Viktor Dyk

BUŘIČI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1.

– – – Čas je tak zoufale zdlouhavý.
Dnes ani karty mne nebaví.
Štěstí i neštěstí stejně mne nudí.
Ohníček! Ohníček! Tady to studí!
Ohníček zahřeje, ohníček těší.
Pro žáry ohníčku krásně se hřeší!
Na krásný ohníček vzpomínka zmátla,
– snad že je výroční den –
na krásný ohníček myslím si jen.
A člověk chvíli má, kdy žvatlá!
Vyžvatlá lásky, vyžvatlá msty.

Rodokmen můj je nejistý.
Pochybnou existenci svou
děkuji ochotě tuláků dvou,
již v kterés noční chvíli
mou matku znásilnili.
Alkohol svedl prý je k žertům.
Zmizeli potom ke všem čertům.
Je časem obtížno najíti otce.

Matka prý umřela v druhém mém roce,
nevím jak, nevím kde, těžko říc dnes.
Úřady vzpomněly na rodnou ves.
Uznali za dobré ctihodní páni,
by péči měla ta o vychování.
Váhala trochu prý – nepříliš mnoho,
pak se však ujala úkolu toho.

Uprostřed lopoty, výprasků, dřiny,
poznal jsem krásy domoviny.
A přespříliš když hlad mne hnět,
„Kde domov můj“ jsem začal pět.
O jídlo pěstoun neměl totiž muku.
„Kup za pět prstů,“ říkal, „co chceš, kluku!“
Ze zisku toho jakýs díl
za vychování zasloužil.
Drobné ty neplechy dělaly špás,
horko mne sežehlo, tužil mne mráz,
výprasky sloužily zdraví.
Bůh život požehnal pravý.

K mé věčné spáse zřetel též brán:
občas mne poučil velebný pán,
za hříšný život vypsán že jest
časný i věčný trest.
Pochybnost měl stran mojí ceny
pan představený,
o bídných časech mluvil těch,
obecních břemenech, vypočet, vsi co tropím škody,
a šel pak do hospody.

Viděli všichni v celé vesnici
ve mně jen koukol mezi pšenicí,
už pohled na mne bouřil hněv.
– Nač máme živit tu zkaženou krev? –

Zato jsem zajímal však cele
našeho pana učitele.
Při školních návštěvách, řídkých dosti,
mručíval cosi o dědičnosti,
hovořil se mnou, otázky klad,
rozměry lebky měříval rád,
zkoumal, kam touhou byl bych hnán,
ptal se mne, jsem-li tetován;
na štěstí zábava hluboká
jednou se udála do roka.

Občas den lopotný, trpký a dlouhý
krátily vášnivé, vrtkavé touhy:
uprchnout pryč a jíti a jít.
Mne v modré dálky pudil cit,
vést chtěl jsem život volný, nový,
jak sluší tulákovi.

Žádostiv pohybu, žádostiv změny,
pud hnal mne neukojený.

Tu lásku vždycky k věci nové
mi zanechali tatínkové.

Rodinným zálibám činil jsem zadost,
v tuláckém životě prchla má mladost,
má láska k bližním mým stoupla z těch dob,
kůrku mi hodil ten, jiný mne kop,
těžko je říc,
co časem pálilo víc.

Ostatně nevyšel jsem z cviku,
postrach všech drůbežníků,
můj byl to časný cíl
užívat vhodně hospodářských sil,
pln snahy byl jsem očité
uvádět v pohyb jmění movité.
To však se různě vyplácí.
Kdys chyt mne sedlák při práci,
ač známost nehledal j sem skromně.
Obuškem začal bušit do mě.
Mne tento projev díků jeho
do vzteku uved šíleného.

Odjaktěživa přítel čestných mravů
rozbil jsem mu hlavu;
na štěstí pouze na chvíli.
Doktoři mu ji zašili.

Že žil jsem (...)

(......)