Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III
KATALÁNCI.

Asi sto kroků od místa, kde oba přátelé, pátrajíce zrakem i sluchem po okolí, popíjeli perlivého vína z La Malguy, rozkládala se za holým, sluncem a mistralem ošlehaným návrším vesnice Katalánců.

Jednoho dne odrazila od Španělska tajemná kolonie a přistála na ostrohu, kde je podnes. Přišla, nikdo nevěděl odkud, a mluvila neznámým jazykem. Jeden z náčelníků, jenž rozuměl provencálsky, požádal na obecním úřadě v Marseilli, aby ponechán jim byl ten holý, vyprahlý chobot, na nějž, jako antičtí plavci, vytáhli své lodi. Žádosti jejich bylo vyhověno, a tři měsíce nato rozkládala se kolem dvanácti či patnácti lodí, po nichž připlavili se tito námořní cikáni, malá vesnička.

Tato polo maurská a polo španělská vesnička, vystavěná bizarním a malebným způsobem, je táž, kterou vidíme dnes, obydlenou potomky oněch lidí, mluvícími jazykem svých otců. Od tří nebo čtyř století zůstali stále věrni tomu malému chobotu, na nějž se spustili, podobni hejnu mořských ptáků, nemísíce se v ničem s obyvatelstvem marseillským, ženíce a vdávajíce se mezi sebou a zachovávajíce mravy i kroj své matky vlasti, jako zachovali její jazyk.

Naši čtenáři musí se s námi dáti jedinou ulicí této vesničky a vejíti s námi do jednoho z těch domů, jimž slunce zevně dodalo oné krásné barvy zvadlého listí, vlastní venkovským stavbám, a vrstva žluté hlinky uvnitř onoho bílého odstínu, který je jedinou ozdobou španělských posadas.

Krásná mladá dívka vlasů černých jako eben a sametových gazelích očí stála opřena o stěnu a mnula ve svých štíhlých prstech antického tvaru nevinný snítek vřesu, s něhož otrhávala kvítky a jehož lupínky pokrývaly již půdu. Její paže, obnažené až k lokti, její snědé paže, které vsak zdály se modelovány podle paží Venuše Arelatské, chvěly se jakousi horečnou netrpělivostí a její štíhlá, kulatá noha tepala zemi, takže bylo lze zahlédnouti čistý, hrdý a smělý tvar jejího lýtka, uvězněného v červenou bavlněnou punčochu s šedými a modrými klínky.

Tři kroky od ní, opíraje se loktem o starý, červotočivý nábytek a kolébaje se na židli, seděl velký, dvaceti– až dvaadvacetiletý hoch, jenž upíral na ni, pohled, ve kterém zápasil neklid se zármutkem. Jeho oči se ptaly, ale pevný, upřený zrak mladé dívky ovládal jejího společníka.

„Nu, Mercedes,“ pravil mladý muž, „nastanou, velikonoce, a to je právě vhodná doba ke svatbě. Odpovězte mi!“

„Odpověděla jsem vám stokrát, Fernande, a jste zajisté svým vlastním nepřítelem, že se mne znovu ptáte!“

„Nuže, opakujte to znovu, prosím vás o to, opakujte to ještě, abych tomu konečně uvěřil. Řekněte mi po sté, že odmítáte mou lásku, již schvalovala vaše matka; vyslovte zřetelně, že si hrajete s mým štěstím, že můj život a má smrt nejsou vám ničím. Ach, můj Bože, můj Bože! Deset let sníti, že se stanu vaším mužem, Mercedes, a pak ztratiti tu naději, která byla jediným cílem mého života!“

„Nejsem to však já, která vás kdy podporovala v té naději, Fernande,“ odpověděla Mercedes; „nemůžete mi vytknouti, že (...)

(......)