Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.
ČÍSLO 34 A ČÍSLO 27.

Dantes prošel všemi stupni utrpení, jež podstupují vězňové, zapomenutí v žaláři.

Začal hrdostí, jež je výsledkem naděje a vědomí nevinnosti. Pak jal se pochybovati o své nevinně, což nemálo opravňovalo guvernérovy dohady o duševní poruše; konečně spadl s výše své pýchy a prosil – ne ještě Boha, ale lidi; Bůh je poslední útočiště. Nešťastník, jenž měl by se nejprve obrátiti k Všemohoucímu, začne v něho doufati, teprve když všecky ostatní naděje jsou vyčerpány.

Dantes tedy prosil, aby ho vyvedli z tohoto žaláře a vsadili do jiného, byť i temnějšího a hlubšího. Změna i nevýhodná byla přece jen změnou a poskytla by Dantesovi několikadenní rozptýlení. Prosil, aby mu byla povolena procházka, vzduch, knihy, nástroje. Nebylo mu dopřáno ničeho, ale to nevadilo, prosil stále. Zvykl si mluviti na nového žalářníka, ačkoli tento byl pokud možno ještě mlčenlivější než bývalý. Ale mluviti k člověku, třeba němému, i to bylo zábavou, Dantes mluvil, aby slyšel zvuk vlastního hlasu: zkoušel mluviti o samotě, ale to ho děsilo.

V dobách, když býval na svobodě, Dantes často s hrůzou si představoval trestnice plné tuláků, lupičů, vrahů, z jejichž odporné veselosti vznikají bezuzdné nevázanosti a děsivá přátelství. Došlo to s ním tak daleko, že přál si býti vržen do některé z těch děr, aby viděl jiné tváře, než tvář necitelného žalářníka, který nechtěl mluviti. Toužil po galejích, s jejich potupným šatem, koulí u nohy a vypáleným znamením na rameni. Galejníci byli aspoň ve společnosti svých bližních, dýchali vzduch, viděli oblohu; galejníci byli velmi šťastni.

Jednoho dne prosil snažně žalářníka, aby požádal o společníka pro něho, o jakéhokoli společníka, byť to byl i onen šílený abbé, o kterém slyšel. Pod sebe tvrdším žalářníkovým povrchem zůstane vždycky kousek člověka. Ačkoli jeho tvář ničeho neprozradila, žalářník často z hloubi srdce litoval nešťastného mladíka, jemuž vězení bylo tak krutým; přednesl žádost čísla 34 guvernérovi. Ten však, opatrný jako politik, viděl v tom, že Dantes chce vzbouřiti vězně, zesnovati nějaké spiknutí, zjednati si přátelskou podporu v pokusu o útěk – i zamítl žádost.

Dantes vyčerpal všecky možnosti lidského přispění. Jak jsme již pravili a jak se to musilo státi, obrátil se pak k Bohu.

Všecky zbožné myšlenky, rozptýlené po světě, které ubozí sehnutí osudem sbírají jako klasy, přišly osvěžiti jeho ducha. Vzpomněl si na modlitby, jimž naučila ho matka, a našel v nich druhdy neznámý smysl. Neboť člověku šťastnému modlitba zůstává jednotvárnou směsí až do chvíle, kdy bol objasní nešťastnému vznešenou mluvu, pomocí které hovoří s Bohem. Modlil se tedy ne horlivě, ale náruživě. Modle se hlasitě, neděsil se již svých slov. Ocital se v jakémsi vytržení. Viděl Boha zářiti při každém proneseném slově; všecky skutky svého nepatrného, ztraceného života přičítal vůli mocného Boha, bral si z nich přiklad, ukládal si úkoly a na konec každé modlitby vsunul zištné přání, jež lidé mnohem častěji pronášejí (...)

(......)