Arthur Conan Doyle
překlad: Eva Kondrysová

Z ARCHÍVU SHERLOCKA HOLMESE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Šplhající muž

Pan Sherlock Holmes vždy zastával názor, že bych měl zveřejnit pozoruhodná fakta o případu profesora Presburyho už proto, aby se jednou provždy učinila přítrž všem odsouzeníhodným zvěstem, které někdy před dvaceti lety vyvolaly takové pobouření na univerzitě a dolehly i do učených společnosti londýnských. Naskytly se však jisté překážky a pravda o těchto mimořádných událostech zůstávala pohřbena v plechové krabici, která obsahuje tolik písemností týkajících se dobrodružství přítelových. Nyní jsme konečně získali svolení seznámit veřejnost s fakty jednoho z posledních případů, jimiž se Holmes zabýval, než odešel na odpočinek. I nyní však jest nám dbáti zdrženlivosti a taktu, máme-li zpřístupnit tu záležitost veřejnosti.

 

Jednoho nedělního večera počátkem roku 1903 jsem dostal od Holmese zprávu jako vždy lakonickou:

 

Přijďte neprodleně, pokud se Vám to hodí – pokud ne, přijďte rovněž.

S.H.

 

V oněch pozdějších letech se mezi námi ustálil zvláštní vztah. Holmes měl své zvyky, nečetné, avšak hluboce zakořeněné, a já jsem se stal jedním z nich. Byl jsem nepostradatelný jako jeho housle, řezaný tabák, stará černá lulka, odborné příručky a ty další, méně chvályhodné jeho záliby. Šlo-li o případ vyžadující činorodou práci, kdy potřeboval druha, na jehož nervy se mohl poměrně spolehnout, byla moje úloha zřejmá. Rád přemýšlel nahlas v mé přítomnosti. Sotva se dalo říci, že jeho promluvy jsou určeny mně – mnohé by byl mohl stejně dobře pronášet třeba k své posteli – jelikož si však utvořil takový zvyk, pomáhalo mu v jistém smyslu, že jsem naslouchal a přerušoval ho poznámkami a dotazy. Pokud ho určitá metodická pomalost mého myšlení dráždila, pak v něm to podráždění pouze podněcovalo jeho vlastní vyšlehující intuici a dojmy, že vzplály tím bystřeji a živěji. Takovouto nenáročnou úlohu jsem zastával v našem společenství.

Když jsem přibyl do domu na Baker Street, zastal jsem ho, jak se choulí s koleny u brady ve svém oblíbeném křesle: pokuřoval z dýmky a vraštil zamyšleně čelo. Bylo zřejmé, že uvízl v tenatech nějakého zapeklitého problému. Máchnutím paže ukázal na mé staré křeslo, avšak nijak jinak nedal najevo, že si uvědomuje mou přítomnost. Až po další půlhodině se náhle vytrhl ze zasnění a s obvyklým potutelným úsměvem mne přivítal v mém někdejším domově.

„Jistě mi prominete, že jsem se v myšlenkách na chvíli zatoulal, milý Watsone,“ řekl. „Během posledních čtyřiadvaceti hodin jsem byl seznámen s jistými pozoruhodnými fakty, a ty ve mně opět vyvolaly úvahy obecnějšího rázu. Zaobírám se vážně myšlenkou napsat krátkou monografii o využití psů v detektivní práci.“

„Ale to už přece bylo důkladně zpracováno, Holmesi,“ řekl jsem. „Dogy – policejní psi –“

„Ne, to ne, Watsone. Tato stránka věci je ovšem obecně známá. Ale existuje ještě jiná, a mnohem složitější. Vzpomenete si snad na ten případ, který jste po svém senzacechtivém způsobu spojil s případem domu U měděných buků, kdy jsem na základě pozorování duševních (...)

(......)