Frederick Forsyth

VYJEDNAVAČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8.

Quinn se Sam spolu strávili bezmála tři hodiny. Střídavě se milovali a šeptali si. Většinou mluvila ona, vyprávěla mu o sobě a o své práci v FBI. Varovala také Quinna před neomaleným Kevinem Brownem, který ji pro tento úkol vybral a sám přijel do Londýna s osmi ,dozorčími'.

Pak upadla do hlubokého bezesného spánku; poprvé za těch čtrnáct dní pořádně usnula. Quinn ji však probudil.

„Ten pásek je jen tříhodinový,“ zašeptal. „Za čtvrt hodiny dojde.“

Znovu ho políbila, natáhla si noční košilku a odplížila se do své ložnice. Quinn odstranil křeslo, párkrát zachroptěl, jakoby ze spaní, vypnul magnetofon, stočil se na postel a tentokrát už opravdově usnul. Na odposlechu to znělo, jako by se ve spánku převrátil na posteli a znovu klidně usnul. Technik a dva muži z FBI se podívali na ovládací panel a vrátili se ke svým kartám.

Zack zavolal v půl desáté. Jeho hlas zněl oproti předchozímu dni příkře a nepřátelsky, jako by mu začínaly povolovat nervy. Byl to hlas člověka, na kterého je vyvíjen zvýšený nátlak a který se rozhodl, že musí postupovat tvrději.

„Tak teď mě poslouchej, ty všiváku. Těch sladkejch řečiček už bylo dost. Mám toho po krk. Dáš mi dva milióny dolarů, ale tím končím. Dáš si ještě jednu jedinou podmínku a pošlu ti pár prstů - vezmu si kladívko a odsekám mu je dlátem. Uvidíme, jak tě po tomhle bude Washington milovat ...“

„Zacku, zabrzdi,“ řekl Quinn vážným hlasem. „Máš je mít, vyhrál jsi. Včera večer jsem jim řekl, ať vyvalí dva milióny dolarů, jinak jsem vyřízený. Panebože, jsi taky tak unavený? Já skoro nespím, kdybys náhodou zavolal ...“

Zack se zřejmé uklidnil pomyšlením, že někdo je na tom s nervy hůř než on.

„Ještě něco,“ zavrčel. „Nechci prachy. Žádnou hotovost. Mohli byste napíchnout kufr. Chci to v diamantech. Uděláme to takhle ...“

Mluvil ještě asi deset vteřin a zavěsil. Quinn si nedělal žádné poznámky. Nepotřeboval poznámky. Všechno nahrával. Tentokrát Zack volal z řady tří budek v Saffron Walden, městečku v západním Essexu, kde se konají trhy, poblíž dálnice M 11 z Londýna do Cambridge. Policista v civilu se dostal k budkám za tři minuty, ale byly prázdné. Vojající byl pohlcen davem.

 

Andy Laing obědval v úřednické jídelně džiddské pobočky SAIB se svým přítelem a kolegou, pákistánským provozním ředitelem panem Aminem.

„Jsem celý zmatený, milý příteli,“ řekl mladý Pákistánec. „Co se to jen děje?“

„To nevím,“ odpověděl Laing. „To bys mi snad mohl říct ty.“

„Víš, že denně odsud jde pošta do Londýna. Já měl naléhavý dopis pro Londýn, přikládal jsem nějaké dokumenty. Potřebuju rychlou odpověď. Co s tím? Já se ptám. Proč odpověď nikde nepřichází? Ptám se v podatelně, proč nemám odpověď. A oni mi řeknou něco moc zvláštního.“

Laing položil nůž a vidličku.

„A co ti řekli, starý brachu?“

„Řekli, že všecko se zdržuje. Všechna pošta do Londýna musí napřed na den do Rijádu, než jde zas dál.“

Laing ztratil chuť k jídlu. V žaludku mu něco zahlodalo, ale hlad to nebyl.

„Jak dlouho říkali, že už to takhle funguje?“

„Asi týden, řekl bych já.“

Laing odešel z jídelny do své kanceláře. Na psacím stole měl vzkaz od ředitele pobočky, pana Al-Harouna. Pan Pyle se s ním chce neprodleně setkat v Rijádu.

Ještě chytil poslední spoj. V letadle na sebe dostal vztek. Obezřetnost je dobrá věc, ale kdyby byl poslal balíček normální poštou ... A to ještě dopis adresoval přímo hlavnímu účetnímu, obálku nadepsal svým charakteristickým rukopisem ... ten dopis musí Steva Pylea praštit do očí, jakmile si rozloží poštu na stole.

Laing byl uveden ke generálnímu řediteli, hned jak se zavřely dveře banky pro veřejnost.

 

Nigel Cramer se přišel na Quinna podívat kolem poledního.

„Tak jste skončil na dvou miliónech dolarů,“ řekl.

Quinn přikývl.

„Gratuluju,“ pokračoval Cramer. „Třináct dní je na takovou akci poměrně krátká doba. Mimochodem, ten ranní hovor slyšel náš psycholog. Domnívá se, že ten chlap to myslí vážně. Je pod obrovským tlakem a chce z toho vyváznout.“

„Bude muset ještě pár dní počkat,“ řekl Quinn. „Všichni budeme muset počkat. Slyšel jste, že chce diamanty místo hotovosti. Bude to nějaký čas trvat, než je shromáždíme. Je něco nového v pátrání po jejich úkrytu?“

Cramer zavrtěl hlavou.

„Bohužel ne. Prověřili jsme všechny možné pronájmy. Buď nejsou v obytných prostorách, nebo to museli koupit. Nebo si to půjčit.“

„Je vůbec možné prověřit prodeje za hotové?“ zeptal se Quinn.

„Bohužel ne. Celkový objem koupí a prodejů v jihovýchodní Anglii je obrovský. Tisíce nemovitostí tu vlastní cizinci nebo cizí společnosti, a při prodeji figurovali jejich zástupci - právníci, banky atakdále. Stejně jako u koupě tohoto bytu.“

Lou Collins a jeho lidé z CIA na odposlechu zbystřili.

„Mimochodem, mluvil jsem s jedním z našich lidí v okrsku Hatton Garden. Ptal se prostřednictvím spojky na poměry v obchodu s diamanty. Ať je ten únosce kdokoliv, vyzná se. On, nebo jeden z jeho kompliců. Diamanty jsou snadno prodejné a kdykoliv k dispozici. A jsou lehké. Za dva milióny je jich kilo, možná trochu víc. Už jste promýšlel, jak provedeme výměnu?“

„Samozřejmě,“ řekl Quinn. „Rád bych to zařídil sám. Ale nechci, aby mi tam vpašovali nějaké ukryté štěnice. Únosci na tohle budou myslet. Nemyslím, že by na schůzku rovnou přivedli Simona, takže pokud by zjistili nějaký uskok, stále by ho ještě mohli zabít.“

„Nedělejte si starosti, pane Quinne. Samozřejmě, že bychom je chtěli dostat, ale respektujeme vaše požadavky. Z naší strany k žádným uskokům ani k žádnému pokusu o hrdinský čin nedojde.“

„Děkuju,“ řekl Quinn. Podali si ruce a muž ze Scotland Yardu odešel zpravit výbor COBRA o nejnovějším vývoji situace.

 

Kevin Brown strávil dopoledne zavřený ve své kanceláři v podzemí velvyslanectví. Když otevřely obchody, poslal dva ze svých lidí na nákup věcí podle připraveného seznamu: měli mu přinést podrobnou mapu okolí severu Londýna do padesáti mil od města, odpovídající průhledné plastikové pouzdro, špendlíky ke značení na mapě a různobarevné fixy. Pak shromáždil svůj detektivní tým a položil před ně mapu v plastikovém pouzdře.

„Podíváme se nejdřív na ty budky, z kterých ten hňup volal. Chucku, čti mi jednu za druhou.“

Chuck Moxon se podíval do seznamu.

„První hovor, Hitchin, hrabství Hertfordshire.“

„Oukej, tak Hitchin máme ... tady.“ Brown označil místo špendlíkem.

Zack volal během třinácti dnů osmkrát - na devátý hovor se právě chystal. Brown postupně označoval špendlíky místa, odkud bylo voláno. Před desátou hodinou nahlédl dovnitř jeden ze dvou agentů FBI, kteří měli službu na odposlechu.

„Právě volal znovu. Vyhrožoval, že Simonovi useká prsty dlátem.“

„Doprdele,“ zaklel Brown. „Ten pitomec Quinn to nakonec posere. Já to věděl. Odkud zas volal?“

„Z městečka Saffron Walden,“ odpověděl agent.

Když Brown rozmístil všech devět špendlíků, vyznačil kritickou oblast spojnicí. Nepravidelně zasahovala do pěti hrabství. Brown vzal pravítko a spojil mezi sebou všechny nejvzdálenější body. V přibližném středu se utvořila jakási pavučina čar. Nejvzdálenějším jihovýchodním bodem byl Great Dunmow v hrabství Essex, severním St. Neots v hrabství Cambridgeshire a západním Milton Keynes v hrabství Buckinghamshire.

„Nejhustěji se nám to prolíná tady,“ ukázal Brown prstem, „severně od Biggleswade v hrabství Bedfordshire. Odsud nepřišel žádný telefonát. Proč?“

„Je to moc blízko úkrytu?“ zkusil to jeden z jeho mužů.

„Možná, chlapče, možná. Chci, abyste se podívali do těchhle dvou měst, Biggleswade a Sandy, která jsou nejblíž geografického středu podezřelé oblasti. Navštívíte tam všechny realitní kanceláře. Budete se tvářit jako perspektivní klienti, kteří mají zájem o pronájem nějakého odlehlejšího domu, kde chcete psát knihu nebo něco podobného. Poslouchejte, co budou říkat. Třeba se něco uvolní v nejbližší době, třeba jim uklouzne, že před čtvrt rokem jste mohli mít parádní barák, ale někdo vás předešel. Je to jasný?“

Všichni přikývli.

„Neměli bychom dát vědět panu Seymourovi, že tam jedeme?“ zeptal se Moxon. „Třeba už je tam Scotland Yard.“

„Pana Seymoura nechtě mně,“ uklidňoval je Brown. „Však my už se dohodnem. I kdyby tam už bobíci byli, mohli něco přehlídnout. Možná přehlídli, možná nepřehlídli. To právě musíme prověřit.“

 

Steve Pyle se při přivítání Lainga pokusil o svou obvyklou bodrost.

„Já... é... jsem si vás zavolal, Andy, protože jsem právě dostal z Londýna žádost, abyste se tam na ně přijel podívat. Zdá se, že vám začíná nová kariéra.“

„Jistě,“ řekl Laing. „Má ta žádost z Londýna nějakou souvislost s tím balíčkem se zprávou, který jsem posílal a který nikdy nedorazil, protože byl zadržen přímo tady, v téhle kanceláři?“

Pyle v sobě posbíral poslední zbytky bodrosti.

„Tak dobrá. Jste chytrý. Možná až moc chytrý. Ale pletl jste se do věcí, do kterých vám nic není. Pokoušel jsem se vás varovat, ale vy jste si musel hrát na soukromého detektiva. Oukej, teď se s vámi vypořádám. To já jsem vás nechal přeložit do Londýna. Sem se nehodíte, Laingu. Nejsem spokojen s vaší prací. Vrátíte se zpátky. Máte sedm dní na to, abyste si dal své věci do pořádku. Letenku máte objednanou. Ode dneška za týden.“

Kdyby byl starší, vyzrálejší, hrál by Andy Laing tuhle hru chladnokrevneji. Byl však rozčilený, že člověk Pyleova postavení v bance používá peněz klientů k vlastnímu obohacení. Měl v sobě naivitu a horlivost mládí, přesvědčení, že právo vítězí. Ve dveřích se ještě obrátil.

„Týden? To by vám mělo stačit, abyste to v Londýně všechno zařídil? Tak to ne. Vrátím se tam, v pořádku, ale poletím hned zítra.“

Měl právě čas, aby stihnul poslední letadlo do Džiddy. Z letiště jel rovnou do banky. V horní zásuvce psacího stolu měl uložený pas spolu s dalšími doklady. Krádeže jsou v tomto prostředí něčím neslýchaným. Přesto však pas v zásuvce nebyl.

 

Toho večera vypukla mezi únosci ostrá hádka.

„Mluvte sakra potichu,“ zasyčel na ně Zack několikrát. „Baissez le voix, merde.“

Věděl, že jeho mužům dochází trpělivost. Bylo vždycky riskantní brát si takové lidi. Po obrovském vypětí při samotném únosu byli dnem i nocí odkázáni na pobyt v osamělém domě, popíjeli pivo z plechovek, které jim kupoval u benzínových pump, nesměli se ukázat u okna, slýchali vytrvalé zvonění na dveře. Žili v neustálém nervovém napětí a nikdo z nich nebyl ten typ, který by se uklidňoval četbou nebo přemýšlením. Korsičan poslouchal celé dny francouzské hudební programy, prokládané krátkými zprávami. Jihoafričan si dlouhé hodiny falešně hvízdal stále tutéž melodii, ,Sarie Marais'. Belgičan se díval na televizi, přestože nemohl rozumět jedinému slovu. Nejradéji měl kreslené filmy.

Hádka se rozpoutala po Zackově sdělení, že chce uzavřít dohodu s vyjednavačem jménem Quinn a ukončit celou záležitost s dvěma milióny dolarů výkupného.

Korsičan měl námitky, a s ním i Belgičan, který mu rozuměl. Jihoafričan toho měl plné zuby, chtěl domů a souhlasil se Zackem. Hlavním argumentem Korsičana bylo, že mohli ještě vydržet. Zack věděl, že to není pravda, ale byl si vědom toho, že by se vystavil velkému nebezpečí, kdyby jim vykládal, že se u nich začínají projevovat trhliny a že je během dalších několika dnů ochromí nuda a nečinnost.

A tak je uklidnil, usmířil, řekl jim, že si vedli skvěle a že za pár dní budou všichni ohromně bohatí. Myšlenky na peníze je uklidnily. Zack byl rád, že se to obešlo bez rvačky. Na rozdíl od svých druhů neměl problémy s nudou, ale se stresem. Pokaždé, když projížděl svým volvem po rušných silnicích, si uvědomoval, že stačí jedna náhodná silniční kontrola, kolize s jiným vozem, chvíle nepozornosti, a do okénka mu strčí hlavu policajt v modré čepici a podiví se, proč má paruku a falešný knír. Jeho maskování se dalo přehlédnout na lidnaté ulici, ale ne na vzdálenost dvaceti centimetrů.

Pokaždé, když vstupoval do telefonní budky, ho zachvátila utkvělá představa, že dělá něco špatně, že hovor vystopují příliš brzy, že někde nablízku je policajt v civilu, který vysílačkou vyhlásí poplach a chytne ho ještě v budce. Zack nosil pistoli a věděl, že by ji použil, kdyby musel utíkat. Kdyby k tomu došlo, musel by nechat na místě volvo, které zaparkoval vždycky v těsné blízkosti budky, a utíkat po svých. V tu chvíli by se ho mohl pokusit zastavit nějaký uvědomělý idiot. Dospěl tak daleko, že kdykoliv na rušných místech, která si vybral pro své telefonáty, uviděl policajta, zvedl se mu žaludek.

„Odnes tomu chlapci večeři,“ řekl Jihoafričanovi.

Simon Cormack prožíval patnáctý den věznění v podzemní cele. Uplynulo už třináct dní od chvíle, kdy odpověděl na otázku o tetě Emily a poznal, že otec se ho snaží vysvobodit. Uvědomil si, jak strašná je samotka, a divil se, jak ji někteří lidé mohou snášet měsíce, nebo dokonce roky. V západních věznicích mohou vězni na samotce psát, číst knihy, někdy se mohou dívat na televizi, mají se čím zabývat. A on nemá nic. Měl však tvrdou náturu a rozhodl se, že se nepoloží.

Pravidelně cvičil, a tím se nutil překonávat vězeňskou letargii; desetkrát denně dělal kliky, tucetkrát běhal na místě. Stále měl na sobě tretry, ponožky, trenýrky a běžecké tílko a uvědomoval si, že musí příšerně páchnout. Toaletní kbelík používal opatrně, aby nezmáčel podlahu, a byl vděčný, když mu jej každý druhý den vynesli.

Strava byla jednotvárná, převážně smažená nebo studená, ale nedostatkem netrpěl. Pochopitelně mu nedali nic na holení, a tak mu narostly řídké vousy a knír. Rostly mu také vlasy, pokoušel se je pročesávat prsty. Požádal o kbelík se studenou vodou a mycí houbu a únosci mu nakonec vyhověli. Nikdy si neuvědomil, jak vděčný může být člověk za možnost umytí. Svlékl se donaha a trenýrky posunul do poloviny řetězu, aby zůstaly suché. Pak se vydrhl od hlavy k patě. Dřel si kůži houbou, aby získal pocit čistoty. Po umytí se cítil jako znovuzrozený. O útěk se však nepokoušel. Řetěz byl bytelný a dveře pevné a zastrčené zvenčí.

Mezi cvičením se pokoušel různými způsoby zaměstnávat mysl. Recitoval si všechny básně, na které si vzpomněl, předstíral, že diktuje svůj životopis neviditelné stenografce, aby se pokusil vzpomenout si na všechno, co se mu do jeho jednadvaceti let přihodilo. Přemýšlel o domově, o New Havenu, Nantucketu, Yale a Bílém domě. Myslel na matku a otce a na to, jak se jim vede; doufal, že se pro něj netrápí, ale věděl, že je to naopak. Kdyby jim jen mohl říct, že je v pořádku, v dobré kondici, že myslí... Ozvaly se tři údery na sklepní dveře. Sáhl po černé kápi a nasadil si ji. Večeře, nebo je to snídaně ...?

 

Téhož večera, když Simon Cormack už usnul a Sam Somervillová ležela v Quinnově náručí, zatímco magnetofon dýchal do zásuvky, se o pět časových pásem na západ sešel v pozdním večeru v Bílém domě krizový štáb. Kromě stálých členů se zasedání tentokrát zúčastnili i Phillip Kelly z FBI a David Weintraub ze CIA.

Poslechli si nahrávky Zackova rozhovoru s Quinnem, jak to dělávali v posledních dvou týdnech bezmála každý den.

Slyšeli skřípavý hlas britského zločince a uklidňující tón Američanova hlasu.

Po Zackových posledních slovech Hubert Reed otřesen zbledl.

„Panebože,“ řekl, „dláto a kladivo. Ten člověk je zvíře.“

„Ano, to víme,“ řekl Odell. „Přinejmenším však už známe konečnou sumu. Dva milióny dolarů. V diamantech. Nějaké připomínky?“

„Žádné,“ řekl Jim Donaldson. „Tahle země to lehce zaplatí, za prezidentova syna. Jen mě překvapuje, že to trvalo dva týdny.“

„To je v podstatě velice krátká doba, aspoň pokud jsem informován,“ řekl generální prokurátor Bili Walters. Don Edmonds z FBI souhlasně přikývl.

„Poslechneme si znovu ještě ty zbylé nahrávky z bytu?“ zeptal se viceprezident Odell.

Nikdo neměl potřebu.

„Má někdo z vašich lidí nějaké poznámky k tomu, co řekl pan Cramer ze Scotland Yardu Quinnovi?“

Don Edmonds se podíval po Phillipu Kellym, ale pak za FBI odpověděl sám.

„Naši lidé v Quanticu souhlasí se svými britskými kolegy,“ řekl. „Ten Zack se dostal na hranici svých možností a chce to skončit, provést výměnu. Z jeho hlasu čiší napětí, proto zřejmě taky ty hrozby. Naši lidé souhlasí s britskými analytiky i v další věci; jsou přesvědčeni, že Quinnovi se podařilo vnuknout tomu animálnímu Zackovi představu, že s ním cítí. Za těch čtrnáct dní,“ podíval se na Jima Donaldsona, „se mu podařilo profilovat se jako člověk, který chce Zackovi pomoci, zatímco my ostatní jsme ti špatní, kteří mu házejí klacky pod nohy. Zack v podstatě důvěřuje Quinnovi, ale nikomu jinému. To může být rozhodující pro bezpečnou výměnu. Tak alespoň soudí hlasoví analytici a psychologové.“

„Panebože, kam jsme se to dostali, když se musíme vlichocovat takovému vyvrhelovi,“ řekl znechuceně Jim Donaldson.

David Weintraub, který se dosud díval do stropu, obrátil zraky k ministru zahraničí. Abyste vy zůstali na svých vysokých postech, chtělo se mu říct, musím se já se svými lidmi bavit s takovými kreaturami, jako je Zack.

„Oukej, přátelé,“ řekl Odell. „Musíme se na něčem dohodnout. Záleží to tady na nás, tak se s tím rychle vypořádejme. Osobně bych řekl, že ten Quinn odvedl výbornou práci. Jestli toho kluka dostane zpátky živého a zdravého, budeme mu hodně dlužit. A teď k těm diamantům. Kde je seženeme?“

„V New Yorku,“ řekl Weintraub, „to je centrum obchodu s diamanty.“

„Mortone, ty jsi z New Yorku. Máš nějaké diskrétní kontakty, přes které by se to dalo rychle vyřídit?“ obrátil se Odell k bývalému bankéři Mortonu Stannardovi.

„Jistě,“ řekl Stannard. „Když jsem pracoval u Rockman-Queens, měli jsme spoustu klientů, kteří obchodovali s diamanty. Diskrétní? To oni musí být. Chceš, abych to zařídil? A co peníze?“

„Prezident trval na tom, že výkupné zaplatí sám, a odmítá cokoliv jiného,“ řekl Odell. „Jen nechápu, proč bychom ho s těmihle detaily měli unavovat. Huberte, může ministerstvo financí poskytnout půjčku, než si to prezident zařídí se svými fondy?“

„Bez problému,“ řekl Hubert Reed. „Ty peníze dostaneš, Mortone.“

Všichni se zvedli. Odell ještě musel navštívit prezidenta v jeho bytě.

„Zařiď to co nejrychleji, Mortone““ řekl. „Sejdeme se tady zase za dva nebo tři dny.“

Ve skutečnosti to trvalo sedm dní.

 

Andymu Laingovi se podařilo smluvit si schůzku s panem Al-Harounem, ředitelem pobočky, až na ráno. Noc však nepromarnil.

Pan Al-Haroun hovořil mírně omluvně, jak jen to dokáže dobře vychovaný Arab v konfrontaci s rozčileným člověkem ze Západu. Bylo mu velice líto, že k takové události vůbec došlo; byla to nešťastná situace, jejíž řešení bylo v milosrdných rukách Alláhových; nic mu neučiní větší potěšení, než vrátit panu Laingovi jeho pas, který byl na zvláštní žádost pana Pylea přes noc uložen v trezoru.

Al-Haroun došel k svému trezoru a štíhlými hnědými prsty vytáhl americký pas, který podal Laingovi.

Laing se zklidnil, poděkoval formálním ,Aškurak“ a odešel. Hned když se vrátil do své kanceláře, napadlo ho pas si prolistovat.

V Saudské Arábii potřebují cizinci nejen vstupní, ale i výstupní víza. Jeho vlastní výstupní vízum, které dříve platilo bez omezení, bylo zrušeno. Razítko džiddského Imigračního úřadu bylo dokonale pravé. Pan Al-Haroun má na tom úřadu nepochybně nějakého přítele, přemítal Laing zahořkle. Takhle se to tu tedy dělá.

U vědomí toho, že se zatím vrátit nemůže, rozhodl se Andy Laing jednat. Vzpomněl si, co mu kdysi říkal provozní ředitel Amin.

„Amine, kamaráde, neříkal jsi mi kdysi, že máš nějakého příbuzného na Imigračním úřadě?“ zeptal se ho.

Amin nevytušil v otázce žádnou past.

„No jistě. Bratrance.“

„A kde sedí?“

„Tady ne, kamaráde. Je v Dammánu.“

Dammán nebyl blízko Džiddy, u Rudého moře, ale úplně přes celou zemi na východním pobřeží u Perského zálivu. K polednímu zavolal Andy Laing panu Zulfikaru Aminovi do jeho kanceláře v Dammánu.

„Tady je Steve Pyle, generální ředitel Saúdskoarabské investiční banky,“ řekl. „Jeden z mých úředníků právě letí služebně do Dammánu a v nutné záležitosti se potřebuje večer dostat do Bahrajnu. Naneštěstí má propadlé výstupní vízum. Víte sám dobře, jak dlouho se taková věc vyřizuje normální cestou. Myslel jsem si, že když váš bratranec u nás zastává tak významné místo ... Uvidíte, že pan Laing je velkorysý člověk...“

V polední přestávce se Andy Laing vrátil do svého bytu, sbalil si věci a ve tři hodiny odpoledne odletěl vnitrostátní linkou do Dammánu. Pan Zulfikar Amin už na něj čekal. Obnovení výstupního víza trvalo dvě hodiny a Andyho to stálo tisíc rijálů.

Pan Al-Haroun si všiml nepřítomnosti svého zaměstnance přibližně ve chvíli, kdy ten už odlétal do Dammánu. Zavolal na letiště v Džiddě, ale prověřil si jen mezinárodní linky. Zde o panu Laingovi nevěděli. Zmaten zavolal do Rijádu. Pyle se zeptal, zda by se Laingovi dalo zabránit v tom, aby použil jakéhokoliv leteckého spoje, i vnitrostátního.

„Obávám se, drahý kolego, že tohle se zařídit nedá,“ řekl Al-Haroun, který trpěl pomyšlením, že by měl někoho zklamat. „Ale můžu se zeptat svého přítele, jestli neodletěl nějakou vnitrostátní linkou.“

Laingova stopa byla zachycena v okamžiku, kdy už byl za hranicí se sousedním Bahrajnem. Tam bez obtíží chytil linku British Airways do Londýna. Pyle netušil, že Laing získal nové výstupní vízum, a tak čekal do příštího dne. Pak zavolal do pobočky SAIB v Dammánu, aby jeho lidé zjistili, co tam Laing dělá. Zjišťování trvalo tři dny a bylo naprosto bezvýsledné.

 

Tři dny poté, co byl ministr obrany pověřen krizovým štábem zajistit diamanty pro Zacka, přišel se zprávou, že splnění úkolu bude trvat déle, než předpokládal. Peníze byly k dispozici, v tom problém nespočíval.

„Podívejte,“ řekl svým kolegům, „já osobně o diamantech nic nevím, ale mám dobré známé - kontaktoval jsem tři, kteří jsou velice diskrétní a chápaví - a ti mi řekli, že se jedná o skutečně velké množství kamenů.

Únosce požádal o neopracované drobné diamanty o váze od jedné pětiny do jedné poloviny karátu, střední kvality. Bylo mi řečeno, že takový kamínek má hodnotu mezi dvěma sty padesáti a třemi sty dolary za karát. Pro jistotu počítali základní cenu dvě stě padesát dolarů. Takže se tu bavíme o nějakých osmi tisících karátů.“

„A v čem je problém?“ zeptal se Odell.

„V čase,“ řekl Morton Stannard. „Při pětině karátu by se jednalo o čtyřicet tisíc kamenů. Při polovině karátu o šestnáct tisíc. A to je hodně, mají-li se nashromáždit takhle rychle. Tři lidé zuřivě nakupují a snaží se nedělat vlny.“

„A jaký je závěr?“ zeptal se Brad Jonnson. „Kdy budou diamanty připraveny k odeslání?“

„Za den, možná za dva,“ řekl ministr obrany.

„Šlapej po tom, Mortone,“ vybídl ho Odell. „Udělali jsme dohodu. Nemůžeme už nechat toho kluka a jeho otce déle čekat.“

„Ve chvíli, kdy ty diamanty budou zvážené a ověřené v pytlíku, dostanete je,“ řekl Stannard.

 

Následujícího dne zavolal Kevinu Brownovi na velvyslanectví jeden z jeho lidí.

„Možná jsme narazili na žílu, šéfe,“ řekl agent sručné.

„Po telefonu už nic neříkej, hochu. Zvedni prdel a přijeď sem. Řekneš mi to přímo.“

Agent se dostal do Londýna kolem poledne. Jeho zpráva byla více než zajímavá. Východně od měst Biggleswade a Sandy, která obě leží na dálnici A l z Londýna na sever, je hranice hrabství Bedfordshire a Cambridgeshire. Tato oblast je protkána okresními silnicemi a nejsou v ní žádná velká města. Obyvatelé se věnují převážně zemědělství. U hranic mezi oběma hrabstvími je jen pár vesnic se staroanglickými názvy jako Potton, Tadlow, Wrestlingworth a Gamlingay.

Mezi dvěma těmito vesnicemi leží u neudržované cesty stará farma, částečně zničená ohněm. Jedno křídlo domu je však zařízené a obyvatelné. Farma je v nehlubokém údolí.

Agent zjistil, že před dvěma měsíci byl dům pronajat skupince takzvaných rustikálních bláznů, kteří prohlašovali, že se chtějí vrátit k přírodě, žít jednoduchým životem, věnovat se hrnčířství a pletení košů.

„Divné je,“ pokračoval agent, „že peníze za pronájem složili v hotovosti a nezdá se, že by prodávali nějak moc hrnčířských výrobků, zato si jezdí ve dvou terénních džípech, které parkují ve stodolách. A s nikým se nestýkají.“

„Jak se to tam jmenuje?“ zeptal se Brown.

„Farma Green Meadow, šéfe.“

„Oukej, do tmy je ještě daleko, když se nebudeme flákat. Jedem se na tu farmičku podívat.“

Do tmy zbývaly ještě dvě hodiny, když Kevin Brown a jeho agent zaparkovali vůz na začátku příjezdové cesty a vydali se k farmě pěšky. Postupovali mimořádně obezřetně a skrývali se za stromy, dokud nevystoupili ze stromoví nad údolím. Odtud se doplazili posledních deset metrů k terénnímu zlomu a podívali se dolů. Pod nimi ležela farma. Vyhořelé křídlo bylo v podzimním odpoledni temné, z okna obyvatelné části vycházelo slabé světlo, jakoby od petrolejky.

Z domu vyšel rozložitý muž a zamířil k jedné ze tří stodol. Strávil v ní deset minut a pak se vrátil do domu. Brown si pečlivě prohlížel všechny budovy silným dalekohledem. Zleva přijížděl silný japonský terénní vůz s náhonem na všechna kola. Zaparkoval před farmou. Vystoupil z něj nějaký muž. Opatrně se rozhlédl kolem sebe a pozorně si prohlédl i okraj údolí. Neviděl žádný podezřelý pohyb.

„Sakra,“ řekl Brown. „Zrzavé vlasy, brýle.“

Řidič džípu vešel do domu a za chvíli vyšel s rozložitým mužem. Tentokrát je doprovázel velký rotvajler. Odešli do téže stodoly, strávili tam deset minut a vrátili se. Rozložitý muž zajel s džípem do jiné stodoly a zavřel vrata.

„Hrnčířství, to mě poser,“ řekl Brown. „V ty stodole něco nebo někdo je. Vsadím se, že je to ten kluk.“

Odplazili se zpátky mezi stromy.

Začal padat soumrak.

„Přines si z kufru deku,“ řekl Brown. „Zůstaneš tady. Budeš tady vartovat celou noc. Já vezmu pár lidí a přijedem sem před východem slunce, jestli v tyhle zatracený zemi nějaký slunce vůbec vychází.“

Na druhé straně údolí ležel na větvi mohutného dubu nehybně muž v maskovací uniformě. Měl také silný dalekohled, kterým pozoroval pohyb mezi stromy na opačné straně údolí. Když mu Kevin Brown a jeho agent zmizeli z dohledu, vytáhl z kapsy malou vysílačku a několik vteřin do ní tiše a naléhavě mluvil. Bylo dvacátého osmého října. Od únosu Simona Cormacka uplynulo devatenáct dní, od Zackova prvního zavolání sedmnáct dní.

 

Toho večera zavolal znovu, skrývaje se ve spěchajících davech ve středu Lutonu.

„Co se sakra děje, Quinne? Už je to tři dny.“

„Hej, Zacku, neber si to tak. To ty diamanty. Tady jsi nás nachytal na švestkách, starý brachu. Naplnit takový pytlík zabere trochu času. Dal jsem to za úkol těm ve Washingtonu, a tlačil jsem na pilu. Dělají, co můžou, ale sakra, Zacku, pětadvacet tisíc kamenů, dobrých, nezjistitelných, to trvá.“

„Jo, jasně, jen jim řekni, že na to mají ještě dva dny, a pak jim pošlu kluka v pytli. Tohle jim řekni.“

Zavěsil. Odborníci se po rozboru shodli na tom, že byl silně nervózní. Začínal se dostávat do stadia, kdy mohl podlehnout pokušení chlapci ublížit, ať už z celkového vypětí, nebo proto, že se mohl cítit podváděn.

 

Kevin Brown měl schopný tým. Všichni byli ozbrojeni. Přiblížili se k farmě po dvojicích ze čtyř stran, odkud se dalo na farmu zaútočit. Jedna dvojice postupovala po cestě; přebíhala od úkrytu k úkrytu. Ostatní tři dvojice se neslyšně přiblížily po svazích údolí. Bylo to v onu hodinu před úsvitem, kdy je světlo nejošidnější, kdy duchové pronásledované kořisti spí, bylo to v hodinu lovce.

Překvapení bylo dokonalé. Chuck Moxon se svým partnerem měli na starosti podezřelou stodolu. Moxon odstřihl zámek, jeho partner se kotoulem vrhl dovnitř, aby se vzápětí postavil na prašnou podlahu s namířenou pistolí. Ve stodole byl jen benzínový generátor, něco jako vypalovací pec a police obložená chemickým sklem. Šest mužů s Brownem, kteří vzali útokem obytné křídlo farmy, pochodilo lépe.

Dvě dvojice vnikly dovnitř okny, aniž se obtěžovaly jejich otvíráním. Muži se vrhli rovnou po schodech nahoru k ložnicím.

Brown s poslední dvojicí vnikli do domu hlavními dveřmi. Zámek vyrazili jediným úderem perlíku.

U dohasínajícího ohně v kuchyňském krbu podřimoval v křesle rozložitý muž. Měl noční hlídku, ale nečinnost a únava ho přemohly. Při úderu na zámek hlavních dveří vyskočil a sáhl po brokovnici, která ležela na stole z borového dřeva. Málem to dokázal. Zarazil ho však varovný výkřik ode dveří a pohled na velkého, nakrátko ostříhaného muže, který se krčil za namířeným koltem ráže pětačtyřicet. Rozložitý muž si odplivl a pomalu zvedl obě ruce nad hlavu.

Nahoře byl zrzavý muž v posteli s jedinou ženou ze skupiny. Oba dva se vzbudili hlukem způsobeným vyrážením oken a dveří. Žena vykřikla a muž se vrhl ke dveřím ložnice, kde narazil na prvního agenta FBI. Byli příliš blízko u sebe, než aby mohli použít střelných zbraní. Začali ve tmě zápasit, dokud další Američan nerozpoznal, kdo je kdo, a nepraštil zrzka pažbou svého koltu do hlavy.

Čtvrtý člen skupiny, vychrtlý mladík se zplihlými vlasy, se rozespale nechal vyvést ze své ložnice o chvíli později. Všichni agenti měli za pasem baterky, jichž využili při prohledání zbylých obytných místností. Další lidi už nenašli. Kevin Brown nechal všechny odvést do kuchyně, kde byly rozsvícené lampy. S odporem čtveřici prohledal.

„Oukej, tak kde máte toho kluka?“ vybafl na ně.

Jeden z agentů vyhlédl oknem.

„Šéfe, máme společnost.“

Asi padesát mužů sestupovalo k farmě do údolí ze všech stran. Všichni měli vysoké boty, modré uniformy, a asi tucet jich vedlo na vodítkách vlčáky. V jedné stodole hlasitě zuřil rotvajler. Asi deset metrů od rozbitých hlavních dveří zastavil bílý range rover s modrým značením. Vystoupil z něj muž středních let v modré uniformě se stříbrnými knoflíky a insigniemi. Na hlavě měl pletenou námořnickou čepici. Beze slova vešel do domu a do kuchyně a upřel pohled na čtyři vězně.

„Oukej, tak vám je teda předáme,“ řekl Brown. „Kluk je někde tady, a ti všiváci vědí kde.“

„Tak dobře,“ řekl muž v modrém, „a kdo jste vy?“

„No jo, jasně.“ Kevin Brown vytáhl legitimaci. FBI. Angličan si ji pečlivě prohlédl a vrátil mu ji.

„Koukněte,“ řekl Brown, „provedli jsme-“

„Provedli jste to, pane Browne,“ řekl velitel bedfordshirské policie, „že jste překazili největší zátah proti výrobcům a překupníkům drog, jaký se kdy v tomhle hrabství plánoval. Tihle lidé jsou jen chemici, malé ryby. Ty velké měly uvíznout v sítích každým dnem i s drogami. Takže, vrátil byste se teď laskavě do Londýna?“

 

V tu dobu seděl Steve Pyle v kanceláři u pana Al-Harouna v Džiddě, kam přiletěl po onom poplašném telefonátu.

„Co všechno vzal s sebou?“ ptal se už počtvrté.

Pan Al-Haroun pokrčil rameny. Tihle Američané jsou kolikrát horší než Evropané, stále jen spěchají.

„Nevyznám se bohužel v počítačích,“ řekl, „ale noční hlídač říká, že...“

Obrátil se k arabskému nočnímu hlídači a vychrlil na něj proud arabských slov. Muž odpověděl s významně rozpřaženýma rukama.

„Říká, že ten den, co jsem vrátil panu Laingovi jeho pas, už řádně upravený, strávil pan Laing téměř celou noc u počítače a odešel před úsvitem se spoustou papírů. Do práce přišel načas a bez papírů.“

Steve Pyle se ustaraně vrátil do Rijádu. Služba své vládě a zemi byla ušlechtilá věc, ale nesměla se navenek projevit účetními nesrovnalostmi. Požádal plukovníka Easterhouse o naléhavou schůzku.

Arabista ho klidně vyslechl a několikrát pokýval hlavou.

„Myslíte, že už je v Londýně?“ zeptal se.

„Nevím sice, jak se tam mohl dostat, ale kde jinde by sakra mohl být?“

„Hm. Mohl bych se na chvíli dostat k vašemu ústřednímu počítači?“

Plukovník strávil u ústředního počítače rijádské banky čtyři hodiny. Neměl problémy, protože znal všechna vstupní data. Když končil svou práci, byly všechny počítačové záznamy vymazány a nahrazeny novými.

 

Nigel Gramer dostal první telefonickou zprávu z Bedfordu uprostřed dopoledne, dlouho předtím, než dorazila písemná zpráva. Když volal Patricku Seymourovi na velvyslanectví, byl bez sebe hněvem. Brown se svým týmem byli ještě na cestě.

„Patricku, vždycky jsme spolu vycházeli zatraceně dobře, ale tohle překročilo všechny meze. Kdo si sakra myslí, že je? A kde si sakra myslí, že je?“

Seymour byl v nepříjemné pozici. Tři roky těžil z výborné spolupráce mezi FBI a Scotland Yardem, která se datovala už od dob jeho předchůdce Darrella Millse. Dobré vztahy utužoval organizováním vzájemných výměn a měl za to, že v případě krize mohou být snadno překonány byrokratické bariéry.

„Co se na té farmě vlastně stalo?“ zeptal se.

Cramer se uklidnil a pověděl mu to. Yard dostal už před několika měsíci tip na to, že se chystá akce výrobců a distributorů drog v Anglii. Po trpělivém vyšetřování zjistili, že banda má základnu na farmě. Jeho lidé z Tajného oddílu odboru zvláštních operací v součinnosti s bedfordskou policií týden po týdnu farmu pozorovali. Chtěli dostat heroinového krále, rodilého Novozélanďana, který jako úhoř unikal zatykačům v mnoha zemích. Dostali zprávu, že se má ukázat s velkou zásilkou surové drogy, která měla být zpracována a distribuována; bylo však jasné, že teď se k farmě ani nepřiblíží.

„Promiň, Patricku, požádám ministra vnitra, aby ho poslal zpátky do Washingtonu.“

„Když myslíš, že je to nutné,“ řekl Seymour. A dobře uděláš, pomyslel si, když pokládal sluchátko.

Cramer měl ještě jeden, naléhavější úkol.

Nesměl dopustit, aby se celá záležitost objevila v tisku, rozhlase nebo televizi. Musel přesvědčit spoustu majitelů a redaktorů, aby mu v tomto směru vyšli vstříc.

 

Washingtonský krizový štáb dostal Seymourovu zprávu téhož dne na prvním ranním zasedání v sedm hodin.

„Ale měl přece horkou stopu a šel po ní,“ protestoval Phillip Kelly. Don Edmonds ho zpražil pohledem.

„Měl spolupracovat se Scotland Yardem,“ řekl ministr zahraničí Jim Donaldson. „Nemůžeme si prostě zrovna teď dovolit narušené vztahy s britskými úřady. Co mám proboha říct Siru Harrymu Marriottovi, až mě požádá o Brownovo odvolání?“

„Proč mu nenavrhnout kompromis?“ řekl ministr financí Reed. „Brown byl přespříliš horlivý a my toho litujeme. Přesto však věříme, že Quinn ve spolupráci s Brity zabezpečí vrácení Simona Cormacka. Až k tomu dojde, budeme potřebovat silnou eskortu, která dopraví chlapce do Ameriky. Brown a jeho muži by mohli dostat ještě pár dní, aby to zařídili. Řekněme do konce týdne?“

Donaldson přikývl.

„Ano. Na tohle by Sir Hany mohl přistoupit. Mimochodem, jak se daří prezidentovi?“

„Mnohem líp,“ řekl Odell. „Tváří se téměř optimisticky. Asi před hodinou jsem mu sdělil, že Quinn získal další důkaz, že Simon je naživu a zřejmě i v dobré kondici - to bylo už pošesté, co Quinn přinutil únosce, aby to dokázali. A co ty diamanty, Mortone?“

„Večer budou připraveny,“ řekl Morton Stannard.

„Připrav rychlé letadlo,“ přikázal viceprezident Odell.

Ministr obrany Stannard přikývl a udělal si poznámku.

 

Andy Laing konečně dosáhl schůzky s hlavním účetním. Sešli se hned po obědě. Byl to také Američan, který v předchozích třech dnech objížděl evropské poobočky.

Pozorně a s rostoucím úžasem naslouchal mladému bankovnímu úředníkovi z Džiddy. Zkušeným okem přehlédl papíry z počítače. Když skončil, zaklonil se v židli, nafoukl tváře a hlasitě vypustil vzduch.

„Panebože, to jsou skutečně velice vážná obvinění. A vypadá to, že nejsou neopodstatněná. Kde tady v Londýně bydlíte?“

„Stále mám byt v Chelsea,“ odpověděl Laing. „Jsem tam už od svého příletu. Majitelé se naštěstí před dvěma týdny odstěhovali.“

Účetní si poznamenal adresu a telefonní číslo.

„Musím to prokonzultovat s naším generálním ředitelem, možná i s prezidentem banky v New Yorku, než s tím vyrukujeme na Steva Pylea. Pár dní zůstaňte na telefonu.“

Nikdo z nich nevěděl, že ranní pošta z Rijádu obsahovala důvěrný dopis Steva Pylea londýnskému generálnímu řediteli pro zámořské operace.

 

Britský tisk byl ukázněný a držel slovo, ale Rádio Luxembourg sídlí v Paříži a pro francouzské posluchače byla historka s nedorozuměním mezi jejich anglosaskými sousedy a Američany příliš pikantní, než aby se dala propást.

Nikdy později nebylo objasněno, odkud pocházel zdroj informací. Redakce byla telefonicky upozorněna anonymem. Londýnská redakce RL si vše ověřovala a dospěla k závěru, že zarputilé mlčení bedfordské policie dodává zprávě na důvěryhodnosti. Den byl chudý na události, a tak se zpráva objevila ve zpravodajské relaci o čtvrté hodině odpolední.

V Anglii ji sotva kdo slyšel, ale Korsičan ji zachytil. Udiveně hvízdl a šel vyhledat Zacka. Angličan ho pozorně vyslechl, položil mu pár otázek ve francouzštině a zbledl hněvem.

Quinn už to naštěstí věděl, takže měl čas připravit si odpovědi pro případ, že by Zack zavolal. Rozčiletý Zack skutečně po sedmé hodině večer zavolal.

„Ty prolhanej parchante. Říkal jsi, že si tady nikdo nebude hrát na kovbojíčky. Ty jsi mě sprostě obelhal...“

Quinn protestoval, že neví, o čem Zack mluví - bylo by příliš průhledné, kdyby přiznal, že zná všechny podrobnosti. Zack ho tedy informoval ve třech zlostných větách.

„Jenže to s tebou nemá nic společnýho,“ křičel Quinn. „Ti pitomci to zvorali jako obvykle. To byla protidrogová brigáda. Každej z nich si hraje na Ramba, a pak to takhle dopadne. Nehledali tebe, hledali kokain. Před hodinou byl u mě člověk ze Scotland Yardu a bylo mu z toho na blití. Proboha, Zacku, vždyť znáš novináře. Kdybys jim věřil, tak Simona už viděli asi na osmi stech místech a tys už byl padesátkrát zabásnutej.“

Bylo to účinné. Quinn spoléhal na to, že Zack za ty tři týdny přečetl spoustu naprostých nesmyslů a měl o novinářích své mínění. Zack se v telefonní budce na linsladeském autobusovém nádraží uklidnil. Jeho čas už téměř vypršel.

„Já chci, aby to nebyla pravda, Quinne. Modli se, aby nebyla,“ řekl a zavěsil.

Sam Somervillová a Duncan McCrea zbledli při jeho posledních slovech strachem.

„Kde vězí ty zatracené diamanty?“ řekla Sam.

To nejhorší však mělo teprve přijít. Stejně jako ve většině zemí, i v Británii vysílají ranní rozhlasové pořady, které jsou směsicí bezduchého žvanění moderátora, pop music, útržkovitých zpráv a krátkých telefonických rozhovorů. Kratičké zprávy agentur přepisují redakční elévové a strkají je pod nos diskžokejovi, který je čte. Tempo těchto relací je tak závratné, že pečlivé prověřování jednotlivých zpráv, jaké praktikují reportéři nedělních ,vážných´ zpravodajských relací, tu prostě nemá místo.

Když do Londýnského rozhlasu, kde probíhala ranní relace Good Morning Show, zavolal nějaký Američan, brala telefon redakční elévka, která později s pláčem přiznala, že ji ani nenapadlo ověřit si tvrzení, že volající je tiskovým tajemníkem amerického velvyslanectví. Za sedmdesát vteřin už zprávu dramatickým hlasem přečetl diskžokej.

Nigel Cramer ji neslyšel, ale zachytila ji jeho dospívající dcera.

„Tati,“ zavolala z kuchyně, „vy už je dneska chytíte?“

„A koho?“ zeptal se otec, který si v předsíni oblékal kabát.

„Ty únosce přece.“

„Pochybuju. Proč se ptáš?“

„Říkali to v rádiu.“

Cramera jako by něco prudce udeřilo do břicha. Otočil se ve dveřích a vrátil se do kuchyně. Jeho dcera si mazala topinku máslem.

„Co přesně říkali?“ vypravil ze sebe ztěžka.

Dcera mu to řekla. Výměna výkupného za Simona Cormacka je otázkou jednoho dne a úřady jsou přesvědčeny, že se jim při tom podaří dopadnout únosce. Cramer vyběhl k svému vozu, popadl sluchátko na palubní desce a začal za jízdy zuřivě telefonovat.

Bylo příliš pozdě. Zack relaci neslyšel, ale Jihoafričan ano.