Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 3
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.
RODINA MORRELOVA.

Hrabě dojel v několika minutách do ulice Meslay číslo 7.

Dům byl bílý a smavý s dvorem v popředí, v němž dva malé záhony obsahovaly dosti krásné květiny.

Ve vrátném, jenž otevřel mu mřížová vrata, hrabě poznal starého Koklese. Ježto však ten měl, jak se pamatujeme, jen jedno oko, a ježto to oko od devíti let ještě značně zesláblo, Kokles hraběte nepoznal.

Aby kočáry mohly zastavit před vchodem, musily objet a vyhnout se malému vodotrysku, tryskajícímu z kamenné, lasturami vykládané nádržky, kterážto nádhera vzbudila mnoho závisti v celé čtvrti a způsobila, že dům byl nazýván Malým Versaillesem .

Nemusíme ani podotýkati, že v nádržce proháněla se spousta červených a žlutých rybek.

Dům měl nad přízemím, kde byly kuchyně a sklepy, ještě dvě plná poschodí a podstřeší. Mladí lidé koupili jej i s vedlejšími budovami, jež sestávaly z ohromného atelieru, dvou pavilonů v pozadí zahrady a ze zahrady samotné. Emmanuelovu pohledu neušla malá spekulace, kynoucí z tohoto rozdělení; ponechal si dům, polovinu zahrady a natáhl čáru, to jest dal vystavět zeď mezi svým domem a pavilony, které pronajal i s atelierem a s příslušnou částí zahrady; takže byl ubytován za dosti skrovný peníz a při tom byl tak oddělen, jako nejnepřístupnější majitel soukromého domu na faubsurgu Saint-Germain.

Jídelna byla dubová, salon z mahagonu a modrého sametu, ložnice z citrónového dřeva a zeleného damašku; kromě toho byla ještě pracovna Emmanuelova, jenž nepracoval, a hudební salon Juliin, která nebyla hudebnicí.

Celé druhé poschodí bylo určeno pro Maximiliena; bylo to přesné opakování sestřina bytu, jen jídelna byla změněna v kulečníkový sál, kam vodil své přátele.

Dohlížel sám na krmení svého koně a kouřil doutník u vchodu zahrady, když kočár hraběte stanul u vrat.

Kokles, jak jsme pravili otevřel dveře, a Baptistin, seskočiv s kozlíku, se tázal, jsou-li pán a paní Herbaultovi a pan Maximilien Morrel doma pro hraběte de Monte Cristo.

„Pro hraběte de Monte Cristo!“ zvolal Morrel, odhodiv doutník a vyběhnuv hosti vstříc. „To si myslím, že jsme pro něho doma! Ach, díky, tisíceré díky, pane hrabě, že jste nezapomněl na svůj slib!“

A mladý důstojník tak srdečně stiskl hraběti ruku, že ten nemohl se mýlit v upřímnosti toho projevu a viděl, že byl očekáván s netrpělivostí a uvítán s nadšením.

„Pojďte, pojďte, uvedu vás,“ pravil Maximilien; „muž jako vy nesmí být ohlášen sluhou; moje sestra je v zahradě, ulamuje zvadlé růže; švakr čte svoje dvoje noviny, La Presse a Les Débats, šest kroků od ní, neboť všude, kde je paní Herbaultová, můžete se jen rozhlédnout na čtyři metry, a najdete Emmanuela a naopak, jak se říká na Polytechnice.“

Při zvuku kroků zvedla hlavu mladá žena asi dvaceti až dvacetipěti let, oděná hedvábným županem a otrhávající s neobyčejnou péčí hnědý růžový keř.

Tou ženou byla naše malá Julie, stavší se — podle proroctví zástupce domu Thomson a French — paní Herbaultovou.

Vykřikla, spatřivši cizince. Maximilien dal se (...)

(......)