Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Strčil jsem si lístek slečny Havishamové do kapsy, aby mi mohl posloužit jako omluvný průkaz pro to, že se tak brzy zase objevuji v Satisu, kdyby ji snad její rozmarnost svedla, aby projevila jakékoli překvapení nad mým příchodem, a nazítří jsem se tam opět rozjel dostavníkem. Vystoupil jsem však u hostince Na půl cestě, nasnídal jsem se tam a zbývající vzdálenost jsem urazil pěšky; snažil jsem se totiž dostat se do města bez povšimnutí po osamělých cestách a potom je stejným způsobem zase opustit.

Nejlepší světlo dne už bylo pryč, když jsem kráčel tichými uličkami za Hlavní třídou, oživenými jen ozvěnou. Zřícené kouty, kde staří mnichové kdysi dávno měli refektáře a zahrady a kde tlusté zdi nyní musely podpírat skromné kůlničky a stáje, byly téměř stejně tiché jako ti staří mnichové ve svých hrobech. Jak jsem pospíchal, aby mě nikdo nezpozoroval, zvonková hra na katedrále mi pojednou připadala smutnější a vzdálenější, než jak mi zněla kdy předtím, a stejně i dunění starých varhan mi doléhalo k sluchu jako pohřební hudba. A kavky, které obletovaly šedou věž a houpaly se na vysokých holých stromech převorské zahrady, jako by na mne volaly, že se celá ta končina změnila a že Estella je pryč a odešla odtamtud navždy.

Postarší žena, kterou jsem viděl již dříve jako jednu ze služebných, jež bydlily v domě přistavěném dodatečně za zadním dvorkem, mi otevřela branku. Uvnitř v tmavé chodbě, stejně jako kdysi, stála rozžehnutá svíčka a já si ji vzal a sám jsem vystoupil po schodišti. Slečna Havishamová nebyla ve svém budoáru, ale ve větším pokoji přes chodbičku nad schody. Když jsem několikrát marně klepal, pootevřel jsem dveře, nahlédl jsem dovnitř a spatřil jsem ji, jak sedí v rozedraném křesle na dlážkách krbu těsně před zapopeleným ohněm a zadumaně ho pozoruje.

Jak jsem často dělával již dříve, i tentokrát jsem vešel a opřel se o starou krbovou římsu na místě, kde mě mohla vidět, až zdvihne oči. Z jejího vzezření čišela tak propastná osamělost, že by mě byla pohnula k soucitu, i kdyby mi svévolně zasadila hlubší ránu, než z jaké jsem ji mohl vinit. Jak jsem tak stál a litoval ji a uvažoval, jak jsem se během času i já stál účastníkem ztroskotaných osudů toho domu, spočinuly její oči na mně. Vytřeštila je a tichým hlasem pronesla: "Je to skutečnost?"

"To jsem já, Pip. Pan Jaggers mi včera dal váš lístek a já bez meškání přijel."

"Děkuju ti, děkuju ti."

Když jsem si ke krbu přinesl jinou z těch rozedraných židlí a posadil se, zpozoroval jsem v její tváři nový výraz - jako by se mě bála.

"Chtěla bych," pravila, "prohovořit tu věc, kterou jsi mi nadhodil, když jsi tady byl posledně, a ukázat ti, že nejsem celá z kamene. ale ty teď možná už nikdy nemůžeš uvěřit, že v mém srdci je také něco lidského, co?"

Když jsem ji několika slovy ujistil o opaku, natáhla ke mně svou třaslavou pravičku, jako kdyby se mě chtěla dotknout; stáhla ji však zase (...)

(......)