Gerald Durrell
překlad: Emanuela Tilschová

O MÉ RODINĚ A JINÉ ZVÍŘENĚ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola osmá
Želví vrchy

Za vilou se vinula vrchovina, zdvihající chundelaté hřebeny nad okolní olivové háje. Byly to kopce zarostlé rozsáhlými houštinami zelené myrty, vysokého vřesu a sem tam nějakými hájky cypřišů. To byla pravděpodobně nejkouzelnější oblast celé té zahrady, protože překypovala životem. V písčitých stezkách vyhloubily larvy mravkolva své kráterovité dolíky a číhaly v záloze, aby kdejakého neopatrného mravence, který přelezl přes okraj dolíku, zasypaly palbou písku, takže se skulil až na dno pasti, kde ho chňapla mravkolví larva do svých strašlivých, kleštím podobných čelistí. V červenavých úzkých písečných nánosech si hloubily tunely vosy útočné a číhaly při zemi na pavoučí kořist; bodly oběť žihadlem, ochromily ji a pak ji odnesly za potravu svým larvám. Mezi květy vřesu se zvolna krmily velké, tlusté chlupaté housenky martináče neboli pavího oka nočního, které vypadaly jako oživlé kožešinové límce. Mezi myrtami ve vlahém, provoněném přítmí jejich listí se plížily kudlanky, hlavu hned na tu, hned zas na duhou stranu, jak slídily po kořisti. Mezi cypřišovými větvemi měly pěnkavy úhledná hnízda, plná pípavých mláďat se zobáčky stále dokořán a s očima vypoulenýma; vespod na nižších větvích si z mechu a chlupů splétali králíčkové drobounké, křehké kalíšky hnízd nebo se pídili po hmyzu, zavěšení hlavou dolů na konci větévky, a vydávali téměř neslyšitelné radostné zapištění, když objevili drobounkého pavoučka nebo komára. Zlatavé hřebínky se jim třpytily jako malinké polní čepičky, jak tak hbitě a lehce přeletovali v šeru korun.

Po našem příchodu do vily netrvalo dlouho, když jsem učinil objev, že ty pahorky ve skutečnosti patří želvám. Jednou v parném odpoledni jsme se s Rogerem schovávali za křovím a trpělivě jsme čekali na návrat velkého otakárka, až zas přiletí na své oblíbené místečko, kde se zpravidla vyhříval na slunci, abychom ho mohli chytit. Byl první skutečně parný den, který jsme toho roku prožívali, a zdálo se, že všechno odpočívá ve spavém omámení a horlivě vstřebává slunce. Otakárek neměl naspěch; dole, poblíž olivových hájů, si samotářsky tančil sám pro sebe, prohýbal se a spouštěl dolů a zase vykružoval na slunci piruety. Jak jsme ho tak pozorovali, koutkem oka jsem postřehl slabý pohyb po jedné straně křovinatého houští, za kterým jsme se schovávali. Rychle jsem se tam podíval, co to asi je, ale hnědá zem byla speklá sluncem a po něčem živém tam nebylo ani památky. Jen taktak, a už bych byl zas obrátil pozornost k motýlu, když tu jsem spatřil něco, že jsem stěží vlastním očím věřil; ten kousíček země, na který jsem se díval, se náhle vyboulil, jako by ho nějaká ruka zespodu vystrčila; zprahlá zem opraskala a malý semenáček se prudce zakýval, pak jeho bledé kořínky povolily a strůmek padl jako podťatý do strany.

Podivil jsem se, co může být příčinou té náhlé erupce. Snad zemětřesení? Přece by nebylo tak slabé a na tak maličkém prostoru? Krtek? Jistě ne v takovém suchém bezvodém terénu! A jak jsem nad tím tak zvědavě dumal, půda se nanovo vyvalila, hroudy odprýskaly a odkutálely se, a já se zadíval na hnědý a žlutý krunýř. Krunýř vyrazil vzhůru, další půda se odvalila z cesty, a pak se pozvolna a opatrně ukázala nad jamkou svraštělá šupinatá hlava a za ní dlouhý a vyzáblý krk. Želva mrkla jednou dvakrát kalnýma očima a prohlížela si mě; pak usoudila, že jsem jistě neškodný, a s nekonečnou opatrností a úsilím se vytáhla ze své podzemní cely, udělala dva tři kroky a svalila se na sluníčku ospale zemdlená. Po dlouhé zimě pod mokrou a studenou zemí muela tomu plazu první sluneční lázeň připadat jako doušek vína. Nohy roztažené z krunýře, krk natažený co možná nejdál, hlavu opřenou o zem, s očima zavřenýma, ten tvor jako by vstřebával slunce každým ždibkem těla i krunýře. Nějakých deet minut tam zůstal ležet, a pak se pomalu a rozmyslně zdvihl a odvalil se stezkou na místo, kde ve stínu cypřiše byl plácek, porostlý pampeliškami a jetelem. Tam jako by pod ní klesly nohy a želvička s žuchnutím dosedla na spodek krunýře. Potom z krunýře vykoukla hlava, pomalu se nachýlila k syté zeleni jeteliště, tlama se otevřela dokořán - nastala chvilička napjatého očekávání - tlama se jí sevřela kolem šťavnatého trsu listí; trhla hlavou dozadu, aby je uškubla, a pak zůstla sedět a blaženě žmoulala, tlamu potřísněnou prvním soustem toho roku.

Tohle byla jistě první jarní želva, a jako kdyby její vystoupení z podzemní ložnice bylo signálem, kopce se náhle začaly hýbat želvami. Jakživ jsem jich nevidl takové množství, shromážděné na tak malém prostoru; velké želvy o rozměru polévkového talíře a malé jako čajový šálek, čokoládově hnědé pradědy a světlé rohovinově zbarvené mladé pravnuky; celé to množství se ztěžka valilo po písčitých stezkách, hned do vřesu a do myrtového houští, hned zas ven a chvílemi zasd dolů až k olivovým hájům, kde byla vegetace šťavnatější. Seděl-li člověk na jednom místě tak asi hodinu, mohl napočítat dokonce až deset želv na cestě kolem a jednou odpoledne - zkusmo - jsem nasbíral za dvě hodiny pětatřicet exemplářů jen tak mezi chůzí na procházce po úbočí, kde s výrazem zamyšleně rozhodným bloumaly kolem a dusaly zem svýma neforemnýma nohama.

Jen se ti okrunýřovaní majitelé kopců vyhrabali ze svých zimních obydlí a spořádali první potravu, samci už začali projevovat romantické sklony. Se škobrtavou překotností a po špičkách, krk natažený co možná nejdál, vydávali se do okolí hledat družku, tu a tam se zastavovali a vydávali zvláštní vřeštivý zvuk, vášnivou, milostnou serenádu želvího samečka. Samičky, které se nemotorně šouraly mezi vřesem a chvílemi se zastavovaly na nějaké to mlsné sousto, bez průtahů odpovídaly. Dva samečkové běželi kvapem - na želvu to byl přímo klus - a zpravidla se sbíhali k téže samici. Udýchaní a rozpálení vášní doběhli a div se pohledem neprobodli a křečovitě polykali. Pak se připravili k boji.

Pro pozorovatele byly tyhle bitky vzrušující a zajímavé. Podobaly se spíš zápasu ve volném stylu než boxu, poněvadž zápasníkům chyběla jak rychlost, tak tělesná schopnost, aby si mohli dovolit nějakou složitější práci nohou. Povšechná představa želv o boji byla, že se jeden samec co možná nejrychleji vrhl na druhého a těsně před srážkou se soupeřem stáhl hlavu do krunýře. Za nejlepší ránu se považovalo napadnout soupeře z boku. Tím, že se samec opřel do krunýře soupeřova ze strany a tlačil ho vší silou, získával příležitost, že takovým útokem protivníka překotí a ten se pak bude jen bezmocně plácat na zemi na zádech. jestliže se jednomu bojujícímu nepodařilo dostat se k soupeři z boku, každá jiná část těla posloužila stejně dobře. Tak se sokové vzájemně napadali, lopotili se ze všech sil, strkali se, naráželi o sebe krunýři a příležitostně se zpomaleným tempem zakousli jeden druhému do krku nebo se stáhli se zasyčením do krunýřů - takhle tedy bojovali. Mezitím se kýžená odměna jejich zuřivého klání - samička - pomalinku šourala kupředu, chvílemi se někde zastavila na nějaké to chutné sousto, zřejmě lhostejná k šarvátce a praskotu krunýřů za svými zády. Víckrát než jednou se bitka rozpoutala tak silně, že se samec v záchvatu vznícené bojechtivosti přehlédl a nabral z boku svou favoritku. Ta se pak prostě stáhla do krunýře s uraženým zafuněním a trpělivě vyčkávala, až se bitva kolem ní přežene. Tyhle šarvátky mi připadaly nadmíru špatně organizované, ba zbytenčné, protože nevyhrál pokaždé ten nejsilnější samec; měl-li menší bojovník k dobru pěkný terén, mohl snadno překotit soka dvakrát většího než byl sám. Nezískal také pokaždé dámu jeden z těch bojujících. Při několikeré příležitosti jsem viděl, že se samička toulavě vzdálila od dvojice zápasících samců, a tu se k ní přitočil někdo doecela cizí - kdo si kvůli ní ani třísku z krunýře neuštípl -, a ona se k němu přidružila celá šťastná.

Vysedávali jsme s Rogerem ve vřesu celé hodiny a pozorovali jsme želví rytíře v jejich špatně padnoucí zborji, jak se bijí pro své vyvolené, a takové zápasy nás nikdy nepřestaly bavit. Někdy jsme se vsadili, kdo ze samců zcela jistě vyhraje, a koncem léta měl Roger na kontě tolik prohraných sázek, že mi dlužil slušnou částku. Někdy, když probíhala obzvlášť zuřivá bitka, dal se Roger tak unést zápalem a bojovností, že se chtěl přidat, a tu jsem ho musel krotit.

Když si dáma konečně zvolila druha, následovali jsme šťastný pár na jejich líbánky mezi myrtami, ba dokonce jsme - diskrétně schovaní v křoví - pozorovali vrcholný akt romantického dramatu. Svatební noc - či spíš svatební den - želvy není právě obřad, který by mohl někoho nadchnout. Za prvé: samička se chová hanebně upejpavě a s těžkopádnou dívčí rozpustilostí se vyhýbá pozornostem ženichovým. Tímto způsobem ho dráždí do té míry, že je nucen použít taktiky jeskynního muže a zkrotit její dívčí dovádění několika krátkými ostrými štulci z boku. Samotný pohlavní akt tu byl nadmíru trapný a něco tak nešikovného jsem v životě dosud neviděl. Ta neuvěřitelná neohrabanost a krajní neobeznalost, s jakou se samec pokoušel dostat navrch na krunýř samičky, jak se smekal, uklouzával, jak se zoufale snažil drápky zachytit nějaké opory na lesklém štítu, jak ztrácel rovnováhu, až se skorem převrátil, ta podívaná byla přímo žalostná; stěží jsem odolal nutkání jít tomu chudákovi na pomoc a jen s největším úsilím jsem se udržel, abych se mu do jeho počínání nevmíchal. Jednu chvíli si ten samec vedl obzvlášť hudlařsky a při pokusu dostat se na štít družky třikrát spadl, a vůbec jednal tak slabomyslně, že už mě napadlo, nepotrvá-li mu to přes celé léto... Konečně s větším štěstím než obratností se vytáhl na štít želvy a já si doslovně s úlevou oddychl, když vtom samička, zřejmě otrávená takovou samečkovou nešikovností, popolezla pár kroků k listu pampelišky. Její ženich se divoce drápal po tom ucukávajícím krunýři, ale neměl se čeho zachytit; uklouzl, minutku se vrávoravě houpal a pak se skulil ostudně na záda. Ten poslední nezdar jako by mu dodal, protože místo aby se pokusil postavit opět na nohy, jednoduše se schoulil do krunýře a ležel jak hromádka neštěstí. Mezitím samička sežmoulala list pampelišky. Konečně jsem samce převrátil, protože ho vášeň zřejmě přešla; za chviličku se odšoural, jako v mátohách se rozhlédl kolem a svou někdejší nevěstu nechal bez povšimnutí. Ta se po něm dívala apaticky, s tlamičkou plnou potravy. Abych ji za její bezcitné chování potrestal, odnesl jsem ji na nejholejší suchopár na úbočí a tam jsem ji nechal, takže pak musela vykonat nadmíru dlouhou cestu k nejbližšímu kousku jeteliště.

Zanedlouho jsem mnoho želv znal už od vidění; tak bedlivě a s takovou horlivostí jsem je pozoroval v jejich denním životě. Některé jsem rozeznával podle tvaru a barvy, jiné zas podle nějaké tělesné vady - odštíplého krunýře nebo chybějícího drápku na noze a podobně. Byla tam jedna velká samička s krunýřem černým a béžovým, a tu jsem si nemohl splést, protože měla jen jedno oko. S tou jsem se seznámil tak důvěrně, že jsem ji pokřtil "madam Kyklop". Také se mě pomalu naučila docela obstojně znát, a když si uvědomila, že jí nechci ublížit, neschovávala se při mém přiblížení do krunýře, naopak natahovala krk, aby viděla, jestli jsem jí přinesl nějakou pochoutku, jako třeba list salátu nebo nějaké drobounké plže, které měla nezřízeně ráda. Docela spokojeně si to cupitala, i když já s Rogerem jsme šli za ní; někdy, jako obzvláštní projev přízně, jsme ji snesli z kopce do olivových hájů na piknik v jetelišti. Neskonale mě mrzelo, že jsem nebyl při její svatbě, ale měl jsem zas to štěstí, že jsem byl svědkem výsledků jejích líbánek.

Jednoho dne jsem ji zastihl, jak pilně vyhrabává jámu v měkké prsti u paty svahu. Když jsem přišel, už se prohrabala hezky hluboko a zdálo se, že si docela ráda odpočine a trochu se osvěží hrstkou jetelíčku. Potom se pustila znovu do práce, předníma nohama vyhrabávala zem a krunýřem ji odsouvala na stranu. Protože jsem dost dobře nevěděl, čeho se tím snaží docílit, nepokusil jsem se jí pomoci, jen jsem ležel na břiše ve vřesu a pozoroval jsem ji. Po nějaké době, když už vyhrabala dost velkou hromadu země, pozorně si prohlédla jámu ze všech stran a očividně byla spokojená. Otočila se, poklesla zadkem nad jámu a tak tam seděla s pohledem jako u vytržení, zatímco jakoby bezděky nakladla devět bílých vajíček. Nesmírně mě to překvapilo a potěšili a blahopřál jsem jí ze srdce k takovému výkonu; polykala a civěla na mne hloubavě. Potom se jala shrabovat hlínu zase zpátky na vejce a pak ji pevně udusala prostou metodou: postavila se nad jámu a několikrát se na ni rozplácla břichem. Jakmile byla hotová, popřála si pohov a přijala zbytek jetelových květů.

Octl jsem se v prožluklé situaci: nesmírně jsem zatoužil po jednom z těch vajíčei, abych jím rozmnožil svou sbírku; nechtělo se mi jí ho brát, dokud byla nablízku, měl jsem obavu, že by se možná cítila pohoršená a snad by zbylá vajíčka vyhrabala a snědla nebo spáchala něco stejně hrůzného. Musel jsem tedy sedět a čekat trpělivě, než dožmoulá svůj zákusek, než si ještě minutku zdřímne a pak se odšourá do houští křovin. Kousek jsem šel za ní, musle jsem se ujistit, že se už nevrátí: pak jsem si pospíšil k hnízdu a pečlivě jsem jedno vejce vyhrabal. Bylo velké asi jako holubí, oválné a mělo drsnou vápenitou skořápku. Půdu na hnízdě jsem opět uplácal, takže se vůbec nemusela dovědět, že se jí v něm někdo hrabal, a kořist jsem si odnesl slavnostně domů do vily. Velmi pečlivě jsem z vejce vyfoukl lepkavý žlutek a výdutek jsem si schoval jako nějakou svátost do sbírky přírodnin v samostatné krabičce se skleněným víčkem. Nálepku jsem nadepsal jaksi vědecko-sentimentálně: Vejce Želvy řecké (Testudo graeca). Snesla madam Kyklop.

Po celé jaro a začátek léta, zatímco já studoval milostné vztahy želv, plnil naši vilu zřejmě nekonečný proud Larryho známých. Jen jsme jednu skupinu vyprovodili a oddechli si s úlevou, už přijel další parník a řada taxíků a koňských vozidel přihoukala a klapavě přidusala příjezdovou cestou k vile a dům byl znovu plný. Někdy taková čerstvá várka hostí přijela ještě dřív, než se nám podařilo zbavit se těch, co přijeli před nimi, a pak byl v domě zmatek k nepopsání. Dům i zahrada byly jako poseté básníky, prozaiky, malíři a spisovateli divadelních her, kteří debatovali, malovali, pili, psali na stroji a komponovali. Ani zdaleka to nebyli normální roztomilí lidé, jak nám je sliboval Larry; ukázalo se, že jeden jak druhý jsou úplně mimořádně výstřední charaktery, a tak nemožně intelektuální, že jim dělalo potíže dorozumět se mezi sebou.

Jedním z prvních příchozích byl arménský básník Zatopec, malý pořízek se zahnutým orlím nosem, se stříbřitou hřívou vlasů dlouhých až na ramena a s boulovitýma rukama zkroucenýma dnou. Když přijel, měl na sobě širotánský vlající černý plášť a klobouk se širokou střechou a jel v kočáře plném vysoko vyrovnaných lahví vína. Jeho hlas otřásl domem jako mořská vichřice, hned jakmile tam rozevlátě vešel, plášť se za ním třepotal a náruč měl plnou lahví. Po celou dobu svého pobytu u nás snad nezavřel ústa. Mluvil od rána do noci, přitom pil ohromné množství vína, zřídkakdy spal v posteli a jen chvilkami si zdříml, ať byl právě dkekoli. Přes dost pokročilý věk neztratil pranic ze svého horování pro krásné pohlaví, a třebaže se k máti i Margo choval s jakousi skřípavou, starodávnou dvorností, žádné venkovské děvče na míle kolem v okolí nebylo jisté před jeho pozornostmi. Belhal se za nimi olivovými gáji, burácel smíchem, pokřikoval lichtky, a plášť se za ním plandal s kapsou vydulou lahví vína. Ani Lugaretsia před ním nebyla bezpečná, a když zametala pod pohovkou, štípal ji do zadnice. Ukáhalo se, že to je jaksi požehnání, protože jí to na pár dní dalo zapomenout na ony zdravotní potíže. Červenala se a laškově se pochichtávala, kdykoli se Zatopec objevil. Nakonec odjel jako přijel, majestátně podepřený v kočáře dozadu, zahalený do pláště, a když jeho kočár rachotil štěrkovanou cestou od vily, křičel na nás lichůtky a sliby, že se co nevidět vrátí z Bosny a přiveze nám nějaké další víno.

Příští skupina, která k nám vpadla, byli tři umělci, Jonquila, Durant a Michael. Jonquila vypadala jako sova s ofinou a mluvila periferní londýnštinou. Durant byl vyčouhlý, zachmužený a tak nervózní, že div z kůže nevyskočil, jakmile někdo na něho nečekaně promluvil; proti němu byl Michael malý a tlustý, chodil jako náměsíčný, a vypadal jako pěkně uvařený garnát s rozcuchanými tmavými kudrnatými vlasy. Ti tři měli společné jenom jedno, a to byla touha "udělat kus pořádné práce". Jakmile Jonquila prvně překročila práh domu, už to řekla docela jasně naší zaražené máti.

"Já jsem nepřijela na žádný ublbený prázdniny," prohlásila přísně, "já přijela, abych tu udělala kus pořádný práce, jó, proto se nezajímám vo žádný snídaně v plenéru, jasný?"

"Hm, ano... ovšem," odpověděla máti provinile, jako kdyby pro Jonquilu chystala ohromné bankety mezi myrtovými keři.

"Jen abyste to věděla," upozornila Jonquila. "Nechci vám nic rozvrtat, jó? Jen tady chci udělat kus pořádný práce."

A pak se okamžitě ztratila do zahrady, oblečená v plavkách, a celou návštěvu takhle klidně prospala na slunci.

Durant nám pak oznámil, že chce také pracovat, ale nejdříve si musí "spravit nervy". Řekl nám, že po nedávném hrozném zážitku se dočista, ale dočista zhroutil. Zřejmě za pobytu v Itálii ho náhle přepadla touha namalovat mistrovské dílo. Po dlouhém a dlouhém uvažování se rozhodl, že mandloňový sad v plném květu by mohl jeho štětci poskytnou žádaný námět. Promarnil mnoho času i peněz jízdami po venkovském okolí a hledáním toho pravého sadu. Za delší dobu konečně našel jeden dokonalý sad, prostředí bylo skvělé a květy plné a hojné. Dal se do horečné práce a první den zvečera dostal na plátno skicu. Unavený, ale spokojený si sbalil potřeby a vrátil se do vesnice. Po dobrém vyspání se cítil osvěžený a posílený a honem pospíchal zase do sadu, aby obraz domaloval. Po příchodu tam oněměl hrůzou a úžasem, protože všechny stromy, jeden jako druhý, trčely vyzáble holé, kdežto na zemi bylo hustě nastláno růžových a bílých plátků. Zřejmě během noci přišla jarní bouřka s větrem a laškově očesala kdvěty všech sadů v okolí, včetně toho Durantova vyvoleného.

"Bylo mi, jako když do mne hrom uhodí," řekl nám rozechvělým hlasem a oči se mu rozslzely. "Zapřisáhl jsem se, že už nidky nebudu malovat... nikdy! Ale pomalu se mi zotavují nervy... už se necítím tak zdrcený... Jednou se zas pustím do malování."

Vyptávali jsme se ho dál, a vyšlo najevo, že ten neblahý zážitek se udál před dvěma roky, a Duratn se z toho ještě nadobro nevzpamatoval.

Michaela zas postihl špatný začátek. Uchvátila ho barevnost ostrova a celý nadšený nám sdělil, že začně pracovat na ohromném plátně, na kterém zachytí samu podstatu Korfu. Už se ani nemohl dočkat, aby začal. Bylo skutečně velké neštěstí, že náhodou trpěl záduchou. Stejně velké neštěstí bylo, že Lugaretsia u něho v pokoji odložila na židli pokrývku, kterou jsem používal při jízdě na kon, neměl jsem totiž možnost sehnat si sedlo. V nejhlubší noci nás probudil hluk, jako když pomalu šktrí celou smečkuk ohařů. Ospalí jsme se seběhli do Michaelova pokoje a našli jsme ho, jak sípá a popadá dech a z čela se mu leje pot. Margo honem běžela uvařit čaj, Larry zas pro trochu koňaku a Lesli zotvíral okna. Máti zas uložila Michaela do postela, a protože teď se zrovna lepil potem, přikryla ho něžně tou koňskou houní. Překvapilo nás, že přes všechny léky se mu přitížilo. Pokud ještě mohl mluvit, vyptávali jsme se ho se zájmem na podrobnosti a příčiny jeho choroby.

"Psychologické, čistě psychologické," usoudil Larry. "Co vám ten sípavý zvuk připomíná?"

Michael zavrtěl němě hlavou.

"Mylsím, že by měl k něčemu čichat... třeba ke čpavku," radila Margo. "To je báječná věc, když je někomu na omdlení."

"No, Michael neomdlí," řekl Leslie stroze, "ale pravděpodobně by omdlel, kdyby čichal ke čpavku."

"Ovšem, synáčku, je to kapku silné," poznamenala máti. "Mně je jenom divné, z čeho se mu to mohlo stát... Jste na něco alergický, Michaeli?"

Mezi stálým zajíkáváním nám Michael sdělil, že je alergický jenom na tři věci: neslnáší pyl z květu bezu, pak nesnáší kočky a koně.

Všichni jsme se šli podívat z okna, ale široko daleko nebyl jeden bezový strom. Prohledal jsme pokoj, ale tam nikde nebylo po kočce ani památky. Rozhněvaně jsem popřel Larryho obvinění, že jsem do domu vpašoval koně. Už se zdálo, že Michael má smtr na jazyku, když v tu chvíli jsme si povšimli koňské houně, kteoru ho máti pečlivě přikryla až po bradu. Tahle příhoda měla na toho chudáka Michaela tak hrozný účinek, že po celou dobu návštěvy u nás nebyl naprosto schopen vzít štětec do ruky: on i Durant leželi v zahradních lehátkách velde sebe a společně si zotavovali nervy.

Mezitím co jsme se ještě takhle přátelsky zabývali těmi třemi, přijel k nám další host v osobě Melánie, hraběnky de Torro. Byla to velká, hubená dáma, s obličejem připomínajícím přestárlého koně, s obočím černým jako havran a s ohromným chundelem ohnivě zrzavých vlasů. Ještě nebyla v domě ani celých pět minut, a už si stěžovala na horko. K mátině ohromení a k mé velké švandě se chytila za tu zrzavou kštici a sundala si ji, a ukázala holou hlavu jako koleno. Když hraběnka spatřila mátin zaražený pohled, vysvětlila nám tím svým krákoravým hlasem: "Právě jsem prodělala erysipel⁽¹¹⁾ a přišla jsem o všechny vlasy... V Miláně jsem nesehnala ani obočí, ani shodnou paruku... snad něco splaším v Athénách."

Byla to smůla, že pro nepatrnou závadu, zaviněnou špatně sedící zubní protézou, hraběnka hodně šišlala, takže máti získala dojem, že ona nemoc, ze které se hraběnka právě zotavila, je takového rázu, jaká se u slušné dámy nevyskytuje. Při první možné příležitosti si máti vzala na paškál Larryho.

"To je odporné," zahubovala třaslavým šeptem. "Slyšels, co to měla? A to jí říkáš přítelkyně?"

"Jaká přítelkyně?" užasl Larry. "Vždyť ji sotva znám... nemůžu ji ani vidět; ale je to zajímavá postava, a tak jsem ji chtěl studovat zblízka."

"To se mi líbí," řekla máti hněvivě. "Proto si pozveš takovou kreaturu sem a my se všichni nakazíme nějakou hnusnou nemocí, zatímco ty si děláš poznámky. Ne, ne, Larry, mrzí mě to, ale ta ženský musí z domu!"

"Nebuď blázínek, máti," odmítl Larry nazlobeně, "tím se přece nemůžeš... leda kdyby ses chtěla podílet s ní o postel."

"Ty, nebuď tak odporně nevkusný," máti ho div očima neprobodla. "Takovou nemravu tady v domě nesnesu."

Po celý zbytek dne se pošeptmo dohadovali, ale máti byla neoblomná. Nakonec Larry navrhl, aby si pozvala Theodora a vyžádala si jeho dobrozdání v té věci. S tím máti souhlasila. Tak tedy poslala Theodorovi pozvání, aby přijel na celý den. Jeho odpověť a přijetí pozvání přivezl kočár, ve kterém se obíral nazad Zatopec, zahalený do pláště. Ukázalo se, že na rozloučenou s Korfu vypil enormní množství vína, nastoupil na nesprávnou loď a skončil v Athénách. Protože tou dobou už zmeškal svou schůzku v Bosně, filozoficky nastoupil na palubu příštího parníku na Korfu a vezl s sebou několik košů s vínem. Theodor přijel hned příští den a jako ústupek létu měl slaměný panama místo obvyklého měkkého klobouku. Než ho máti stačila upozornit na našeho plešatého hosta, Larry už je představil.

"Vy jste doktor?" řekla Melánie, hraběnka de Torro, s očima rozzářenýma. "To je zajímavé. Snad byste mi mohl poradit... zrovna jsem prodělala erysipel."

"Aha! Skutečně?" přikývl Theodor a bystře se na ni zadíval. "Jaké... chm... jak jste to léčila?"

Theodor a hraběnka se pustili se zápalem do dlouhého odborného rozhovoru, a jedině ty nejrozhodnější matčiny pokusy je odvedly od námětu, který ještě stále považovala za nadmíru choulostivý.

"Věru, ten Theodor je stejně ohavný jako ta ženská," řekla Larrymu. "Já se jistě snažím hledět na věc bez předsudků, ale všechno má své meze, a podle mého by se podobné záležitosti neměly přetřásat při svačině."

Později máti zastihla Theodora samotného a ten jí vysvětlil hraběnčinu nemoc. Máti si potom dělala těžké svědomí, že tu ženu špatně posuzovala, a pak už až do večera k ní byla úžasně vlídná, dokonce jí řekla, je-li jí horko moc nepříjemné, aby si sundala paruku.

Ten večer bylo jídlo pestré a zvláštní a já byl tak u vytržení nad tou společností výjimečných osob a různorodým hovorem, že jsem nevěděl, koho dřív s plnou pozorností poslouchat. Lampy maličko čadily a vrhaly teplé, žlutě zabarvené světlo na tabuli, až porcelán a sklo jiskřily, a rudé víno, šplouchající do číší, šlehalo ohnivými záblesky.

"Ale, milý chlapče, to jste nepostřehl pravý význam.. ano jistěže!" Zatopecův hlas duněl a jeho zakřivený nos třčel až do sklenice s vínem. "Přece nemůžete hovořit o poezii, jako kdyby šlo o vymalování pokoje..."

"...a tak mu povídám, hrom setsakra, nedělám žádnou kresbu lacinějc než za desítku, a to je sprostě laciný, za babku, povídám..."

"...a na druhý den ráno mě div neranila mrtvice... to byl šok, že se to nedá vypovědět... tisíce květů, všecičko potlučené a na padrť... Jak říkám, v životě už nevezmu štětec do ruky... měl jsem z toho nervový šok... celý sad pryč... pf! takhle!... a já tam stál..."

"...pak jsem ovšem brala sírové lázně."

"Ó ano... hm... no prosím, ačkoli, podle mého, účinek těch lázní... hm... to se ví... se trošku přeceňuje. Myslím, že dvaadevadesát procent postižených..."

Talíře s navršeným jídlem jemně kouřily jako malé sopečné krátery; rané ovoce, jako by je vymaloval, stálo navršené na míse uprostřed tabule; Lugaretsia se belhala kolem stolu a tlumeně si pro sebe hekala; Theodorův plnovous se mihotal ve světle lampy; Leslie pečlivě kulatil z chleba náboje, aby mohl střílet po můře, která obletovala lampy; máti rozdílela jídlo, neurčitě se na každého usmívala a přitom ustavičně sledovala bdělým pohledem Lugaretsii; pod stolem mi Roger tiskl studený čenich na koleno v němé prosbě.

Margo a Michael, který ještě sípal, rozmlouvali o umění: "...ale pak myslím, že Lawrence⁽¹²⁾ podobné věci dělá o tolik líp. Má jistý, abychom tak řekli, nesetřelý pel... nemyslíte také? Totiž, vezměte si Lady Chatterleyovou, no ne?"

"Ano, jistě. A pak, to se rozumí, vykonal tolik podivuhodného v poušti, co říkáte?... A napsal tu báječnou knihu... tu... no, tu... Sedm... honem, co to bylo... moudrosti, nebo jak se to jmenovalo."

Larry s hraběnkou rozprávěli také o umění: "...ale vy musíte mít přímočarou prostotu, jasnost dětského pohledu... vezměte ten nejpěknější dominantní verš... vezměte si Valibuka...⁽¹³⁾ Vidíte, to je pravá poezie... oproštěná, volná, žádná klišé a zastaralá hesla doby..."

"...ale pak je zbytečné žvanit o prostém přístupu k poezii, jestliže hodláte zplodit břinkavé rými, ty jsou asi stejně prosté a nekomplikované jako kravský žaludek..."

Máti a Durant: "...a dovedete si představit ten účinek, jaký to na mě mělo... strašlivý šok."

"Ano, to jistě musel být šok. Taková smůla, po vší té námaze. Přejete si ještě trochu rýže?"

Jonquila a Theodor: "...a ti litevský venkovani... no, v životě jsem nic takovýho neviděla..."

"Ano, tady na Korfu a... chm... myslím... v některých krajích Albánie, venkované mají velmi... chm... podobný zvyk..."

Venku tvář měsíce nakukovala prolamováním révového listí, a sovy houkaly tím svým podivným táhlým voláním. Káva a víno se podávaly na balkóně mezi sloupy, obtočenými chundely révoví. Larry brnkal na kytaru a zpíval alžbětinský marš. To připomnělo Theodorovi jednu z jeho fantastických, leč pravdivých historek z Korfu, kterou nám vyprávěl v šotkovském rozjaření.

"Jak víte, zde na Korfu se nikdy nic nedělá patřičným způsobem. Každý se do věci pustí s... chm... nejlepšími úmysly, ale vždycky jako by někde něco nevyšlo. Když řecký král před několika lety navštívil ostrov... chm... jeho cesta měla vyvrcholit jakýmsi představením v divadle... prostě hrou. Vrcholnou scénou dramatu byla bitva u Thermopyl, a když se zvedla opona, řecké vojsko mělo vítězně hnát... hm... Peršany do... jak se to jmenuje? Ana, ano do postranních kulis. Ale zdá se, že lidé, kteří háli úlohu perských vojáků, byli trochu nabručení při představě, že mají před očima krále ustupovat, a také ten fakt, že musí hrát úlohu Peršanů... to víte... to je pálilo. Stačil jen malý incident, aby nálada vzplála. Smůla byla, že řecký vůdce... hm... si špatně odhadl vzdálenost a uštědřil vůdci Peršanů pěknou ránu dřevěným mečem. To ovšem byla náhoda. Chci říci, že ten chudák to neměl v úmyslu. Ale přes to všechno to stačili... chm... to stačilo rozčílit perské vojáky do té míry, že místo, aby... hm... ustupovali, oni postupovali. Uprostřed jeviště se zuřivě mlela tlupa vojáků v přilbicích v nefalšované krvané řeži. Než někdo vzal rozum do hrsti a spustil oponu, hodili dva vojáky do orchestru. Později král poznamenal, že... hm... realismus té bitevní scény na něho udělal velký dojem."

Výbuch smíchu polekal bledé gekony, že pelášili po zdi do bezpečí.

"Theodore!" smál se Larry s pošklebkem. "Dal bych nevímco, že jste si to vymyslel."

"Ne, ne," ohradil se Theodor, "to je skutečně pravda... viděl jsem to na vlastní oči."

"Ta historka zní nejvýš nepravděpodobně."

"Tady na Korfu," odpověděl Theodor a oči mu blýskaly pýchou, "se může stát všechno možné."

Moře pruhované měsíčním svitem se třpytilo clonou oliv. Dole u studny na sebe vzrušeně kuňkaly rosničky. V koruně stromu pod verandou vedly spolu souboj dvě sovy. V révě nad našimi hlavami se plížili gekoni po sukovitých větvích a sledovali nedočkavě roje hmyzu, které sem jako příliv hnalo světlo lamp.