Frederick Forsyth

SPIS ODESSA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17.

Ráno bylo šedivé a zamračené po krátkém jiskřivém rozednívání, které neviděl. Pod mraky se třpytil pod stromy sníh a od hor foukal řezavý vítr.

Silnice vedla vzhůru, kroutila se ven z města a okamžitě se ztrácela v moři stromů Romberského lesa. Za městem byl sníh na vozovce téměř panenský, vedla tu jediná stopa, kudy prošel časně ráno kdosi do Königsteinu na bohoslužby.

Miller odbočil na Glashütten, přefičel kolem svahů vysoko se tyčících Feldberských hor a dolů po silnici označené, že vede do vesnice Schmitten. V borovicích na svazích hor vyl vítr, stoupal zpod sněhem obložených větví, až téměř ječel.

Ačkoliv se Miller nikdy neobtěžoval, aby o tom uvažoval, právě zpod tohoto i dalších oceánů borovic a jedlí se kdysi vyrojily staré germánské kmeny, které pak zastavil Caesar na Rýnu. Později, obráceni na křesťanství ve dne na oko sloužili Princi Míru a jen v hodinách tmy snili o starých bozích síly, chtivosti a moci, a Hitler čarodějnickým dotekem zažehl ten dávný atavismus, zbožnění temných bohů a jekot nekončících stromů.

Po dalších dvaceti minutách opatrné jízdy zkontroloval Miller znovu mapu a začal hledat odbočku ze silnice na soukromý pozemek. Našel ji, byla tam mřížová brána upevněná ocelovou západkou a na jedné straně visel nápis:

„Soukromý majetek. Nevstupujte.“

Nechal běžet motor, vystoupil a rozrazil vrata směrem dovnitř.

Miller vjel na pozemek a zamířil na příjezdovou cestu. Sníh byl nedotčený a Miller jel zvolna, protože pod sněhem se skrýval zmrzlý písek.

Asi o dvě stě metrů dál nahoře na cestě padla v noci silná dubová větev, obtížená půl tunou sněhu. Větev se zřítila do křoví na pravé straně a pár výhonků spočívalo na cestě. Srazila také černou tyč, která stála na stráni pod ní, a ta trčela přes vozovku.

Než by vystoupil a odsunul to, pokračoval Miller opatrně kupředu a cítil, jak vůz nadskočil, když najel na tyč nejprve předními a pak zadními koly.

Nic mu už nepřekáželo, a tak zamířil k domu a vynořil se na prostoru, na němž stála vila se zahradami. Okruh kolem objektu byl vysypán štěrkem. Zastavil vůz před hlavním vchodem.

Zatímco Miller vystupoval z auta, Klaus Winzer dospěl k rozhodnutí a zatelefonoval Werwolfovi. Šéf Odessy byl příkrý a podrážděný, protože už dávno uplynula doba, kdy by byl měl ve zprávách slyšet o sportovním autě, které bylo rozmetáno na padrť na dálnici, jižně od Osnabrücku, zřejmě výbuchem benzínové nádrže. Když však poslouchal muže na druhém konci telefonu, sevřel rty v úzkou, tvrdou linku.

„Co že jste udělal? Vy šílenče, vy neuvěřitelný pitomý mrňavý kreténe. Víte, co s vámi bude, jestli se ten spis nenajde?“

Werwolf seděl a civěl na tichý telefon s výrazem blížícím se děsu. Myslel na muže, pro které bylo nezbytné získat pas od Klause Winzera, a na fakt, že každý z nich byl hledaná osoba na seznamu žádajícím uvěznění a soud. Zveřejnění spisu by přivodilo překotné perzekuce, které by vytrhly obyvatelstvo z narůstající apatie ke stíhání esesmanů, znovu by ožily agentury pronásledovatelů... Byla to hrůzná perspektiva.

Ale jeho prvořadým úkolem byla ochrana Roschmanna, jednoho z těch, o nichž věděl, že jsou na Winzerově ukradeném seznamu. Třikrát vytočil kód Frankfurtu a třikrát se ozval signál „není spojení“. Nakonec zkusil volat přes centrálu a ta mu sdělila, že tam je zřejmě porucha vedení.

Zavolal tedy hotel Hohenzollern v Osnabrücku a zastihl Mackensena, který byl na odchodu. V několika větách vylíčil zabijákovi poslední tragédii a pověděl mu, kde Roschmann bydlí.

„Vypadá to, že vaše bomba nefungovala,“ řekl mu. „Mrskněte sebou a jeďte tak rychle, jako jste ještě nejel,“ nařídil. „Schovejte vůz a držte se u Roschmanna. Je tam taky tělesná stráž, jmenuje se Oskar. Jestli půjde Miller s tím, co má, rovnou na policii, jsme vyřízeni. Jestli ale přijde za Roschmannem, dostaňte ho živého a donuťte ho, aby mluvil. Než zemře, musíme vědět, co udělal s těmi papíry.“

Mackensen se v telefonní kabině podíval na automapu a odhadl vzdálenost.

„Budu tam v jednu,“ řekl.

Dveře se otevřely po druhém zazvonění a z chodby zavanulo teplo. Muž, který před ním stál, zřejmě vyšel z pracovny, ze dveří, které Miller zahlédl, byly otevřené a vedly do haly.

Léta blahobytného života přidala na váze kdysi hubenému důstojníkovi SS. Tvář měl zarudlou buď od alkoholu nebo vzduchem venkova, vlasy na spáncích prošedivělé. Ztělesňoval střední věk z lepších vrstev, prosperující a zdravý, ale i když se v detailech změnil, tvář byla stejná, taková, jakou ji viděl a vylíčil Tauber. Bez nadšení se podíval na Millera.

„Prosím?“ řekl.

Millerovi trvalo deset vteřin, než byl schopný promluvit. Všechno, co si připravil, se mu vypařilo z hlavy.

„Jmenuji se Miller,“ řekl. „A vy jste Eduard Roschmann.“

Při vyslovení obou jmen přeběhlo cosi zrakem muže stojícího před Millerem, ale železná kontrola ovládala svaly jeho obličeje.

„To je nehoráznost,“ řekl konečně. „Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel.“

Za maskou klidného vzezření bývalý důstojník SS horečnatě přemýšlel. Několikrát ve svém životě přežil jen proto, že v krizi bystře uvažoval. Jméno Miller hned poznal a připomněl si rozhovor s Werwolfem před několika týdny. První popud byl zaprásknout Millerovi dveře před nosem, ale přemohl se.

„Jste v domě sám?“ tázal se Miller.

„Ano,“ řekl po pravdě Roschmann.

„Jděte tedy do své pracovny,“ řekl Miller stručně.

Roschmann neprotestoval, protože si uvědomil, že musí Millera zdržet v domě a bojovat o čas, dokud...

Obrátil se na podpatku a kráčel zpátky halou. Miller za sebou zabouchl domovní dveře a byl Roschmannovi v patách. Vstoupili do pracovny. Byl to pohodlný pokoj s tlustě čalouněnými dveřmi, které za sebou Miller zaklapl, v krbu hořelo velké poleno.

Roschmann se zastavil uprostřed pokoje, čelem k Millerovi.

„Je tu vaše žena?“ zeptal se Miller.

Roschmann zavrtěl hlavou.

„Odjela na víkend na návštěvu k příbuzným,“ řekl.

Potud to byla pravda. Předchozí večer ji náhle zavolali a vzala si druhé auto. První auto, které manželé vlastnili, bylo ke vší smůle v opravě v garážích. Měla se vrátit večer.

O čem se Roschmann nezmínil, ale co mu zaměstnávalo uštvaný mozek, bylo, že jeho hromotlucký, do hola ostříhaný šofér a tělesný strážce Oskar odjel před půl hodinou na kole hlásit poruchu telefonu. Roschmann věděl, že musí Millera zdržet, dokud se Oskar nevrátí.

Když se otočil čelem k Millerovi, svírala ruka mladého reportéra pistoli mířící mu rovnou na břicho. Roschmann měl strach, ale zakrýval ho výhružným tónem.

„Vy mě ohrožujete pistolí v mém vlastním domě?“

„Tak zavolejte policii,“ řekl Miller a kývl k telefonu na psacím stole.

Roschmann se nepohnul.

„Vidím, že stále ještě trochu kulháte,“ podotkl Miller. „Ortopedická bota to napravuje, ale ne úplně. Chybějící prsty, amputované v táboře v Rimini. Zavinily to omrzliny, ke kterým jste přišel, když jste bloudil v polích v Rakousku, viďte?“

Roschmannovy oči se mírně přivřely, ale mlčel.

„Víte, jestli přijde policie, bude vás identifikovat, Herr Direktor. Obličej je stejný, rána po kulce v hrudníku, jizva pod levou paží, jak jste se pokoušel odstranit vytetovanou značku krevní skupiny, nezbytnou u zbraní SS. Opravdu chcete zavolat policii?“

Roschmann dlouze vydechl.

„Co chcete, Millere?“

„Sedněte si,“ řekl reportér. „Ne za psací stůl, tamhle na křeslo, abych na vás viděl. A ruce položte na opěradla. Neposkytujte mi omluvu, abych střílel, protože, věřte mi, bych to udělal hrozně rád.“

Roschmann se posadil do křesla, oči upřené na zbraň. Miller se uvelebil na okraji stolu, tváří k němu.

„A teď si popovídáme,“ řekl.

„O čem?“

„O Rize. 0 osmdesáti tisících lidí, mužů, žen a dětí, které jste tam zamordoval.“

Když Roschmann viděl, že Miller nehodlá použít zbraň, začala se mu vracet sebedůvěra. Tváře se mu trochu prokrvily. Obrátil upřený pohled na tvář mladšího muže před sebou.

„To je lež. V Rize nebylo nikdy zlikvidováno osmdesát tisíc.“

„Sedmdesát tisíc? Šedesát?“ tázal se Miller. „Myslíte si, že záleží na tom, kolik přesně jste jich zabil?“

„Přesně tak,“ horlivě souhlasil Roschmann. „Nezáleží na tom ani teď ani tenkrát. Podívejte, chlapče, nevím, proč po mně jdete. Ale mohu to uhodnout. Někdo vám vtloukl do hlavy hromadu sentimentálních žvástů o takzvaných válečných zločinech a podobně. Všechno to je nesmysl. Absolutní nesmysl. Kolik je vám let?“

„Dvacet devět.“

„Sloužil jste tedy v armádě?“

„Ano. Jeden z prvních příslušníků poválečné armády. Dva roky v uniformě.“

„Tak víte, co je armáda. Člověk dostane rozkaz, a ten rozkaz uposlechne. Neptá se, jestli je rozkaz správný nebo ne. Byli jsme vojáci jako ti ostatní. Poslouchali jsme rozkazy právě tak jako všichni ostatní. Vy mladí Němci jste všichni stejní. Nechcete pochopit, jaké to tehdy bylo.“

„Tak mi povězte, jaké to bylo?“

Roschmann, který se při své argumentaci v rozhorlení předklonil, se teď opřel nazpět do křesla, téměř uspokojený, že bylo bezprostřední nebezpečí zažehnáno.

„Jaké to bylo? Jako když vládnete celému světu. Protože my jsme skutečně vládli světu, my, Němci. Porazili jsme všechny armády, které proti nám vrhali. Léta nás ponižovali, nás ubožácké Němce, a my jsme jim ukázali, ano, všem jsme ukázali, jací jsme velcí. Vy mladí dnes nevíte, co to je být pyšný na to, že jste Němci.

Zažehne to ve vás plamen. Když tloukly bubny a hrála hudba, když vlály vlajky a celý národ stál za jediným mužem, byli bychom dokázali pochodovat až na konec zeměkoule. To je velikost, kterou vaše generace nikdy nepoznala a nepozná. A my z SS jsme byli elita a pořád ještě elita jsme. Samosebou, teď na nás pořádají štvanice, nejdřív Spojenci a pak ta zbabělá chátra v Bonnu. Samozřejmě, že nás chtějí zničit, rozdrtit. Protože chtějí zničit, rozdrtit velikost Německa, my jsme byli její představitelé a stále její představitelé jsme.

Napovídali spoustu hloupostí, co se tehdy stalo v pár táborech, na které by rozumný svět už dávno zapomněl. Dělají ohromný rozruch nad tím, že jsme museli vyčistit Evropu od židovské špíny, která zasáhla všechny stránky německého života a tiskla nás dolů do jejich bahna. Museli jsme to vykonat, to vám povídám. Byl to jen vedlejší atribut velkého německého plánu pro Německo a Němce, projektu čisté krve a čistých ideálů, vize, že Němci budou vládnout světu, protože to je jejich právo, naše právo, Millere, naše právo a náš úděl, kdyby do toho nebyli strkali frňáky ti zatracení Britové a věčně pitomí Američané. Nic si nenamlouvejte, mládenče, i když je mezi námi předěl jedné generace, pořád jsme na stejné straně. Protože jsme Němci, největší národ na světě. A vy byste nechal ovlivnit svůj soud o tom všem, o velikostí, která patřila Německu a zase mu bude jednoho dne patřit, o naší podstatné a zásadní jednotě a sounáležitosti nás všech, německého národa, vy byste nechal svůj soud ovlivnit tím, co se stalo pár mizerným Židům? Cožpak nechápete, vy popletený mladý blázínku, že jsme na stejné straně, vy a já, že jsme na stejné straně, stejní lidé se stejným údělem?“

Nedbal na zbraň, vstal z křesla a začal chodit po koberci mezi stolem a oknem.

„Chcete důkaz naší velikostí? Podívejte se dnes na Německo. Ve čtyřicátém pátém na padrť rozbité, úplně zničené a vydané na milost barbarům z východu a hlupákům na západě. A teď? Německo se znovu zvedá, pomalu, ale jistě, i když ještě postrádá tu disciplínu, která je bezpodmínečně nezbytná a kterou mu dokážeme dát, každým rokem stoupá jeho průmyslová a obchodní moc. Ano i vojenská moc, jednoho dne, až setřeseme poslední stopy Spojenců z roku 1945. Bude to potřebovat čas a nového vůdce, ale ideály zůstanou stejné a sláva, sláva bude také stejná.

A znáte příčinu, která tuhle změnu přivodí? Povím vám to, ano, povím, mládenče. Je to kázeň a vedení. Tvrdá kázeň, čím tvrdší, tím lepší, a vedení, naše vedení, nejbrilantnější schopnost - kromě odvahy - kterou se vyznačujeme. Protože my umíme řídit, my umíme vést, prokázali jsme to. Podívejte se na tohle všechno, vidíte to? Tenhle dům, tenhle majetek, továrna v Porúří, moje a tisíce podobných, desítky, stovky tisíců, chrlící každý den moc a sílu každičkým otočením kola o dalších pár centimetrů, tak aby Německo znovu vládlo.

A kdo myslíte, že to všechno dokázal? Myslíte, že lidi ochotní mrhat časem žvaněním o pár mizerných Židácích? Myslíte, že zbabělci a zrádci, kteří usilují o to, aby pronásledovali dobré, počestné vlastenecké německé vojáky? My jsme to dokázali, my jsme vrátili Německu blahobyt, my, stejní lidé, jaké jsme měli před dvaceti, třiceti roky.“

Obrátil se od okna k Millerovi, oči rozzářené. Současně ale odhadoval vzdálenost od nejzazšího místa své pochůzky po koberci k těžkému železnému pohrabáči u krbu. Miller jeho pohledy postřehl.

„A teď sem přijdete, představitel mladé generace, plný idealismu a zájmu a míříte na mě pistolí. Proč nezaměříte svůj idealismus k Německu, k vlastní zemi, k vlastnímu lidu? Myslíte, že jste představitel národa, když mě pronásledujete? Myslíte, že to je to, co chtějí lidé v Německu?“

Miller zavrtěl hlavou.

„Ne, nemyslím,“ řekl krátce.

„Tak vidíte. Kdybyste zavolal policii, aby mě zatkla, mohli by mě postavit před soud. Říkám jen, mohli, protože ani to není jisté po tak dlouhé době, když jsou svědci rozprchlí po všech koutech nebo mrtví. Tak odložte zbraň a jeďte domů. Jeďte domů a přečtěte si pravdivé dějiny té doby, poučte se, že vlastenečtí Němci, jako jsem já, jsou původci tehdejší slávy Německa i jeho dnešní prosperity.“

Miller seděl po celou dobu té tirády mlčky a s narůstajícím ohromením a znechucením pozoroval muže, který před ním chodil po koberci a snažil se ho získat pra starou ideologii. Chtěl říct sto, tisíc věcí o lidech, které znal, a o miliónech dalších, kteří nechtěli usilovat o slávu za cenu vyvraždění miliónů jiných lidských bytostí a už vůbec nesouhlasili s tím, že to bylo nutné. Ale slova nepřicházela. Slova nikdy nepřijdou, když je člověk potřebuje. Tak jen seděl a upřeně hleděl, dokud Roschmann neskončil.

Po několika vteřinách ticha se Miller zeptal:

„Slyšel jste někdy o člověku jménem Salomon Tauber?“

„Kdo?“

„Salomon Tauber. Byl také Němec. Německý Žid. Byl v Rize od začátku do konce.“

Roschmann pokrčil rameny.

„Nemohu se upamatovat. Je to už dávno. Kdo to byl?“

„Sedněte si,“ řekl Miller. „A tentokrát zůstaňte sedět „

Roschmann znovu pokrčil netrpělivě rameny a šel zpátky ke křeslu. Stoupalo v něm přesvědčení, že by Miller nestřílel, a soustředil se na problém, jak ho tu zadržet, a o žádného bezvýznamného a dávno mrtvého Žida se nezajímal.

„Tauber zemřel v Hamburku 22. listopadu minulého roku. Otrávil se. Posloucháte?“

„Ano. Když musím.“

„Zanechal po sobě deník. Byl to jeho životní příběh, co se s ním stalo, co jste mu provedl vy i ostatní v Rize i jinde. Ale hlavně v Rize. Ale přežil, vrátil se do Hamburku a žil tam osmnáct let, než zemřel, zemřel proto, že se přesvědčil, že vy žijete a že vás nikdy nepostaví před soud. Já jsem ten deník dostal. A to byl začátek toho, že jsem vás dnes našel tady, pod vaším novým jménem.“

„Deník mrtvého člověka není důkaz,“ zavrčel Roschmann.

„Pro soud ne, ale pro mne ano.“

„A vy jste sem skutečně přišel proto, abyste mi předložil deník starého Žida?“

„Ne, vůbec ne. V deníku je jedna stránka, chci, abyste si ji přečetl.“

Miller otevřel deník na určité stránce a hodil ho Roschmannovi do klína.

„Zvedněte to,“ nařídil mu, „a čtěte nahlas.“

Roschmann rozložil papíry a začal číst. Byla to pasáž, v níž Tauber líčil, jak Roschmann zavraždil nejmenovaného důstojníka německé armády, vyznamenaného Železným křížem s diamantovou ratolestí.

Roschmann dočetl stránku do konce a vzhlédl.

„A co má být?“ řekl nechápavě. „Ten muž mě udeřil. Neuposlechl rozkaz. Měl jsem právo velet lodi a odvézt vězně.“

Miller hodil Roschmannovi do klína fotografii.

„Je tohle ten muž, kterého jste zabil?“

Roschmann se podíval na fotografii a pokrčil rameny.

„Jak to mohu vědět. Bylo to před dvaceti roky.“

Ozvalo se pomalé cvaknutí, jak Miller odjistil spoušť a namířil pistoli Roschmannovi do obličeje.

„Je to ten muž?“

Roschmann se znovu podíval na fotografii.

„Tak ano. Tak to byl ten muž. A co s tím?“

„Byl to můj otec,“ řekl Miller.

Z Roschmannova obličeje se vytratila barva, jako když se vypustí kohoutek. Ústa se mu otevřela, oči sklouzly na hlaveň pistole půl metru od jeho obličeje a na pevnou ruku na pistoli.

„Panebože,“ zašeptal. „Vy jste vůbec nepřišel kvůli Židům.“

„Ne. Je mi jich líto, ale zase ne tolik.“

„Ale jak jste mohl vědět, jak jste mohl z toho deníku poznat, že ten člověk byl váš otec? Neznal jsem jeho jméno, ten Žid, co psal deník, ho neznal, jak jste to mohl vědět?

„Můj otec byl zabit 11. října 1944 v Ostlandu,“ řekl Miller. „Dvacet let to bylo všechno, co jsem věděl. Pak jsem četl ten deník. Byl to stejný den, stejná oblast, stejná hodnost. Především ale oba měli Železný kříž s diamantovou ratolestí, nejvyšší vyznamenání za statečnost v boji. Těch, kdo měli tohle vyznamenání, nebylo mnoho a ještě méně mezi nimi bylo pouhých kapitánů. Pravděpodobnost je jedna k miliónu, že by dva tak totožní důstojníci zemřeli ve stejném místě tentýž den.“

Roschmann věděl, že stojí proti člověku, kterého nedokáže ovlivnit žádnými argumenty. Civěl na pistoli jako hypnotizován.

„Chcete mě zabít. Nesmíte mě zabít. Ne tak chladnokrevně. Přece byste to neudělal. Prosím vás, Millere, já nechci zemřít...“

Miller se k němu naklonil a začal mluvit.

„Poslouchejte, vy odporné psí hovno. Já jsem poslouchal vás a vaše zrůdné kecy, až je mi z toho špatně od žaludku. A teď budete poslouchat vy mne, dokud se nerozhodnu, jestli zemřete tady, nebo budete do konce života hnít v nějaké věznici.

Měl jste tu drzost, tu sprostou drzost vykládat mi, že jste vy, zrovna vy, ze všech lidí, byl německý vlastenec. Já vám řeknu, co jste. Vy a vám podobní jste byli a jste nejhnusnější svinstvo, které kdy bylo vyvrženo z kanálových stok této země a vyzdviženo na pozice moci. A za dvacet let jste tím svinstvem pošpinili moji vlast způsobem, jaký dějiny neznají.

Co jste provedli, naplnilo odporem a hnusem celé civilizované lidstvo a zanechalo mé generaci dědictví hanby. Zabere nám celý život, než smyjeme a odčiníme tu hanbu. Vy jste poplivali Německo. Vy, parchanti, jste Německo a německý lid využívali tak dlouho, dokud mohl být využíván, a pak jste zdrhli, dokud byl čas. Způsobili jste nám tak hlubokou zkázu, že by to byl nikdo jiný než ta vaše parta nedokázal, bylo by to nepředstavitelné a nemluvím teď o zkáze po bombách.

Nebyli jste dokonce ani stateční. Byli jste nejnechutnější zbabělci, které kdy zrodilo Německo a Rakousko. Zavraždili jste milióny pro svůj vlastní zisk a ve jménu své maniacké žádostivosti moci a pak jste vypadli a nás ostatní jste nechali ve sračkách, utíkali jste před Rusy, věšeli a stříleli jste armádní vojáky, abyste je donutili bojovat, a pak jste zmizeli a nechali jste nás, abychom to odnesli.

I kdyby se někdy zapomnělo, co jste provedli se Židy a těmi ostatními, nikdy se nedá zapomenout, jak jste utekli a poschovávali se jako psi, protože nic jiného než psi nejste. Mluvíte o vlastenectví a vůbec neznáte význam toho slova. A jestliže nazýváte svými kamarády vojáky a všechny ty, co skutečně bojovali, tak to je setsakramentská sprosťárna.

A ještě jedno vám povím jako mladý Němec z generace, kterou tak pohrdáte. Prosperita, kterou dnes máme, s vámi nemá nic společného. Má hodně společného s těmi milióny lidí, kteří těžce pracují a nikoho nikdy nezavraždili. A co se týče vrahů, jako jste vy, kteří ještě zůstali mezi námi - já a moje generace bychom se smířili s menší prosperitou, kdybychom si mohli být jisti, že tihle hajzlové tu už nebudou. Jako tu už nebudete například vy.“

„Vy mě zabijete,“ šeptal Roschmann sotva zřetelně.

„Abyste věděl, tak nezabiju.“

Miller sáhl za sebe a přitáhl si telefon. Oči měl na Roschmannovi a na namířené pistoli. Zvedl sluchátko, položilo ho na stůl a volal. Když skončil, uchopil znovu sluchátko.

„Jeden člověk z Ludwigsburku by si s vámi rád popovídal,“ řekl a přitiskl sluchátko k uchu.

Bylo mrtvé.

Znovu ho položil, znovu zvedl a poslouchal, jestli se ozve tón. Neozval se.

„Vy jste to odřízl?“ zeptal se.

Roschmann zavrtěl hlavou.

„Poslyšte, jestli jste vytrhl dráty, provrtám vás tady na místě a hned.“

„Nevytrhl. Od rána jsem se telefonu nedotkl. Opravdu.“

Miller si vzpomněl na spadlou větev dubu a na telegrafní tyč ležící přes vozovku. Tiše zaklel. Roschmann se usmál.

„Asi jsou porušené dráty,“ řekl. „Musíte jít do vesnice. Jakpak to uděláte?“

„Vpálím do vás kulku, jestli neposlechnete, co vám řeknu,“ odsekl Miller.

Vytáhl z kapsy želízka, kterými původně hodlal zneškodnit tělesného strážce.

Hodil je Roschmannovi.

„Jděte ke krbu,“ nařídil mu a šel za ním.

„Proč?“

„Připoutám vás ke krbu a pak pojedu zatelefonovat z vesnice,“ řekl Miller.

Prohlížel tepanou železnou mříž u krbu, když Roschmann upustil želízka. Esesman se shýbl, aby je zvedl, a málem Millera přistihl nepřipraveného, když místo želízek popadl těžký pohrabáč a prudce se jím ohnal po Millerových kolenou. Reportér včas uskočil, pohrabáč prosvištěl kolem něj a Roschmann ztratil rovnováhu. Miller se k němu naklonil, praštil ho rukojetí pistole do skloněné hlavy a couvl.

„Zkuste to ještě jednou a je po vás,“ řekl.

Roschmann se napřímil, rozvrávoraný po ráně do hlavy.

„Zacvakněte si jedno pouto na pravé zápěstí,“ nařídil Miller a Roschmann ho poslechl. „Vidíte před sebou ten ornament vinného listu? Ve výši hlavy. Vedle něj je vypouklá větev, která pak zase ustupuje. Zapněte k ní druhý náramek.“

Roschmann zapnul i druhé pouto a Miller šel ke krbu a odkopl z jeho dosahu pohrabáč a kleště na uhlí. S pistolí přitisknutou k Roschmannovu saku ho bleskurychle prohledal a odklidil z prostoru kolem připoutaného muže všechno, čím by mohl hodit, aby rozbil okno.

Venku po příjezdové cestě šlapal Oskar na kole k domovním dveřím po splněném úkolu - ohlásil poruchu na telefonním vedení. Překvapeně se zastavil, když spatřil jaguára, protože než odešel, ujistil ho jeho zaměstnavatel, že nikoho nečeká.

Opřel kolo o zeď domu a tiše odemkl domovní dveře. V hale zůstal nerozhodně stát, protože čalouněnými dveřmi pracovny nic neslyšel a ti uvnitř neslyšeli jeho.

Miller se naposled rozhlédl a byl spokojený.

„Náhodou,“ řekl zuřivě ho pozorujícímu Roschmannovi „by vám bylo vůbec neprospělo, kdybyste mě byl praštil. Bude jedenáct a já jsem nechal v rukou mého společníka svazek důkazního materiálů o vás. Kdybych se nevrátil nebo nezatelefonoval do dvanácti hodin, má to hodit do schránky. Je to adresováno úřadům. Proto jdu telefonovat. Vrátím se za dvacet minut. Vy se odtud za dvacet minut nedostanete, ani kdybyste měl sekeru. Až se vrátím, přijede do půl hodiny policie.“

Roschmannovi znovu svitla naděje. Věděl, že má jedinou šanci - aby Oskar, až se vrátí, dostal Millera živého a aby ho pak donutili zatelefonovat z vesnice, jak mu poručí, a zadržet doklady, které se nesmějí dostat do schránky. Vzhlédl na hodiny na římse krbu u své hlavy. Bylo deset padesát.

Miller otevřel prudce dveře na druhé straně místnosti a vyšel ven. Zjistil, že hledí na rolák svetru, který na sobě měl chlap o hlavu vyšší, než byl sám. Roschmann ze svého místa u krbu spatřil Oskara a zaječel:

„Zadrž ho!“

Miller couvl zpátky do pokoje a vytrhl pistoli, kterou předtím zasunul do kapsy. Příliš pozdě. Rozmáchlý backhand Oskarovy pazoury mu vyrazil pistoli a ta odletěla přes celou místnost. Oskarovi se zdálo, že jeho šéf křičí:

„Prašť ho!“

Práskl pravou rukou Millera do brady. Reportér vážil pětaosmdesát kilo, ale úder ho nadzdvihl a hodil nazpět. Nohy se mu zamotaly do stojanu na noviny, a jak přepadl, bouchl hlavou do rohu mahagonové knihovny. Zhroutil se jako hadrová panenka, jeho tělo sklouzlo na koberec a skutálelo se ke straně.

Několik vteřin bylo ticho. Oskarovi se nabízela podívaná na šéfa připoutaného ke krbu a Roschmann civěl na nehybnou postavu Millera, z jehož hlavy vzadu stékal na podlahu pramínek krve.

„Ty pitomče,“ zařval Roschmann, když pochopil, co se stalo.

Oskar se zatvářil zmateně.

„Pojď sem.“

Obr se překolébal přes pokoj, stál a čekal na rozkazy. Roschmann rychle přemýšlel.

„Zkus mě dostat z těch pout,“ poručil. „Vem na to náčiní z krbu.“

Ale krb byl postaven v dobách, kdy řemeslníci pracovali tak, aby jejich dílo přetrvalo hodně dlouho. Výsledkem Oskarovy snahy byl ohnutý pohrabáč a zkroucené kleště na uhlí.

„Přenes ho sem,“ nařídil Roschmann Oskarovi, když to vzdali.

Oskar Millera zvedl a Roschmann se mu podíval pod víčka a nahmatal mu puls.

„Je živý, ale v bezvědomí,“ řekl. „Potřebuje, aby do hodiny přišel lékař. Přines mi papír a tužku.“

Psal levou rukou a načmáral na papír dvě telefonní čísla a Oskar mezitím přinesl z bedny na nářadí, uložené pod schody, pilu na železo. Když se vrátil, podal mu Roschmann papír.

„Dojeď do vesnice tak rychle, jak jen můžeš,“ řekl Oskarovi. „Zatelefonuj na tohle číslo do Norimberku a člověku, který zvedne telefon, pověz, co se stalo. Pak zavolej to druhé, místní číslo a okamžitě přiveď lékaře. Rozumíš? Řekni mu, že to je velmi naléhavé. Pospěš si!“

Když Oskar vyběhl z pokoje, podíval se Roschmann znovu na hodiny. Deset padesát. Kdyby Oskar dorazil do vesnice kolem jedenácté a spolu s lékařem by se vrátil ve čtvrt na dvanáct, vzkřísili by Millera včas, aby mohl zatelefonovat a zdržet svého komplice. I kdyby měl lékaře donutit zbraní, aby jim pomohl. Roschmann začal horečnatě přeřezávat svá pouta.

Oskar popadl přede dveřmi kolo, pak se zastavil a podíval se na jaguára. Nahlédl do okna a viděl kličky v zapalování. Jeho pán mu poručil, aby spěchal, pustil kolo, sedl za volant, probudil vůz k životu a v prudkém oblouku vyrazil po štěrku na cestu.

Zařadil třetí rychlost a řítil se po kluzké vozovce, když narazil na telegrafní tyč ležící přes cestu.

Roschmann ještě piloval řetěz mezi pouty, když ho zarazil třesk výbuchu z borového lesa. Natáhl se k jedné straně a podařilo se mu podívat se francouzským oknem, ačkoliv auto ani silnice nebyly v dohledu, oblak kouře táhnoucího se po obloze mu pověděl, že auto konečně vyletělo do vzduchu. Vybavilo se mu ujištění, že o Millera bude postaráno. Ale Miller ležel na koberci pár metrů od něj, tělesný ochránce byl zaručeně mrtvý a čas utíkal bez naděje na záchranu. Opřel hlavu o studený kov a zavřel oči.

„Tak to je konec,“ zašeptal tiše.

Po několika minutách začal znovu řezat. Trvalo déle než hodinu, než speciálně tvrzená ocel vojenských pout povolila pod teď už tupou pilou. Když se osvobodil z jednoho pouta, druhé na pravé ruce zůstalo - tloukly hodiny poledne.

Kdyby měl čas, byl by se zastavil a skopal tělo ležící na koberci, ale pospíchal. Ze sejfu ve zdi vzal pas a několik tlustých svazků nových bankovek vysoké hodnoty. Za dvacet minut ujížděl na kole s pasem, penězi a trochou šatstva v příruční brašně dolů po cestě, kolem trosek jaguára a čadícího těla ležícího tváří ve sněhu, kolem ožehnutých a polámaných borovic, k vesnici.

Odtud zavolal taxi a požádal, aby ho odvezl na mezinárodní letiště ve Frankfurtu. Vstoupil do kanceláře letových informací a tázat se:

„V kolik letí příští letadlo odtud do Argentiny, pokud možno během hodiny? Pokud ne...“