Viktor Dyk

BUŘIČI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3.

Zlomený kříž. Kout zapadlý je.
Nad hlavou jedle, dole sráz.
To je ta scenérie.

Hlas jeho chraplavý nějak se třás.

– – Noc jako noc a den jak den.
Mrtvý vždy vystoupí z hrobu ven.
Vystoupí ven a okolo těká.
A dole hučí řeka.

Myslím si: Pohřbil jsi. Ze země čouhá.
Noc je tak dlouhá, tak dlouhá, tak dlouhá.
Nikomu na světě nic po tom není,
že jsme my souzeni, zatraceni.
Dříve či později – kdo se klame? –
v nějaké díře doděláme.
V létě je horko, v zimě zebe.
Bloudíme volně v prostoře.
Když se tak dívám v modré nebe,
nevím, zda někdo nahoře.
Může to býti. Málo víme.
My dole ho tu nevidíme.
Noc jako noc a den jako den.
Jsem tím vším trochu unaven.
Mrtvy se šklebí z dálky na mne.
„Bratříčku, hehe, bratříčku!“
– Myslíš, žes vyhrál? To je klamné.
Počkej jen ještě chviličku!
Chceš zase vyčítat? Není to novým.
– – Jste bídní jako já: všechno vám povím.

Byli jsme bratři: tak a tak.
On byl tak hodný a já darebák.
Nevím, jak přišlo to: nebylo nad něj.
Z očí mu zářila veškerá ctnost.
Na něho vřeleji a na mne chladněj
každý se zadíval. To budí zlost.
On doved mluviti něžně a sladce
k sousedům, tetičkám, k otci a matce,
o modrém nebíčku, o kráse květů,
o lásce veliké k celému světu,
o cestě ctnosti, jdoucí hložím,
o velkém smilování božím,
a totéž-li z nás každý řek,
on budil lásku a já posměšek.

Nevím, jak přišlo to. Celkem vzato
nemoh jsem za to.

Snad jeho oči získávaly,
řeč jeho jasná, veselá.
Já plachý byl už co hoch malý.
Tím stal jsem se jím docela.
Ať činím já však tak či tak,
dí každý: To je darebák.
Mračí se, nejde mezi lidi.
Po darebáctví patrně slídí.
Klukovská malá rozpustilost,
nad tou se oči zamhouří.
Zde však je tichá zarputilost,
ta nejvíc lidí pobouří.

Já kolem školy chodil, kostela.
A k čemu vlastně všechno dření?
Člověk to všelijak udělá.
Dobré to přeci nikdy není!
Na svoje lože večer klesnu,
oko se tiše zavírá.
Můj bratr se mi mění ve snu
v divného, zlého upíra.
Marný je odpor, marný hněv,
saje mi krev, saje mi krev,
saje mi krev – a druhý den
malátný vstávám, unaven.
Poznámka stále ruší klid:
Moh bys si Jana za vzor vzít.

Čert nikdy nespí.

Míjela tak doba.
My jedno děvče milovali oba.
Čert nikdy nespí, jak se říká.
Měla ho ráda Veronika.
Souzeno bylo, celou bídu
že musím plně trpěti.
Já za humna si kdysi vyjdu
a zahlédnu je v objetí.
Byl letní den… šly těžké mraky.
Vítr se zdvihal v prostoře.
Upřel jsem k nebi svoje zraky:
Nevím, zda někdo nahoře.
Moh ale v této chvíli číst
v mém srdci vztek a nenávist.
Mladosti moje zloba celá
do hlavy vstoupla, žilami vřela:
mladosti otrávený čas,
u lidí, u boha chlad a mráz,
pohrdá, ranící časem klatě,
ruka, jež teple nestiskla tě,

– něco se lámalo. Co do těch krámů?

Až třetí den jsem se vrátil z flámu.
Matka se ptala jizlivě:
Synáčku, ještě na živě?
Je dobré pivo „U věnce“?
A líbil j si se (...)

(......)