Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA PADESÁTÁ

V noci mi dvakrát nebo třikrát převázali ruce a ráno pak ještě jednou. Levou ruku jsem měl silně popálenou až po loket a trochu lehčeji až k rameni; bylo to velmi bolestivé, ale plameny se již tím směrem daly a já byl vděčný, že to není horší. Pravou ruku jsem neměl popálenou tak zle, abych nemohl hýbat prsty. Měl jsem ji samozřejmě také ovázanou, ale mnohem méně nepohodlně než levou ruku a paži; tu jsem měl v pásce, a kabát jsem proto mohl nosit jen jako pláštěnku, přehozený volně přes ramena a zapnutý u krku. Oheň mi opálil i vlasy, ale hlavu ani obličej mi nezasáhl.

Když Herbert zajel do Hammersmithu a promluvil s otcem, vrátil se hned ke mně a celý den věnoval na to, aby o mne v našem bytě pečoval. Byl ošetřovatelem k pohledání laskavým a v udaných hodinách mi snimal obvazy a namáčel je v chladivém roztoku, který měl stále nachystaný, a zase mi je přikládal s trpělivou něžností, za niž jsem mu byl hluboce vděčný.

Zpočátku, jak jsem tak ležel v klidu na pohovce, jsem shledával trýznivě obtížným, ba mohu říci nemožným, setřást dojem z té záře plamenů, z jejich prudkosti a hukotu a z toho pronikavého zápachu spáleniny. Jestliže jsem si na minutku zdříml, probudil mě křik slečny Havishamové a její úprk proti mně s celým tím vysokým sloupcem ohně nad hlavou. Proti této duševní trýzni bylo mnohem horší bojovat než proti kterékoli tělesné bolesti, jakou jsem trpěl, a když to Herbert viděl, namáhal se, seč byl, aby zabavil mou pozornost.

žádný z nás se nezmínil o loďce, ale oba jsme na ni mysleli. Jasně to prozrazovala opatrnost, s níž jsme se tomu námětu vyhýbali, jakož i naše dohoda - beze slov - učinit z vyhojení mých rukou, abych je mohl opět používat, otázku tolika a tolika hodin, a nikoli tolika a tolika týdnů.

První mou otázkou, když jsem uviděl Herberta, samozřejmě bylo, je-li dole na řece všechno v pořádku. Poněvadž odpověděl kladně a s naprostou důvěrou a veselostí, nepokračovali jsme už v hovoru o tom předmětu dřív, než se den začal sklánět. Ale pak, když mi Herbert vyměňoval obvazy spíš už ve světle ohně než ve světle zvenčí, se k němu vrátil úplně živelně.

"Včera večer, Haendle, jsem dobré dvě hodiny seděl s Provisem."

"Kde byla Klára?"

"Holčička drahá!" řekl Herbert. "Ta běhala kvůli Brundibárovi celý večer nahoru a dolů. Věčně klepal do podlahy, jen mu zmizela z očí. Ale pochybuju, že by mohl ještě dlouho vydržet. Toho rumu a pepře - a pepře a rumu - já bych myslel, že s tím klepáním a lokáním má už skorem doklepáno."

"A pak se vezmete, Herberte?"

"Jak jinak se můžu o to drahé dítě postarat? - Natáhněte si hezky ruku tady na ten lenoch pohovky, drahý kamaráde, a já si sednu tuhle a sundám vám obvaz tak polehoučku, že ani nebudete vědět a bude dole. Mluvil jsemo Provisovi. Víte, Haendle, že to s ním jde k lepšímu?"

"Říkal jsem vám přece, když jsem ho naposled viděl, že podle mého nějak pokrotl."

"Ano, říkal. A je to také (...)

(......)