Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 3
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.
KRVAVÝ DÉŠŤ.

Klenotník vstoupiv, vrhl kolem sebe zpytavý pohled. Ale nic nezdálo se budit v něm podezření, neměl-li ho již, nic nezdálo se ho potvrzovat, měl-li je.

Caderousse stále držel bankovky i zlato oběma rukama. Karkonta usmívala se na hosta, co nejpříjemněji mohla.

„Ach,“ poznamenal klenotník, „zdá se, že jste se báli, že počet není správný, neboť přepočítávali jste svůj poklad po mém odchodu.“

„Oh ne,“ odtušil Caderousse, „ale stali jsme se jeho majiteli tak neočekávaným způsobem, že tomu nemůžeme věřit, a nemáme-li hmotný důkaz před očima, zdá se nám, že to je sen.“

Klenotník se usmál.

„Máte tu nějaké cestující?“ tázal se.

„Ne,“ odvětil Caderousse, „my nedáváme noclehu; jsme příliš blízko města, nikdo se tu nezastaví.“

„Budu vás tedy strašně obtěžovat.“

„Nás obtěžovat, vy, drahý pane?“ pravila Karkonta laskavě. „Ani v nejmenším, přisahám vám.“

„Nu, kam mne tedy uložíte?“

„Do hořejšího pokoje.“

„Ale není to váš vlastní pokoj?“

„Oh, nevadí, máme druhou postel tu ve vedlejší místnosti.“

Caderousse s údivem pohlédl na ženu. Klenotník popěvoval si písničku, zahřívaje si záda o otep, kterou Karkonta v krbu zažehla, aby se host při ní osušil.

Během té doby přinesla na roh stolu, kam prostřela ubrousek, chudé zbytky oběda, k nimž přidala dvě nebo tři čerstvá vajíčka.

Caderousse pak znovu zavřel bankovky do tobolky, zlato do váčku a všecko do skříně. Procházel se po délce i šířce chmurně zamyšlen a občas zvedl hlavu, aby pohlédl na klenotníka, z něhož, jak stál před ohništěm, se kouřilo, a jenž, osušiv se na jedné straně, obrátil se na druhou.

„Tak,“ pravila Karkonta, stavíc láhev vína na stůl, „chcete-li večeřet, vše je připraveno.“

„A vy?“ tázal se Joannes.

„Já nebudu večeřet,“ odvětil Caderousse.

„My jsme pozdě obědvali,“ spěchala poznamenat Karkonta.

„Budu tedy večeřet sám?“ tázal se klenotník.

„Posloužíme vám,“ odpověděla Karkonta s horlivostí, která nebyla jí vlastní ani vůči platícím hostům.

Caderousse vrhl k ní občas pohled, rychlý jako blesk.

Bouře pokračovala.

„Slyšíte, slyšíte?“ upozorňovala Karkonta. „Učinil jste věru dobře, že jste se vrátil.“

„To však nepřekáží, abych nevydal se znovu na cestu, utiší-li se vichr během večeře,“ pravil klenotník.

„Je to mistral,“ řekl Caderousse, potřásaje hlavou; „ten vydrží až do zítřka.“

A povzdechl.

„Nu,“ prohodil klenotník, usedaje ke stolu, „tím hůře pro ty, kteří jsou na cestě.“

„Ano,“ přisvědčila Karkonta, „budou mít zlou noc.“

Klenotník jal se večeřet a Karkonta prokazovala mu stále drobné úsluhy pozorné hostitelky. Ona, obyčejně tak nepřívětivá a vrtošivá, stala se vzorem úslužnosti a zdvořilosti. Kdyby ji byl klenotník znal dříve, byla by ho tak veliká změna jistě překvapila a vzbudila v něm nějaké podezření. Caderousse pak nepřenesl ani slova, chodil stále po světnici a jak se zdálo, váhal i jen pohlédnout na svého hosta.

Když klenotník povečeřel, Caderousse sám šel otevřít dveře.

„Myslím, že se bouře utišuje,“ pravil.

V té chvíli (...)

(......)