F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 5

Terasu ústřední budovy osvětlovala otevřená francouzská okna, až na místa, kde černé stíny štíhlých stěn a fantastické stíny železných židlí klouzaly dolů na záhon mečíků. Z postav, které pomalu přecházely mezi pokoji, se vynořila slečna Warrenová; nejdřív ji jenom zahlédl, potom, když ho sama spatřila, uviděl ji zřetelně; jak překročila práh, odrazil se jí v tváři ještě poslední záblesk světla z místnosti a přinesla jej s sebou. Kráčela rytmicky – celý týden jí zněl v uších zpěv, letní písně žhavé oblohy a divokých stínů, a s jeho příjezdem zpěv zesílil natolik, že se k němu mohla přidat.

„Jak se máte, pane kapitáne?“ řekla a jen s námahou odvrátila oči od jeho zraků, jako kdyby byly navzájem spoutány. „Posadíme se tady venku?“ Stála tiše a chvilku těkala pohledem kolem dokola. „Je už vlastně léto.“

Za ní vyšla na terasu zavalitá žena, zahalená do šály, a Nicole jí představila Dicka: „Seňora –“

Franz se omluvil a Dick k sobě přitáhl tři židle.

„Hezký večer,“ řekla seňora.

„Muy bello,“ souhlasila Nicole; pak se obrátila k Dickovi: „Jste tu na dlouho?“

„Jestli myslíte v Curychu, to ano.“

„Dnes máme první skutečný jarní večer,“ poznamenala seňora.

„Usadíte se tu?“

„Aspoň do července.“

„Já odjíždím v červnu.“

„Červen je tady moc krásný,“ vyjádřila seňora svůj názor. „Měla byste tu zůstat ještě v červnu a odjet až v červenci, až tu bude příliš horko.“

„Kam pojedete?“ zeptal se Dick Nicole.

„Někam se sestrou – doufám, že někam, kde člověk může něco prožít, protože jsem ztratila už tolik času. Ale třeba si budou myslet, že bych měla napřed jet někam, kde je klid – třeba na Comské jezero, co kdybyste si také zajel na Comské jezero?“

„Ach, Comské –“ začala seňora.

Uvnitř v budově se jakési trio pustilo do Suppého Lehké kavalérie. Nicole toho využila, vstala a dojem z jejího mládí a krásy v Dickovi sílil a sílil, až narostl ve všeobjímající záchvat citu. Usmála se dojemně dětským úsměvem, který ztělesňoval ztracené mládí celého světa.

„Hudba hraje tak nahlas, že se nedá mluvit – mohli bychom se třeba projít. Buenas noches, seňora.“

„Brou noc, brou noc.“

Sestoupili po dvou schodech na pěšinku, kterou po chvilce protnul stín – zavěsila se do něho.

„Mám tu pár gramofonových desek, které mi sestra poslala z Ameriky,“ řekla. „Až přijdete příště, zahraju vám je – vím, kam dát gramofon, aby ho nikdo neslyšel.“

„To bude hezké.“

„Znáte Hindustán?“ zeptala se vzrušeně. „Předtím jsem to nikdy neslyšela, ale líbí se mi. A mám taky Proč jim říkají děti? A Jsem rád, že pláčeš kvůli mně. Při těch písničkách jste jistě v Paříži tančil?“

„Nebyl jsem v Paříži.“

Její krémové šaty, které v chůzi střídavě hrály domodra a došeda, a její neobyčejně světlé vlasy Dicka oslňovaly – kdykoli se k ní obrátil, usmála se trochu, a když přišli k parkovišti na okraji cesty, tvář se jí andělsky rozsvítila. Děkovala mu za všechno, jako by ji byl vzal na nějaký večírek, a čím víc ztrácel Dick jistotu, co k ní vlastně (...)

(......)