Jaroslav Foglar

STÍNADLA SE BOUŘÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20. V nouzi poznáš přítele

Snad ještě nikdy nebylo na Druhé straně takové pobouření mezi hochy a děvčaty jako v den, kdy vyšlo nové, spěšně vyrobené číslo Sběrače! Několik hochů vidělo už včera neslavný návrat vydavatelů Sběrače a Bratrstva Kočičí pracky - a tak dnes už od rána se šířila od úst k ústům zpráva, že se něco stalo a že tito odvážlivci přinesli ze Stínadel úžasné noviny. Ke vzrušení nemálo přispěla i zpráva o ukořistění TAM-TAMŮ.

Byl to perný den pro Rychlé šípy. Jirka Rymáň plakal strachem i zoufalstvím, když svoje neštěstí Mirkovi oznamoval. Čekal na Mirka schválně brzy ráno před jeho domem, aby mu všechno poctivě oznámil ještě před odchodem do školy.

Mirek přijal zprávu statečně, ale bylo vidět, že je zneklidněný. Nelitoval ani tak ztráty sešitů, protože od každého čísla měly Rychlé šípy ještě čtyři opisy. Obával se však bouří, které ve Stínadlech vzejdou, až Vontové uvidí, co vše Druhá strana o nich ví. Budou teď ještě více na stráži, ještě nedůvěřivější ke každému neznámému, kdo se objeví ve Stínadlech, a to znamená zvýšené nebezpečí při každé výpravě!

Ztráta sešitů TAM-TAMU nebyla však ničím proti zprávě, kterou přinesl Sběrač a která se rozlétla jako bleskem po celých Dvorcích i Druhé straně.

Tonda Plíhal, který si trochu nepoctivě přisvojil a napodobil Mirkův sloh, líčil barvitě včerejší cestu do Stínadel, různá nebezpečí a příhody, které je cestou potkávaly. Kdesi v hlubinách Stínadel pak prý byli svědky vzrušujícího zápasu dvou vontských skupin, z nichž každá měla asi osm až deset členů. A pak prý se dostali do jakéhosi dvora, kde našli úžasnou věc.

Ve vývěsní skříňce na zdi byly různé vontské zprávy, určené nejbližším ulicím, a byla tam fotografie chlapce, ve kterém výprava Sběrače s největším úžasem poznala Mirka Dušína! Pod fotografií byl nápis, který si Tonda Plíhal přesně opsal: "Mirek Daneš je náš. Mirek nás povede k cíli! Nikdo nebude řídit Stínadla tak jako Mirek. Jedině on se musí stát Velkým Vontem!

Dejte své hlasy jedině jemu!"

Po této ohromující zprávě následovalo ve Sběrači ještě ujištění, že se Plíhalova výprava nemohla mýlit, Mirka na fotografii všichni účastníci bezpečně a bez nejmenších pochyb poznali.

"Je zajímavé a pro Rychlé šípy příznačné," psal pichlavě Tonda Plíhal dále, "toto zrádné jednání Mirka Dušína! Zde mezi námi předstírá věrnost Druhé straně a boj proti Vontům - a tam se uchází o vládu nad nimi, o Velké Vontství. A myslí si, že to nevyjde najevo a že se to dá ututlat tím, že si změnil jméno Dušín na Daneše!

Snad bychom to mohli odpustit komukoli jinému. Ale Rychlým šípům, které si hrají vždy na čestné, věrné a správné lidi, něco podobného odpustit nelze! S Rychlými šípy už opravdu žádný slušný člověk nemůže promluvit!

Naše výprava do Stínadel nebyla poslední, přestože jsme tam zažili potom ještě mnoho hrozného. Nebojíme se jít tam znovu a osvětlit všechny temné pikle Mirka Dušína!"

Nelze se divit, že Sběrač s takovou zprávou šel jako na dračku!

Celý jeho náklad byl vyprodaný během několika dopoledních hodin a ještě se na mnohé zájemce nedostalo. To se ještě nikdy Sběrači nestalo!

Dříve vždycky více než polovina výtisků zbyla.

Hoši běhali se Sběračem v ruce po školních chodbách i po ulicích, Sběrač zaplavil celé Dvorce i Druhou stranu.

Věrné přívržence Rychlých šípů objev zdrtil. Rychlé šípy, jejich vzor, podle kterého se vždy řídili, které obdivovali a milovali, ty se mohly takto zachovat? Bylo to opravdu neuvěřitelné - jenže - Sběrač by si takovou zprávu nemohl jen tak vymyslet! Vždyť byli pod ní podepsaní všichni účastníci výpravy! Všichni Mirka na fotografii určitě poznali. Snad jeden, nebo dva by se mohli mýlit, ale všichni rozhodně ne!

Bylo to hrozné zjištění! Rychlé šípy - zrádci své čtvrti! Prospěcháři, kteří hráli na obě strany! Potměšilí licoměrníci s maskou přetvářky na svých zdánlivě nevinných a ušlechtilých tvářích! Br — V každé ulici, na každém rohu, v každé třídě - všude se shromažďovaly hloučky rokujících hochů a děvčat. Vznikaly hádky, padly i první rány. Věrných přívrženců Rychlých šípů ubývalo - a ti zbylí měli těžké chvíle.

Přísloví V nouzi poznáš přítele zde platilo více než kde jinde. Přátelé Rychlých šípů se od nich odvraceli, místo aby je hájili, v několika minutách po přečtení Sběrače celé jejich přátelství a věrnost zmizely jako dým, větrem odvátý. Neboť být věrný není lehké umění!

Být věrný, to znamená stát u svého přítele nejenom tehdy, když je na vrcholu své slávy, když nic nepotřebuje, a když spíše ještě rozdává, ale i tehdy, když se řítí do hlubin neštěstí, pomluv a opovržení!

Zbyla jen hrstka těch, kteří dovedli být takto věrní! Většina těch, kteří ještě do včerejška byli Rychlými šípy nadšeni a chlubili se jejich přátelstvím, měla pro Rychlé šípy najednou jen slova pohany, nebo alespoň významné úsměvy, štiplavé poznámky a pokrytecké kývání hlavou, které mělo říkat asi: Ach, ach, komu jsme to věnovali svou důvěru! Takové zklamání!

Hoši, kteří Rychlým šípům vděčili za mnohou cennou radu při zakládání a vedení svých klubů, se najednou naparovali, říkali, že něco takového se v jejich klubu nikdy nemůže stát - a v klubovních kronikách přelepovali čistým papírem přátelská slova, která si tam kdysi dali od Rychlých šípů "na památku" napsat a kterými se ještě do včerejška chlubili.

Jarka běžel, na nejvyšší míru pobouřený, do klubovny hned odpoledne, jakmile si odbyl hodinu matematiky. V klubovně však nikdo nebyl, a tak se vydal k Mirkovi do bytu.

Mirkova maminka, která mu přišla otevřít, se na něho trochu nevlídně podívala, ale Jarka jejího pohledu nedbal a hned se hnal do Mirkova pokojíčku.

Mirek seděl u stolku a před ním ležely školní knihy a sešity. Byli tu už také Jindra, Červenáček a Rychlonožka. Mirek se zřejmě před jejich příchodem učil. Proto také asi ten nevlídný pohled Mirkovy maminky! Žádní rodiče nevidí rádi, když jejich syna někdo vytrhuje od učení!

Mirek byl pobledlý a jeho oči měly vyčítavý výraz, ústa měl však hněvivě stažená. Byla tu asi nějaká rozepře, než Jarka přišel. Snad ji dokonce svým příchodem přerušil. Že zase Červenáček, Jindra nebo Rychlonožka řekli něco hloupého, co Mirka urazilo?

"Mirku! Už víš - viď?" volal Jarka již od dveří. "Prosím tě, řekni nám upřímně, co je na tom pravdy?"

Mirek povstal trochu prudce od stolku a téměř vykřikl: "Tak TY už tomu taky věříš?"

"Ale - ale ne, nevěřím!" zarazil se Jarka.

"Věříš! Věříš! Nepřišel bys, kdybys nevěřil!" hovořil lítostivě i hněvivě Mirek.

"Že jsem přišel, to ještě neznamená, že ti nevěřím!" odpověděl Jarka, nemile překvapený Mirkovým tónem. "Smím přece přijít a pohovořit si s tebou o tom, co se o tobě a tím vlastně i o celém našem klubu píše - či ne?"

Mirek mlčel, ale Jindra dodal: "Nesmíš se na nás tak zlobit, Mirku, že se chceme všechno dovědět! Podívej se, je tu tolik záhadných věcí: Vontové na tebe dvakrát volali ve Stínadlech. Všichni jsme to přece slyšeli. Tobě hrozí ve Stínadlech nějaké nebezpečí, větší než nám, jak říkala ta výstraha! Už minule ses zdráhal jít s námi do Stínadel, a teď jsi dokonce výpravu odložil vůbec, aniž jsi nám vlastně vysvětlil proč! A do toho přichází ještě ta zpráva ve Sběrači!

Můžeš se nám divit, že chtě nechtě hledáme ve všech těch událostech nějakou spojitost?"

Jarka dával za Mirkovými zády Jindrovi znamení, aby mlčel.

Vždyť to bylo vlastně obvinění! Jindra tu otevřeně doznával, že Mirkovi nedůvěřuje a že zpráva Sběrače tuto nedůvěru jen posiluje.

Mirek se obrátil k Jindrovi, vzal ze stolu nějakou knihu a uhodil jí o stůl. Bylo vidět, že chce něco říct, ale v posledním zlomku vteřiny že si to rozmýšlí.

Pak se rázně otevřely dveře a dovnitř vešla Mirkova maminka.

"Myslím, že ses měl učit, Mirku!" řekla a v jejím hlase zněla přísnost.

Mirek zčervenal. Nikomu není milé, když ho napomínají jeho rodiče před kamarády - a zejména když všichni tito kamarádi jsou mladší než on.

Hoši ze slov Mirkovy maminky pochopili, že nejsou vítanými návštěvníky a že se v tom napomenutí Mirkovi vlastně skrývá výzva, aby odešli. Jarka chtěl ještě podat Mirkovi ruku na rozloučenou tak, jak bylo vždy mezi nimi zvykem, ale Mirek se otočil a poodešel k oknu, odkud se mrzutě zadíval dolů na ulici. Učinil tak snad schválně - nebo opravdu neviděl Jarkovu ruku?

Jarka ji s ustrnutím stáhl zpět a vyšel s hochy z místnosti.