Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.
ÚKLADY.

Danglars sledoval očima Edmonda a Mercedes, dokud oba milenci nezmizeli za rohem Svatomikulášské pevnosti; obrátiv se pak, viděl, že Fernand, bled a chvěje se, sklesl zpět na židli, zatím co Caderousse blábolil slova pijácké písně.

„Nu, drahý pane,“ pravil Danglars Fernandovi, „zdá se mi, že tu svatbu všichni rádi nevidí!“

„Zoufám si pro ni,“ odtušil Fernand.

„Vy jste tedy miloval Mercedes?“

„Zbožňoval jsem ji!“

„Již dávno?“

„Od té doby, co se známe; miloval jsem ji vždycky.“

„A vy si tu rvete vlasy, místo abyste hledal nějaký prostředek? Věru, nemyslil jsem si, že lidé vašeho národa takto jednají!“

„Co mám dělati?“ tázal se Fernand.

„Což já vím? Týká se to mne? Zdá se mi, že nejsem to já, který je zamilován do slečny Mercedes, ale vy. Hledejte, praví evangelium, a naleznete.“

„Našel jsem již.“

„Co?“

„Chtěl jsem zabodnouti muže, ale žena mi řekla, že se zavraždí, potká-li jejího snoubence neštěstí.“

„Eh, to se říká, ale nedělá se to.“

„Neznáte Mercedes, pane, jakmile pohrozila, provedla by to.“

„Hlupáku!“ zamumlal Danglars. „Ať se zabije nebo ne, co mi je do toho, jen když Dantes nebude kapitánem.“

„A prve než by zemřela Mercedes,“ dodal Fernand tónem nezvratného přesvědčení, „zemřel bych já sám.“

„To je láska!“ pravil Caderousse hlasem stále opilejším. „To je láska, nebo tomu nerozumím!“

„Podívejte,“ pravil Danglars, „zdáte se mi hodným hochem a chtěl bych vás – ať mne čert vezme! – zbaviti toho zármutku. Ale…“

„Ano,“ přisvědčil Caderousse, „podívejte.“

„Můj drahý,“ odvětil mu Danglars, „jsi na tři čtvrti opilý; dopij láhev a budeš opitý nadobro. Pij a nepleť se do toho; co my děláme: na to, co my děláme, musí mít člověk jasnou hlavu.“

„Já opilý?“ pravil Caderousse. „Vida, vida! Já vypiju ještě čtyři tvé láhve, které nejsou větší než lahvičky kolínské vody! Otče Pamfile, víno!“

A aby připojil k návrhu doklad, Caderousse zaklepal sklenicí o stůl.

„Pravil jste tedy, pane?“ ujal se slova Fernand, čekající lačně na pokračování nedokončené věty.

„Co jsem to povídal? Nepamatuji se již. Ten opilec Caderousse přetrhl mi pásmo myšlenek.“

„Třeba opilec, chceš-li; tím hůř pro ty, kteří se bojí vína. Je viděti, že mají nějakou špatnou myšlenku, a bojí se, aby ji víno nevyzradilo.“

A Caderousse dal se do zpěvu posledních dvou veršů písně, v té době velice oblíbené:

 

„Všichni špatní pijí vodu,

 toť dokázáno potopou.“

 

„Pravil jste, pane,“ navázal opět Fernand, „že byste mne chtěl zbaviti toho zármutku, ale… dodal jste.“

„Ano, ale… dodal jsem. Abyste byl zbaven toho zármutku, stačí, nepojme-li Dantes za choť tu, kterou milujete. A zdá se mi, že může velmi snadno sejíti se svatby, aniž by Dantes zemřel.“

„Jedině smrt je rozloučí,“ pravil Fernand.

„Vy uvažujete jako plž, příteli,“ prohodil Caderousse, „a tadyhle Danglars, který je chytrý, pálený jako Řek, vám dokáže, že nemáte pravdu. Dokaž, Danglarsi; zaručil jsem se za tebe. Řekni mu, že není třeba, aby Dantes umíral; ostatně by to bylo mrzuté, (...)

(......)