Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.
OTEC A SYN.

Pan Noirtier, neboť byl to skutečně on, jenž právě vstoupil, sledoval sluhu očima, dokud se za ním nezavřely dveře. Pak, obávaje se nepochybně, aby v předpokoji neposlouchal, šel je za ním opět otevříti: opatření to nebylo zbytečné a rychlost, s jakou občan Germain se vzdaloval, dokazovala, že nebyl prost hříchu, který přivodil zhoubu našich prarodičů. Pan Noirtier obtěžoval se sám zavříti dveře předpokoje, vrátil se, zavřel i ložnici, zastrčil závory a pak šel podati ruku Villefortovi, který sledoval každý jeho pohyb s údivem, z něhož se ještě nevzpamatoval.

„Nuže, drahý Gérarde,“ pravil mladému muži, pohlížeje na něho s úsměvem, jehož výraz dal by se dosti nesnadno definovati, „víš, že nevypadáš okouzlen mým příchodem?“

„Naopak, otče,“ pravil Villefort, „jsem velmi šťasten, ale nenadál jsem se naprosto vaší návštěvy, která mne poněkud zmátla.“

„Můj drahý příteli,“ odtušil pan Noirtier, usedaje, „zdá se mi, že bych vám mohl říci totéž. Jakže! Oznamujete mi své zasnoubení v Marseilli 28. února a 3. března jste v Paříži?“

„Jsem-li zde, otče,“ pravil Gérard, přistupuje k panu Noirtierovi, „nenaříkejte si na to, neboť přijel jsem k vůli vám a tato cesta vás snad zachrání.“

„Ach, skutečně?“ pravil pan Noirtier, natahuje se pohodlně v křesle, v němž seděl. „Skutečně? Vypravujte mi to, pane soudče, musí to býti velice zajímavé.“

„Otče, slyšel jste o jistém bonapartistickém klubu, scházejícím se v ulici Saint-Jacques?“

„Číslo 53? Ano, jsem jeho místopředsedou.“

„Otče, vaše chladnokrevnost mne děsí.“

„Prosím tě, můj drahý! Kdo byl vypovězen příslušníky Hory, kdo prchl z Paříže, skryt ve fůře sena, a byl pronásledován po bordeauxských pláních Robespierrovými špicly, zvykne lecčemu. Pokračuj tedy. Nuže, co se tedy stalo v tom klubu v ulici Saint-Jacques?“

„Stalo se, že tam byl pozván generál Quesnel a že generál Quesnel, vyšedší v devět hodin večer ze svého bytu, byl třetího dne nalezen v Seině.“

„A kdo vám vyprávěl ten krásný příběh?“

„Sám král, pane.“

„Nuže, já,“ pokračoval Noirtier, „v odměnu za váš příběh sdělím vám novinu.“

„Otče, myslím, že již vím, co mi chcete říci.“

„Ach, vy víte o přistání Jeho Veličenstva císaře?“

„Ticho, otče, prosím vás především z ohledu na vás a pak i z ohledu na sebe. Ano, znal jsem tu zprávu, ba znal jsem ji dříve než vy, neboť tři dny uháním tryskem z Marseille do Paříže, zoufaje si, že nemohu mrštiti o dvě stě mil napřed myšlenku, jež zžírá mi mozek.“

„Před třemi dny? Šílíte? Před třemi dny císař ještě nepřistál.“

„Ať, znal jsem jeho plán.“

„A jak to?“

„Z dopisu, který byl vám určen z ostrova Elby.“

„Mně?“

„Vám, a který jsem zachytil v poslově tobolce. Kdyby ten list byl padl do jiných rukou, byl byste, otče, v tuto chvíli možná zastřelen.“

Villefortův otec dal se do smíchu.

„Nu, nu, zdá se, že Restaurace naučila se od císařství rychlému vyřizování záležitostí… Zastřelen! Můj drahý, jak máte naspěch! A kde je ten list? Znám vás příliš dobře, abych se obával, že (...)

(......)