Frederick Forsyth

SPIS ODESSA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18.

Deset minut po jedné zabočil Mackensenův mercedes z venkovské silnice do branky Roschmannova sídla. V půli cesty k domu zjistil, že průjezd je zatarasený.

Jaguár se očividně rozpadl zevnitř, ale jeho kola zůstala na cestě. Stála zpříma, šikmo přes vozovku. Přední a zadní část vozu byla rozpoznatelná a pevné ocelové nosníky tvořící podvozek držely trosky auta pohromadě. Ale středová část včetně kokpitu úplně chyběla, od podlahy po střechu. Její kusy byly rozesety kolem dokola.

Mackensen si skelet prohlédl se zlým úšklebkem a šel k ranci opáleného šatstva a jeho obsahu, leželo to o šest metrů dál. Něco na rozměrech těla upoutalo jeho pozornost a na několik minut se nad ním naklonil. Pak se napřímil a vyběhl zbytek cesty k domu.

Nezazvonil, ale zkusil kliku. Povolila a Mackensen vstoupil do haly. Několik vteřin naslouchal ve střehu, jako divoké zvíře u pramene vody, a snažil se vycítit, zda hrozí nebezpečí. Neozvalo se nic, ani hlásek. Hmátl pod levou paži a vytáhl pistoli Lüger s dlouhou hlavní, odjistil ji a začal otevírat dveře vedoucí do haly.

První byla jídelna, druhá pracovna. Ačkoliv okamžitě spatřil tělo na koberci u krbu, nepohnul se z otevřených dveří, dokud neměl celou místnost pod kontrolou a na dostřel. Znal dva, kteří na ten trik doplatili - zřejmá návnada a skrytý útočník. Než vstoupil, nahlédl do štěrbiny mezi panty veřejí, aby se přesvědčil, že za dveřmi nikdo nečíhá, a pak vešel.

Miller ležel na zádech, s hlavou obrácenou na stranu. Mackensen pár vteřin pozoroval křídově bílou tvář, pak se sklonil a naslouchal téměř neznatelnému dýchání. Zaschlá krev vzadu na hlavě mu zhruba prozradila, co se odehrálo.

Deset minut pátral po domě, zaznamenal otevřené zásuvky v ložnici pána domu a to, že v koupelně chybí holicí propriety. Zpátky v pracovně se podíval do zejícího a prázdného sejfu ve zdi, pak si sedl k psacímu stolu a zvedl telefon.

Pár vteřin poslouchal, tiše zaklel a položil sluchátko. Bednu s nářadím pod schody našel snadno, protože dveře přístěnku zůstaly otevřené. Vzal si, co potřeboval, a seběhl na vozovku, když předtím prošel pracovnou a zkontroloval Millera, francouzská okna nechal otevřená dokořán.

Skoro hodinu hledal přetržené vedení telefonu, vymotal ho z křoví a znovu ho spojil. Spokojen se svou prací kráčel zpět do domu, posadil se        za stůl a vyzkoušel telefon. Ozval se tón a Mackensen zavolal svého šéfa do Norimberku.

Předpokládal, že bude Werwolf na jeho telefonát dychtivě čekat, ale        hlas muže, který z aparátu promluvil, byl unavený a téměř bez zájmu. Jako správný voják v poli Mackensen ohlásil, co našel - auto, mrtvolu tělesné ho strážce, polovinu pout ještě stále zapnutou na spirále tepané mříže         u krbu, tupou pilu na železo na koberci a Millera na podlaze v hlubokém bezvědomí. Skončil u nepřítomného majitele domu.

„Moc si toho s sebou nevzal, šéfe. Jenom věci na přespání a asi peníze      ze sejfu. Dám to tu do pořádku, může se už vrátit, jestli chce.“

„Ne, nevrátí se,“ řekl Werwolf. „Položil jsem telefon právě, když jste za   zvonil. Volal z letiště ve Frankfurtu. Má letenku do Madridu, letí za deset minut. Večer má spojení do Buenos Aires...“

„Ale to není nutné,“ odporoval Mackensen. „Donutím Millera, aby po      věděl, kde ty papíry nechal. V troskách auta nebyla žádná aktovka a on sám u sebe nic nemá, na podlaze leží jen nějaký deník. Ale to ostatní nemůže být daleko.“

„Dost daleko,“ odvětil Werwolf. „V poštovní schránce.“

Unaveně pověděl Mackensenovi, co Miller padělateli ukradl a o čem ho   právě Roschmann z Frankfurtu informoval.

„Ty papíry budou už zítra ráno,  nejpozději v úterý v rukou úřadů. Potom zbývá každému ze seznamu pra málo času. Včetně Roschmanna, to je majitel domu, kde teď jste, a mne. Celé dopoledne se snažím varovat všechny, jichž se to týká, aby do čtyřiadvaceti hodin opustili zem.“

„A co mám teda teďka dělat já?“ zeptal se Mackensen.

„Vy se ztraťte,“ odpověděl jeho šéf. „Vy nejste na seznamu. Já ano, proto musím vypadnout. Vraťte se domů a čekejte, dokud se s vámi nespojí můj nástupce. Pro nás ostatní to je konec. Vulkán utekl a nevrátí se. Jeho odjezdem se hroutí celá akce, pokud by nenastoupil někdo nový a nepřevzal projekt.“

            „Jakej Vulkán? takej projekt?“

            „Vzhledem k tomu, že je po všem, můžete se to dozvědět. Vulkán bylo jméno Roschmanna, toho, kterého jste měl ochránit před Millerem...“

            V několika větách vylíčil Werwolf zabijákovi, proč byl Roschmann tak důležitý, proč je jeho postavení nezastupitelné a nenahraditelné, právě tak jako celý projekt. Když skončil, Mackensen dlouze hvízdl a zahleděl se na tělo Petera Millera na druhé straně pokoje.

„Ten parchant to teda pěkně zmrsknul,“ řekl.

Werwolf jako by se sebral a do hlasu se mu vrátil náznak staré, jemu vlastní autority.

„Kamerad, musíte tam uklidit ten svinčík. Pamatujete se na tu likvidační skupinu, kterou jste už dřív použil?“

„Vím, kde je najdu. Nejsou daleko.“

„Zavolejte je a přivezte je. Až skončí, nesmí zůstat ani stopa po tom, co se stalo. Roschmannova manželka se vrátí dnes pozdě večer. Nesmí se dozvědět, co se přihodilo. Rozumíte?“

„Provedu,“ řekl Mackensen.

„A pak se ztraťte. Ještě něco. Než odejdete, doražte toho hajzla Millera. Jednou provždycky.“

Mackensenovy zorničky se zúžily, když se podíval na nehybného reportéra.

„S potěšením,“ řekl.

„Tak sbohem a hodně štěstí.“

Telefon ztichl. Mackensen ho položil, vytáhl svůj adresář, zalistoval a vytočil číslo. Představil se člověku, který se ozval, připomněl mu předchozí laskavé služby, kterými prokázal Kamemdschaft. Pověděl mu, kam mají přijet a co najdou.

„Auto a mrtvolu musíte shodit do propasti u horské silnice. Se spoustou benzínu, aby to pěkně hořelo. Muž nesmí být identifikován, prohlédněte mu kapsy a seberte všechno, včetně hodinek.“

„Jasný,“ řekl hlas v telefonu. „Přivezu vlek a naviják.“

„A poslední věc. V pracovně najdete na podlaze ještě jednu mrtvolu a zakrvácený koberec. Musíte to zlikvidovat. Ne ve voze, pěkné dlouhé žblunknutí na dno hlubokého studeného jezera. Dobře zatížit. Žádný stopy. Oukej?“

„Bez problémů. Přijedeme v pět a do sedmi budeme hotovi. Nerad vozím náklad toho druhu za světla.“

„Prima,“ řekl Mackensen. „Zmizím dřív, než dorazíte. Ale najdete tu všechno, jak jsem řekl.“

Zavěsil, zvedl se od stolu a šel k Millerovi. Vytáhl Lüger a automaticky zkontroloval zásobník, ačkoliv věděl, že je pistole nabitá.

„Ty zasranej hajzle,“ promluvil k tělu a namířil pistoli směrem dolů, k Millerově čelu.

Léta existoval jako dravec a přežíval, když ostatní jeho oběti, ale i jeho souputníci skončili na stole pitevny, ta léta vypěstovala v Mackensenovi smysly leoparda. Neviděl stín, který padl na koberec z otevřeného francouzského okna, vycítil ho a bleskově se otočil připravený vystřelit. Ale muž nebyl ozbrojený.

„Kdo ksakru jste,“ zavrčel Mackensen a držel ho na mušce.

Muž stál ve francouzském okně v černých kožených přiléhavých kalhotách a v bundě motocyklisty. V levé ruce přidržoval motocyklistickou přílbu přitisknutou na břiše. Podíval se na tělo u Mackensenových nohou a na zbraň v jeho ruce.

„Poslali pro mě,“ řekl prostě.

„Kdo?“ zeptal se Mackensen.

„Vulkán,“ odpověděl muž. „Můj Kamerad, Roschmann.“

Mackensen hekl a sklopil zbraň.

„Ten ujel.“

„Ujel?“

„Zdrhnul, míří si to do Jižní Ameriky. Celý projekt skončil. Všechno kvůli tomuhle novinářskýma parchantovi.“

Trhl zbraní k Millerovi.

„Chcete ho dorazit?“ zeptal se muž.

„To si pište. Posral celej projekt. Identifikoval Roschmanna a doklady o něm poslal policii a ještě hromadu jinejch věcí. Jestli jste na seznamu ve spise, radši vypadněte.“

„V jakém seznamu?“

„V seznamu Odessy.“

„Tam nejsem,“ řekl muž.

„Já taky ne,“ vrčel Mackensen. „Ale Werwolf je a nařídil, že mám tohodle dorazit, než vypadnem.“

„Werwolf?“

V Mackensenovi se rozklinkal varovný zvonek znepokojení. Před chvílí se dozvěděl, že Vulkánův projekt nezná v Německu nikdo kromě Werwolfa a jeho. Ostatní byli v Jižní Americe, odkud, jak předpokládal, má přijít nový šéf. Ale ten by věděl, kdo je Werwolf. Zorničky se mu zúžily.

„Vy jste z Buenos Aires?“ otázal se.

„Ne.“

„A odkud teda?“

„Z Jeruzaléma.“

Půl vteřiny trvalo, než Mackensen pochopil význam toho jména. Pak prudce namířil pistoli. Půl vteřiny je dlouhá doba, dost dlouhá na smrt. Pěnová guma uvnitř motocyklistické helmy byla popálená, když pistole vystřelila, ale devítimilimetrový projektil prolétl hladce umělou hmotou a zasáhl Mackensena do hrudníku, jako by ho kopl kůň. Helma spadla na zem a odkryla agentovi pravici. Oparem namodralého kouře vystřelil Walther PPK znovu.

Mackensen byl statný a silný. Byl by vypálil navzdory kulce v hrudníku, ale druhá rána mu rozervala hlavu dva prsty nad pravým obočím a pokazila mu zásah. Také ho zabila.

Miller se probudil v pondělí odpoledne v soukromém oddělení Všeobecné nemocnice ve Frankfurtu. Půl hodiny ležel a pomalu si uvědomoval, že má hlavu obalenou obvazy a napojenou na různé přístroje. Našel bzučák, ale ošetřovatelka, která přišla, mu řekla, aby zůstal v klidu, protože měl vážný otřes mozku.

A tak ležel a kousek po kousku se mu vracely události z minulého dne až do dopoledne. Pak už nebylo nic. Usnul, a když se probudil, byla venku tma a u jeho postele seděl nějaký člověk. Ten člověk se usmál. Miller na něj hleděl.

„Já vás neznám,“ řekl.

„Ale já znám vás,“ odpověděl návštěvník.

Miller se zamyslel.

„Už jsem vás viděl,“ promluvil konečně. „Přijel jste k Osterovi. S Leonem a Mottim.“

„Správně. Co si ještě pamatujete?“

„Skoro všechno. Vrací se to.“

„Roschmann?“

„Ano. Mluvil jsem s ním. Chtěl jsem zavolat policii.“

„Roschmann je pryč. Utekl do Jižní Ameriky. Všechno skončilo. Úplně. Je konec. Chápete? Rozumíte mi?“

Miller pomalu zavrtěl hlavou.

„Ne docela. Mám ale setsakramentskou reportáž. Napíšu to.“

Návštěvníkův úsměv pohasl. Naklonil se k Millerovi.

„Poslouchejte, Millere. Jste zatracený amatér a máte štěstí, že žijete. Nenapíšete nic. Za prvé není co psát. Tauberův deník mám já a odvezu ho s sebou zpátky domů, kam patři. Včera v noci jsem ho četl. Vy jste měl v kapse fotografii. Vašeho otce?“

Miller přikývl.

„Tak kvůli němu to všechno bylo?“ ptal se agent.

„Ano.“

„Je mi to líto. To s vaším otcem. Nikdy jsem si nepomyslel, že něco takového řeknu Němci. A teď k tomu spisu. Co v něm bylo?“

Miller mu to vylíčil.

„A proč jste to ksakru nedal nám? Jste nevděčník. Dalo nám hodně práce, než jsme vás tam dostali. A když jste se k něčemu dostal, dal jste to svým lidem. My bychom tu informaci využili nejlépe.“

„Musel jsem to někam poslat, za pomoci Sigi. To znamenalo poštou. Vy jste hrozně chytří, ale Leonovu adresu jste mi nedali.“

Josef Přikývl..

„Dobře. Ať je to, jak chce, ale v žádném případě nemáte, co byste psal. Nemáte deník, nemáte spis. Zůstává jen vaše tvrzení. Jestliže budete trvat na tom, že to povíte, neuvěří vám nikdo kromě Odessy a ta vám půjde po krku. Nebo spíš zaútočí na Sigi nebo na vaši matku. Neberou si rukavičky, na to se snad ještě pamatujete?“

Miller chvíli uvažoval.

„Co je s mým vozem?“

„Vy o tom nevíte? Zapomněl jsem.“

Josef řekl Millerovi o bombě, která byla v autě umístěna, a jakým způsobem vybuchla.

„Říkal jsem vám, že si neberou rukavičky. Auto našli v propasti. Tělo není možné identifikovat, ale vám nepatří. Vy musíte vysvětlit, že jste vzal stopaře, ten vás praštil železnou tyčí a ujel.

Nemocnice potvrdí, že vás přivezl náhodný motocyklista, který zavolal sanitu, když vás našel ležet u cesty. Mne nepoznají. Měl jsem helmu a brýle. To je oficiální verze a pří ní zůstane. Abych se pojistil, zatelefonoval jsem před dvěma hodinami německé tiskové agentuře, ohlásil jsem se jako nemocnice a dal jsem jim tuto informaci. Stal jste se obětí stopaře, který později havaroval a zabil se.“

Josef se zvedl a podíval se na Millera.

„Měl jste ohromné štěstí, ačkoliv si to neuvědomujete. Dostal jsem zprávu od vaší přítelkyně včera kolem poledního, zřejmě podle vašich instrukcí, a jel jsem jako blázen, urazil jsem cestu z Mnichova až k domu přesně za dvě a půl hodiny. A přesně když bylo málem po vás. Měli zabijáka, který vás měl dorazit. Podařilo se mi přijít včas.“

Otočil se s rukou na klice.

„Nechte si poradit. Pojišťovna vám zaplatí auto, kupte si volkswagen, vraťte se do Hamburku, ožeňte se se Sigi, mějte děti a držte se novinařiny. A nemíchejte se mezi profesionály.“

Za půl hodiny po jeho odchodu přišla sestra.

„Máte tu telefon,“ řekla.

Byla to Sigi, plakala a smála se najednou. Někdo neznámý jí zatelefonoval, že Peter je v nemocnici ve Frankfurtu.

„Jedu za tebou,“ řekla a zavěsila.

Telefon znovu zazvonil.

„Miller? Tady je Hoffmann. Zrovna jsem viděl dálnopis z agentury. Prý vás praštili do hlavy. Jste v pořádku?“

„Jsem v úplném pořádku, pane Hoffmanne,“ řekl Miller.

„Prima. Kdy budete fit?“

„Za pár dní. Proč?“

„Mám námět, přímo vám šitý na tělo. Parta dcerunek bohatých německých papínků si jezdí zalyžovat a nechává se obsloužit hezkými mladými lyžařskými instruktory. A v Bavorsku je klinika, která se postará, když se dostanou do trablů - za pěkný prachy a papínek se nic nedozví. A zdá se, že někteří ti hřebečci dostávají od kliniky provizi. Ohromná historka. Sex uprostřed sněhu, Orgie v Oberlandu. Kdy můžete začít?“

Miller přemýšlel.

„Příští týden.“

„Výborně. Mimochodem, ta záležitost, co jste se o ni zajímal. Honba za nacisty. Dostal jste toho člověka? Napsal jste vůbec nějaký článek?“

„Ne, pane Hoffmanne,“ řekl Miller pomalu. „Žádný článek.“

„Myslel jsem si to. Tak si pospěšte a uzdravte se. Na shledanou v Hamburku.“

V úterý večer, když se začalo stmívat, přistálo Josefovo letadlo z Frankfurtu via Londýn na letišti v Tel Avivu. Čekali na něj dva muži v autě a odvezli ho do hlavního stanu, aby ho vyslechl plukovník, který podepisoval ten telegram od Kormorána. Hovořili téměř do dvou do rána a zaznamenali všechno stenograficky. Když skončili, plukovník se pohodlně opřel, usmál a nabídl agentovi cigaretu.

„Dobrá práce, řekl prostě. „Prověřili jsme továrnu a upozornili německé orgány - samozřejmě anonymně. Oddělení výzkumu bude zrušeno. Dohlédneme na to, i kdyby se o to Němci nepostarali. Vědci vlastně nevěděli, pro koho pracují. Promluvíme si s nimi osobně a většina jich zničí své záznamy. Vědí, že sympatie v Německu by byly na straně Izraele, kdyby se to zveřejnilo. Dostanou jiná zaměstnání v průmyslu a budou držet pusu. A Bonn taky a my taky. Co Miller?“

„Miller jakbysmet. A rakety?“

Plukovník vydechl oblak kouře a zahleděl se na hvězdy na noční obloze za oknem.

„Myslím, že teď už nevzlétnou. Násir musí být připravený nejpozději v létě 67, a jestliže vzal za své výzkum ve Vulkánově továrně, nebudou schopni zřídit do léta 67 další projekt výroby řídících systémů k raketám.“

„Nebezpečí je tedy zažehnáno,“ řekl agent.

Plukovník se usmál.

„Nebezpečí není nikdy zažehnáno. Jen mění formu. Tohle nebezpečí asi minulo. Ale to velké pokračuje. Budeme muset znovu bojovat a možná že znovu a znovu, než budeme bezpeční. Ale vy jste jistě unavený. Teď můžete jít domů.“

Sáhl do zásuvky a vytáhl polyténový sáček s osobními věcmi. Agent odložil na stůl falešný německý pas, peníze, náprsní tašku, klíče a vedle v místnosti se převlékl a šaty z Německa nechal u svého nadřízeného.

Plukovník si ho u dveří prohlédl od hlavy k patě a podal mu ruku.

„Vítejte domů, majore Uri Ben Shaule.“

Agent se ve své vlastní totožnosti cítil lépe - byla to totožnost, kterou přijal v roce 1947, když poprvé přijel do Izraele a nastoupil do Palmach. Vzal si taxi a jel domů, do bytu na předměstí a odemkl si klíčem, který právě dostal spolu s ostatními osobními věcmi.

V zešeřelé ložnici rozpoznal siluetu spící Rivky, své ženy, lehká přikrývka se zdvihala a klesala jejím dechem. Nakoukl do dětského pokoje a podíval se na oba chlapce, Shlomu, kterému bylo šest, a malého dvouletého Dora.

Toužil vklouznout do postele ke své manželce a spát několik dní, ale musel splnit ještě jeden úkol. Položil kufr a potichu se svlékl i ze spodního prádla a ponožek. Oblékl se do čistého, které vzal z prádelníku, aniž Rivku vzbudil, spala nerušeně dál.

Z šatníku vytáhl kalhoty od uniformy, čisté a vyžehlené jako vždycky, když se vrátil domů, a zašněroval lesknoucí se černé vysoké boty z teletiny. Khaki košile a vázanky byly na svém místě, pečlivě a přesně vyžehlené. Přes košili natáhl vojenské sako zdobené pouze zářícími ocelovými perutěmi důstojníka parašutisty a pěti stužkami vyznamenání, které získal na Sinaji. Poslední součást oblečení byl červený baret. Oblékl se, vzal několik předmětů a vhodil je do své malé brašny. Na východě probleskovalo matné světlo, když znovu vyšel ven a našel své malé auto, zaparkované tam, kde ho před měsícem nechal, před blokem obytných domů.

Ačkoliv bylo 26. února, tři dny před koncem posledního zimního měsíce, vzduch byl vlahý a sliboval nádherné jaro.

Jel z Tel Avivu směrem na východ po silnici do Jeruzaléma. V rozednívání byl poklid, který miloval, mír a čistota, nad níž nikdy nepřestal žasnout. Zažil to tisíckrát na hlídce v poušti, ten zázrak vycházejícího slunce, chladného a krásného, předtím než nadešel žhavý den a někdy boj a smrt. Byla to nejlepší část dne.

Silnice vedla rovinatou, plochou, úrodnou krajinou přímořských plání k okrovým kopcům Judeje, probouzející se vesnicí Ramleh. Za Ramlehem byla tehdy objížďka kolem Latroun Salient, sedm kilometrů podél pozic jordánské armády. Vlevo viděl chocholy modrého dýmu ohňů, u nichž snídala Arabská Liga.

Ve vesnici Abu Gosh bylo vzhůru pár Arabů, a když vyšplhal na poslední jeruzalémské kopce, zjasnilo slunce východní horizont a třpytilo se na Dómu v Arabské části rozděleného města.

Zaparkoval auto čtyři sta metrů od svého cíle, Mausolea Yad Vashem, a zbytek cesty šel pěšky, dolů alejí stromů zasazených na paměť křesťanů, kteří se snažili pomoci, a k velikým bronzovým dveřím střežícím svatyni šesti miliónů Židů, kteří zemřeli v holocaustu.

Starý strážný mu řekl, že tak časně není otevřeno, ale on vysvětlil, co chce, a strážný ho vpustil. Prošel do pamětní síně a rozhlédl se. Modlil se tam za svou vlastní rodinu a žulové kvádry, z nichž byla síň postavena, ho stále plnily nesmírnou úctou.

Přistoupil k zábradlí a díval se na jména černě vepsaná hebrejskými písmeny i latinkou do šedivé kamenné podlahy. Svatyni osvětlovalo pouze věčné světlo, mihotající se nad mělkou černou miskou, z níž vycházelo.

V jeho záři viděl jména na podlaze, zápis za zápisem: Osvětim, Treblinka, Belsen, Ravensbrück, Buchenwald... Bylo jich příliš mnoho, než aby všechny spočítal, ale našel to, které hledal. Rigu.

Nepotřeboval jarmulku na pokrytí hlavy, protože měl svůj červený baret a ten stačil. Z brašny vytáhl hedvábný šál s třásněmi, tallith, stejný jako Miller našel mezi osobními věcmi starce v Altoně a jehož význam nechápal. Nařasil si šál kolem ramen.

Vzal z brašny modlitební knihu a otevřel ji na správném místě. Přistoupil k mosaznému zábradlí, které rozděluje síň na dvě části, jednou rukou se ho přidržel a hleděl na věčné světlo před sebou. Protože nebyl zbožný, musel často nahlížet do modlitební knihy, když odříkával pět tisíc let starou modlitbu.

„Yisgaddal, Veyiskaddash, Shemay rabbah...“

A tak se stalo, že major parašutistů izraelské armády stojící na jednom z vrcholků Zaslíbené Země konečně odříkával kaddish za duši Salomona Taubera, která zemřela před jednadvaceti roky v Rize.

Bylo by příjemné, kdyby záležitosti tohoto světa pokaždé skončily tak, že by se všechny problémy a nebezpečenství daly svázat do úhledného ranečku. Stává se to málokdy. Lidé žijí a umírají ve svém vymezeném čase a na svém vymezeném místě. Pokud bylo možné zjistit, osudy hlavních postav byly následující:

Peter Miller se vrátil domů, oženil se a psal o událostech, o nichž si lidé chtějí číst u snídaně a u holiče. V létě 1970 byla Sigi samodruhá s třetím dítětem.

Muži z Odessy se rozutekli. Manželka Eduarda Roschmanna přijela domů a za pár dní dostala telegram, že její manžel je v Argentině. Odmítla ho následovat. V létě 1965 mu napsala na jejich starou adresu, Vila Jerbal, a požádala ho o rozvod před argentinským soudem.

Dopis byl poslán na jeho novou adresu a paní Roschmannová obdržela odpověď se souhlasem, ale s tím, aby se řízení konalo před německým soudem, a k dopisu byl přiložen právně platný doklad. K rozvodu došlo v roce 1966. Žije v Německu a přijala své dívčí jméno Müllerová, a těch jsou v Německu tisíce. Roschmannova první žena Hella žije stále v Rakousku.

Werwolf se nakonec usmířil se svými zuřícími nadřízenými z Argentiny a usadil se na malém statku na španělském ostrově Formenteria, který koupil za peníze získané prodejem svého majetku.

Továrna na rádia byla likvidována. Vědci pracující na vývoji řídících systémů pro rakety na Helvanu si našli zaměstnání v průmyslu nebo v akademickém světě. Projekt, na němž - aniž to věděli - pracovali pro Roschmanna, se zhroutil.

Helvanské rakety nikdy nevzlétly. Trupy byly hotové, právě tak jako palivo pro rakety. Hlavice byly ve výrobě. Ti, kdo by pochybovali o autenticitě oněch hlavic, nechť si prostudují svědeckou výpověď Otto Yokleka, kterou učinil před soudem v procesu s Yossefem Ben Galem, 10. - 26. června 1963 v Basileji, Švýcarsko. Čtyřicet vyrobených raket - bezmocných, protože se jim nedostalo řídících systémů, nezbytných, aby je navedly na cíle v Izraeli - trčelo v opuštěné továrně v Helvanu. Zůstaly tam stát a byly zničeny v šestidenní válce. Němečtí vědci se už předtím zklamaně vrátili do Německa.

Spis Klause Winzera, který se dostal do rukou vládních orgánů, přivodil konec mnoha zájmů Odessy. Rok, jenž se pro ně tak pěkně začal, skončil zkázonosně. Natolik, že o několik let později právník a vyšetřovatel komise C z Ludwigsburku řekl: „Rok 1964 byl pro nás dobrý rok, ano, velmi dobrý.“

Koncem roku 1964 vydal kancléř Erhard, otřesený tím, co vyšlo najevo, národní a mezinárodní prohlášení, že všichni, kdo vědí o pobytu hledaných zločinců SS, se mají přihlásit a oznámit to úřadům. Reakce byla pozoruhodná. V důsledku tohoto prohlášení získali muži v Ludwigsburku příliv podnětů, který pokračoval deště několik let.

Co se týče politiků účastnivších se na dohodě mezi Německem a Izraelem o dodávce zbraní, německý kancléř Adenauer žil ve vile v Rhöndorfu, nad svým milovaným Rýnem a blízko Bonnu, a tam zemřel 19. dubna 1967. Izraelský premiér David Ben Gurion zůstal jako člen parlamentu /Knessetu/ do roku 1970, pak konečně odešel na odpočinek do kibucu Sede Boker v srdci hnědých hor Negevu, na cestě z Beer Sheby do Eilatu.

Rád přijímá návštěvníky a živě s nimi hovoří o mnoha věcech, ale ne o raketách z Helvanu a kampani proti německým vědcům, kteří na nich pracovali.

Z členů tajné služby vystupujících v tomto příběhu zůstal generál Amit šéfem až do září 1968 a na jeho bedra padla obrovská odpovědnost zajistit, aby jeho země získala přesné informace v době šestidenní války. Jak dokazují dějiny, uspěl brilantně.

Když odstoupil, stal se předsedou a ředitelem izraelského výrobního komplexu Koor, který vlastnili labouristé. Žije stále velmi skromně a jeho kouzelná manželka Yona stále ještě odmítá služebnou, domácí práce plní raději sama.

Major Uri Ben Shaul byl zabit ve středu 7. června 1967 v čele skupiny výsadkářů, kteří se probojovali do Starého Jeruzaléma. Kulka člena Arabské Legie ho zasáhla do hlavy a padl 700 metrů východně od Mandelbaumovy brány.

Simon Wiesenthal dosud žije a pracuje ve Vídni, sbírá fakta a tipy a trpělivě sleduje hledané esesmany a místa jejich pobytu a každý měsíc a každý rok mu přináší novou žeň úspěchů.

Leon zemřel v Mnichově v roce 1968 a skupina, kterou vedl ve svém soukromém křižáckém tažení pomsty, po jeho smrti ztratila vůli pokračovat a rozpadla se.

A nakonec, vrchní seržant Ulrich Frank, velitel tanku, který zkřížil Millerovu cestu do Vídně. Mýlil se o osudu svého tanku Dračí skála. Tank nešel do šrotu. Odvezli ho na nakládacím zařízení a už ho nikdy neviděl. Po čtyřiceti měsících by ho byl už stejně nepoznal.

Ocelová šeď trupu byla přebarvena na šedohnědou, aby splývala s barvou pouště. Z věže zmizel černý kříž německé armády a na jeho místo přišla šesticípá světle modrá Davidova hvězda. I jeho jméno se změnilo, Říkali mu Duch Masady.

Velel mu zase vrchní seržant, nosatý Nathan Levy s černými vousy. 5. června 1967 se M-48 pustil do pouze týden trvající války, první ode dne, kdy před deseti lety vyjel z dílen v Detroitu, v Michiganu.

Byl to jeden z těch tanků, které generál Israel Tal vrhl do bitvy o průsmyk Mitla a v poledne v sobotu 10. června, pokrytý prachem a naftou, poznamenaný kulkami, s pásy sedřenými sinajskými skalami, se starý Patton zastavil na východním břehu Suezského kanálu.