Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.
NÁMĚSTEK STÁTNÍHO NÁVLADNÍHO.

V ulici du Grand-Cours, proti kašně Medus, ve starém domě aristokratické architektury, jaké stavěl Puget, konala se téhož dne a v tutéž hodinu také zásnubní hostina.

Avšak účastníci této druhé scény nepocházeli z lidu, nebyli to námořníci a vojáci, nýbrž náleželi přední marseillské společnosti. Byli to bývalí úředníci, kteří zřekli se svých úřadů za vlády usurpátorovy; staří důstojníci, kteří, opustivše naše pluky, přešli k armádě prince z Condé; mladí mužové, vychovaní svou rodinou – ještě nedosti uklidněnou vzhledem k jejich osudu, přes čtyři či pět zaplacených náhradníků ve vojsku – vychovaní v nenávisti k onomu muži, z něhož pět let vyhnanství mělo učiniti mučedníka a patnáct let restaurace boha.

Hosté seděli u stolu a rozmluva byla v proudu; rozmluva, planoucí všemi vášněmi, na jihu tím hroznějšími, prudšími a zuřivějšími, že zášť náboženská pomáhá od pěti set let zášti politické.

Císař, král ostrova Elby, panující nad národem, čítajícím pět až šest tisíc duší, když byl předtím vládl nad částí světa a slyšel od sto dvaceti milionů poddaných volati desíti různými jazyky: Ať žije Napoleon! byl zde pokládán za muže pro Francii i trůn navždy ztraceného. Úředníci prozrazovali jeho hrubé politické omyly; důstojníci mluvili o Moskvě a Lipsku; ženy o rozvodu s Josefinou. Tomuto royalistickému světu, radujícímu se a triumfujícímu ne nad pádem člověka, ale nad zničením principu, zdálo se, že probouzí se z trapného snu a že nový život mu začíná.

Povstal stařec, vyznamenaný křížem svatého Ludvíka, a vyzval hosty, aby připili na zdraví krále Ludvíka XVIII.; byl to markýz de Saint-Méran.

Tento přípitek, připomínající hartwelského vystěhovalce i mírumilovného krále Francie, vzbudil velmi hlučný ohlas; poháry se zvedly po anglickém způsobu, ženy odepjaly své kytice a posely jimi stůl. Bylo to nadšení téměř poetické.

„Býti zde,“ pravila markýza de Saint-Méran, žena suchého oka, tenkých rtů, aristokratického chování a přes svých padesát let ještě elegantní, „zajisté by uznali všichni ti revolucionáři, kteří nás vyhnali a které my klidně nechali jsme kouti pikle v našich starých zámcích, jež za hrůzovlády koupili za kus chleba: uznali by, že skutečná oddanost byla na naší straně, ježto my připjali jsme se k hroutící se monarchii, kdežto oni naopak pozdravovali vycházející slunce a bohatli, zatím co my přicházeli jsme o všecko jmění; uznali by, že náš král byl nám skutečně Ludvíkem Milovaným, kdežto jejich usurpátor byl vždycky jen Napoleonem zlořečeným. Není-li pravda, Villeforte?“

„Pravila jste, paní markýzo?… Promiňte, nezúčastnil jsem se hovoru.“

„Ach, nechte děti, markýzo,“ prohodil stařec, pronesší přípitek; „děti se chtějí vzíti a mají si samozřejmě jiného co povídati než o politice.“

„Prosím vás za odpuštění, matko,“ pravila mladá krásná dívka plavých vlasů a sametových očí, vlhkého perleťového lesku. „Vracím vám pana de Villefort, kterého jsem se na okamžik zmocnila. Pane de Villefort, (...)

(......)