Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 3
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVIII.
ANDREA CAVALCANTI.

Hrabě de Monte Cristo vstoupil do vedlejší komnaty, již Baptistin označil jménem modrého salonu a kde očekával ho mladý muž nenuceného chování a dosti elegantního zevnějšku. Před půl hodinou vysadil ho námezdný kočár před vrata hotelu a Baptistin poznal jej beze všech obtíží. Byl to bez odporu onen veliký, mladý muž s plavými vlasy, rusými vousy a černýma očima, jehož růžově nadechnutá pleť a oslnivě bílá kůže mu byly hrabětem označeny.

Když hrabě vkročil do salonu, byl mladík nedbale rozložen na pohovce a roztržitě si poklepával na nohu bambusovou hůlkou se zlatým knoflíkem.

Spatřiv Monte Crista, rychle vstal.

„Pan hrabě de Monte Cristo?“ pravil.

„Ano, pane,“ odtušil hrabě. „A já tuším mám čest mluvit s panem vicomtem Andreou Cavalcantim?“

„Vicomte Andrea Cavalcanti,“ opakoval mladý muž, doprovázeje svá slova nenucenou poklonou.

„Máte se, tuším, prokázat nějakým listem,“ pravil Monte Cristo.

„Nezmínil jsem se o něm jen pro podpis, který se mi zdál podivným.“

„Simbad námořník, není-li pravda?“

„Tak jest. Ježto však jsem nikdy žádného Simbada námořníka nikde nepoznal, kromě v Tisíci a jedné noci…“

„Nuže, je to jeden z jeho potomků, můj přítel, velmi bohatý Angličan, více než originelní, takřka abnormální, jehož pravé jméno je lord Wilmore.“

„Ach, tím se mi všecko vysvětluje,“ pravil Andrea. „Pak je vše v pořádku. Je to týž Angličan, kterého jsem poznal… v… ano, velmi dobře…! Pane hrabě, jsem vám k službám.“

„Je-li to, co mám čest od vás slyšeti, pravdivé,“ odvětil hrabě s úsměvem, „doufám, že podáte mi laskavě nějaké bližší zprávy o sobě a své rodině.“

„S radostí, pane hrabě,“ odvětil mladý muž s obratností, jež svědčila o jeho dobré paměti. „Jsem, jak jste sám řekl, vicomte Andrea Cavalcanti, syn majora Bartolomea Cavalcantiho, potomka Cavalcantiů, zapsaných ve florentské zlaté knize. Naše rodina, ačkoli stále ještě velmi bohatá, neboť můj otec má půl milionu důchodu, byla stižená mnohými ranami a já sám, pane, byl jsem u věku pěti či šesti let unesen nevěrným vychovatelem, takže jsem po celých patnáct let nespatřil svého rodného otce. Od doby, kdy dospěl jsem k rozumu, kdy stal jsem se volným a vlastním svým pánem, stále ho hledám, ale marně. Konečně mi tento list vašeho přítele Simbada oznamuje, že je v Paříži, a dává mi právo obrátit se na vás se žádostí o zprávu o něm.“

„Vše, co mi vyprávíte, pane, je velmi zajímavé,“ pravil hrabě, pohlížeje se zlověstnou spokojeností na tu půvabnou tvář, mající ráz krásy zlého anděla, „a učinil jste velmi dobře, že jste se ve všem řídil doporučením mého přítele Simbada, neboť váš otec je skutečně zde a hledá vás.“

Od svého příchodu do salonu nespustil hrabě s jinocha očí; obdivoval bezpečnost jeho pohledu a jistotu jeho hlasu. Avšak při těch tak přirozených slovech: „Váš otec je skutečně zde a hledá vás,“ mladý Andrea vyskočil a zvolal:

„Můj otec! Můj otec zde?“

„Ovšem,“ přisvědčil Monte Cristo, „váš otec, major Bartolomeo Cavalcanti.“

Výraz (...)

(......)