Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ OSMÁ

K druhému ze dvou setkání, o nichž jsem učinil zmínku v předešlé kapitole, došlo asi týden po první příhodě. Opět jsem nechal loďku u rampy pod Londýnským mostem; tentokrát bylo odpoledne, o hodinu dříve; a v nerozhodnosti, kde bych měl obědvat, jsem se zatoulal od řeky až na Cheapside a toulal jsem se po ní bez cíle, jistě nejnesoustředěnější člověk v celém tom rušném davu, když tu jsem na rameni pocítil velkou ruku kohosi, kdo mě dostihl.

Byla to ruka pana Jaggerse a vzápětí se do mne zavěsil

"Protože jdeme stejným směrem, Pipe, můžeme jít spolu. Kam máte namířeno?"

"Do Templu, myslím," řekl jsem.

"Vy nevíte?" podivil se pan Jaggers.

"No," opáčil jsem potěšený, že aspoň pro jednou na něj v tom křížovém výslechu vyzrazuji, "ne, nevím, protože jsem se ještě nerozhodl."

"Chystáte se večeřet, že?" zeptal se pan Jaggers. "Nemáte nic proti tomu, abyste tohle připustil, doufám?"

"Ne," odvětil jsem, "nemám nic proti tomu, připustit tohle."

"A jste volný, že?"

"Rovněž se nezdráhám přiznat, že jsem volný."

"Pak tedy pojďte," pravil pan Jaggers, "a povečeřte se mnou."

Už jsem se chystal omluvit, když vtom dodal: "Přijde Wemmick." Změnil jsem tedy mluvu v přijetí - těch několik málo slov, která jsem již vyřkl, vyhovovalo jako začátek pro obojí - a šli jsme tedy po Cheapside dál a odbočili k Malé Britské, zatímco ve výkladních skříních blýskavě vyskakovala světla a pouliční lampáři, kteří uprostřed nejrušnějšího podvečerního shonu stěží nacházeli dost místa pro svůj žebřík, šplhali nahoru a dolů a pobíhali sem a tam a otvírali na houstnoucí mlze víc červených očí, než kolik bílých očí otevřela moje věžička s nočním knůtkem na strašidelné stěně v Lázních.

V pisárně v Malé Britské se odehrálo obvyklé psaní dopisů, mytí rukou, zhášení svíček a zamykání nedobytné poklady, jež pravidelně uzavíralo pracovní den. Jak jsem tak stál u páně Jaggerova krbu a lelkoval a plameny ohně vyšlehovaly a zas opadávaly, obě busty na polici v jejich světle vypadaly, jako by si se mnou hrály na nějakou ďábelskou jukanou; a dvojici sprostých tlustých pisárenských svíček, které kalně svítily panu Jaggersovi, jak v koutě psal, zdobily špinavé slzavé krápníčky jakoby na paměť zástupu pověšených klientů.

Všichni tři jsme odjeli společně drožkou do Gerrard Street, a jakmile jsme tam dorazili, hned se podávala večeře. Ačkoli by mě ani nenapadlo učinit na tom místě byť jen sebevzdálenější narážku - třebas pouze pohledem - na Wemmickovy walworthské názory, přesto bych nic nenamítal proti tomu, tu a tam se přátelsky střetnout s jeho pohledem. Ale nešlo to udělat. Kdykoli zdvihl oči od stolu, upřel je na pana Jaggerse a byl vůči mně tak suchý a zdrželivý, jako by existovali dva Wemmickové, dvojčata, a tenhle byl ten nepravý.

"Poslal jste ten lístek od slečny Havishamové panu Pipovi, Wemmicku?" zeptal se pan Jaggers krátce po tom, kdy jsme začali jíst.

"N, pane," (...)

(......)