Gerald Durrell
překlad: Emanuela Tilschová

O MÉ RODINĚ A JINÉ ZVÍŘENĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá
Narcisově žlutá vila

Naše nová vila byla ohromná, vysoká, čtvercová rezidence v benátském slohu, se zdmi barvy vybledlé narcisové žluti, se zelenými okenicemi a rezavě červenou střechou. Stála na kopci s vyhlídkou na moře a kolem ní byly zpustlé olivové háje a tiché sady citroníků a pomerančovníků. Celek obklopovalo ovzduší melancholie velkého stáří; dům s popraskaným, drolivým zdivem, rozlehlé pokoje plné ozvěny, verandy vyskoko vystlané nánosem loňského spadaného listí a všechno tak hustě obrostlé břečťanem a psím vínem, že v nižších pokojích vládlo ustavičně zelené příšeří; obezděná, nízko položená zahrada lemovala z jedné strany dům, její ručně tepaná vrata měla rezavé puchýře, rostly tam růže, sasanky a kakosty, všechno přerůstající přes zaplevelené cestičky, a prorostlé větve nepěstěných oranžovníků vzácných, které plodí mandarínky, byly tak hustě zabalené do změti květin, že vůně tu byla téměř dusivá; za zahradou byly ovocné sady tak nehybně klidné a zmlklé, že nebylo slyšet nic jiného než bzukot včel a občasné zaharašení ptáků v listí. Dům i půda pomalu propadaly zkáze. Ležely zapomenuté na úbočí kopce nad třpytivým mořem a tmavou podmílanou albánskou vrchovinou.

Člověku připadalo, jako by vila i krajina snily v polospánku, jako by omámené nějakým narkotikem ležely v jarním slunci, jako by se dávaly napospas mechu, houštinám kapradí a shlukům droboučkých mochomůrek.

To se rozumí, že to opět Spiros našel to panské sídlo a zorganizoval i naše přestěhování s minimálním shonem a s maximální zdatností. Do tří dnů od chvíle, kdy jsme poprvé vilu uviděli, vláčely se dlouhé dřevěné káry v prašném procesí po cestách, vysoko naložené našimi svršky, a čtvrtý den jsme se tam usadili.

Na kraji panství byl malý domek obývaný zahradníkem a jeho ženou, obstarožním, poněkud zchátralým párkem, který jako by podléhal zkáze současně s panstvím. Mužovou povinností bylo plnit cisterny, česat ovoce, lisovat olivy, a jednou za rok být těžce popíchaný včelami při vybírání medu ze sedmnácti úlů, které vřely životem pod citroníky. Ve chvíli nepředloženého nadšení si máti najala zahradníkovu ženu, aby nám vypomáhala s prací ve vile. Jmenovala se Lugaretsia a byly to osoba hubená a zádumčivá. Vlasy se jí věčně vysmekávaly z opevnění vlásenek a hřebínků, kterými si je připínala na hlavě. Byla krajně citlivý, jak máti brzy poznala, a sebeslabší kritika její práce, třeba nanejvýš taktně vyjádřená, vehnala potoky slzí do jejích hnědých očí v takovém návalu zármutku, že nás to přivádělo do rozpaků. Byla to podívaná tak srdceryvná, že se máti velmi brzy vzdala a přestala ji kritizovat vůbec.

Existovalo jen jedno v životě Lugaretsiině, co mohlo vyvolat úsměv na jejím smutném obličeji, co mohlo dodat lesku jejím očím křepeláka, a to byl hovor o jejích neduzích. Kde většina lidí si pěstuje hypochondrii jen jako koníčka, Lugaretsia změnila tu svoji v celodenní zaneprázdnění. Když jsme se nastěhovali do vily, právě ji trápil žaludek. Denními zprávami o stavu svého žaludku zahajovala ranní roznášení čaje. Chodila s podnosy z pokoje do pokoje a každému z nás podala co nejpodrobnější vylíčení svého nočního boje s bolestí v útrobách. Přímo mistrovsky ovládala umění názorného popisu, sténala, lapala po dechu, kroutila se křečovitou bolestí, mašírovala dupavě po pokojích a vykreslovala nám tak realisticky své utrpení, že už ze sympatie nás najednou žaludek rozbolel také.

"To nemůžeš s tou ženskou něco udělat, máti?" zeptal se jednou ráno Larry potom, kdy Lugaretsia prodělala se žaludkem obzvlášť škaredou noc.

"Co s ní podle tebe můžu dělat?" odpověděla. "Dala jsem jí trochu zažívací sody."

"To pravděpodobně zavinilo tu její špatnou noc."

"Já jsem přesvědčená, že nesprávně jí," řekla Margo. "Pravděpodobně potřebuje dobrou dietu, to je ono!"

"Tomu jejímu žaludku neprospěje nic slabšího než bajonet," poznamenal Larry kousavě, "a já to mohu posoudit... za poslední týden jsem se trapně důvěrně obeznámil s každým sebemenším zákrutem celého jejího vnitřního ústrojí."

"Já vím, je s tím trochu protivná," poznamenala máti, "ale koneckonců ta ubožačka zřejmě trpí."

"Nesmysl," usoudil Leslie, "vychutnává každou minutu. Jako Larry, když mu něco je."

"Dobře, ale stejně to s ní už musíme vydržet, tady v místě neseženeme na pomoci nikoho jiného," namítala chvatně máti. "Až přijde Theodor, poprosím ho, aby ji prohlédl."

"Je-li pravda všechno, co mi povídala dnes ráno," poznamenal k tomu Larry, "budeš mu muset opatřit dláto a hornickou lampu."

"Larry, nebuď nechutný," okřikla máti přísně syna.

Krátce potom přišla úleva, Lugaretsiin žaludek se umoudřil, ale skoro hned nato jí vypověděly službu nohy; belhala se žalostně po domě s hlasitým a častým úpěním. Larry se vyjádřil, že si máti nezjednala pomocnici, ale vympýra, a navrhl, že by jí měli koupit kouli a řetěz. Dodal důrazně, že to by nás alespoň upozornilo, když přichází, a ponechalo nám to čas k útěku. Lugaretsia si totiž vzala do zvyku připlížit se k člověku zezadu a začít mu neočekávaně a nahlas sténat do ucha. Po jednom takovém výjevu, kdy si Lugaretsia zula střevíce v jídelně, aby nám ukázala přesně, které prsty ji bolí, Larry začal snídat ve své ložnici.

Ale kromě Lugaretsiiných neduhů měl dům ještě jiné háčky. Nábytek - pronajali jsme si vilu s veškerým zařízením - byla fantastická sbírka viktoriánských pozůstatků, zamčených v pokojích posledních dvacet let. Krčily se všude, ohyzdné, nevzhledné, k nepotřebě, příšerně vrzaly, a šel-li někdo kolem nich ráznějším krokem, rozpadávaly se po kouskách v mračnech prachu s hlasitým praskotem, jako by vystřelil z muškety. První večer upadla noha stolu v jídelně a veškeré jídlo se valem zřítilo na zem. Několik dní nato se Larry jen posadil do ohromné lenošky solidního vzhledu a zadní opěradlo mu za zády zmizelo v mraku štiplavého prachu. Když máti šla do šatníku, velkého jako malá chalupa, a když otvírala dveře a celé jí zůstaly viset v ruce, rozhodla, že se s tím musí něco podniknout.

"Prostě nemůžeme mít hosty na návštěvě v domě, kde se všecko rozpadá na kousky, jen se člověk na to podívá," usoudila. "Není to nic platné, budeme si muset koupit nějaký nový nábytek. Věru, tahle návštěva nás přijde draho, tak nákladné hosty jsme ještě neměli."

Druhý den dopoledne zavezl Spiros máti, Margo a mne do města koupit nábytek. Pozorovali jsme, že tam je nějak hodně lidí, že je tam hlučněji než obvykle, ale ani nás nenapadlo, že se děje něco mimořádného, až když jsme skončili smlouvání s obchodníkem a vyšli z krámu do úzkých, křivolakých ulic. Jak jsme se prodírali s námahou zas na plácek, kde jsme nechali parkovat vůz, lidé do nás vráželi a odstrkovali nás. Dav byl stále hustší a lidé už se tak mačkali, že nás nesli kupředu proti naší vůli.

"Tady se jistě něco děje," usoudila Margo všímavě. "Třeba je to fiesta nebo něco jiného zajímavého."

"Mně je jedno, co to je, jen když se dostaneme zpátky k vozu," řekla máti.

Ale dav nás unášel s sebou zrovna opačným směrem, než kde stál náš vůz, a nakonec nás lidé dostrkali k ohromnému zástupu shromážděnému na hlavním městském náměstí. Zeptal jsem se jedné venkovanky poblíž, co se děje, a žena ke mně obrátila obličej rozsvícený pýchou.

"To je k svatému Spiridionu, kyrie," vysvětlovala mi. "Dnes smíme vejít do kostela a políbit mu nohy."

Svatý Spiridion byl patron ostrova. Jeho mumifikované tělo chovali ve stříbrné rakvi v kostele a jednou za rok ho s procesím nesli kolem po městě. Byl to velice mocný světec, a mohl člověku vyplnit přání, vyléčit nemoce a vykonat pro věřící četné jiné pozoruhodnosti, byl-li náhodou v dobré míře, když ho člověk o něco prosil. Ostrované ho uctívali a každý druhý muž na ostrově se jmenoval Spiridion na jeho počest. Dnešek byl slavnostní den; zřejmě hodlali otevřít rakev a dovolit věřícím políbit nohy mumie obuté v opánkách a vyslovit prosbu, ať je jakákoli. Různorodý dav skýtal důkaz, jak občané Korfu srdečně milují světce; byly tam postarší venkovanky ve svátečních černých šatech a jejich manželé, shrbení jak olivové stromy, s mohutnými bílými kníry; vedle nich zas rybáři, bronzoví a svalnatí, v košilích samá tmavá skvrna od barviva chobotnic; byli tam i lidé choří, duševně postižení, souchotináři, mrzáci, staří lidé, kteří se stěží drželi na nohou, a zase miminka, zabalená a ovázaná jako zámotky bource, voskově bledé tvářičky svraštělé neustálým kašlem. Bylo tam dokonce i několik albánských pastevců, s divokým pohledem, s kníry a oholenými hlavami, v těžkých hazukách z ovčí kůže. Tento velký mnohobarevný výsek člověčenstva se zvolna šinul k tmavým dveřím kostela a nás nesl s sebou, zavalené jako oblázky v proudu lávy. Tuhle chvíli už dav strhl Margo o hodný kus napřed, kdežto máti zůstala stejně hodný kus pozadu za mnou. Já byl v pevném sevření mezi pěti tělnatými venkovankami, které se na mne tlačily jak polštářky a čpěly potem a česnekem. Máti zas byla beznadějně obležená mezi dvěma ohromnými albánskými ovčáky. Vytrvale, neúprosně nás dav nesl nahoru po schodech dál do kostela.

Uvnitř v kostele byla tma jako ve studni, světlo se linulo jenom z rabátka svíček, které jako žluté krokusy kvetly podél jedné zdi. Vousatý pravoslavný pop ve vysoké kamilavce⁽¹⁰⁾ a v černém rouchu se plácal šerem jako vrána, rozmísťoval věřící po jednom za sebou do řady, která se táhla celým kostelem kolem velké stříbrné rakve a druhými dveřmi vycházela ven na ulici. Rakev stála vzpřímená, vypadala jako stříbrná pupa a na jejím spodním konci byl kus odhalený, takže vykukovaly jen světcovy nohy v bohatě vyšívané obuvi. Jakmile se každá osoba dostala až k rakvi, shýbla se, políbila nohy a zamumlala modlitbu, zatímco na horník konci sarkofágu skleněnou výplní vyhlížela ven světcova černá stvraštělá tvář s výrazem krajní nechuti. Už bylo zřejmé, že ať se nám chce nebo nechce, políbíme nohy svatému Spiridionovi. Ohlédl jsem se a spatřil máti, jak se zuřivě pokouší dostat se vedle mne, ale ta její albánská tělesná stráž neustoupila ani o píď a máti se namáhala marně. Hned nato zahlédla, že se na ni dívám, a začala se šklebit a ukazovat na rakev a divoce vrtěla hlavou. Nevěděl jsem, co si o tom myslet, a stejně tak i oba Albánci, kteří ji pozorovali s netajeným podezřením. Myslím, že došli k závěru, že na máti přichází nějaký záchvat; jejich doměnka byla ospravedlnitelná, protože máti v obličeji jen hořela a její grimasy byly čím dál tím zuřivější. Celá zoufalá konečně hodila opatrnost po větru a přes hlavy zástupu na mě zavolala:

"Řekni Margo... ať nelíbá... ať políbí vzduch."

Otočil jsem se, abych Margo vyřídil matčino upozornění, ale bylo už pozdě; už tam byla, skloněná nad těma nohama ve vyšívaných opánkách, a líbala je s blouznivým nadšením, které okouzlilo a nadmíru překvapilo celý zástup. Když pak došla řada na mne, uposlechl jsem mátina návodu a hlasitě i s pozoruhodně okázalou úctou jsem políbil prázdnotu nějakých šest palců nad levou nohou mumie. Pak mě lidé postrčili dál a kostelní dveře mě vyvrhla ven na ulici, kde se davy rozpadaly na menší skupinky, rozesmáté a štěbetající. Margo čekala na schodech s výrazem krajního uspokojení. Vzápětí nato se objevila máti, katapultovaní ze dveří svalnatými rameny pastýřů. Svrávorala křivolace ze schodů a přidala se k nám.

"Ti ovčáci," zvolala umdleně. "To jejich chování... ten zápach mě div nezabil... ta směsice kadidla a česneku... Jak to jen dokážou, takhle hrozně zapáchat?"

"Ale co," řekla Margo zvesela. "Jestli mi ten svatý Spiridion splní přání, tak to stálo za to!"

"Hrozně nehygienická procedura," usoudila máti, "spíš nemoc šíří než vyléčí. Hrozím se pomyšlení, co všechno bychom byli mohli chytit, kdybychom skutečně světci ty nohy políbili."

"Ale já mu ty nohy políbila," zvolala Margo překvapeně.

"To snad ne! Margo!"

"No, vždyť to dělal kdekdo."

"A ke všemu potom, kdy jsem ti výslovně nařídila, abys to nedělala!"

"Ale vůbec nic jsi mi neříkala..."

Skočil jsem jim do řeči s vysvětlením, že jsem s tou mátinou výstrahou přišel tuze pozdě.

"Potom, kdy tolik lidí cintalo na ty střevíce, ty musíš jít a políbit je!"

"Ale já jenom dělala to, co druzí."

"U všech všudy, nedovedu si představit, co tě to posedlo, žes něco takového udělala."

"Hm, myslela jsem si, že mi třeba vyléčí tu vyrážku."

"Vyrážku!" zhrozila se opovržlivě máti. "Budeš moct mluvit o štěstí, jestli k té vyrážce nedostaneš ještě přídavek."

Druhý den si Margo musela lehnout s těžkou chřipkou. Vážnost svatého Spiridiona klesla v očích naší máti na nejnižší možný stupeň. Spiros musel nakvap dojet do města pro lékaře a vrátil se s malým zavalitým mužíčkem s lakovými vlasy, s nanicovatým chomáčkem kníru a s očkama jako knoflíčky k botám za velkými brýlemi s kostěnou obroučkou.

To byl doktor Andruchelli. Roztomilý člověk a jeho chování u lůžka nemocné bylo přímo unikum.

"Pó-pó-pó," zvolal, když vešel majestátně do ložnice a pak se povzneseně zadíval na Margo, "pó-pó-pó! To byl pozoruhodný nedostatek soudnosti u vás, ne? Líbat světci nohy! Pó-pó-pó-pó! To jste krásně mohla chytit bacil moc nepříjemný. Máte štěstí; máte chřipku. A nyní poslechnete, co vám nařídím, nebo si nad vámi oplachuji ruce. A prosím, nepřidělávejte mi práci takovou nemožnou hloupostí! Jestliže ještě někdy v budoucnosti políbíte nohy nějakému jinému světci, tak vás nepřijdu léčit...Pó-pó-pó... Takovou hloupou věc provésti!"

A tak zatímco se Margo tři neděle trápila v posteli - kde Andruchelli nad ní "popkal" každý druhý nebo třetí den -, my ostatní jsme se zabydlovali ve vile. Larry si pro sebe zabral ohromnou podkrovní místnost a zjednal si dva truhláře, aby mu tam udělali police na knihy; Leslie proměnil velkou krytou verandu za domem ve střelnici, a kdykoli se tam cvičil ve střelbě, vyvěšoval venku velkou červenou vlajku; máti se nepřítomně potloukala po obrovské, suterénní kuchyni s kamennou podlahou, připravovala džbery bujónu a snažila se poslouchat Lugaretsiiny monology a současně s tím se trápit starostmi o Margo. Roger a já jsme samozřejmě museli prochodit za průzkumy patnáctiakrovou zahradu - rozlehlý nový ráj, svažující se k mělkému vlažnému moři. Protože jsem pro přítomnou dobu byl bez učitele - George totiž odjel z ostrova -, mohl jsem venku strávit celé dny a vracet se do vily jen na skok, jen abych se najedl.

V tomto terénu, tak rozmanitém a tak blízko po ruce, jsem našel mnoho živočichů, na které jsem se teď díval jako na staré známé; měl jsem tam zlatohlávky, modré pilořitky, sluníčka sedmitečná a pavouky sklípkany. A ještě jsem objevil mnoho zvířátek, kterými jsem se mohl zabývat. V drolivém obezdění tohoto pruhu nízko zapuštěné zahrady žily celé desítky drobných černých škorpiónů, leskle hladkých, jako by byli z bakelitu; v korunách fíkovníků a citroníků hned pod zahradou bylo na sta smaragdově zelených rosniček; vyjímaly se mezi listím jako nejlahodnější polévané cukroví. Výš na úbočí žily různé druhy hadů, třpytivé ještěrky a želvy. V ovocných sadech sídlilo mnoho druhů ptactva; stehlíci, zvonkové zelení, rehkové, konipasi, žluvy a sem tam přilétali i chocholatí dudkové, lososově růžoví a s černobílými peroutkami a ocáskem, a sondovali měkkou zem dlouhým přiohnutým zobákem, a když mě viděli, vztyčili užasle hřebínek a pak odletěli.

Pod okapy vily se usídlily vlaštovky. Přiletěly krátce před naším příchodem a jejich právě dolepené boulovité domovy z bláta byly ještě tmavohnědé a prosycené vlhkostí jako hodně nadívaný švestkový koláč. Jak hnízda prosychala do béžova, vlaštovčí rodiče měli napilno s vystýláním, po celé zahradě sháněli kořínky, chomáčky ovčí vlny nebo peříčka. Dvě z těch vlaštovčích hnízd byla níž než ostatní, a právě na ně jsem soustředil pozornost. Po několik dní jsem opíral dlouhý žebřík o domovní zeď uprostřed mezi oběma hnízdy, a potom, ponenáhlu, den za dnem jsem šplhal stále výš a výš, až jsem si mohl sednut na poslední příčel a dívat se do hnízd, teď na takové čtyři stopy daleko ode mne. Moje přítomnost vlaštovčí rodiče zjevně nijak nerušila; pokračovali v naléhavé práci s přípravami na příchod rodiny. Já se přitom krčil nahoře na žebříku a Roger ležel dole na zemi.

Pomalu jsem se dobře obeznámil s těmi vlaštovčími rodinami a s mimořádným zájmem jsem pozoroval jejich denní práci. Dvě vlaštovky, které podle mého názoru byly samičky, se chovaly přibližně stejně, byly vážné, velmi zaneprázdněné, přehnaně starostlivé a zbytečně vyplašené. Naproti tomu ti dva samečkové jevili naprosto odlišnou povahu. Jeden z nich v té době, kdy se pracovalo na vystýlání hnízda, přinášel sice výborný materiál, ale odmítal to brát jako práci v akordu. Snesl se obloukem k domovu s chomáčkem ovčí vlny v zobáku a potom několik minut promarnil klouzáním nízko nad květinami v zahradě, vykružoval osmičky nebo zas poletoval tam a opět ven mezi sloupy, které podpíraly vinnou révu. Jeho manželka neopouštěla hnízdo a podrážděně čiřikala, ale choť odmítal brát život vážně. Druhá samička měla rovněž potíže se svým druhem, ale ty zas byly jiného rázu. Ten její, když už se dal do práce, byl zas horlivý až přespříliš. Jako kdyby se byl rozhodl, že prošmejdí terén pod každým kamínkem v tom úsilí zaopatřit mláďata nejpěkněji vystalným hnízdem v osadě. Bohužel však nebyl žádný počtář, a tak ať se namáhal jak chtěl, nemohl si zapamatovat rozměry svého hnízda. Přiletěl zpátky, švitořil rozčileně - i když poněkud zdušeně - a nesl slepičí nebo krocaní péro velké jako on sám, s brkem tak sinlým že je nebylo možné ohnout. Jeho manželce to obyčejně trvalo několik minut, než ho přesvědčila, že kdyby se pokoušeli nevímjak a dělali nejnemožnější kejkle, to péro se jim do hnízda nevejde. Krutě zklamaný sameček nakonec péro upustil, takže se krouživě sneslo na stále rostoucí hromádku dole na zemi, a pak odlétl, aby vyfhledal něco vhodnějšího. Za krátkou chvíli se zas vrátil a lopotil se pod tíhou chomáče ovčí vlny, tak zcuchaného a ztvrdlého blátem a trusem, že jenom s obtížemi jej dostal až k okapům, neřkuli do hnízda.

Konečně byla hnízda vystlaná, skvrnkatá vajíčka snesená a vysezená, a tu se zdálo, že povaha obou otců se změnila. Ten, co opatřoval tolik nicotného vystýlání, teď vesele kroužil a lovil v úbočích, a vracel se, jako by se nechumelilo, s hmyzím soustem přesně tak velkým a měkkým, aby zachutnalo jeho ochmýřené, roztřesené rodince. Druhý sameček zas teď hrozně zneklidněl a zřejmě ho ustavičně hryzala strašná představa, že jeho dětičky by mohly umřít hlady. A tak se vyčerpával sháněním potravy, až byl vyhublý a zedřený, že byl sotva k poznání, a vracel se s naprosto nevhodnou potravou, jako třeba s velkým ježatým broukem, samá noha a krovky, anebo s ohromnými vážkami, sušinkami naprosto nestravitelnými. Zachytil se kraje hnízda a podnikal marné, byť hrdinné pokusy nacpat ty obrovské příspěvky do věčně otevřených jícnů svých mláďat. Hrozím se pomyšlení, co by se bylo stalo, kdyby se mu bylo povedlo vklínit jim do hrdla některou tu bodlavou kořist. Naštěstí však se mu to nikdy nepodařilo a nakonec, zřejmě ještě neklidnější než předtím, upustil hmyz na zem a chvatně odletěl hledat něco jiného. Byl jsem nadmíru vděčný tomuto samečkovi, protože mi opatřil tři nové druhy motýlů, šest různých druhů vážek a dva mravkolvy, kteří obohatili mou sbírku.

Jakmile jednou samičky vyseděly mláďata, chovaly se téměř stejně jako jindy; létaly trochu rychleji, šířily kolem sebe ovzduší čilé zdatnosti, ale to bylo všechno. Ohromilo mě, když jsem viděl poprvé hygienická opatření v ptačím hnízdě. Často mi to vrtalo hlavou, když jsem si sám pěstoval ptačí mládě a vlastní rukou je krmil, proč zdvihá zadeček k obloze a tolik sebou vrtí, chce-li trousit. Nyní jsem objevil důvod. Vlaštovčí mláďata trousila své mýměty v globulkách obalených hlenem, takže tvořil téměř jakýsi želatinový obal kolem trusu. Mláďata se postavila na hlavu, vrtěla zadečekm v krátké, ale nadšené rumbě a složila svou drobnou daň přírodě na kraj hnízda. Když se samičky vrátily, nacpaly pochytanou potravu do hrdélek stále otevřených dokořán a potom zobáčkem opatrně zdvihly trus a odletěly, aby ho odložily kdesi nad olivovými háji. To bylo podivuhodné, a já pozoroval jako v očarování celou proceduru od toho vrtění zadečkem - tomu jsem se vždycky musel chechtat - až ke konečnému zakroužení vlaštovky matky nad korunami stromů a shození té drobné černobílé bombičky k zemi.

Zvyk toho vlaštovčího samečka shromažďovat pro mláďata podivný a nevhodný hmyz mě přiměl k tomu, abych vždycky dvakrát za den prohlédl prostor pod hnízdem s nadějí, že tam najdu nové exempláře, kterými bych mohl rozmnožit svou sbírku. A právě tam jsem jednou ráno našel šourajícího se brouka vzhedu krajně nevšedního. Ani jsem si nemyslel, že i ten rozumově defektní vlaštovčí sameček by mohl dopravit domů tak velkého živočicha, nebo že dokonce by byl s to ho chytit, ale brouk pod hnízdištěm skutečně byl. Velký, neohrabaný, modročerný brouk s velkou kulatou hlavou, s dlouze článkovanými tykadly a bachratým tělem. Vskutku prazvláštní na něm bylyl jeho kovky; vypadaly, jako si je byl poslal do prádelny a ony se mu tam srazily; byly totiž velmi malé a jakoby sestrojené tak sotva pro polovičního brouka. Pobavil jsem se představou, že tžeba ráno nenašel doma žádné čisté krovky a musel si je vypůjčit od mladšího bratra, ale nakonec jsem usoudil, že tenhle nápad je sice nadmíru roztomilý, ale rozhodně se nedá popsat jako vědecký. Zvedl jsem ho a pak jsem zpozoroval, že mi prsty slabě štiplavě čpí a jsou jaksi mastné, ačkoli jsem nepostřehl, že by brouk byl vystříkl nějakou tekutinu. Dal jsem přičichnout k prstům Rogerovi, abych věděl, má-li tentýž dojem, a pes prudce kýchl a ucouvl, takže jsem došel k závěru, že ten pach přivodil brouk a nikoli moje ruka. Schoval jsem si ho pečlivě, až zase přijde Theodor, aby mohl určit, co to je.

S příchodem teplých jarních dní chodil teď Theodor každý čtvrtek k nám do vily na svačinu; přijížděl z města v drožce s jedním koněm a jeho bezvadný oblek, tvrdý límec a měkký klobouk se nápadně odrážely vedle těch sítí, brašen a krabic plných zkumavek, co byly kolem něho. Před svačinou jsme prohlíželi kdejaký můj nový úlovek a určovali jsme ho. Po svačině jsme bloudmali v našich zahradách a sadech a hledali živočichy, anebo jsme podnikali - jak tomu říkal Theodor - exkurze k nějakému rybníku nebo strouze v blízkém okolí, abychom sháněli nové ukázky mikroskopických živočichů pro jeho sbírku. Bez velkých potíží určil toho mého divného brouka s jeho špatně padnucími krovkami a potom mi o něm vyprávěl nějaké pozoruhodné detaily.

"Aha! Ano," pronesl při bližsím ohledání živočicha, "to je majka... meloe proscarabeus... Ano, zajisté, ti brouci vypadají skutečně zvláštně. Co říkáte? Aha, ano, krovky... Nu tedy, abyste rozuněl, jsou neschopní létat. Existuje několi druhů coleoptera - brouků, kteří ztratili schopnost létat, ať už z té či oné příčiny. Právě životní příběh tohoto brouka je nadobyčej zajímavý. Toto je ovšem samička... Sameček je značně menší - řekl bych, že přibližně tak poloviční. Jak to vypadá, samička naklade určitý počet drobných žlutých vajíček do půdy. Když se z vajíček vylíhnou larvy, vyšplhají se do kterýchkoli blízkých květin a tam uvnitř květů čekají. Existuje jen jeden určitý druh včely, a na tu musí čekat, a když tato včela vleze do květu, larva... ji drapne... chm... larva se jí pořádně zachytí drápky v chloupcích. Má-li štěstí, je ta včela samička, která sbírá med, aby ho uložila do komůrky se svým vajíčkem. Jakmile včela naplní komůrku a uloží tam vajíčko, larva se na ně spustí. Včela uzavře komůrku voskem. Larva pak vajíčko pojídá a v komůrce se vyvíjí dál. Něco mi na tom vždycky připadá tak zvláštní, snad to, že existuje pouze jediný druh včel, na kterých ty larvy cizopasí. Já bych si byl myslel, že velmi mnoho larev se chytí nesprávného druhu včel a nakonec zahyne. Potom samozřejmě, i když je to ten pravý druh včely... není... chm... zaručeno, že to je samička, která se zrovna chystá klást vajíčka."

Na okamžik se odmlčel, několikrát se zahoupal na špičkách a hloubavě se zahleděl do země. Pak zdvihl hlavu a vesele zamžoural očima.

"Tím jsem chtěl říci," pokračoval, "že je tao asi tak, jako když vsadíte na koně při dostizích... chm... a máte pramalou šanci, že vyhrajete."

Theodor jemně zahoupal zasklenou krabičkou, takže brouk sklouzl z jednoho konce na druhý a překvapením zahýbal tykadly. Pak zas opatrně odložil krabičku na polici k ostatním mým exemplářům.

"A když už mluvíme o koních," navázal vesele, podepřel si ruce o boky a lehce se houpal, "vyprávěl jsem vám už někdy o tom, jak jsem jednou jel na bělouši v čele oddílu při našem vítězním vstupu do Smyrny? Nu tedy... bylo to za první světové války, toť se ví, a velitel mého praporu byl rozhodně pro to, abychom vpochodovali do Smyrny... chm... v triumfálním průvodu, pokud možno v čele s mužem na bílém oři. Naneštěstí poctili tou pochybnou výsadou, jet v čele vojáků, mne. No ovšem, jezdit jsem se tam naučil, toť se ví, ale nebyl bych řekl, že jsem vynikající jezdec. Ale dobrá, všechno šlo velmi dobře a kůň si vykračoval nadmíru důstojně, až jsme se dostali na předměstí Smyrny. Jak víte, v některých krajích Řecka je zvykem postříkávat... vítězné hrdiny nějakou vůní, parfémy, růžovou vodou a podobně. Jak jsem tak jel v čele oddílu, nějaká stará žena vyrazila z postranní ulice a začala kolem prudce stříkat kolínskou vodou. Tohle koni vůbec nevadilo, jenže naneštěstí mu asi nepatrné množství noňavky stříklo do oka. Byl sice zvyklý parádám a jásání davů a na nevímco všechno, ale něčemu zvyklý nebyl, totiž aby mu někdo stříkl přímo do oka plno kolínské vody. To ho nanejvýš rozčililo... chm... a pak se choval spíš jako cirkusový kůň než ušlechtilý válečný oř. Mně se podařilo zůstat v sedle, protože se mi nohy zadrhly ve třmenech. Oddíl musel porušit zákryt a vojáci se snažili koně uklidnit, ale byl tak rozčilený, že velitel nakonec rozhodl, že by nebylo moudré nechat zvíře jít dál, aby se tohoto triumfálního průvodu účastnilo až do konce. A tak zatímco oddíl pochodoval hlavními ulicemi, kapela vyhrávala a lidé hlučně zdravili a tak dále, já byl nucen se krást na svém bělouši zadními ulicemi. A aby to nezůstalo jen kyselé, ale když už, tak aby to bylo jako ocet, museli jsme strpět i to, že jsme ke všemu byli až hanba načichlí kolínskou vodou. Chm... od té doby jsem... chm... přestal mít opravdový požitek z jízdy na koni."