F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 4

„Pak už jsme věděli, na čem jsme,“ pravil Franz. „Dohmler řekl Warrenovi, že případ převezme, bude-li Warren souhlasit, že se na nějaký čas přestane s dcerou stýkat, minimálně ovšem na pět let. Když se Warren poprvé zhroutil, zdálo se, že ho zajímá hlavně to, jestli ta historie nějak neprosákne do Ameriky.

Rozvrhli jsme si pro ni léčebný postup a čekali jsme. Prognóza byla špatná. Jak víš, procento vyléčených, i jen takzvaně společensky vyléčených, je v tomhle věku velmi nízké.“

„První dopisy vypadaly špatně,“ souhlasil Dick.

„Velmi špatně – velmi typicky. Rozmýšlel jsem se, jestli mám ten první vůbec pustit ze sanatoria. Pak jsem si pomyslel, že bude jenom dobré, když se Dick doví, že tu pokračujeme v terapii. Bylo to od tebe šlechetné, že jsi na ty dopisy odpovídal.“ Dick vzdychl. „Když ona to byla taková krasavice – posílala mi spoustu svých fotografií a já tam asi měsíc neměl co dělat. Ale nepsal jsem nic jiného než ‚Buďte hezky hodná a poslouchejte pány doktory.‘“

„To stačilo. Měla aspoň na koho myslet, na někoho mimo sanatorium. Nějaký čas jsem měl dojem, že nikoho nemá – jenom sestru, a k té zřejmě nemá žádný užší vztah. Ostatně číst její dopisy pomáhalo i nám. Byly ukazatelem jejího stavu.“

„To mě těší.“

„Už je ti jasné, co se stalo? Měla pocit spoluviny – což ovšem ještě nic neříká, ledaže bychom podle toho chtěli udělat závěr o konečné stabilitě a pevnosti její osobnosti. Napřed přišel šok. Potom ji poslali do penzionátu a tam slyšela, co si vyprávějí děvčata, a tak si čistě v sebeobraně vsugerovala myšlenku, že na tom žádnou spoluvinu nenese – a odtud už bylo snadné sklouznout do světa přízraků, kde všichni muži jsou tím horší, čím víc je má člověk rád a čím víc jim
důvěřuje –“

„Mluvila někdy přímo o té – o té hrůze?“

„Ne, a když to s ní asi tak v říjnu začalo vypadat normálně, byli jsme vlastně v choulostivé situaci. Kdyby jí bylo třicet, nechali bychom ji, ať se adaptuje sama, ale byla tak mladá, že jsme dostali strach, aby se to v ní všechno nekomplikovalo a nepetrifikovalo. Doktor Dohmler jí tedy řekl otevřeně: ‚Teď máte povinnost sama k sobě. To v žádném případě neznamená, že by pro vás všechno končilo – máte život teprve před sebou,‘ a tak dále a tak dále. Je opravdu velmi bystrá, a tak jí dal přečíst něco z Freuda, ne moc, a ji to začalo hrozně zajímat. Vlastně jsme si ji tady všichni zamilovali, ale ona se drží zpátky,“ dodal; potom zaváhal: „Zajímalo by nás, jestli v těch posledních dopisech, které ti posílala sama z Curychu, neříká něco, co by osvětlovalo její současný duševní stav a plány do budoucna.“

Dick zauvažoval.

„Ano i ne – přinesu vám je sem, jestli chcete. Zdá se, že je plná naděje a má normální hlad po životě – dokonce i trochu sní. Někdy mluví ‚o minulosti‘ tak, jak o tom mluvívají lidé, kteří byli ve vězení. Ale člověk nikdy neví, jestli tím míní svůj zločin nebo uvěznění anebo tu zkušenost jako celek. A já jsem koneckonců v jejím životě jenom něco jako atrapa.“

(...)

(......)