Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 2
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.
LA MAZZOLATA.

„Pánové,“ pravil hrabě de Monte Cristo, vstupuje, „omluvte mne laskavě, že jsem se dal předejít, ale kdybych se k vám byl dostavil časněji, byl bych se obával, že dopouštím se indiskretnosti. Ostatně jste mi oznámili, že přijdete, podřídil jsem se tedy vaším disposicím.“

„Franz a já, pane hrabě, musíme vám vy slovit tisíceré díky,“ pravil Albert; „pomohl jste nám skutečně z velikých nesnází a právě jsme si vymýšleli nejfantastičtější vehikly, když došlo nás vaše laskavé pozvání.“

„Ach, můj Bože, pánové,“ odvětil hrabě, kyna oběma mladíkům, aby se posadili na divan, „nechal-li jsem vás tak dlouho v tísni, stalo se to jen vinou toho hloupého Pastriniho! Ani slovem se mi nezmínil o vašich nesnázích, mně, jenž jsa zde sám a sám, hledal jsem jen příležitost, seznámit se se svými sousedy. Jakmile jsem se dověděl, že bych vám mohl v něčem prospěti, viděli jste, s jakou horlivostí chopil jsem se příležitosti složit vám svou poklonu.“

Oba mladí mužové se uklonili. Franz nemohl ještě pronésti ani jediného slova; neustanovil se ještě na ničem a ježto hrabě nijak nejevil vůli poznati ho, ani přání být jím poznán, Franz nevěděl, má-li nějakým slovem učiniti narážku na minulost, nebo ponechat budoucnosti, aby mu přinesla nové důkazy. Jsa kromě toho jist, že byl to skutečně hrabě, jenž byl předešlého dne v lóži, nemohl tak určitě tvrdit, že byl to on, jejž dva dny před tím viděl v Kolosseu; rozhodl se tedy, že nechá věcem volný průběh, aniž učiní hraběti nějaké přímé sdělení. Ostatně měl nad ním jistou převahu; byl pánem jeho tajemství, kdežto hrabě naopak nemohl nijak účinkovati na Franze, který neměl čeho skrývati.

Přes to však se rozhodl zavést hovor na jistý bod, jenž mohl prozatím vždycky vnést nějaké světlo do různých pochybností.

„Pane hrabě,“ pravil, „nabídl jste nám místa ve svém kočáře a ve svých oknech v paláci Rospoli; nemohl byste nám nyní říci, jak bychom si mohli opatřit jakékoli posto, jak se v Itálii říká, na náměstí del Popolo?“

„Ach ano, pravda,“ prohodil hrabě poněkud roztržitě, pohlížeje na Morcerfa s nepřetržitou pozorností; „není na náměstí del Popolo něco jako poprava?“

„Ano,“ přisvědčil Franz, vida, že hrabě míří sám od sebe, kam ho chtěl zavésti.

„Počkejte, počkejte, řekl jsem tuším včera svému intendantu, aby se o to postaral. Snad vám budu moci prokázat i tu malou úsluhu.“

Vztáhl ruku ke šňůře zvonku a zatáhl jí třikrát.

„Přemýšlel jste někdy,“ pravil Franzovi, „o využitkování času a o možnosti zjednodušit přecházení sluhů? Já o tom uvažoval: zazvoním-li jednou, platí to pro mého komorníka; dvakrát pro maitre ď hotel; třikrát pro intendanta. Tím způsobem neztratím ani minuty, ani slova. Hle, zde je náš muž.“

Vešel muž asi čtyřiceti pěti až padesáti let, jenž, jak se Franzovi zdálo, podobal se jako vejce vejci podloudníku, který uvedl ho do jeskyně, jenž však nezdál se ho ani v nejmenším poznati. Franz viděl, že tu byl dán určitý rozkaz.

„Pane Bertuccio,“ pravil hrabě, „snažil jste se, (...)

(......)