Frederick Forsyth

ŽOLDÁCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 14

Španělské úřady jsou mnohem tolerantnější k turistům, než se obvykle myslí. Když si uvědomíme miliony Skandinávců, Němců, Francouzů a Britů, kteří proudí do Španělska každé jaro a léto, přičemž vezmeme v úvahu zákon schválnosti, jenž stanoví, že určité procento z nich nemá něco v pořádku, pak úřady mají rozhodně co dělat. Ve Španělsku se nedělá velký problém z dovozu dvou kartonů cigaret místo povoleného jednoho kartonu, což by vyvolalo zděšení na londýnském letišti.

Španělské úřady vždycky měly dobrou vůli, takže turista se musí opravdu snažit, aby se ve Španělsku dostal do problémů, ale když už si tu práci dá, pak Španělé cítí povinnost, aby mu to pořádně osladili. Zásadně nesměli najít v zavazadlech čtyři věci: zbraně nebo výbušniny, drogy, pornografii a komunistickou propagandu. Ostatní země mohou mít námitky proti dvěma lahvím koňaku zakoupeného ve free shopu na letišti, ale povolí časopis Penthouse. Ne tak ve Španělsku. Jiné země mají jiné priority, avšak, jak připustí s úsměvem každý Španěl, Španělsko je jiné.

Celník na letišti v Malaze toho nádherného pondělního odpoledne jen přejel zrakem svazek 1000 liber v použitých dvacetilibrových bankovkách, které uviděl v Shannonově cestovním vaku, a pokrčil rameny. I když si byl vědom toho, že aby je dostal do Malagy, musel je Shannon pronést přes londýnskou letištní celnici, což bylo zakázáno, nedával to najevo. V každém případě to byl problém Londýna a ne jeho. Nenašel žádné sešity Sexy Girl nebo Soviet News a cestujícího propustil.

Kurt Semmler vypadal odpočatě a opáleně - za ty tři týdny, co jezdil po Středomoří a hledal loď na prodej. Byl stále hubený a nervózně kouřil, což byl zvyk, který uklidňoval nervy, které však byly jako z ocele, jakmile se dostal do akce. Opálení mu dodávalo zdravého vzezření a dobrý dojem ještě navíc zvyšovaly jeho blond vlasy a světle modré oči.

Když odjeli z letiště do Malagy v taxíku, který tam Semmler nechal čekat, řekl Shannonovi, že byl v Neapoli, Janově, Valettě, Marseille, Barceloně a Gibraltaru, kde vyhledával staré kontakty ve světě malých lodí, kontroloval seznamy vzácně úctyhodných přepravních zprostředkovatelů a agentů s loďmi na prodej a prohlížel si některé z nich, které byly zakotvené v přístavech. Viděl jich celou řadu, ale žádná z nich se nehodila. Slyšel o další desítce lodí v přístavech, které ještě nenavštívil, a odmítl je, protože již podle jmen jejich kapitánů viděl, že věc má podezřelé pozadí. Na základě poptávání sestavil seznam sedmi lodí a Albatross byla třetí v pořadí. O jejích kvalitách mohl říci jenom to, že všechno vypadá v pořádku.

Rezervoval Shannonovi pokoj v Malaga Palacio na jméno Brown a Shannon se nejdříve ubytoval. Bylo již po čtvrté hodině, když projeli širokou bránou na jižní straně Acera de la Marina náměstím do doků.

Loď Albatross byla připoutána u mola na vzdálenějším konci přístavu. Byla taková, jak ji Semmler popisoval, a její nátěr zářil v odpoledním slunci. Podívali se na palubu a Semmler představil Shannonovi vlastníka a kapitána George Allena, který mu ukázal loď. Již dávno však Shannon došel k závěru, že loď je pro jeho účely příliš malá. Byla tu kabina kapitána, kde mohli spát dva lidé, dvě jednolůžkové kabiny a salonek, kde bylo možno na podlahu dát matrace a spací pytle.

Zbývající prostor mohl být v případě nutnosti přeměněn na ložnici dalších šesti mužů, ale s posádkou čtyř lidí a Shannonem by tu bylo přeplněno. Nadával si, že neupozornil Semmlera na to, že očekává dalších šest mužů, které bude potřeba ubytovat.

Shannon zkontroloval papíry lodi, které jak se zdálo byly v pořádku. Byla registrována v Británii a její papíry to také potvrzovaly. Shannon strávil asi hodinu s kapitánem Allenem, projednal s ním způsob placení, překontroloval účty a potvrzenky dokazující, jaké množství práce bylo v posledních měsících provedeno, a nahlédl také do lodního deníku.

Odešel se Semmlerem krátce před šestou hodinou a odjel zpátky do hotelu, ponořen v myšlenkách.

„V čem je problém?“ zeptal se Semmler. „Je v pořádku?“

„O to nejde,“ řekl Shannon. „Je moc malá. Je registrována jako soukromá jachta. Nepatří přepravní společnosti. To, co mi dělá problémy, je, že by ji možná neschválily vývozní úřady jako loď, která by mohla vzít na palubu náklad zbraní.“

Bylo již příliš pozdě, aby z hotelu telefonoval tam kam chtěl, proto čekal až na příští ráno. Krátce po deváté zavolal Shannon do Londýna do Lloydu a požádal, aby zkontrolovali seznam jachet. Albatrosa tam byl zcela v pořádku, uváděný jako pomocná malá dvoustěžňová plachetnice třídy ketch s výtlakem 74 tun NRT, s domovským přístavem Milford a s kotvištěm v přístavu Hooe, obojí v Británii.

„Co tu hergot dělá?“ divil se a potom si vzpomněl na způsob platby, který byl od něho požadován.

Jeho druhý telefon do Hamburku to potvrdil.

„Nein, jen žádnou soukromou jachtu, prosím,“ řekl Johann Schlinker do telefonu. „Byla by tu příliš velká možnost, že by nebyla akceptována pro dopravu nákladu na obchodní bázi.“

„OK. Kdy potřebujete vědět jméno lodi?“ zeptal se Shannon.

„Co možná nejdříve. Mimochodem, dostal jsem peníze za zboží, které jste si u mě objednal. Teď se dává do beden a posílá na francouzskou adresu, kterou jste mi dal. Za druhé, mám všechny papíry nezbytné pro další zásilku, a jakmile dostanu zbytek dlužných peněz, začnu jednat a podám objednávku.“

„Kdy je poslední den, kdy musíte znát jméno nákladní lodi?“ řekl Shannon do telefonu.

Schlinker chvíli přemýšlel.

„Jestliže dostanu váš šek během pěti dnů, mohu podat okamžitě žádost o povolení nákupu. Jméno lodi potřebuji pro vývozní licenci. Zhruba patnáct dní poté.“

„Budete ho znát,“ řekl Shannon a položil sluchátko.

Otočil se k Semmlerovi a vysvětlil, co se stalo.

„Je mi líto, Kurte. Musí to být zapsaná společnost námořní dopravy a musí to být licencovaná dopravní loď, nikoli soukromá jachta. Musíš hledat dál. Jenže já to jméno musím mít nejpozději během dvanácti dnů. Tomu člověku v Hamburku musím oznámit jméno lodi nejdéle za dvacet dní, ale lépe, když to bude dřív.“

Oba dva muži se toho večera na letišti rozloučili, Shannon se vrátil do Londýna a Semmler letěl do Madridu a odtud do Říma a Janova, dalších přístavů, které chtěl navštívit.

 

Bylo již pozdě, když Shannon došel do svého bytu. Ještě před usnutím zavolal BEA a rezervoval si let poledním letadlem do Bruselu. Potom zavolal Marku Vlaminckovi a požádal ho, aby byl na letišti, kde ho vyzvedne a vezme ho nejdříve do Brugg do banky a potom na setkání s Boucherem, pro předání zboží.

Tak skončil den D 22.

 

Pan Harold Roberts byl užitečný člověk. Narodil se před šedesáti dvěma léty, jeho otec byl Brit a matka Švýcarka. Po předčasné smrti svého otce byl vychován ve Švýcarsku a ponechal si obojí státní příslušnost. Pracoval nejdříve v bankovnictví a dvacet dva let strávil v hlavním sídle jedné z největších švýcarských bank v Curychu, ještě předtím než byl poslán do jejich londýnské pobočky jako zástupce vedoucího.

To se stalo hned po válce a po dvaceti dvou letech byl najednou povýšen na vedoucího oddělení investičních účtů a později vedoucího celé londýnské pobočky, takže v této funkci odešel také v šedesáti letech do důchodu. Tehdy se také rozhodl, že důchod bude užívat v Británii, ale nechá si ho stále vyplácet ve švýcarských francích.

Od odchodu do důchodu byl k dispozici pro určité delikátní úkoly nejenom ve prospěch svých bývalých zaměstnavatelů, ale i jiných švýcarských bank. Právě tak tomu bylo také ono středeční odpoledne.

K jeho přijetí předsedou a tajemníkem firmy Bormac bylo třeba oficiálního dopisu Zwingli Bank a potom již mohl pan Roberts předložit své pověřovací listiny jako zástupce Zwingli Bank v Londýně.

Mezi panem Robertsem a tajemníkem společnosti došlo k dvěma dalším setkáním, přičemž druhého se zúčastnil předseda, major Luton, mladší bratr zemřelého zástupce Sira Iana Macallistera na Dálném východě.

Bylo dohodnuto mimořádné zasedání správní rady svolané do kanceláře tajemníka firmy Bormac v City. Kromě právního zástupce a majora Lutona souhlasil s příjezdem do Londýna další z ředitelů a také se zasedání zúčastnil. Protože dva ředitelé již znamenali kvorum, tři již představovali kvalifikovanou většinu. Zvážili rozhodnutí předložené tajemníkem společnosti a dokumenty, které před nimi ležely. Ctyři nepřítomní akcionáři zastupovaní Zwingli Bank vlastnili nyní nepochybně třicet procent akcií společnosti. Bylo jisté, že opravdu zplnomocnili Zwingli Bang, aby jednala jejich jménem, a banka zase jmenovala pana Robertse, aby ji zastupoval.

Otázkou, kterou se diskuse zabývala, bylo, že jestliže se konsorcium podnikatelů rozhodlo zakoupit také velké množství akcií firmy Bormac, dá se mu věřit, zvláště tehdy, jestliže jejich banka tvrdí jejich jménem, že jejich úmyslem je vložit čerstvý kapitál do společnosti a omladit ji. Takový průběh věcí by byl dobrý pro cenu akcie a všichni tři ředitelé byli také akcionáři. Byl předložen návrh usnesení, projednán a přijat. Pan Roberts byl jmenován do správní rady jako pověřený ředitel zastupující zájmy Zwingli Bank. Nikdo se nepostaral o to, aby se změnily stanovy společnosti určující, že dva ředitelé postačí k vytvoření kvora s pravomocí přijímat rozhodnutí, třebaže nyní jich již bylo šest a nikoli pět jako dříve.

 

Pan Keith Brown se stal pravidelným návštěvníkem Brugg a váženým zákazníkem Kredietbank. Byl s obvyklou přátelskostí přijat panem Goosensem a tento teké potvrdil, že právě ráno mu bylo převedeno 20 000 liber ze Švýcarska. Shannon si vyzvedl 10 000 dolarů v hotovosti a bankovní poukázku na 26 000 dolarů ve prospěch Johanna Schlinkera z Hamburku.

Z blízké pošty potom poslal šek doporučenou poštou Schlinkerovi, společně s dopisem, kterým ho žádal, aby pokračoval ve španělském nákupu. On a Marc Vlaminck měli tedy čtyři hodiny do setkání s Boucherem a ty strávili tichým popíjením šálku čaje v kavárně v Bruggách, než před setměním vyrazili.

Mezi Bruggami a Gentem se směrem na východ nachází opuštěná síť silnic. Protože cesta se klikatí rovinou mezi statky, většina motoristů dává přednost dálnici E5, která také spojuje dvě vlámská města na své cestě z Ostende do Bruselu. V polovině staré cesty oba dva žoldnéři našli opuštěnou farmu, kterou Boucher popsal, nebo spíše vypátrali zašlou vývěsku ukazující na cestu k farmě, která byla skryta před jejich pohledem skupinou stromů.

Shannon přejel kolem tohoto místa a zaparkoval, zatímco Marc vystoupil ven a šel zkontrolovat farmu. Vrátil se zpátky po dvaceti minutách a potvrdil, že farma je skutečně opuštěná, že se zdá, že tam již dlouho nikdo nebyl. Nebylo vidět nějaké přípravy, které by svědčily o nepříjemné přítomnosti uvítacího výboru, čekajícího na dva kupující.

„Je někdo v domě nebo kolem?“ zeptal se Shannon.

„Dům je zamčený vpředu a vzadu. Zádné znaky porušení. Zkontroloval jsem stodoly a stáje. Nikdo tam není.“

Shannon se podíval na hodinky. Bylo již tma a do smluvené schůzky stále chyběla hodina.

„Jdi tam zpátky a hlídej vzadu,“ přikázal Vlaminckovi Shannon, „budu odtud hlídat přední vchod.“

Když Marc odešel, Shannon znovu zkontroloval náklaďák. Byl starý a rozhrkaný, hodil se však pro daný účel a jeho motor byl opraven dobrým mechanikem. Shannon vzal obě dvě falešná čísla uložená ve schránce v přístrojové desce a připevnil je na pravá čísla prostě a jednoduše - izolepou. Pak je bude možno kdykoli odtrhnout, jakmile bude náklaďák dostatečně daleko od farmy; neviděl totiž žádný důvod, proč by měl Boucher znát skutečné číslo vozu. Na každém boku náklaďáku byly velké reklamy, podle kterých by se dal vůz poznat a které však rovněž bylo možno v případě potřeby rychle strhnout. Ve voze bylo šest velkých pytlů s brambory, které podle jeho příkazu Vlaminck s sebou přivezl, a široká dřevěná deska přiříznutá tak, aby vytvořila vnitřní zábranu, jakmile bude dána na místo na zadní straně vozu. S uspokojením opět nastoupil svou hlídku na cestě.

Skříňový náklaďák, který očekával, se objevil za pět minut osm. Když zpomalil a přejížděl po cestě k farmě, Shannon si mohl všimnout řidiče za volantem a vedle něho koule, korunované malou hlavičkou, což mohl být pouze pan Boucher. Červená světla vozu se ztratila na cestě a zmizela. Zdálo se, že s Boucherem je všechno v pořádku.

Shannon mu poskytl tři minuty, potom sjel se svým vozem z tvrdé cesty na polní cestu. Když se dostal na dvůr farmy, Boucherův náklaďák tam stál s parkovacími světly. Vypnul motor a slezl, rovněž nechal své parkovačky zapnuté a postavil svůj vůz asi tři metry od zádi Boucherova náklaďáku.

„Monsieur Boucher,“ zavolal do tmy.

Sám stál ve tmě tak, aby ho neosvětlovala jeho vlastní světla.

„Monsieur Brown,“ slyšel supět Bouchera a tlouštík se objevil.

Přivezl si zřejmě s sebou svého „pomocníka“, velkého svalnatého chlápka, kterého Shannon odhadl, že by dobře dokázal něco zvednout, ale rychle se pohybovat nedokáže.

Marc, jak věděl, se (jakmile chtěl a bylo toho třeba) dokázal pohybovat jako baletka. Neviděl tedy problémy, pokud by začaly obtíže.

„Máte peníze?“ zeptal se Boucher, když se přiblížil.

Shannon ukázal na sedadlo řidiče svého náklaďáku.

„Jsou tam. Máte ty samopaly?“

Boucher zamával svou ručičkou k jeho vlastnímu náklaďáku.

„Jsou vzadu.“

„Navrhuji, abychom oba dali své náklady na zem mezi vozy,“ řekl Shannon.

Boucher se otočil a řekl něco vlámsky svému pomocníkovi něco, čemu Shannon nerozuměl. Muž odešel k zadní části náklaďáku a otevřel ji. Shannon zpozorněl. Pokud by někde mělo být skryto nějaké překvapení, pak by se mělo objevit, jakmile se dveře otevřou. Nic takového nebylo. Slabé světlo jeho vlastního vozu ukazovalo deset plochých čtvercových beden a karton s otevřeným víkem.

„Váš přítel tu není?“ zeptal se Boucher.

Shannon zapískal. Drobeček Marc se k nim od blízké stodoly připojil. Bylo ticho. Shannon si odkašlal.

„Dejme se do předávání,“ řekl.

Sáhl do kabiny a vytáhl tlustou hnědou obálku.

„Hotovost, jak jste chtěl. Dvacetidolarové bankovky ve svazcích po padesáti. Deset svazků.“

Stál u Bouchera, když tlouštík začal listovat každým svazkem, přičemž počítal s překvapující rychlostí na tak neobratné ručičky a cpal svazky do svých postranních kapes. Když konečně prošel poslední, vytáhl všechny svazky zpátky a vybral z každého náhodně bankovku. Pod světlem malé baterky podrobně zkoumal vzaté vzorky, kontroloval, zda nejde o padělky. Žádné nenašel. Konečně přikývl.

„Všechno je v pořádku,“ řekl a zavolal něco na svého pomocníka.

Muž ustoupil od dveří náklaďáku. Shannon pokývl Marcovi, který přišel k náklaďáku a položil první bednu na zem. Ze své kapsy vytáhl montovací páku a nadzvedl m'ko. Ve světle své vlastní baterky zkontroloval deset samopalů Schmeisser, položených v bedně. Jeden z nich vybral a zkontroloval spoušť a její funkci. Dal samopal na místo a opět přibil víko.

Trvalo to dvacet minut, než zkontrolovali všech deset beden. Zatímco se to dělo, velký pomocník, kterého si přivedl pan Boucher, stál vedle něho. Shannon stál asi tak tři a půl metru stranou od Bouchera. Konečně se Marc podíval do otevřeného kartonu. Bylo tam pět set zásobníků pro samopaly. Namátkou zkusil jeden zásobník, aby se ujistil, že se hodí a že zásobníky nejsou pro jiný model samopalu. Potom se otočil k Shannonovi a přikývl.

„Všechno v pořádku,“ zavolal.

„Poprosil byste vašeho přítele, aby pomohl mému kamarádovi je naložit?“ zeptal se Shannon Bouchera.

Tlusťoch předal pokyn svému pomocníkovi. Během dalších pěti minut bylo deset plochých beden a karton se zásobníky naloženo do Marcova nákladního vozu. Ještě před nakládáním oba svalnatí Vlámové vytáhli pytle s brambory a Shannon je slyšel, že se o něčem baví vlámsky. Potom se Boucherův pomocník zachechtal.

Když byly bedny se zbraněmi naložené, Marc umístil dřevěnou desku na konec vozu, takže kryla téměř polovinu zadní části náklaďáku. Rozřízl nožem první pytel, zvedl si ho na ramena a vyprázdnil obsah na záď vozu. Brambory se zuřivě rozkutálely, nacházely mezery mezi hranami beden a stranami náklaďáku a vyplňovaly je. Se smíchem mu druhý Belgičan začal pomáhat.

Množství brambor, které přinesli, stačilo víc než na pokrytí každé stopy po deseti bednách se samopaly a kartonu zásobníků. Každý, kdo by se byl podíval zadními dveřmi, by viděl jen moře volně ložených brambor. Pytle byly odhozeny do křoví.

Když bylo všechno uděláno, oba muži přišli společně od vozu.

„OK, půjdeme,“ řekl Marc.

„Jestli vám to nebude vadit, pak pojedeme první,“ řekl Shannon Boucherovi. „Konec konců, přitěžující důkazy máme teď u sebe my.“

Počkal, než Marc nastartoval motor a otočil náklaďák tak, že stál směrem k výjezdu na cestě. Pak opustil Bouchera a skočil dovnitř. V polovině cesty byla zvlášť hluboká jáma, přes kterou musel náklaďák velmi opatrně a velmi pomalu přejet. V tomto místě Shannon něco Marcovi zamumlal, půjčil si jeho nůž, seskočil z náklaďáku a skryl se v křoví, které lemovalo cestu.

O dvě minuty později přijel Boucherův náklaďák. Také on zde zpomalil a u jámy se téměř zastavil. Jakmile náklaďák projel, Shannon vyklouzl z keřů, přiskočil k němu, sehnul se a vrazil nůž až po rukověť do zadní vnější pneumatiky. Slyšel, jak syčí, a potom zmizel opět v křoví. Znovu se připojil k Drobečkovi Markovi na hlavní cestě, kde Belgičan právě strhl nálepky z obou boků jejich vozu i falešná čísla vpředu a vzadu. Shannon proti Boucherovi nic neměl; chtěl mít prostě jenom půl hodiny náskok.

V deset třicet již byli zpátky v Ostende, náklaďák naložený ranými brambory zavezli do uzavřené garáže, kterou Vlaminck najal podle Shannonových pokynů, a oba odešli do Markova baru na Kleinstraat, kde si přiťukávali napěněnými sklenicemi piva, zatímco Anna připravovala jídlo. Bylo to poprvé, kdy se setkal s dobře stavěnou ženou, která byla milenkou jeho přítele, a jak je již tradicí mezi žoldnéři, když se setkávají mezi sebou se svými ženami, choval se k ní s vybranou zdvořilostí.

Vlaminck mu rezervoval pokoj v hotelu ve středu města, jenže popíjeli až do rána, hovořili o starých bitvách a bojích, připomínali si události a lidi, boje a útěky, střídavě se smáli věcem, které se zdály po létech již legrační, a smutně přikyvovali při vzpomínkách, které stále bolely. Bar zůstal otevřen tak dlouho, dokud Drobeček Marc popíjel a obyčejní smrtelníci seděli kolem a poslouchali.

Bylo již téměř ráno, když se dostali do postele.

Drobeček Marc se pro něj zastavil v hotelu hned ráno a trochu opožděně společně posnídali. Vysvětlil Belgičanovi, jakým způsobem by chtěl mít samopaly naložené, aby bylo možno je propašovat přes belgickou hranici do Francie k nalodění na loď v jihofrancouzském přístavu.

„Mohli jsme je také poslat v bednách s ranými bramborami,“ navrhoval Marc.

Shannon zavrtěl hlavou.

„Brambory se posílají v pytlích, ne v bednách,“ řekl. „Poslední věc, kterou potřebujeme, je, aby někdo hýbal s bednou při tranzitu nebo při vykládání, aby všechno vypadlo. Mám lepší nápad.“

Asi půl hodiny vysvětloval Vlaminckovi co chce udělat se samopaly a Belgičan přikyvoval.

„V pořádku,“ řekl, jakmile přesně pochopil, co je třeba. „Mohu pracovat ráno v garáži ještě než se bar otevře. Kdy pojedeme na jih?“

„Asi 15. května,“ řekl Shannon. „Použijeme vinařskou cestu. Zavolám Jeana-Baptista sem, aby nám pomohl, a potom přejdeme do vozu registrovaného ve Francii, v Paříži. Chtěl bych, aby bylo všechno zabaleno a připraveno k nalodění do 15. května.“

Marc ho doprovodil do přístavu v taxíku, protože náklaďák neměl být v oběhu až do doby, kdy pojede z Ostende do Paříže se svým nákladem ilegálních zbraní. Shannon neměl problémy s nákupem lístku na trajekt do Doveru, třebaže nejel autem. V Londýně byl zpátky brzo večer.

Zbytek dne strávil psaním hlášení pro Endeana, vynechávaje zmínku o tom, od koho koupil zbraně nebo kde jsou uloženy. Přiložil k hlášení výkaz výdajů a souhrn toho, co zbývá v Bruggách na účtě. Vše potom poslal na adresu poste restante, kterou byl ve spojení s organizátorem Sira Jamese Mansona.

 

První ranní pošta toho pátečního dne přinesla velký balík od Jeana-Baptista Langarottiho. Balík obsahoval štos katalogů tří evropských firem, které vyráběly nafukovací polotuhé čluny toho druhu, jaký chtěl. Různým způsobem se o nich tvrdilo, že se dají použít jako záchranné čluny na moři, motorové čluny, čluny pro vodní lyžování, výletní čluny, základny pro potápění, spojovací prostředky k jachtám apod. Vůbec se tam nemluvilo o skutečnosti, že všechny tyto čluny byly vyvinuty původně pro námořní pěchotu jako rychlé a obratné typy útočných člunů.

Shannon četl každý katalog se zájmem. Ze tří firem byla jedna italská, jedna britská a jedna francouzská. Italská firma, se šesti prodejnami podél Cóte ĎAzur, se zdála nejlépe vyhovovat Shannonovým účelům a také mít největší dodací možnosti. Od jejich největšího modelu, pětapůlmetrového člunu, byly dva k dispozici k okamžitému dodání. Jeden byl v Marseille a druhý v Cannes. Brožura od francouzského výrobce ukazovala snímky jejich největšího výrobku, pětimetrového člunu, řítícího se otevřeným mořem se zvednutou přídí a ponořenou zádí.

Langarotti uváděl ve svém dopise, že jeden z těchto člunů je k dispozici v obchodě s námořním vybavením v Nice. Dodal, že všechny britské modely se musejí objednávat speciálně, a konečně, že třebaže existují i další typy v oranžové barvě, zajímal se pouze o černé. Dodal také, že každý může být poháněn jakýmkoli závěsným motorem o výkonu 50 HP a že existuje sedm různých vhodných značek motorů, které jsou k dispozici na místě a okamžitě.

Shannon odpověděl dlouhým dopisem, kterým ukládal Langarottimu, aby koupil oba dva modely vyrobené italskou firmou, které byly k dispozici k okamžitému dodání, a třetí od francouzského výrobce. Zdůrazňoval, že hned po přijetí dopisu musí Korsičan zavolat do obchodu, dát pevnou objednávku a poslat do každého obchodu deset procent ceny doporučeným dopisem. Rovněž měl koupit tři motory nejlepší značky, ale v různých obchodech.

Všiml si cen každé položky a toho, že součet překročil 4000 liber. To znamenalo, že překročí svůj odhad rozpočtu 5000 liber pro pomocné zařízení, nebyl tím však znepokojen. Ušetří zase na zbraních a doufal, že i na lodi. Řekl Langarottimu, že převedl na jeho účet částku odpovídající 4500 liber a že za zbytek by měl zakoupit jízdyschopný dvoutunový náklaďák, někde v autobazaru, ale tak, že si bude moci být jist, že má doklady a pojištění v pořádku.

S tímto náklaďákem pojede podél pobřeží a koupí své tři sbalené nafukovací útočné čluny a tři závěsné motory a dodá je sám svému přepravci v Toulonu, aby byly uloženy pro export. Celá zásilka musí být ve skladě a připravena k naložení do 15. května. Ráno toho dne se měl Langarotti sejít se Shannonem v Paříži, v hotelu, ve kterém Shannon obvykle bydlí. Měl také přivézt náklaďák.

Velitel žoldnéřů odeslal toho dne ještě další dopis. Ten byl do Kredietbank v Bruggách a žádal v něm o převod 4500 liber ve francouzských francích na účet pana Jeana-Baptista Langarottiho u hlavního ústavu banky Societé Genérale v Marseille. Oba dopisy byly poslány expres téhož odpoledne.

Když se dostal zpátky do svého bytu, lehl si Shannon na postel a díval se na strop. Cítil se unavený a vyčerpaný; napětí posledních třiceti dnů si vyžádalo své. Pokud se týká toho, co bylo vykonáno, všechno, jak se zdá, šlo podle plánu. Alan Baker by měl pokračovat v nákupu minometů a pancéřovek z Jugoslávie tak, aby je bylo možno brzo v červnu vyzvednout; Schlinker by měl být v Madridu a koupit dostatečný počet 9mm nábojů, což vystačí pro samopaly Schmeisser na celý rok. Jediným důvodem, proč objednal tak obrovské množství nábojů, bylo, aby byl nákup považován španělskými úřady za výhodný. Povolení k jejich exportu by mělo být získáno do poloviny až konce června, za předpokladu, že Němec dostane v polovině května jméno lodi a za předpokladu, že loď a její společnost budou akceptovatelné pro úředníky v Madridu.

Vlaminck by již měl mít ukryté samopaly pro dopravu přes Belgii a Francii do Marseille, aby mohly být naloženy 1. června. Útočné čluny a motory by měly být naloženy v téže době v Toulonu, současně s ostatní výbavou, kterou objednal od Schlinkera.

Kromě propašování samopalů bylo všechno legální a v pořádku. To však neznamenalo, že by se ještě něco nemohlo pokazit. Jedna z obou vlád by třeba mohla dělat problémy, když by příliš dlouho odmítala prodej na základě poskytnuté dokumentace.

Potom tu byly uniformy, které Dupree zřejmě stále kupoval v Londýně. Ty také by měly být ve skladu v Toulonu nejpozději koncem května.

Velkým problémem však stále byla loď. Semmler musel najít správnou loď a takovou loď hledal už téměř měsíc.

Shannon vyskočil z postele a podal telefonicky telegram do Dupreeho garsonky v Bayswateru, aby se ohlásil. Když položil sluchátko, telefon znovu zazvonil.

„Ahoj, to jsem já.“

„Ahoj Julie,“ řekl.

„Kdepak jsi byl, Kočičko?“

„Pryč. V zahraničí.“

„A budeš ve městě přes víkend?“ zeptala se.

„Ano. Měl bych být.“

Vlastně nebylo už nic, co by mohl ještě udělat, a také neměl kam jít až do doby, kdy se ozve Semmler se zprávou o lodi na prodej. Také ani nevěděl, kde se Němec tuto chvíli nachází.

„Dobře,“ řekla dívka v telefonu. „Tak víš co, budem o víkendu něco dělat.“

Musel být strašně unavený. Jen pomalu reagoval.

„Co budem dělat?“ zeptal se.

Začala mu to vysvětlovat s tak klinicky přesnými podrobnostmi, až ji přerušil se žádostí, aby raději hned přišla a ukázala mu to názorně.

Třebaže Julie překypovala svou novou zprávou již celý týden, z radosti ze shledání se svým milencem na ni zapomněla. Teprve asi o půlnoci si vzpomenula. Nahnula svou hlavičku nad tvář polospícího Shannona a řekla:

„Jen tak mimochodem, viděla jsem minulý týden tvoje jméno.“

Shannon zavrčel.

„Na listu papíru,“ trvala na svém.

Stále ho to nezajímalo, jeho tvář byla ukrytá v podušce mezi rukama.

„Mám ti říct kde?“

Jeho reakce ji zklamala.

Opět zavrčel.

„Ve složce na tatínkově stole.“

Jestliže ho chtěla překvapit, pak se jí to podařilo.

Vyletěl z postele jediným pohybem, chytil ji pevně za obě ruce. Bylo v něm něco, co ji polekalo.

„Ubližuješ mi,“ řekla.

„Jaká složka na stole tvého otce?“

„Složka,“ fňukala, téměř plačky, „chtěla jsem ti jenom pomoct.“

Viditelně se uklidnil a jeho výraz změknul.

„Proč ses dívala?“ zeptal se.

„Víš, ty se vždycky na něho ptáš, a když jsem viděla tu složku, tak jsem se jenom podívala. Potom jsem viděla tvoje jméno.“

„Rekni mi to, prosím tě, všechno od začátku,“ řekl jemně.

Když skončila, vztáhla k němu ruce a vzala ho kolem krku.

„Já tě miluju, pane Kočko,“ zašeptala. „Jenom proto jsem to udělala. Co je na tom špatného?“

Shannon chvíli přemýšlel. Už teď věděla příliš mnoho a byly pouze dva způsoby, jak si zajistit její mlčení.

„A miluješ mě opravdu?“

„Ano, opravdu.“

„A chtěla bys, aby se mi stalo něco zlého, protože bys něco udělala nebo řekla?“

Odtáhla se od něho, hledíc mu přímo do tváře. Bylo to přesně tak jako scény v jejích dívčích snech v internátě.

„Nikdy,“ řekla přesvědčivě, „nikdy bych nemluvila. Ani kdyby mi dělali nevím co.“

Shannon několikrát s údivem zamrkal.

„Nikdo ti nic neudělá,“ řekl. „Jenom neříkej tatínkovi, že mě znáš nebo že prohlížíš jeho papíry. Podívej, on mě zaměstnává, abych pro něho sbíral informace o vyhlídkách na dolování v Africe. Kdyby věděl, že se známe, vyhodil by mě. Pak bych si musel najít jinou práci. Byla mi nabídnuta práce daleko odtud v Africe. Takže bych tam musel jít a nechat tě tady, jakmile by se o nás něco dozvěděl.“

To zabralo. Nechtěla, aby odešel. On sám věděl, že již brzo, jednoho dne bude muset jít, ale nebylo třeba jí to již nyní říkat.

„Nic nepovím,“ slíbila.

„A ještě něco,“ řekl Shannon. „Řekla jsi, že jsi viděla nadpis na listě, kde byly ceny nerostů. Co to bylo za nadpis?“

Svraštila obočí ve snaze si vzpomenout na to slovo.

„Je to ta věc, co se dává do plnicích per. Vždycky se to uvádí v reklamách těch nejdražších.“

„Inkoust?“ zeptal se Shannon.

„Platana,“ řekla.

„Platina,“ opravil ji, intenzívně přemýšleje. „A ještě mi prosímtě řekni, co dál tam bylo na té složce napsáno.“

„Jo, to si pamatuju,“ řekla šťastně. „Zní to jako z pohádky. Křišťálová Hora.“

Shannon si hluboce povzdechl.

„Tak jdi a udělej mi kávu, lásko moje.“

Když slyšel, jak haraší hrníčky v kuchyni, opřel se o čelo postele a díval se nehnutě na Londýn.

„Ty zatracenej parchante jeden,“ vydechl. „Ale nebude to tak laciné, Sire Jamesi, vůbec to nebude laciné.“

Potom se zasmál do tmy.

 

Tutéž sobotní noc se Benny Lambert kolébal ke svému domovu po popíjení s přáteli v jedné ze svých oblíbených kaváren. Koupil řadu rund pro své obdivovatele, používaje peníze, nyní již vyměněné za franky, které mu Shannon vyplatil. Dělalo mu dobře, že může mluvit o „velkém obchodě“, který právě dodělal, a kupoval barovým děvčatům šampaňské. Měl sám dost vypito, víc než dostatečně, takže si ani nevšiml vozu, který pomalu jel za ním ve vzdálenosti dvě stě metrů. Ani si příliš nevšímal toho, že ho vůz dojel, právě když šel kolem opuštěné parcely, asi tak půl kilometru od domova.

V té době, kdy si toho konečně všiml a začal protestovat, ho již obří postava, která vyšla z vozu, postrkávala přes pozemek a dozadu za ohradu, která stála deset metrů od cesty.

Jeho protesty byly umlčeny, když s ním postava zatočila a současně ho praštila pěstí na solar. Benny Lambert se zhroutil, a když sevření jeho krku povolilo, padl na zem. Postava stojící nad ním, s tváří skrytou ve stínu ohrady, vytáhla půlmetrovou železnou tyč, kterou měla za páskem. Velký muž se sehnul, chytil kňučícího Lamberta za levou nohu a trhl nahoru. Železná tyč dopadla s temným zvukem na obnažené koleno, které okamžitě rozdrtila. Lambert jednou vykřikl, tence, jako probodená krysa, a ztratil vědomí. Ani necítil, že mu někdo rozbil druhé koleno.

O dvacet minut později již Thomard telefonoval svému zaměstnavateli z budky v noční kavárně, dva kilometry odtud. Roux na druhém konci linky poslouchal a přikyvoval.

„Dobře,“ řekl. „Teď tu mám pro tebe novinky. Hotel, kde Shannon obvykle bývá. Henri Alain mě právě informoval, že dostali dopis od pana Keithe Browna. Rezervuje si pokoj na noc na patnáctého. Jasné?“

„Patnáctého,“ řekl. „Ano. Tak tam tedy bude.“

„A ty tam budeš taky,“ řekl hlas v telefonu. „Henri zůstane v kontaktu se svým informátorem v hotelu a ty budeš počínaje polednem toho dne v pohotovosti nedaleko od hotelu.“

„Až dokdy?“ zeptal se Thomard.

„Až do doby, kdy vyjde ven, sám,“ řekl Roux. „A potom ho sejmeš. Za pět tisíc dolarů.“

Thormad se mírně usmíval, když vyšel z kabiny. Když stál u baru a popíjel své pivo, cítil tlak pistole pod svou levou paží. To ho vedlo k tomu, že se ještě více usmíval. Za pár dnů mu vydělá malé jmění. Byl si tím zcela jist. Mělo by to být, říkal si, jednoduché a bezproblémové, zabít člověka, který ho nikdy neviděl a neví o tom, že je tady, i když je to Kočka Shannon.

 

Bylo nedělní ráno, když telefonoval Kurt Semmler. Shannon ležel nahý na zádech v posteli, zatímco Julie štrachala v kuchyni a připravovala snídani.

„Je tam pan Keith Brown?“ zeptala se spojovatelka.

„Ano. U telefonu.“

„Mám tady pro vás hovor od pana Semolina v Janově.“

Shannon seskočil z postele a přitiskl si telefon k uchu.

„Spojte mne,“ nařídil.

Němcův hlas byl slabý, ale příjem byl srozumitelný.

„Carlo?“

„Ano. Seš to ty, Kurte?“

„Jsem v Janově.“

„Vím. Co je nového?“

„Už to mám. Tentokrát jsem si jist. Je to přesně loď, jakou jsi chtěl. Jenže je tu ještě někdo, kdo by ji chtěl také koupit. Budeme je tedy muset přeplatit, pokud budeme tu loď chtít. Je ale dobrá. Pro nás až příliš dobrá. Mohl bys sem přijet a podívat se na ni?“

„Jsi si úplně jist, Kurte?“

„Ano. Zcela jist. Zapsaná dopravní loď, majetek přepravní společnosti v Janově. Je zcela v pořádku.“

Shannon uvažoval.

„Přijedu zítra. V kterém hotelu tam jsi?“

Semmler mu to řekl.

„Přiletím tam prvním letadlem, do kterého se dostanu. Nevím, kdy to bude. Zůstaň odpoledne v hotelu a já si tě najdu, jakmile tam budu. Zamluv mi pokoj.“

O několik minut později již mluvil s rezervační kanceláří BEA, zjistil, že první letadlo je linka společnosti Alitalia do Milána v 9.05 příštího rána, kde je možný přestup na linku z Milána do Janova, takže by se dostal do přístavu zhruba po jedné hodině odpoledne. Zamluvil si letenku.

Usmíval se, když se Julie vrátila s kávou. Pokud by loď byla v pořádku, pak by se dal obchod uzavřít během příštích dvanácti dnů a mohl by tedy být v Paříži 15. června, aby se setkal s Langarottim, jist si tím, že Semmler připraví loď k cestě na moře s dobrou posádkou, zásobenou palivem a potravinami do 1. června.

„Kdo to byl?“ zeptalo se děvče.

„Přítel.“

„Jaký přítel?“

„Obchodní přítel.“

„A co ti chtěl?“

„Budu muset odjet a navštívit ho.“

„Kdy?“

„Zítra ráno. Do Itálie.“

„Jak dlouho budeš pryč?“

„Nevím. Čtrnáct dní. Možná déle.“

Našpulila nad kávou pusu.

„A co myslíš, že já budu dělat celou tu dobu?“ zeptala se.

Shannon se zašklebil.

„Ty si něco najdeš. Možností je spousta.“

„Seč sráč,“ řekla něžně. „Ale když už musíš jít, tak si myslím, že asi musíš. To znamená, že máme čas jen do zítra do rána, takže já, můj drahý Kocourku, já ten čas tedy využiju.“

Když už byla jeho káva vylita na polštáři, pomyslel si Shannon, že boj o Kimbův palác bude asi dovolenou ve srovnání s pokusem uspokojit malou sladkou holčičku Sira Jamese Mansona.