Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.
VĚZEŇ ZUŘIVÝ A VĚZEŇ ŠÍLENÝ.

Asi rok po návratu Ludvíka XVIII. navštívil pan generální inspektor vězení.

Dantes slyšel ve své kobce ohlas všech těch příprav, které nahoře působily veliký hluk, ale zde dole byly by pouhým nepostřehnutelným zvukem pro každé jiné ucho než vězňovo, zvyklé v hrobovém tichu naslouchat, jak pavouk tká svá vlákna, a počítat pravidelný pád kapky, jež potřebuje plnou hodinu, než utvoří se na stropě kobky.

Uhodl, že u živých děje se cosi nezvyklého; žil již tak dlouho v hrobě, že mohl se právem považovati za mrtvého.

Inspektor skutečně navštěvoval po řadě všecky pokoje, cely, kobky. Někteří vězňové byli tázáni; byli to ti, jichž mírnost, nebo tupost doporučovala je laskavosti správy; inspektor tázal se jich, jakou mají stravu, a nemají-li nějakého přání.

Odpověděli jednohlasně, že strava je odporná a že by si přáli být propuštěni.

Tu se jich inspektor tázal, nechtějí-li mu snad ještě něco sdělit.

Zavrtěli hlavou; co jiného by mohl žádat vězeň než svobodu?

Inspektor obrátil se s úsměvem ke guvernérovi:

„Nevím, proč nás posílají na tyto zbytečné obchůzky. Kdo vidí jednoho vězně, vidí jich sta; kdo slyší jednoho, slyší jich tisíc – je to stále totéž: špatně krmeni a nevinni. Máte tu ještě nějaké?“

„Ano, máme ještě nebezpečné nebo šílené vězně, kteří jsou zavřeni v kobkách.“

„Nu,“ prohodil inspektor s výrazem veliké únavy, „dodělejme to tedy až do konce; pojďme dolů do kobek.“

„Pošleme aspoň ještě pro dva muže,“ pravil guvernér; „vězňové dopustí se často z omrzelosti života a jen proto, aby byli odsouzeni k smrti, zbytečného zločinu. Mohl byste se státi obětí takového skutku.“

„Učiňte tedy opatření,“ nařídil inspektor.

Bylo tedy posláno pro dva vojáky a na to sestupovali po tak zapáchajících, plesnivých, odporných schodech, že pouhá cesta takovým místem nepříjemně se dotýkala zraku, čichu i dechu najednou.

„Ach,“ zvolal inspektor, zastaviv se v polovině schodů, „kdo tady může být umístěn?“

„Jeden velmi nebezpečný spiklenec, který nám byl zvlášť označen jako člověk všeho schopný.“

„Je sám?“

„Ovšemže.“

„Jak dlouho tu je?“

„Asi rok.“

„Byl zavřen do kobky hned jak se sem dostal?“

„Ne, pane, až teprve když chtěl zabít žalářníka, nesoucího mu pokrm.“

„On chtěl zabít žalářníka?“

„Ano, pane, právě toho, který nám svítí; viďte, Antoníne?“ obrátil se guvernér k žalářníkovi.

„Chtěl mne zabít,“ odpověděl tázaný.

„Skutečně? Což je to blázen?“

„Ještě horší,“ odvětil žalářník, „je to ďábel.“

„Má se na něho vésti stížnost?“ tázal se inspektor guvernéra.

„Bylo by to zbytečno, pane, je již tak dost potrestán. Ostatně není teď už dalek šílenství a podle zkušenosti, kterou nabýváme pozorováním, dá se souditi, že dříve ještě než za rok zblázní se úplně.“

„Nu, bude to pro něho líp,“ soudil inspektor; „jakmile bude úplně šíleným, bude méně trpěti.“

Inspektor byl, jak vidíme, velice lidumilný pán, hodný filantropického úřadu, jejž zastával.

„Máte pravdu, pane,“ přisvědčil guvernér, „vaše poznámka (...)

(......)