Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 2
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV.
KARNEVAL V ŘÍMĚ.

Když se Franz vzpamatoval, viděl Alberta, pijícího vodu, které, jak jeho bledost prozrazovala, měl velice potřebí, a hraběte, jenž oblékal již svůj šaškovský kostým. Pohlédl mechanicky na náměstí: vše zmizelo, lešení, katové, oběti. Zůstal pouze hlučící, čilý, veselý lid; zvon na hoře Citorio, jenž zaznívá jen při úmrtí papežů a zahájení mascheraty, hlasitě vyzváněl.

„Oh,“ pravil hraběti, „co se to stalo?“

„Nic, naprosto nic, jak vidíte,“ odvětil hrabě. „Karneval je jen zahájen, oblékejme se tedy rychle.“

„Vskutku,“ odtušil na to Franz, „z celé té strašlivé scény zbývá jen stopa snu.“

„To proto, že to také nic jiného není, než sen, těžký sen, jejž jste měl.“

„Ano, já, ale co odsouzený?“

„I pro něho je to sen; jenže on spí dále, kdežto vy jste se probudil. Kdo může říci, který z vás obou je na tom líp?“

„Ale Peppino?“ tázal se Franz. „Co se s ním stalo?“

„Peppino je rozumný hoch, jenž nemá ani za mák ješitnosti a jenž proti obyčeji lidí, kteří jsou zuřiví, nestará-li se nikdo o ně, byl přešťasten, vida, že všeobecná pozornost upjata je na jeho druha. Využitkoval tedy té nepozornosti, vklouzl do zástupu a zmizel, ani nepoděkovav dobrým kněžím, kteří ho doprovázeli. Člověk je rozhodně velmi nevděčný a velmi sobecký živočich… Ale oblékejte se; hleďte, pan de Morcerf dává vám příklad.“

Albert skutečně navlékal hedvábné nohavice přes své černé kalhoty a lakové botky.

„Nuže, Alberte,“ tázal se Franz, „jste skutečně v rozmaru, provádět hlouposti? Nu, odpovězte upřímně.“

„Ne,“ odvětil vicomte, „ale jsem nyní skutečně rád, že jsem takovou věc viděl, a chápu, co říkal pan hrabě, že totiž, mohl-li člověk jednou tomu přivyknout, je to to jediné divadlo, které ještě rozechvěje.“

„Nehledě k tomu, že jedině v takovém okamžiku lze konati studia povah,“ pravil hrabě; „na prvním stupni popraviště smrt strhne člověku masku, kterou nosil po celý život a pravá tvář se objeví. Andréova nebyla krásná na pohled; to se musí uznat… Šeredný padouch!… Oblékejme se, pánové, oblékejme se!“

Bylo by bývalo směšno, kdyby Franz se byl dal pobízet a nenásledoval příkladu svých dvou soudruhů. Oblékl tedy svůj úbor a nasadil masku, která zajisté nebyla bledší, než jeho tvář.

Ukončivše toilettu, sešli dolů. Kočár, plný konfettů a kytiček čekal u dveří.

Připojili se k řadě vozů.

Je těžko představit si prudčí protiklad než ten, jenž se právě udál. Místo chmurného, mlčenlivého divadla smrti skýtalo náměstí del Popolo vzhled hlučné, bláznivé orgie. Spousta masek vycházela, ženouc se se všech stran, vybíhajíc ze dveří, slézajíc z oken. Ze všech ulic sjížděly se kočáry, plné pierotů, harlekýnů, domin, markýzů, Zatibeřanů, groteskních figur, rytířů, sedláků; vše to křičelo, gestikulovalo, házelo vajíčka plná mouky, konfetty, svazečky květin, útočíc těmito střelami i veselými slovy na přátele i cizince, známé i neznámé, aniž kdo měl právo hněvati se proto, aniž kdo přijímal to jinak než se smíchem.

Franz a Albert byli jako dva lidé, (...)

(......)