Frederick Forsyth

ŽOLDÁCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 13

Benoit Lambert, známý svým přátelům a policii jako Benny, byl malou rybou v podsvětí a svým způsobem žoldnéř. Bylo ovšem pravdou, že mezi žoldnéři se objevil tehdy, když ho policie v Paříži hledala a kdy raději sedl na letadlo do Afriky a podepsal smlouvu se 6. komandem v Kongu pod vedením Denarda.

Z nějakých divných důvodů si velitel žoldnéřů oblíbil bojácného malého mužika a dal mu práci v hlavním štábu, což mu zajistilo, že se do boje nedostane. Ve své práci byl užitečný, protože mu to umožňovalo rozvinout talent, který skutečně měl. Byl úplným kouzelníkem v oboru, jak sehnat věci. Zdálo se, že je schopen vykouzlit vejce tam, kde nejsou žádné slepice, a whisky tam, kde není žádná palírna. V hlavním štábu každé vojenské jednotky je takový člověk vždycky užitečný a většina jednotek nějakého má. Zůstal u 6. komanda téměř rok, až do května 1967, kdy vycítil potíže hrozící z nastávající revoluce Schrammova 10. komanda proti konžské vládě. Vycítil, jak se ukázalo správně, že Denard a 6. komando by se mohli do těch sporů dostat, a že by se tak mohlo stát, že i štáb by se dostal do skutečného boje. Pro Bennyho Lamberta to byl okamžik, kdy prudce vystartoval opačným směrem.

K jeho překvapení také dostal povolení to udělat.

Zpátky ve Francii pěstoval kolem sebe zdání, že je žoldnéř, a později si říkal obchodník se zbraněmi. Tím prvním nepochybně nebyl, ale pokud se týkalo zbraní, pak se svými nejrůznějšími kontakty byl obvykle schopen tu a tam zajistit nějakou zbraň, obvykle ruční zbraň pro podsvětí, příležitostně bednu pušek. Rovněž se seznámil s africkým diplomatem, který byl připraven za dobrou cenu poskytnout slušně vybavený certifikát finálního uživatele ve formě dopisu z osobního stolu velvyslance, doplněného razítkem velvyslanectví. Před osmnácti měsíci se o tom zmínil v baru Korsičanovi, který se jmenoval Langarotti.

Přesto však byl v pátek večer překvapen, když ho Korsičan meziměstsky zavolal, aby mu řekl, že ho příští den nebo v neděli navštíví Kočka Shannon. Slyšel o Shannonovi, ale ještě více věděl o zuřivé nenávisti, kterou Charles Roux choval k irskému žoldnéři, a také již dávno slyšel o pověsti, která obíhala mezi žoldnéři v Paříži, že Roux je ochoten zaplatit každému, kdo by mu sdělil, kde Shannon je, pokud by se Ir vůbec v Paříži objevil. Po zvážení situace souhlasil Lambert s tím, že bude doma a že se se Shannonem sejde.

„Ano, myslím, že bych dokázal dostat to osvědčení,“ řekl, když Shannon skončil vysvětlování, co potřebuje. „Můj kontakt je stále v Paříži. Víte, vídám se s ním často.“

Byla to lež, protože jeho schůzky s ním byly velmi nepravidelné, ale byl si jist, že dokáže obchod projednat.

„Kolik?“ zeptal se Shannon krátce.

„Patnáct tisíc franků,“ řekl Benny Lambert.

„Ale hovno,“ řekl Shannon a řekl to francouzsky.

Byla to jedna z těch četných frází, které sebral v Kongu, třebaže nebývala vždy uváděna v nejlepších slovnících francouzštiny.

„Zaplatím vám tisíc liber, a to je ještě nad cenu.“

Lambert počítal. Částka při současném kurzu přesahovala o něco málo jedenáct tisíc franků.

„OK,“ řekl.

„A jestli o tom vykecáš jenom jedno slovo, pak ti podříznu chřtán jako kuřeti,“ řekl Shannon. „Anebo ještě líp, nechám Korsičana, aby to udělal sám.“

„Ani slovo, čestně,“ protestoval Benny. „Tisíc liber a já ten dopis budu mít za čtyři dni. A samozřejmě že nikomu ani slovo.“

Shannon položil na stůl pět set liber.

„Musíš si to vzít v librách,“ řekl. „Polovic teď, polovic až si to vyzvednu.“

Lambert chtěl protestovat, ale uvědomil si, že by to stejně k ničemu nebylo. Ir mu nevěřil.

„Zastavím se tady ve středu,“ řekl Shannon. „Měj ten dopis připravený a já ti předám zbývajících pět set liber.“

Když odešel, Benny Lambert přemýšlel o tom, co by měl dělat. Konečně se rozhodl, že nejdřív opatří dopis, vybere si část svého poplatku a Rouxovi to řekne až později.

 

Následujícího večera letěl Shannon do Afriky půlnočním letem, který přistával za svítání v pondělí ráno.

Byla to dlouhá cesta. V taxíku bylo horko a strašně rachotil. Bylo právě období sucha a nebe nad plantážemi olejových palem bylo modré a bez mráčku. Shannonovi to však nevadilo. Bylo prima být zpátky v Africe alespoň na den a půl, po šestihodinovém letu beze spánku.

Všechno mu tu bylo blízké, více než města západní Evropy. Známé mu byly zvuky i vůně, vesničané kráčející po kraji cesty na trh, ženy kráčející husím pochodem s nádobamia ranci na hlavách, které držely s neomylnou jistotou.

V každé vesnici, kterou projížděli, se pod stříškami z palmových listů konal obvyklý ranní trh, vesničané smlouvali a pokřikovali, kupovali a prodávali, ženy uklízely chatrče, zatímco muži seděli ve stínu a hovořili o záležitostech, jejichž důležitost chápali pouze oni sami, a nahé hnědé děti se pletly v prachu pod nohama svých rodičů a v chatrčích.

Shannon měl otevřená obě okna. Seděl pohodlně opřen a čichal vlhkost i palmy, kouř ze dřeva i zápach hnědých řek, které přejížděli. Z letiště již telefonoval na číslo, které mu dal jeho přítel novinář v Londýně. Věděl, že je očekáván. Přijel k vile stojící stranou od cesty v soukromém, třebaže malém parku právě před polednem.

Stráže u brány ho důkladně zkontrolovaly od kotníků až do podpaží, než ho nechaly zaplatit taxi a vstoupit do brány. Uvnitř poznal tvář jednoho z osobních sloužících muže, za kterým přijel. Sluha se doširoka zašklebil a pokývl hlavou. Zavedl Shannona do jednoho ze tří domů v parku a uvedl ho do prázdného přijímacího pokoje. Tam čekal půl hodiny.

Shannon se díval z oken, cítil, jak klimatizace suší jeho šaty, když zaslechl skřípot dveří a měkké zvuky sandálů na dlaždicích za ním. Otočil se.

Generál vypadal přesně tak, jako když se naposled setkali na tmavém letišti, měl stejně bohatý vous a stejně hluboký basový hlas.

„Majore Shannone, co tak brzo. To jste nemohl vydržet?“

Žertoval jako vždycky. Shannon se usmál, když si potřásli rukama.

„Přišel jsem sem, protože něco potřebuji, pane. A protože je něco, o čem bychom si měli promluvit. Mám takový bláznivý nápad.“

„Není toho mnoho, co vám bezmocný vyhnanec může nabídnout,“ řekl generál, „ale vždy si rád poslechnu vaše nápady. Pokud se dobře pamatuji, obvykle jste mívával velmi dobré nápady.“

Shannon řekl:

„Jste sice v exilu, ale přece jen vám zůstala jedna věc, kterou bych mohl použít. Stále jsou k vám lidé loajální. A to, co já potřebuji, jsou muži.“

Oba dva muži spolu hovořili celý oběd a celé odpoledne. Stále ještě diskutovali, když začala být tma, Shannon nakreslil nové nákresy a rozložil je na stole. Potřeboval k tomu jen čistý bílý papír a řadu barevných tužek, které přivezl s sebou. Pro všechny případy, že by u něho celníci prováděli osobní prohlídku.

Do západu slunce se dohodli na všech hlavních bodech a během noci vypracovali podrobný plán. Až ve tři hodiny ráno byl zavolán vůz, aby odvezl Shannona zpátky na pobřeží a na letiště.

Když se loučili na terase, pod kterou čekal připravený vůz se spícím šoférem, znovu si potřásli rukama.

„Zůstanu v kontaktu, pane,“ řekl Shannon.

„A já hned vyšlu své emisary,“ řekl generál. „Za šest dní tu lidé budou.“

Shannon byl k smrti unaven. Začínala se projevovat únava z neustálého cestování a z nocí beze spánku, neustálého střídání letišť a hotelů, jednání a setkání. Usnul v autě během cesty na jih, na letiště, a byl to první spánek během dvou dní. Pospával v letadle celou cestu do Paříže. Letadlo příliš často přistávalo, než aby mu to zajistilo řádný spánek, hodinu stáli v Ouagadougou, další hodinu na jakémsi bohem zapomenutém letišti v Mauretánii a znovu v Marseille. Na Le Bourget přiletěl asi v šest hodin odpoledne.

Tak skončil den D 15.

 

Zatímco Shannon přistával v Paříži, Martin Thorpe nasedal do nočního vlaku do Glasgowa, Stirlingu a Perthu. Odtud může už stihnout vlak do Dundee, ke sídlila stará advokátní kancelář Dalgleish a Dalgleish. Ve svém kufříku měl dokument podepsaný koncem týdne Lady Macallisterovou a jako svědkem paní Bartonovou, současně se šeky vystavenými Zwingli Bank v Curychu, celkem čtyřmi; každý z nich zněl na částku 7500 liber, což stačilo k nákupu 75 000 akcií Lady Macallisterové ve firmě Bormac.

„Dvacet čtyři hodin,“ myslel si, když stahoval záclony ve svém lůžkovém oddělení první třídy, zatímco nástupiště nádraží King's Cross mizelo vzadu. Za 24 hodin bude všechno hotovo, akcie budou v suchu a o tři týdny později tu již bude nový ředitel na zasedání správní rady, pověřenec, který bude přesně vykonávat příkazy Thorpeho a Sira Jamese Mansona. Když Martin Thorpe pohodlně ulehl, s aktovkou pod polštářem, cítil potěšení z toho, co všechno vykonal, a klidně jen pohlížel na strop svého kupé.

 

O něco později, v úterý večer, se Shannon ubytoval v hotelu blízko Madeleine, v srdci 8. pařížského obvodu. Musel zapomenout na svou obvyklou skrýš na Montmartru, kde ho znali jako Carlo Shannona, protože nyní používal jméno Keith Brown. Avšak hotel Plaza-Surene byl dobrou náhradou. Vykoupal se, oholil a chtěl jít na večeři. Zatelefonoval a rezervoval si stůl ve své oblíbené restauraci v této čtvrti, v restauraci Mazagran, a madam Michelle mu slíbila filet mignon tak, jak to má rád, obložené salátem a Pot de Chirouble, aby to mohl zapít.

Oba dva objednané telefonické hovory přišly téměř současně. Jako první byl na drátě nějaký Monsieur Lavallon z Marseille, kterého znal lépe jako Jeana-Baptista Langarottiho.

„Máš už toho přepravce?“ zeptal se Shannon, když se pozdravili.

„Ano,“ řekl Korsičan. „Je to v Toulonu. Jsou prima, velmi úctyhodný a efektivní. Mají v přístavu svůj vlastní sklad.“

„Nahláskuj mi to,“ řekl Shannon. Měl již v ruce tužku a papír.

„Agence Maritime Duphot,“ hláskoval Langarotti a diktoval adresu. „Pošli zásilky na tuhle adresu, jasně označené jako majetek Monsieura Langarottiho.“

Shannon zavěsil a okamžitě přišel druhý telefon, když telefonistka v centrále ohlásila, že volá pan Dupree z Londýna.

„Zrovna jsem dostal tvůj telegram,“ vybafnul na něj Dupree.

Shannon nadiktoval jméno a adresu toulonské společnosti, písmeno za písmenem - a Dupree to zapsal.

„Fajn,“ řekl konečně. „Čtyři první bedny mám hotové a uložené. Reknu londýnskému přepravci, aby to poslal co možná nejdříve. Mimochodem, sehnal jsem boty.“

„Dobře,“ řekl Shannon, „to se hodí.“

Objednal ještě jeden telefon, tentokrát do baru v Ostende. Trvalo to patnáct minut, než uslyšel Marcův hlas.

„Jsem v Paříži,“ řekl Shannon. „Co ten chlapík s tím vzorkem zboží, které jsem chtěl vyzkoušet...“

„Ano,“ řekl Marc. „Mluvil jsem s ním. Je ochoten se s tebou sejít a projednat ceny a podmínky.“

„Dobře. Budu v Belgii ve čtvrtek v noci nebo v pátek ráno. Řekni mu, že bych navrhoval v pátek ráno po snídani v mém pokoji v hotelu Holiday Inn, u letiště.“

„Tam to znám,“ řekl Marc. „Tak jo. Navrhnu mu to a zavolám zpátky.“

„Zavolej mi ráno mezi desátou a jedenáctou,“ řekl Shannon a zavěsil.

Teprve tehdy si vzal sako a zamířil na dlouho odkládanou večeři, aby se potom oddal tolik potřebnému nočnímu spánku.

 

Zatímco Shannon spal, Simon Endean rovněž zamířil na jih Afriky v nočním letadle. Přiletěl do Paříže prvním ranním letadlem v pondělí a okamžitě si vzal taxíka na velvyslanectví republiky Dahome na Avenue Victor Hugo. Tady vyplnil dlouhý růžový formulář žádosti o šestidenní turistické vízum. Vízum bylo připraveno těsně před zavřením konzulární kanceláře odpoledne v úterý. Chytil ještě půlnoční letadlo do Cotonou přes Niamey. Shannon by nebyl nijak zvlášť překvapen, kdyby viděl, že Endean jede do Afriky, protože tušil, že vyhnaný plukovník Bobi má sehrát určitou úlohu v plánu Sira Jamese Mansona a že bývalý velitel zangarské armády si nyní chladí nohy někde podél mangrovového pobřeží. Jenže kdyby Endean věděl, že Shannon se právě vrátil z tajné návštěvy generála v téže oblasti Afriky, nepochybně by to úplně zlikvidovalo jeho odpočinek na palubě DC-8 společnosti UTA, bez ohledu na prášek, který si vzal, aby si zajistil nepřerušený spánek.

 

Marc Vlaminck zatelefonoval Shannonovi do jeho hotelu v deset patnáct přištího dne.

„Souhlasí se setkáním a přinese vzorek,“ řekl Belgičan. „Chceš, abych byl u toho?“

„Jistě,“ řekl Shannon. „Když přijdeš do hotelu, zeptej se, kde bydlí pan Brown. A ještě jednu věc. Koupil jsi ten náklaďák, co jsem chtěl?“

„Ano, proč?“

„Viděl ho už ten pán?“

Po chvilce přemýšlení Vlaminck řekl.

„Ne.“

„Pak ho nevoz do Bruselu. Pronajmi si auto a jeď sám. Vyzvedni ho cestou. Jasné?“

„Ano,“ řekl Vlaminck, stále překvapený. „Přesně jak říkáš.“

Shannon, který byl ještě v posteli, ale cítil se již o něco lépe, zazvonil pro snídani a strávil obvyklých pět minut pod sprchou, z toho čtyři v horké a šedesát sekund pod proudem ledově studené. Káva a rohlíky byly již na nočním stolku, když se objevil. Objednal dva hovory, jeden pro Bennyho Lamberta v Paříži a druhý pro pana Steina z firmy Lang and Stein v Lucembursku.

„Máš pro mne ten dopis?“ zeptal se Lamberta. Hlas malého podvodníčka zněl stísněně.

„Ano. Včera jsem ho dostal. Bylo štěstí, že můj kontakt měl službu v pondělí, a tak jsem se s ním tuto noc setkal. Ten doporučující dopis přinesl včera večer. Kdy ho chceš?“

„Dnes odpoledne,“ řekl Shannon.

„V pořádku. Máš pro mě peníze?“

„Neboj se. Mám je u sebe.“

„Tak přiď ke mně kolem třetí hodiny,“ řekl Lambert.

Shannon chvíli přemýšlel.

„Ne, setkáme se tady,“ řekl a udal Lambertovi název svého hotelu.

Dával přednost tomu, aby se s mužikem setkal na veřejnosti. K jeho překvapení Lambert souhlasil, že přijde do hotelu, a jak se z jeho hlasu zdálo, dělalo mu to určité potěšení. Něco tady nebylo v pořádku, ale Shannon stále nemohl přijít na to, o co jde. To, co nevěděl, bylo, že právě dal pařížskému podvodníkovi informaci, kterou tento později prodá Rouxovi.

Pan Stein hovořil na druhém telefonu, když ho zavolal, takže než aby čekal, Shannon řekl, že zavolá znovu. Učinil to o hodinu později.

„Jedná se o schůzku kvůli spuštění mé holdingové společnosti Tyrone Holdings,“ začal.

„Ano, samozřejmě, pane Browne,“ řekl Steinův hlas na drátě. „Všechno je v pořádku. Kdy byste chtěl přijet?“

„Zítra odpoledne,“ odpověděl Shannon.

Bylo dohodnuto, že se setkají ve Steinově kanceláři ve tři hodiny. Shannon si nechal rezervovat místo v expresu z Paříže do Lucemburska krátce po deváté hodině příštího rána.

 

„Musím říci, že mi to všechno připadá velmi podivné, velmi podivné, opravdu velmi podivné.“

Pan Duncan Dalgleish Senior svým vzezřením i způsoby přesně odpovídal své kanceláři a jeho kancelář vypadala, jako kdyby to byla scéna pro čtení poslední vůle Sira Waltera Scotta.

Zkoumal všechny čtyři převodní listiny, podepsané Lady Macallisterovou a jako svědkem paní Bartonovou, pečlivě a zdlouhavě. Tu a tam lítostivě zamumlal „Jéje“ a pohledy, které vysílal k mladému muži z Londýna, byly znechucené. Byl zřejmě zcela nezvyklý na zacházení s bankovními poukázkami od curyšské banky, a tak je držel mezi ukazováčkem a palcem, zatímco je pečlivě četl. Znovu začal zkoumat všechny čtyři listiny, než promluvil.

„Jistě pochopíte, že Lady Macallisterová již dříve dostala nabídky týkající se prodeje těchto akcií. V minulosti vždy konzultovala firmu Dalgleish a vždy jsem jí mohl poradit, aby akcie neprodávala,“ pokračoval.

Thorpe neměl osobně vůbec žádné pochybnosti, že existuje řada dalších klientů pana Duncana Dalgleishe, kteří sedí na štosech bezcenných akcií podle jeho rady, ale tvářil se přesto uctivě.

„Pane Dalgleishi, musíte přece uznat, že pánové, které zastupuji, zaplatili Lady Macallisterové téměř dvakrát tolik, než je normální hodnota akcie. Ona zase ze své strany zcela svobodně podepsala listiny a zmocnila mě, abych vybral akcie při předložení šeku nebo šeků na celkem 30 000 liber. A ty máte nyní v ruce.“

Starý pán si znovu povzdechl.

„Ale je divné, že se mne nejdříve nezeptala, to se stalo poprvé,“ řekl smutně. „Obvykle jí radím ve všech jejích finančních záležitostech. K tomu mám také plnou moc.“

„Jenže její vlastní podpis je dokonale platný,“ upozorňoval Thorpe.

„Ano, ano, moje plná moc žádným způsobem nezpochybňuje její vlastní oprávnění podpisovat se svým jménem.“

„Tak bych vám tedy byl vděčen, kdybyste mi odvezdal certifikáty na akcie, abych se mohl vrátit do Londýna,“ řekl Thorpe.

Starý pán pomalu vstal.

„Prominete mi, pane Thorpe,“ řekl důstojně a vzdálil se do své pracovny.

Thorpe věděl, že šel telefonovat do Londýna, a modlil se, aby sluchadlo Lady Macallisterové fungovalo právě tak, aby bylo nezbytné, aby paní Bartonová byla tlumočníkem jejich telefonického rozhovoru. Trvalo to půl hodiny, než se starý advokát vrátil. Držel velkou složku starých a vybledlých akcií v ruce.

„Lady Macallisterová potvrdila, co jste řekl, pane Thorpe. Ne snad, že bych pochyboval o vašich slovech, to pochopíte, cítil jsem povinnost pohovořit se svým klientem ještě před tím, než provede tak významnou transakci.“

„Samozřejmě,“ řekl Thorpe, vstal a natáhl ruku.

Dalgleish se loučil s akciemi, jako kdyby byly jeho vlastní.

O hodinu později byl již Thorpe ve vlaku jedoucím jarní krajinou hrabství Angus na cestě zpátky do Londýna.

 

Šest tisíc mil od vřesem pokrytých skotských vrchů seděl Simon Endean proti obří postavě plukovníka Bobiho v malé pronajaté vile v obytné čtvrti Cotonou. Přiletěl ranním letadlem a ubytoval se v Hotelu du Port, jehož židovský ředitel mu pomohl najít dům, kde zangarský armádní důstojník žil v exilu se všemi jeho nepříjemnými dopady.

Bobi byl obrovský chlap, zvířecky vypadající, s obrovskýma rukama. Tato kombinace Endeana potěšila. Pro něj vůbec nemělo význam, s jakým ničivým účinkem bude Bobi vládnout na Zangaro po stejně ničivém působení Kimby. Měl jediný zájem a sice nalézt muže, který by podepsal pro firmu Bormac Trading Company těžební licenci v oblasti Křišťálové Hory, a to za trochu peněz pro stát a za velký úplatek na jeho osobní účet. Nalezl, koho hledal.

Výměnou za plat 500 liber měsíčně, byl plukovník ochoten přijmout funkci západoafrického konzultanta firmy Bormac. Dělal, že studuje smlouvu, kterou Endean s sebou přinesl, avšak Angličan si přitom s potěšením všiml, že když se dostal na druhou stránku, kterou Endean úmyslně vložil vzhůru nohama mezi první a třetí stranu, Bobiho výraz se nezměnil. Byl negramotný, nebo se negramotnosti velmi blížil.

Endean pomalu vysvětlil podmínky kontraktu ve směsi jazyků, kterou používali, směsi základní francouzštiny a pobřežní pidgin english. Bobi střízlivě přikyvoval a jeho krví podlitá očka pečlivě studovala smlouvu. Endean zdůrazňoval, že Bobi musí zůstat ve své vile nebo někde poblíž minimálně příští dva až tři měsíce a že Endean se potom znovu vrátí k němu na návštěvu.

Angličan zjistil, že Bobi má stále platný zangarský diplomatický pas, zbytek po návštěvě, kterou kdysi vykonal za hranicemi Zangara v doprovodu ministra obrany, Kimbova bratrance.

Krátce před západem slunce načmáral na konec dokumentu něco, což mělo být podpisem. Nešlo vůbec o nějaký podpis. Až později se Bobi dozví, že Bormac ho dostal zpátky k moci výměnou za těžební práva. Endean předpokládal, že pokud bude cena v pořádku, Bobi se nebude vzpírat.

Příští den pak prvním ranním letadlem zamířil Endean zpátky do Paříže a do Londýna.

 

Schůzka s Benny Lambertem se konala, tak jak to bylo dohodnuto, v hotelu. Byla stručná a věcná. Lambert předal obálku, kterou Shannon otevřel. Z ní vybral dva kousky papíru, oba stejné a oba měly heraldickou hlavičku pařížského velvyslanectví republiky Togo.

Jeden z listů byl čistý, s výjimkou podpisu na konci a razítka velvyslanectví. Druhý list byl dopis, ve kterém autor prohlašoval, že byl svou vládou oprávněn k tomu, aby použil služby... k tomu, aby tento požádal vládu... o nákup vojenských zbraní uvedených na přiloženém seznamu. Dopis končil obvyklým ujištěním, že zbraně jsou určeny výlučně pro ozbrojené síly republiky Togo a že nebudou dány ani prodány žádné třetí straně. Také tento list byl podepsán a ozdoben pečetí republiky.

Shannon přikývl. Věřil, že Alan Baker bude schopen dopsat své vlastní jméno jako oprávněného agenta a Svazovou federativní republiku Jugoslávie jako prodávající vládu takovým způsobem, že to nevzbudí podezření, že obojí bylo vepsáno až dodatečně. Předal Lambertovi 500 liber, které mu dlužil, a odešel z kavárny.

 

Jako většina slabochů byl Lambert nerozhodný. Již tři dny se chystal k tomu, že zavolá Charlese Rouxe a řekne mu, že Shannon je ve městě a hledá certifikát finálního uživatele. Věděl, že francouzského žoldnéře tato novinka bude velmi zajímat, nevěděl však proč. Předpokládal, že to je proto, že Roux považoval Paříž a zde usedlé žoldnéře za svou soukromou državu. Neposuzoval by jistě příznivě, když sem přijde cizinec a začne tu rozjíždět operaci, ve které se jedná buď o zbraně, nebo muže, aniž by se rozdělil s Rouxem jako rovný s rovným, nebo spíše jako s „patronem“ nebo šéfem projektu. Roux nikdy nepochopil, že nikdo ho nebude chtít financovat, aby pro něj připravil nějakou operaci, protože jich již velké množství zkazil, vzal přiliš mnoho úplatků, které nebyly k ničemu, a ošidil příliš mnoho mužů o jejich plat.

Jenže Lambert se Rouxe bál a myslel si, že by mu měl všechno říci. Chtěl to udělat ještě odpoledne a byl by to udělal, kdyby mu Shannon nedlužil ještě 500 liber. Jenže kdyby varoval Rouxe za těchto okolností, mohlo by to znamenat, že malý podvodník by přišel o svých 500 liber, a byl si jist, že Roux by mu nikdy za pouhý tip takovou velkou sumu nedal. To, co Lambert nevěděl, bylo, že Roux již uzavřel smlouvu na Irovo zabití. Proto si ve své nevědomosti vymyslel něco jiného.

Benny Lambert nebyl příliš chytrý, ale myslil si, že našel perfektní řešení. Mohl si vybrat svých tisíc liber od Shannona a říci Rouxovi, že Ir za ním přišel se žádostí o certifikát finálního uživatele, kterou odmítl. Mělo to jeden háček. Slyšel toho dost o Shannonovi, aby se ho bál také, a měl strach, že kdyby se Roux dostal do kontaktu s Irem příliš brzo po jejich setkání v hotelu, Shannon by mohl uhádnout, odkud tip pocházel. Rozhodl se tedy čekat až do příštího rána.

Když konečně dal Rouxovi tip, bylo už příliš pozdě. Roux okamžitě telefonoval do hotelu pod jiným jménem a zeptal se, zda je tam pan Shannon. Recepční zcela popravdě odpověděl, že v hotelu nikdo toho jména nebyl.

Podroben křížovému výslechu a úplně vystrašený Lambert potvrdil, že v hotelu nebyl, že ho prostě Shannon zavolal a řekl mu jméno hotelu, ve kterém bydlí.

Krátce po deváté hodině Rouxův muž Henri Alain stál u recepce hotelu Plazza-Surene a zjistil, že jediný Angličan nebo Ir, který byl v hotelu předchozí noci, přesně odpovídá popisu Kočky Shannona; že jeho jméno a pas však zněly na Keithe Browna a že si také rezervoval přes recepci lístek na devátou hodinu na expres do Lucemburska. Henri Alain se dozvěděl ještě něco; o setkání, které měl pan Brown v hale včera dopoledne, a popis Francouze, se kterým hovořil. To všechno také Rouxovi sdělil v poledne. V bytě vůdce francouzských žoldnéřů se konala válečná konference Rouxe, Henriho Alaina a Raymonda Thomarda. Roux nakonec rozhodl.

„Henri, tentokrát jsme ho minuli, důležité však je, že o tom neví. Může se tedy klidně vrátit do toho hotelu příště, jakmile bude muset přenocovat v Paříži. Chci, aby ses spřátelil, myslím opravdu spřátelil, s někým z tamějšího personálu. Jakmile se tam příště objeví, chci to vědět, ale okamžitě. Jasné?“

Alain přikývl.

„Jistě, šéfe. Nechám ho sledovat, a i kdyby třeba jen zavolal a rezervoval si ubytování, tak to budeme vědět.“

Roux se obrátil k Thomardovi.

„Když přijde znovu, Raymonde, pak se o toho parchanta postaráš. Mezitím je tu ještě malá prácička. Ten sráč Lambert všechno zpackal. Mohl dát tip už v noci a měli bychom to z krku. Takže pravděpodobně vzal peníze od Shannona a pak se pokusil dostat něco ze mě za starou informaci. Postarej se o to, aby se Benny Lambert příštích šest měsíců nepostavil na nohy.“

 

Zahájení činnosti společnosti pod jménem Tyrone Holdings bylo rychlejší, než si Shannon vůbec myslel. Bylo tak bleskové, že bylo vlastně po něm dřív, než začalo. Byl pozván do soukromé kanceláře pana Steina, kde již seděl pan Lang a mladší společník. U stěny byly tři sekretářky, jak se zjistilo, sekretářky tří účetních, kteří zde byli. S požadovanými sedmi akcionáři k dispozici pan Stein založil během pěti minut společnost. Shannon předal zbytek 500 liber a bylo vypsáno tisíc akcií. Každá přítomná osoba dostala jednu a podepsala ji, potom je předala panu Steinovi, který souhlasil s tím, že je uloží do sejfu společnosti. Shannon dostal 994 akcií v bloku tvořeném listem papíru s podpisy. Své vlastní akcie si dal do kapsy. Stanovy a zakládací listina společnosti byly podepsány předsedou a jejich kopie budou později uloženy v Rejstříku společností arcivévody lucemburského. Tři sekretářky byly poslány zpět za svými povinnostmi, správní rada tří ředitelů se sešla a schválila cíle společnosti, na kus papíru byl zaznamenán protokol, přečten tajemníkem a podepsán předsedou. A bylo to. Tyrone Holding SA právně existovala.

Zbývající dva ředitelé si potřásli se Shannonem rukou (říkali mu pane Browne) a odešli. Pan Stein ho doprovodil ke dveřím.

„Když vy a vaši společníci budete chtít zakoupit společnost ve vybraném oboru činnosti, kterou by vlastnila Tyrone Holdings,“ řekl Shannonovi, „budete sem muset přijít, dát nám šek na příslušnou částku a koupit novou emisi za 1 libru za akcii. Formality nám můžete přenechat.“

Shannon chápal. Všechny dotazy skončí u pana Steina jako předsedy společnosti. O dvě hodiny později již chytil večerní letadlo do Bruselu a před osmou hodinou se ubytoval v hotelu Holiday Inn.

Muž, který doprovázel Drobečka Marca Vlamincka, když příštího rána po desáté zaklepali na Shannonovy dveře, byl představen jako Monsieur Boucher. Byla to skutečně komická dvojice zarámována do otvoru dveří. Marc velký, tyčící se nad svým společníkem a svalnatý, druhý muž tučný, mimořádně tučný, byl to druh tloušťky spojovaný s operetními tlouštíky. Vypadal téměř kulovitě, kolébal se jako jedna z těch dětských hraček, které nelze převrátit. Pouze při bližším zkoumání bylo vidět dvě drobné nožičky v zářivě vyleštěných botách a to, že kulovité tělo se rozdělovalo do dvou nožiček. Zdálky však všechno vypadalo jako jedna koule.

Hlava paná Bouchera byla jediné, co narušovalo obrysy této jinak zcela symetrické koule. Byla maličká, přetékala k límci a skrývala ho před pohledem, přičemž maso tváří vděčně spočívalo na ramenou. Po několika sekundách Shannon zjistil, že má také ručičky, jednu na každé straně, a že jedna z těch ručiček drží kufřík zhruba dvanáct centimetrů silný.

„Prosím, vstupte,“ řekl Shannon a ustoupil zpátky.

Boucher vstoupil první, natáčeje se trochu bokem, aby prošel dveřmi, jako velká šedivá koule na kolečkách. Marc šel za ním, přičemž na Shannona mrknul. Přišlo představování a všichni si potřásli rukama. Shannon ukázal na křeslo, ale Boucher si vybral kraj postele. Byl totiž moudrý a zkušený. Z křesla by už nevstal.

Shannon všem nalil kávu a přešel rovnou k obchodu. Drobeček Marc seděl a byl ticho.

„Pane Bouchere, můj společník a přítel vám asi řekl, že se jmenuji Brown. Jsem Angličan a zastupuji zde skupinu přátel, kteří by měli zájem získat určité množství automatických karabin nebo samopalů. Pan Vlaminck mi laskavě řekl, že by mě mohl představit někomu, kdo by toto množství samopalů měl na prodej. Řekl mi také, že jde o samopaly Schmeisser ráže 9 mm, válečné výroby, avšak nepoužité. Také jsem pochopil a akceptoval, že vůbec nepůjde o získání vývozní licence na ně, to také akceptovali moji společníci a jsou připraveni převzít veškerou odpovědnost v tomto ohledu. Je to tak správně?“

Boucher pomalu přikývl. Nemohl totiž kývat rychle.

„Mohu dát k dispozici určité množství těchto věcí,“ řekl opatrně. „Máte zcela pravdu, pokud se týká nemožnosti získat vývozní licence. Již z tohoto důvodu, že je třeba chránit totožnost mých lidí. Jediné obchodní ujednání, které bychom mohli uzavřít, by mohlo být za hotové a se zajištěním bezpečnosti mých vlastních lidí.“

„Lže,“ pomyslel si Shannon. „Za ním nikdo nestojí. Je vlastníkem těch věcí a pracuje sám.“

Ve skutečnosti pan Boucher byl ve svých mladších a svižnějších dnech belgickým esesmanem a pracoval jako kuchař v kasárnách SS v Namuru. Jeho mimořádný zájem, nemluvě již o vášni, o jídlo ho přivedl do kuchyně, a před válkou ztratil několik zaměstnání, protože ochutnával více, než vůbec podával kuchyňským okénkem. V hladových podmínkách válečné Belgie se rozhodl pro kuchyň jednotky belgických SS, jedné z několika místních SS skupin, které nacisté získali v okupovaných zemích. Mladý Boucher správně předpokládal, že v SS se určitě nají. V roce 1944, když Němci vytáhli z Namuru na frontu, vyjel na východ automobilový náklad zbrusu nových samopalů ze zbrojnice, ale auto se pokazilo. Nebyl čas na opravu nákladního vozu, takže byl náklad přeložen do blízkého bunkru a vchod byl vyhozen do povětří. Boucher viděl všechno, co se stalo. O léta později se vrátil, prokopal si cestu a odnesl tisíc zbraní.

Od té doby byly uloženy pod padacími dveřmi v garáži jeho venkovského domku, který zdědil po svých rodičích v polovině 50. let. Prodal již několikrát část samopalů a dosud měl na skladě zhruba polovinu svých zásob.

„Pokud jsou ty zbraně v pořádku, měl bych zájem o sto kusů,“ řekl Shannon. „Je samozřejmé, že zaplatím v hotovosti, v jakékoli měně. Všechny podmínky, které si budete klást, budou při manipulaci s nákladem zachovány. Také my očekáváme naprostou diskrétnost.“

„Pokud se týče jejich stavu, monsieur, jsou všechny zcela nové. Jsou stále ještě ve vazelíně z továrny, zabalené do originálního balení a pečetě nejsou porušeny. Jsou přesně v tom stavu, jak vyšly z továrny před třiceti léty a bez ohledu na jejich stáří jsou to zřejmě nejlepší samopaly, jaké kdy byly vyrobeny.“

Shannon nepotřeboval přednášku o tom, co je to Schmeisser 9 mm. Osobně se domníval, že izraelská Uzi je lepší, ale příliš těžká. Schmeisser byly vždy lepší než Sten, a určitě stejně dobré jako mnohem modernější britské Sterlingy. Nevážil si příliš amerických pušek ani sovětských a čínských automatů. Jenže Uzi a Sterlingy se téměř nedají získat, a pokud ano, pak jsou opotřebované.

„Mohu se podívat?“ zeptal se.

Boucher se supěním otevřel po odjištění dvou kombinačních zámků černý kufřík, který držel na kolenou. Zvedl víko a pozvedl kufřík dopředu, aniž se pokusil vstát.

Shannon vstal, přešel pokoj a vzal od něho kufřík. Položil ho na noční stolek a vyndal samopal.

Byl to skutečně nádherný kousek. Shannon pohladil hladký kov, uchopil pistolovou rukověť a potěžkal. Natáhl a zavřel zásobník, několikrát to zopakoval a prohlédl si stav hlavně. Vnitřek byl netknutý, bez koroze.

„To je přirozeně vzorkový model,“ zasupěl Boucher. „Samozřejmě bylo třeba odstranit vazelínu a je jen slabě naolejován. Ovšem ostatní jsou identické. Nepoužité.“

Shannori ho uložil.

„Používají se náboje 9 mm, standardního typu, které se snadno dostanou,“ řekl snaživě Boucher.

„Děkuji vám, to vím,“ řekl Shannon. „A co zásobníky? Ty se nedají jen tak někde sehnat, to jistě víte.“

„Pro každou zbraň jich mohu dodat pět,“ řekl Boucher.

„Pět?“ Shannon se mírně podivil. „Potřebuji víc než pět. Minimálně deset.“

Smlouvání začalo. Shannon si stěžoval, že obchodník se zbraněmi není schopen poskytnout dostatek zásobníků; Belgičan zase protestoval, že to je maximum, které může poskytnout pro každou zbraň, aniž by se ožebračil. Shannon navrhl 75 dolarů za každý samopal při dodávce 100 kusů; Boucher tvrdil, že takovou cenu by mohl přijmout pouze při dodávce minimálně 250 zbraní a že u dodávky 100 kusů by měl požadovat 125 dolarů za každou. O dvě hodiny později se shodli na stu samopalech za 100 dolarů za kus. Dohodli se na době a místu - příští středu večer po setmění - a dohodli také metodu předání. Když bylo všechno skončeno, Shannon nabídl Boucherovi, že ho nechá zpátky odvézt ve Vlaminckově voze, avšak tučňák se rozhodl, že si zavolá taxi a pojede domů sám. Třeba si myslel, že Ir, o kterém si byl téměř jist, že pochází z IRA, by ho mohl vzít někam na nějaké klidné místo a tam ho zpracovávat tak dlouho, dokud se nedozví, kde je jeho poklad. To, co Boucher dělal, bylo rozumné. Důvěra je hloupost a nadbytečná slabost - na černém trhu se zbraněmi.

Vlaminck doprovodil tučňáka s jeho smrtícím kufříčkem až do haly a díval se, jak odjíždí v taxíku. Když se vrátil, Shannon balil.

„Víš, co jsem měl na mysli s tím náklaďákem, co jsi koupil?“ zeptal se Drobečka.

„Ne,“ řekl ten druhý.

„Ten náklaďák budeme potřebovat pro vyzvednutí zbraní ve středu,“ řekl Shannon. „Nevidím důvod, proč by měl Boucher vidět skutečné číslo vozu. Připrav si náhradní, tak aby bylo možno je použít ve středu v noci. Postačí to na hodinu, ale pokud by nás Boucher chtěl někomu prásknout, pak bude mít ten špatný náklaďák.“

„OK, Kočko, budu připraven. Mám už uzavřenou garáž, tu jsem najal před dvěma dny. A ostatní věci jsou také v pořádku. Mám tě někam odvézt? Mám tady auto na celý zbytek dne.“

Shannon řekl Vlaminckovi, aby ho odvezl na západ do Brugg a počkal v kavárně, zatímco Shannon půjde do banky. Pan Goosens byl na obědě, a tak se oba najedli sami v malé restauraci na hlavním náměstí a Shannon se potom vrátil do banky v půl třetí.

Na účtu pana Keithe Browna leželo stále 7000 liber, ale převod 2000 liber za platy čtyř žoldnéřů měl přijít během devíti dnů. Vyzvedl si bankovní poukázku ve prospěch Johanna Schlinkera a dal ji do obálky obsahující dopis Schlinkerovi, který napsal minulou noc v hotelu. Informoval Schlinkera, že přiložený šek na 4800 dolarů je celou částkou za vybrané námořní a záchranné potřeby, které objednal před týdnem, a uvedl Němci název a adresu přepravce v Toulonu, kterému se má zaslat celá zásilka v úpravě pro export s tím, že ji vyzvedne pan Jean-Baptiste Langarotti. A konečně informoval Schlinkera, že mu zavolá příští týden, aby zjistil, zda prohlášení konečného uživatele pro nabídnuté 9 mm náboje bylo v pořádku.

Druhý dopis byl pro Alana Bakera, adresovaný do jeho domova v Hamburku. Obsahoval šek ve prospěch Bakera na 7200 dolarů a v Shannonově dopisu se uvádělo, že tato částka vyrovnává požadovaných padesát procent zálohy na nákup zboží, který projednali při večeři v hotelu Atlantic před týdnem. Obsahoval také prohlášení konečného uživatele od vlády republiky Togo a volný list z téhož zdroje. A konečně dával Bakerovi pokyn, aby dále pokračoval s nákupem, a slíbil, že mu bude pravidelně telefonovat, aby kontroloval, jak všechno pokračuje.

Oba dopisy byly dány na poštu v Bruggách, expres a doporučeně.

Když byly dopisy na poště, Shannon se nechal odvézt do Ostende, dal si s Belgičanem pár piv v místním baru poblíž přístavu a koupil si jeden lístek na noční vlak do Londýna přes Dover.

Z vlaku vystoupil na nádraží Victoria o půlnoci a v jednu hodinu ráno už byl v posteli a spal. Poslední věcí, kterou udělal ještě předtím než usnul, bylo, že odeslal telegram na Endeanovu adresu poste restante, ve kterém sděloval, že je zpátky a že by se měli setkat.

Ranní středeční pošta přinesla dopis podaný expres v Malaze na jihu Španělska. Byl adresován panu Keithi Brownovi, ale začínal oslovením „Milý Cate“. Přišel od Kurta Semmlera a stručně oznamoval, že našel loď, přestavěnou rybářskou motorovou loď postavenou před dvaceti lety v britských loděnicích, kterou vlastní britský občan a je zapsána v Londýně. Má britskou vlajku, je třicet metrů dlouhá, osmdesát tun výtlaku s velkým nákladním prostorem uprostřed a menším na zádi. Byla klasifikována jako soukromá jachta, ale lze ji znovu zapsat jako příbřežní nákladní loď.

Semmler pokračoval, že loď je na prodej za 20 000 liber a že dva z členů posádky by stálo za to najmout. Byl si jist, že sežene dobrou náhradu za další dva členy posádky.

Skončil tím, že oznámil, že zůstává v hotelu Malaga Palacio, a požádal Shannona, aby mu sdělil, kdy si přijede loď prohlédnout.

Loď se jmenovala M. Y. Albatrosa.

Shannon se podíval do letového řádu BEA a rezervoval si let do Malagy v pondělí ráno s open návratem, s tím, že si letenku vyzvedne a zaplatí na letišti. Potom poslal telegram Semmlerovi do jeho hotelu, kde mu sděloval dobu příletu a číslo linky.

 

Endean zavolal Shannona odpoledne poté, co si prošel svou poštu a dostal telegram. Setkali se večer v bytě a Shannon předložil Endeanovi své dlouhé hlášení a výkaz účtů a výdajů.

„Budete muset provést další převod peněz, pokud se v příštích týdnech máme dostat kupředu,“ řekl mu Shannon. „Vstupujeme nyní do doby větších výdajů - zbraně a loď.“

„Kolik budete najednou potřebovat`?“ zeptal se Endean.

Shannon řekl: „Dva tisíce na platy, čtyři tisíce na čluny a motory, čtyři tisíce na samopaly a přes deset tisíc na náboje. To je přes dvacet tisíc. Bude lepší, když poukážete třicet tisíc, protože budu zpátky až příští týden.“

Endean zavrtěl hlavou.

„Převedu dvacet tisíc,“ řekl. „Vždy mě můžete kontaktovat, když budete chtít víc. Mimochodem, chtěl bych vidět něco z těch věcí. Vždyť jste během měsíce utratil již celých padesát tisíc liber.“

„Tak to nemůžete,“ řekl Shannon. „Munice dosud není nakoupená, stejně tak jako čluny, motory a tak dále. Stejně tak je to u minometů, pancéřovek nebo samopalů. Všechny tyto obchody se musejí zaplatit v hotovosti při převzetí nebo předem. To už jsem vysvětlil ve svém prvním hlášení vašim společníkům.“

Endean se na něj chladně díval.

„Za ty peníze by se to dalo nakoupit lépe,“ zavrčel.

Shannon se na něho podíval.

„Nevyhrožujte mi, Harrisi. O to se pokoušela už řada jiných; jejich blízcí pak měli velké vydání za věnce. Mimochodem, jak to bude s lodí?“

Endean vstal. „Dejte mi vědět o jakou loď půjde a od koho se kupuje. Nechám peníze převést přímo ze svého švýcarského konta.“

„Jak je libo,“ řekl Shannon.

Toho večera povečeřel sám a dobře a šel brzo spát. V neděli bude mít volno, protože zjistil, že Julie Mansonová je doma u svých rodičů v Gloucestershire. Když seděl nad koňakem a kávou, byl ponořen do svých myšlenek, plánuje svou činnost na příští týdny, a v duchu si představoval útok na palác v Zangaru.

 

Bylo ráno v neděli dopoledne, když se Julie Mansonová rozhodla, že zavolá do bytu svého nového milence v Londýně a zjistí, zda je tam. Venku padal hustý jarní déšť. Chtěla se projet na svém novém valachovi, kterého jí daroval její otec před měsícem, parkem kolem rodinného domu. Doufala, že to uklidní její smysly, rozbouřené, jakmile si vzpomněla na muže, do kterého se zamilovala. Jenže déšť smyl pomyšlení na jízdu. Místo toho byla odsouzena k procházení starým domem, naslouchání řečem své matky o dobročinných bazarech a výborech pro ulehčení situace sirotků, a když toho již měla dost, pak jí nezbývalo nic jiného než se dívat na déšť padající do zahrady.

Její otec pracoval ve své studovně, viděla ho však, že odešel do stájí, aby si promluvil se šoférem. Protože její matka byla v doslechu telefonu v hale, rozhodla se, že použije telefon ve studovně.

Zvedla telefon na stole v prázdném pokoji, když si všimla papírů ležících vedle. Navrchu byla jediná složka. Všimla si názvu a zvědavě složku otevřela na první straně. Jméno, které tam bylo uvedeno, ji zamrazilo, zatímco telefon jí zuřivě bzučel do ucha. To jméno bylo Shannon.

Jako většina děvčat měla své fantazie, které si vymýšlela v ložnici internátní školy a ve kterých vystupovala v úloze hrdinky stovky nebezpečných výprav, obvykle zachraňujíc muže před jeho strašlivým osudem, aby byla odměněna jeho nehynoucí oddaností. Na rozdíl od většiny děvčat vlastně nikdy pořádně nevyspěla. Ze Shannonových neustálých otázek o jejím otci si již napůl představovala sama sebe jako agenta svého milence. Problém byl v tom, že většina toho co věděla o svém otci bylo buď osobního charakteru, týkalo se jeho úlohy netrpělivého tatíčka nebo strašně nudného otce. O jeho obchodních záležitostech nevěděla nic. A tady, toho deštivého rána, viděla svou příležitost.

Přelétla očima první stránku složky a ničemu nerozuměla. Byla zde čísla, výdaje, znovu odvolání na jméno Shannon, názvy několika bank a dvě odvolání na muže jménem Clarence. Dál se nedostala.

Cvaknutí kliky ve dveřích ji přerušilo.

Poděšeně zavřela složku, odstoupila asi metr a začala něco mumlat do telefonu. Ve dveřích stál její otec.

„Tak jo, Christino, to bude báječné, drahoušku. Uvidíme se tedy v pondělí. Tak ahoj,“ povídala do telefonu a zavěsila.

Přísný výraz jejího otce změkl, když viděl, že osoba v místnosti je jeho dcera. Přešel přes místnost, aby si sedl za stůl.

„Tak po čem zase jdeš?“ zeptal se s hranou nevrlostí.

Jako odpověď mu ovinula své měkké ruce zezadu kolem krku a pohladila ho na tvář.

„Ale telefonovala jsem kamarádce v Londýně, tati,“ řekla svým děvčátkovským hlasem. „Maminka má co dělat v hale, tak jsem šla sem.“

„Hm. Vždyť máš přece telefon u sebe v pokoji. Pro své soukromé hovory používej ten.“

„Samozřejmě, tatíčku.“

Vrhla pohled na papíry, které ležely na stole, ale písmo bylo příliš malé, než aby se to dalo číst, a většinou šlo o sloupce čísel. Mohla si všimnout pouze titulků. Všechno se týkalo cen těžby. Potom se na ni její otec podíval.

„Proč nenecháš vší té nudné práce a nepomůžeš mi osedlat Tamerlana?“ zeptala se ho. „Brzo přestane pršet a já bych si ráda vyjela.“

Usmál se na dívku, která mu byla nade všechno drahá.

„Mimochodem, všechna ta nudná práce nás náhodou živí a obléká,“ řekl. „Ale pomohu ti. Dej mi pár minut a přijdu za tebou do stáje.“

Venku před dveřmi se Julie Mansonová zastavila a zhluboka si oddychla. Byla si jista, že Mata Hari by to nedokázala lépe.