, přes to všechno i přes mnohem víc dalších podobných rysů šel život svým koloběhem dál. Odsouzen k nečinnosti a ke stavu ustavičného neklidu a napětí, projížděl jsem se se svou loďkou po řece a čekal jsem, čekal a čekal, jak netrpělivěji jsem dovedl.

V některých stadiích odlivu se stávalo, že když jsem odvesloval na dolní řeku, nezvládl jsem pak již silný proud, který vířil mezi oblouky a pilíři starého Londýnského mostu, a nedostal jsem se zpátky; tehdy jsem nechával loďku u jedné rampy poblíž celnice, odkud mi ji později vytáhli k tempelským schůdkům. Takové počínání mi nebylo vůbec proti mysli, protože napomáhalo k tomu, abychom já i moje loďka byli pro tamější lidi od vody všednějším zjevem. Z této nepatrné nahodilosti vyplynula dvě setkání, o kterých musím nyní povědět.

Jedno odpoledne, ke sklonku února, jsem za (...)

(......)