Frederick Forsyth

VYJEDNAVAČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9.

Zack tentokrát zavolal později než obvykle, pět minut po čtvrt na jedenáct dopoledne. Jestliže byl předchozího dne rozzlobený zátahem na bedfordshirské farmě, teď byl vzteky téměř nepříčetný.

Nigel Cramer mel po cestě vozem do Scotland Yardu čas varovat Quinna. Když Quinn položil sluchátko, Sam ho viděla poprvé znatelně otřeseného. Přecházel tiše po bytě a ostatní dva ho úzkostlivě sledovali. Pochopili podstatu Cramerova telefonátu a cítili, že někde něco selhává.

Při čekání na zazvonění zvláštního telefonu se Sam udělalo špatně, přestože nemohla vědět, zda únosci rozhlasovou relaci vůbec slyšeli, nebo jak na ni budou reagovat. Když telefon konečně zazvonil, Quinn na sobě nedal nic znát. Zack se nezdržoval nějakými úvody.

„Tak jo, tentokrát jsi to definitivně posral, ty americkej parchante. Ty si snad myslíš, že ti budu pro srandu, ne? Jenže ten pitomec jseš tady ty. A jako pitomec budeš vypadat, až budeš pohřbívat tělo Simona Cormacka...“

Quinnův předstíraný údiv byl přesvědčivý.

„O čem to zas sakra mluvíš, Zacku? Co se stalo?“

„Neoblbuj mě,“ zařval únosce a jeho drsný hlas přešel do vyšší tóniny. „Jestli jsi neposlouchal zprávy, tak se zeptej svejch policajtskejch kamarádů. A nechtěj mi nakecat, že v rádiu lhali, protože ta zpráva přišla z tvýho vlastního zkurvenýho velvyslanectví...“

Quinn přesvědčil Zacka, aby mu řekl, co slyšel, přestože to samozřejmě věděl. Zack se při tom trochu uklidnil. Čas hovoru se nachýlil.

„Zacku, to je kec, falešná hláška. Jakákoliv výměna proběhne jen mezi tebou a mnou. O samotě a beze zbraní. Žádné naváděcí zařízení, žádné finty, žádná policie, žádné vojsko. Ty si určíš podmínky, místo a čas. To je jediný možný způsob.“

„Jo, jenže už je pozdě. Tví lidé chtěli mrtvolu, a tu taky dostanou.“

Už chtěl zavěsit. Naposled. Quinn věděl, že by to byl konec. Za pár dní nebo týdnů by někdo přišel do bytu nebo do domu, uklízečka, správce, realitní agent, a tam by ho našel. Jediného prezidentova syna, s prostřelenou hlavou, nebo uškrceného, v rozkladu ...

„Zacku, prosím tě, vydrž ještě chvilinku ...“

Pot stékal Quinnovi po obličeji; poprvé za těch dvacet dní se na něm viditelné projevilo vnitřní napětí. Věděl, jak blízko je ke katastrofě.

V Kensingtonské telefonní ústředně zírali technici a policisté na reproduktory a poslouchali hněvivé výlevy z telefonní linky; v Cork Street, pod chodníky elegantní Mayfair, byli k židlím přimrazeni čtyři muži z MI 5, kteří nehybně vnímali, co se děje, zatímco cívky magnetofonu se tiše točilyVe sklepě amerického velvyslanectví na Grosvenor Square byli dva technici, tři agenti FBI, Lou Collins ze CIA a představitel FBI Patrick Seymour. Všechny je sem přihnaly ranní zprávy. Ačkoliv předpokládali, že uslyší něco podobného, byli zděšeni. Přestože všechny národní rozhlasové stanice včetně Londýnského rozhlasu odsuzovaly už dvě hodiny falešný telefonát, nebylo to nic platné. Všichni věděli, že ani stálé dementování zprávy nic nezmění. Jak už řekl Hitler, velká lež je taková, jíž všichni uvěří.

„Prosím tě, Zacku, nech mě, abych si s prezidentem Cormackem promluvil osobně. Dej mi ještě čtyřiadvacet hodin. Přece to nechceš vzdát po takové době. Prezident může říct těm pitomcům, aby odsud zmizeli a nechali to jen na tobě a na mně. Jen nám dvěma se dá věřit, že to dovedeme zdárně do konce. Po těch dvaceti dnech, Zacku, chci jen jeden den navíc... Čtyřiadvacet hodin, Zacku, dej mi je ...“

Na lince nastalo ticho. Někde v ulicích Aylesbury v hrabství Buckinghamshire se mladý konstábl nenápadně přibližoval k místu, kde stála řada telefonních budek.

„Zítra touhle dobou,“ řekl Zack konečně a zavěsil.

Vyšel z budky a zahnul za roh, když se z jedné uličky vynořil policista v civilu a podíval se na řadu telefonních budek. Všechny byly prázdné. Ještě před osmi vteřinami mohl Zacka zahlédnout.

Quinn položil sluchátko, došel k dlouhé pohovce, natáhl se na záda, ruce sepjal za hlavou a zahleděl se do stropu.

„Pane Quinne,“ řekl McCrea váhavě. Přes opakovaná Quinnova ujištění, že toho ,pána' může klidně vynechat, se plachý agent CIA choval ke Quinnovi jako ke svému učiteli.

„Drž hubu,“ řekl Quinn zřetelně.

Schlíplý McCrea, který se jen chtěl zeptat, jestli Quinn nechce kávu, odešel do kuchyně a stejně udělal tři šálky. Při nalévání třetího zazvonil ,normální' telefon. Byl to Cramer.

„Všichni jsme to tu slyšeli,“ řekl. „Jak se cítíte?“

„Příšerně,“ řekl Quinn. „Máte nějaké zprávy o původu té kachny?“

„Zatím ne,“ řekl Cramer. „Ta elévka, která hovor brala, je stále na policejní stanici v Holbornu. Přísahá, že podle hlasu to byl Američan, ale co může vědět. Dušuje se, že ten hlas zněl strašně úředně a byl přesvědčivý. Chcete tu zprávu písemně?“

„To už je trochu pozdě,“ řekl Quinn.

„Co chcete dělat?“ zeptal se Cramer.

„Budu se trochu modlit. Něco vymyslím.“

„Hodně štěstí. Musím teď do Whitehallu. Ozvu se.“

Další hovor byl z velvyslanectví. Seymour. Blahopřál Quinnovi, jak si s tím poradil... Jestli můžeme něco udělat... V tom je ta potíž, pomyslel si Quinn. Někdo toho dělá až moc. Ale neřekl to.

Když byl asi v polovině svého šálku kávy, náhle vstal a zavolal na velvyslanectví.

Telefon okamžitě zdvihl Seymour.

„Chci mluvit na kódované lince s viceprezidentem Odellem,“ řekl. „A chci s ním mluvit hned.“

„Hm, podívejte, Quinne, ve Washingtonu bude zrovna teď největší rozruch, protože se právě dovídají, co se tu stalo. Myslím, že bychom je to měli nechat strávit a prodiskutovat.“

„Do deseti minut budu mít na drátě Michaela Odella, nebo ho zavolám normální linkou,“ řekl Quinn důrazně.

Seymour si to nechal projit hlavou. Běžná linka nebyla bezpečná. Hovor by mohly zachytit špionážní agentury, dokonce i Rusové ...

„Zavolám mu a požádám ho, aby s vámi promluvil,“ řekl Seymour.

Za deset minut se v telefonu ozval Michael Odell. Ve Washingtonu bylo čtvrt na sedm ráno, takže byl ještě ve své rezidenci na námořní observatoři. Už půl hodiny však byl vzhůru.

„Quinne, co se to tam u vás sakra děje? Slyšel jsem nějaké kecy o nějakém pitomci, který volal do rádia ...“

„Pane viceprezidente,“ řekl Quinn klidně, „máte po ruce zrcátko?“

V telefonu se rozhostilo ticho.

„Jo, to mám,“ řekl po chvíli překvapený Odell.

„Když se do něj podíváte, vidíte svůj nos, ano?'

„Podívejte, Quinne, o co vám jde? No dobrá, vidím svůj nos.“

„To, že vidíte svůj nos, je stejně jisté jako to, že Simona Cormacka do čtyřiadvaceti hodin zabijí...“

Odmlčel se a nechal svá slova působit na muže, který seděl na kraji své postele ve Washingtonu.

„Pokud ovšem...“

„Oukej, Quinne, vybalte to rovnou.“

„Pokud nebudu mít do svítání, do londýnského svítání, balíček diamantů v tržní hodnotě dvou miliónů dolarů. Tenhle hovor si nahrávám, abych měl záznam. Buďte zdráv, pane viceprezidente.“

Položil sluchátko. Na druhém konci po dobu několika minut nadával viceprezident Spojených států amerických takovým způsobem, že kdyby ho mohli slyšet řádní občané, ztratil by většinu jejich hlasů. Když skončil, zavolal na ústřednu.

„Spojte mě s Mortonem Stannardem,“ řekl. „Ať už je doma nebo kdekoliv jinde. Prostě mi ho sežeňte.“

 

Andy Laing byl překvapen, že si ho předvolávají do banky tak rychle. Schůzka byla stanovena na jedenáctou hodinu dopoledne, a on přišel o deset minut dříve. Když ho uvedli, nebylo to k hlavnímu účetnímu, ale ke generálnímu řediteli. Účetní seděl po jeho boku. Generální ředitel beze slova pokynul Laingovi na židli proti psacímu stolu. Pak vstal, odešel k oknu a zahleděl se na chvíli na londýnské věže. Poté se otočil a promluvil. Jeho hlas byl vážný a chladný.

„Včera, pane Laingu, jste navštívil tady mého kolegu, když jste předtím podivným způsobem utekl ze Saudské Arábie a učinil jste závažná obvinění týkající se poctivosti pana Pylea.“

Lainga zachvátily obavy. Pane Laingu? Kde zůstal Andy? Vždycky každého oslovoval křestnim jménem, to byla součást přátelské atmosféry, kterou prosazoval New York.

„A přinesl jsem mnoho důkazů,“ řekl opatrně, ale žaludek mu poskakoval. Něco tu nehrálo. Generální ředitel na Laingovu zmínku o důkazech odmítavě mávl rukou.

„Včera jsem dostal také dopis od Steva Pylea. Dneska jsem s ním dlouze telefonicky hovořil. Mně je to naprosto jasné, a tady hlavnímu účetnímu taky. Jste ničema a defraudant, Laingu.“

Laing nemohl uvěřit svým ušim. Hledal očima oporu u účetního, ten však zíral do stropu.

„Já znám pravdu,“ řekl generální ředitel, „celou pravdu. Skutečnou pravdu.“

Pro případ, že by ji Laing neznal, ho s ní neprodleně seznámil. Laing zpronevěřoval peníze z konta klienta, ministerstva veřejných prací. V celostátním měřítku to nebyla velká suma, ale bylo to dost, jedno procento z každé faktury placené ministerstvem kontrahentům. Pan Amin bohužel zanedbal kontrolu, ale pan Al-Haroun si všiml nesrovnalostí a upozornil Steva Pylea.

Generální ředitel v Rijádu se loajálně snažil zachránit Laingovu kariéru s tím, že každý rijál bude vrácen na konto ministerstva, což už se stalo.

A Laingovou odpovědí na tak mimořádný projev solidarity byl jen vztek nad ztracenými penězi, který projevil tím, že celou noc falšoval v džiddské pobočce záznamy, aby dokázal, že za účasti Steva Pylea byla zpronevěřena mnohem větší suma.

„Ale ten záznam, který jsem přinesl...“ protestoval Laing.

„Podvrh, samozřejmě. My tady máme pravé záznamy. Dnes ráno se na můj příkaz napojil náš ústřední počítač na ústřední počítač v Rijádu a provedl kontrolu. Pravé záznamy teď leží tady na mém stole. Dá se z nich snadno poznat, co se stalo. Jedno procento, které jste ukradl, bylo vráceno. Žádné další peníze nechybějí. Pověst banky v Saudské Arábii byla zachráněna, díky Bohu - lépe řečeno díky Stevu Pyleovi.“

„Ale to není pravda,“ protestoval tvrdošíjně Laing. „Pyle se svým neznámým společníkem přece čerpali deset procent z ministerských peněz.“

Generální ředitel se chladně podíval na Lainga a vzápětí na materiály z Rijádu.

„Ale,“ oslovil účetního, „vidíš tady nějaký důkaz o tom, že bylo čerpáno deset procent?“

Účetní zavrtěl hlavou.

„To je naprostý nesmysl,“ řekl. „Jedno procento se v těch částkách, s nimiž ministerstvo operuje, ještě ztratí, ale deset procent nikdy. Roční prověrka v dubnu by takový podvod určitě odhalila. A kde byste byl pak? Shnil byste v nějaké špinavé arabské cele. Copak víte, jestli tam tahle vláda bude ještě příští duben?“

Generální ředitel se mrazivé usmál. Případ byl naprosto jasný.

„To bohužel vědět nemůžeme,“ uzavřel svou řeč účetní.

„Jasné je však to, že Steve Pyle prokázal laskavost nejen nám, ale i vám, pane Laingu. Zachránil vás od dlouhého vězení.“

„Které si myslím nezasloužíte,“ dodal generální ředitel. „Takhle my vás postihnout nemůžeme. Také si nemůžeme dovolit žádný skandál. Dodáváme své úředníky mnoha bankám Třetího světa, a z toho důvodu je skandál nežádoucí. Vy však, pane Laingu, mezi bankovní úředníky od této chvíle nepatříte. Máte před sebou svou výpověď. Žádné odchodné pochopitelně nepřichází v úvahu, stejně jako doporučení. A teď prosím odejděte.“

Laing věděl, že nad ním vynesli rozsudek. Nikdy už nebude smět pracovat v bankovnictví, nikde na světě. Za minutu byl na chodníku Lombard Street.

 

Morton Stannard ve Washingtonu poslouchal záznam Zackova výbuchu zlosti. Výbor tentokrát zasedal v Operační místnosti, aby se vyhnul zvědavým teleobjektivům, neustále namířeným do oken Kabinetu.

Zprávy z Londýna o tom, že výměna je ohrožena, ať už byly pravdivé či ne, znovu oživily horečnou činnost novinářů ve Washingtonu. Už před rozbřeskem byl Bílý dům zaplaven telefonickými dotazy a tiskový tajemník byl znovu v úzkých.

Když pásek dohrál, osm přítomných členů štábu zůstalo oněměle sedět.

„Diamanty,“ zachroptěl Odell. „Kde sakra jsou?“

„Jsou připraveny,“ odpověděl Stannard okamžitě. „Omlouvám se za svůj prvotní optimismus. Nic o těchto věcech nevím; myslel jsem si, že sehnat takové množství zabere méně času. Ale teď už jsou připraveny - je jich k pětadvaceti tisícům, všechny jsou pravé a mají celkovou hodnotu přes dva milióny dolarů.“

„Kde jsou?“ zeptal se Hubert Reed.

„V trezoru šéfa newyorské kanceláře Pentagonu, která zařizuje nákupy systémů na Východním pobřeží. Z pochopitelných důvodů je to velmi bezpečný trezor.“

„A jejich doprava do Londýna?“ zeptal se Brad Johnson.

„Navrhuji, abychom k přistání v Anglii použili jedné z našich základen. Nepotřebujeme žádné komplikace s novináři, kteří by čekali na Heathrow, kdyby letadlo mělo přistát tam.“

„Za hodinu mám schůzku s odborníkem od letectva,“ řekl Stannard. „Poradí nám, jakým způsobem tam zásilku co nejbezpečněji dopravit.“

„U příletu musí čekat vůz CIA, který ji doručí Quinnovi do bytu,“ řekl Odell. „Lee, zařiď to. Koneckonců je to tvůj byt.“

„Samozřejmě,“ řekl ředitel CIA Lee Alexander. „Diamanty převezme Lou Collins.“

„Než bude v Londýně svítat, musí být v Kensingtonu,“ řekl viceprezident. „Jsou už známy podrobnosti výměny?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou ředitel FBI. „Quinn je nepochybně vypracuje v součinnosti s našimi lidmi.“

Letectvo vybralo pro přepravu diamantů jednomístný bojový letoun F-15 Eagle.

„Když jej vybavíme přídavnými nádržemi, bude mít potřebný dolet,“ řekl Mortonu Stannardovi v Pentagonu generál letectva. „Zásilka musí být na základně Air National Guard v Trentonu v New Jersey nejpozději do druhé hodiny odpolední.“

Pilot vybraný ke splnění tohoto úkolu byl zkušený podplukovník, který nalétal na F-15 více než sedm tisíc hodin. V pozdním dopoledni byl letoun prohlédnut tak důkladně, jako málokdy předtím. Po obou stranách trupu byly připevněny přídavné nádrže, které zajišťovaly prodloužení doletu.

Bez nich nese Eagle necelých deset a půl tuny paliva, na které ulétne přes čtyři a půl tisíce kilometrů. Přídavné nádrže prodlužují dolet na pět a půl tisíce kilometrů.

V navigační místnosti se podplukovník Bowers zamýšlel při poledním sendviči nad svým letovým plánem. Z Trentonu na americkou leteckou základnu Upper Heyford u Oxfordu to bylo 4 928 kilometrů. Od meteorologů si zjistil povětrnostní podmínky v zamýšlené letové výšce patnácti kilometrů a vypočítal si, že při rychlosti 0,95 macha dosáhne cíle asi za pět a půl hodiny a zbude mu kolem dvou tun paliva.

Ve dvě hodiny odpoledne odstartoval z Andrewsovy letecké základny u Washingtonu velký tanker KC 135 a zamířil nad východní pobřeží, kde měl ve výšce třináct a půl kilometru dostaveníčko s Eaglem.

V Trentonu došlo ke zdržení. Plukovník Bowers byl kolem třetí hodiny v kombinéze, připraven odstartovat, když na letiště dorazila dlouhá černá limuzína z newyorské kanceláře Pentagonu. Civilní úředník doprovázený generálem letectva předal pilotovi obyčejný plochý příruční kufřík a papír s číselnou kombinací.

Vzápětí nato přijela na základnu další neoznačená limuzína. Nastalo zmatené dohadování. Nakonec kufřík podplukovníkovi Bowersovi zase vzali a odnesli jej na zadní sedadlo jednoho z vozů.

Tam jej otevřeli a jeho obsah, plochý balíček z černého sametu, pětadvacet krát třicet sedm a půl centimetru byl uložen do jiného kufříku. Ten pak byl předán netrpělivému podplukovníkovi.

Stíhací bojové letouny nejsou zařízeny na přepravu nákladů, ale zde už byl připraven prostor pod pilotovým sedadlem, kam byl kufřík uložen. Podplukovník odstartoval ve tři hodiny třicet jednu minutu odpoledne.

Rychle se dostal na výšku třinácti a půl kilometru, přivolal tanker a nechal naplnit nádrže pro let do Anglie. Poté vystoupal na patnáct kilometrů, nasadil kurs na Upper Heyford a zvýšil rychlost na 0,95 macha. Nad Nantucketem zaznamenal očekávaný západní vítr.

Když se na rozjezdové dráze Trentonu dohadovaly nad kufříkem dvě posádky vozů, startovala z Kennedyho letiště pravidelná linka na londýnské letiště Heathrow. První třídou letěl mladý, nakrátko ostříhaný muž, který začal svou cestu v Houstonu. Pracoval tam pro naftařskou společnost Pan-Global a cítil se vyznamenán důvěrou svého zaměstnavatele, majitele společnosti, který mu svěřil tak diskrétní poslání.

Ne že by měl nejmenší ponětí, co obsahuje obálka, kterou měl v náprsní kapse saka. Ani si to nepřál vědět. Tušil jen, že obsahuje doklady, které jsou pro společnost vysoce důležité, neboť jejich obsah nemůže být odeslán faxem nebo poštou, ba ani prostřednictvím obchodního kurýra.

Měl přesné instrukce, které si mnohokrát opakoval. Musel v určitý den zajít na určitou adresu - bylo to nazítří - a tam dopis v určitou hodinu hodit do schránky. Pak se vrátit na letiště Heathrow a odletět zpátky do Houstonu. Únavné, ale jednoduché. Do večeře bylo ještě daleko. Roznášely se koktajly, ale protože mladík nepil alkohol, díval se z okna.

Když letíte v zimě ze západu na východ, rychle vás pohltí tma. Po dvou hodinách letu dostala obloha odstín temného purpuru a bylo vidět hvězdy. Mladík mezi nimi rozpoznal malý ohnivý bod, který letěl týmž směrem. Netušil, a nikdy se to nedověděl, že sleduje Eagle podplukovníka Bowerse, který stejně jako on veze do Londýna zásilku, o jejímž obsahu nic neví.

První přistál podplukovník. Na základnu Upper Heyford přiletěl na čas pět minut před druhou hodinou ranní. Z věže mu řekli, kam má rolovat. Zastavil se až v jasně osvětleném hangáru. Dveře se za ním zavřely ve chvíli, kdy vypnul motory. Když odsunul kryt kabiny, přistoupil k letadlu velitel základny s jedním civilistou. Byl to právě civilista, kdo promluvil jako první.

„Podplukovník Bowers?“

„To jsem já, pane.“

„Máte pro mě zásilku?“

„Mám příruční kufřík. Pod svým sedadlem.“

Ztuhle vstal, vylezl z kabiny a po kovovém žebříku sestoupil na podlahu hangáru. Civilista vylezl po žebříku nahoru a vyzvedl kufřík. Pilot mu předal číselnou kombinaci. Za deset minut už Lou Collins seděl ve služebním voze CIA, který mířil do Londýna. Do kensingtonského bytu přijel deset minut po čtvrté hodině. Světla dosud svítila, nikdo nespal. Quinn popíjel v obývacím pokoji kávu.

Collins položil kufřík na nízký stolek, podíval se na papír a nastavil zámky. Z kufříku vyndal plochý, hranatý, v sametu zabalený balíček, který podal Quinnovi.

„Do vašich rukou, před úsvitem,“ řekl.

Quinn balíček potěžkal. Něco přes kilogram, odhadl.

„Chcete jej otevřít?“ zeptal se Collins.

„Není třeba,“ odpověděl Quinn. „Jestli jsou skleněné všechny nebo jen část, tak někdo zmarnil Simonův život.“

„To by neudělali,“ řekl Collins. „Ne, jsou určitě pravé. Myslíte, že zavolá?“

„Modlete se, aby zavolal,“ řekl Quinn.

„A ta výměna?“

„Dohodneme ji dneska.“

„Jak to chcete zařídit, Quinne?“

„To je moje věc.“

Vyšel z pokoje, aby se vykoupal a převlékl. Poslední den v říjnu měl být pro mnoho lidí tvrdou zkouškou.

 

Mladík z Houstonu přistál ve tři čtvrtě na sedm ráno londýnského času. S malou taškou, kde měl jen toaletní potřeby, prošel celnicí a ocitnul se v hale třetí letištní budovy. Podíval se na hodinky a zjistil, že má tři hodiny času. Stačí se umýt a osvěžit, nasnídat se a odjet taxíkem do středu londýnské čtvrti West End.

Za pět minut deset stál přede dveřmi velkého, bezvýrazného obytného domu poblíž Marble Arch, jeden blok od Great Portland Street. Měl ještě pět minut. Bylo mu řečeno, že má být přesný. Ze zaparkovaného vozu na druhé straně ulice ho pozoroval nějaký muž, ale mladík o něm nevěděl. Pět minut přecházel před domem a s úderem desáté vhodil naditou obálku do příslušné schránky. V domě nebyl vrátný, který by zásilku vyzvedl. Mladý Američan byl spokojen, že splnil svůj úkol přesně podle instrukcí, odešel pěšky na Bayswater Road a brzy chytil taxíka na letiště Heathrow.

Sotva zahnul za roh, ze zaparkovaného vozu vystoupil muž, přešel ulici a vešel do domu, kam se před několika týdny přistěhoval. Z vozu pouze pozoroval, zda posel dodržuje instrukce a zda není sledován.

Vyzvedl obálku, vyjel do sedmého patra, vešel do svého bytu a obálku otevřel. Při četbě se tvářil spokojeně a pofrkával. Jeho zúžené nosní přepážky vydávaly při dýchání hvízdavý zvuk. Irving Moss měl v rukou poslední instrukce.

 

V kensingtonském bytě bylo po ránu ticho. Napětí bylo téměř hmatatelné. V telefonní ústředně na Cork Street i na Grosvenor Square seděli u odposlechu lidé, kteří čekali, že Quinn nebo McCrea nebo Sam Somervillová něco řeknou. Slyšeli však jen ticho. Quinn jasně řekl, že pokud Zack nezavolá, je po všem. Zbývalo by už jen najít dům s mrtvolou.

A Zack se neozýval.

 

V půl jedenácté vyšel Irving Moss z bytu poblíž Marble Arch, vyzvedl na parkovišti svůj najatý vůz a odjel k Paddingtonskému nádraží. Vousy, které si nechal narůst při plánování akce v Houstonu, změnily jeho obličej. Skvěle padělaný kanadský pas mu pomohl k bezproblémové cestě do Irska, odkud se dostal lodí do Anglie. Nad jeho řidičským průkazem, také kanadským, se v půjčovně aut při sjednávání dlouhodobého pronájmu také nikdo nepozastavil. Tiše a nenápadně žil celé týdny v bytě poblíž Marble Arch, jeden z více než miliónu cizinců v britském hlavním městě.

Byl natolik zkušený, že by dokázal nenápadně žít téměř v kterémkoliv městě. Londýn však dobře znal. Věděl, jak to tu chodí, kde získat, co člověk chce nebo potřebuje, měl tu kontakty s podzemím a byl dostatečně chytrý na to, aby neudělal chybu, kterou by na sebe upozornil úřady.

Dopis z Houstonu obsahoval poslední informace, které se nedaly odvysílat zakódovanými zprávami ve formě ceníků. Nejzajímavější z celého dopisu byla situační zpráva z Bílého domu, která konstatovala značné zhoršení stavu prezidenta Cormacka za poslední tři týdny.

K dopisu byl také přiložen lístek z úschovny Paddingtonského nádraží, který mohl jít přes Atlantik pouze prostřednictvím posla. Moss nevěděl, jak se dostal z Londýna do Houstonu, a ani ho to nezajímalo. Nepotřeboval to vědět. Věděl, jak se lístek dostal k němu, a nyní jej držel v ruce. V jedenáct hodin dopoledne lístek předložil.

Zaměstnanec Britských železnic si o tom nic nemyslel. V průběhu dne sem lidé dali k bezpečnému uložení stovky balíků, tašek a kufrů a stovky dalších si vyzvedli. Teprve tehdy, když si někdo nevyzvedl zavazadlo do tří měsíců, bylo otevřeno, aby mohl být případně identifikován majitel. Lístek, který zřízenci předložil nenápadný muž v šedém gabardénovém plášti, byl prostě jedním z mnoha. Rozhlédl se po policích, našel podle čísla malou dřevěnou bedničku a předal ji. Úschovné bylo zaplaceno předem. Večer už si tuto transakci nepamatoval.

Moss si bedničku odnesl do bytu, otevřel ji a prohlédl její obsah. Bylo tam všechno, co tam mělo být. Podíval se na hodinky. Do zahájení akce mu zbývaly tři hodiny času.

 

V jednom městě, vzdáleném necelých čtyřicet mil od středu Londýna, v tiché předměstské ulici stál dům. Okolo tohoto domu v určitou hodinu projede, jak to ostatně dělal obden, a polohou okénka na straně řidiče sdělí pozorovateli, co ten potřebuje vědět. Okénko mohlo být vytažené, napůl, či úplně stažené. Toho dne mělo být poprvé úplně stažené. Moss vložil do videopřehrávače kazetu, kterou získal ze soukromých zdrojů, a usadil se ke sledování tvrdého sadomasochistického filmu.

 

Když Andy Laing odešel z banky, byl téměř v šoku. Jen málo lidí zažije, že se jim celá kariéra, budovaná letitým úsilím, rozpadne najednou na neslepitelné kousky. První reakcí na takový zážitek bývá nepochopení, druhou nerozhodnost.

Laing bezcílně bloumal úzkými uličkami a skrytými zákoutími londýnského City, nejstarší části města a centra obchodního a bankovního života země. Míjel zdi klášterů, za nimiž kdysi zněly písně františkánů, dominikánů a karmelitánů, míjel cechovní domy, v nichž se shromažďovali k obchodním jednáním kupci v dobách, kdy Jindřich VIII. nechával popravovat v Toweru své manželky, míjel hezké kostelíčky, projektované Wrenem v období po velkém požáru v roce 1666.

Potkával se s muži i krásnými ženami, kteří mysleli na ceny zboží, na výhodné a nevýhodné nákupy, na nepatrné záchvěvy na burze, které mohly naznačovat trend, nebo zůstat pouhými záchvěvy. Používali místo brků počítače, ale výsledkem jejich práce byl stejně jako před staletími obchod - koupě a prodej věcí, které vyrobili jiní lidé. Byl to svět, který Andyho Lainga pohltil koncem studií před deseti lety, a do něhož už se nikdy nevrátí.

V bistru v uličce Crutched Friars si dal lehký oběd. Kdysi se tu belhávali mniši s jednou nohou ohnutou v koleni a svázanou, aby trpěli pro větší slávu boží. Andy Laing se rozhodl, co udělá.

Dopil kávu a metrem dojel do svého chelseaského bytu v Beaufort Street, kde si obezřele schoval fotokopie dokumentů přivezených z Džiddy. Když člověk nemá co ztratit, může se stát velice nebezpečný. Laing se rozhodl od začátku do konce všechno sepsat, přiložit fotokopie a obeslat všechny členy správní rady banky v New Yorku. Členství ve správní radě není tajné, obchodní adresy členů si tedy mohl najít v americké informační knize Kdo je kdo.

Neviděl důvod, proč by měl tiše trpět. Ať se pro změnu zase trápí Steve Pyle. Generálnímu řediteli do Rijádu poslal osobní dopis, kde mu sděloval, co udělá.

 

Zack se konečně ozval ve čtvrt na dvě a pět minut, kdy vrcholila polední špička, kdy Laing dopíjel svou kávu a Moss se bavil u nového filmu o zneužívání dětí v Amsterdamu. Zack volal z jedné z řady čtyř budek, které stály za poštou v městečku Dunstable, opět severně od Londýna.

Quinn byl od východu slunce umyt a převlečen, a toho dne slunce opravdu svítilo z modré oblohy, i když vzduch byl chladný. Ani McCrea ani Sam se ho nezeptali, jestli je mu chladno, když si oblékl džíny, nový kašmírový svetr a koženou bundu na zip.

„Quinne, teď už telefonuju naposled ...“

„Zacku, starý brachu, koukám tady na roh hojnosti, na obrovský poklad. A víš, co to je? Samé diamanty. Třpytí se a pomrkávají na mě, jako by byly živé. Pojďme se dohodnout, Zacku. Hned teď.“

Představa diamantů Zacka vykolejila.

„Dobře,“ řekl hlas v telefonu, „uděláme to takhle -“

„Ne, Zacku, uděláme to podle mě, nebo se to zase posere ...“

V Kensingtonské ústředně, na Cork Street a na Grosvenor Square posluchači napjatě mlčeli. Buď Quinn ví, co dělá, nebo vyprovokuje únosce, aby položil telefon. Quinn bez přestávky pokračoval.

„Možná jsem parchant, Zacku, ale jsem jedinej parchant v týhletý zatracený záležitosti, kterýmu můžeš důvěřovat a kterýmu musíš důvěřovat. Máš tužku?“

„Jo. Poslouchej mě, Quinne -“

„Ty mě poslouchej, kamaráde. Chci, aby ses přesunul do jiný budky a zavolal mě za čtyřicet vteřin na tohle číslo. Tři sedm nula jedna dva nula čtyři. A teď jdi...“

Poslední slova Quinn vykřikl. Sam Somervillová a Duncan McCrea později přiznali, že byli stejně překvapeni jako ti u odposlechu. Quinn položil telefon, vzal kufřík - diamanty byly stále uvnitř, nikoliv v rohu hojnosti - a vyběhl z obývacího pokoje. Cestou se otočil a zařval: „Zůstaňte tady.“

Překvapení, výkřik i rezolutnost jeho rozkazu je na důležitých pět vteřin přišpendlila do židlí. Když doběhli ke dveřím bytu, slyšeli jen, jak se z druhé strany otáčí klíč. Musel si jej tam připravit už v noci.

Quinn se vrhl se schodů v okamžiku, kdy McCrea za dveřmi poprvé zařval a pokusil se vykopnout zámek. Mezi lidmi u odposlechu začal propukat chaos, který se měl brzy změnit ve vřavu.

„Co to sakra dělá?“ zašeptal v Kensingtonské ústředně jeden policista druhému, který pokrčil rameny.

Quinn seběhl troje schody a ocitl se v hale. Američan v druhém bytě měl příkaz nehnout se z místa, a tak se nehýbal. Měl pouze nahrávat všechno, co se povídalo v horním bytě, zakódovat to a odeslat na Grosvenor Square, kde to bylo dekódováno a předloženo posluchačům ve sklepě ke strávení.

Quinn přeběhl halu patnáct vteřin poté, co práskl s telefonem. Vrátný vyhlédl ze své kukaně, pokýval hlavou a vrátil se ke svým novinám. Quinn vrazil do vchodových dveří, které se otevřely ven, zavřel je za sebou, strčil pod ně dřevěný klín, který si vyřezal na záchodě, a prudkým kopnutím jej upevnil.

Sam Somervillová se vrátila do pokoje a zakřičela směrem ke štěnicím: „Je pryč. Quinn je pryč.“

Brownovu otázku slyšeli u odposlechu, ale Sam ji slyšet nemohla. Brown horečně vytočil číslo do Kensingtonu.

„Agentko Somervillová,“ zařval, když se ohlásila, „jděte za ním!“

V tu chvíli se McCreovi podařilo pátým kopem vyrazit dveře. Utíkal ke schodům, následován Sam. Oba byli v pantoflích.

 

Zelinářství a lahůdkářství na druhé straně ulice, jehož telefonní číslo si Quinn zjistil v londýnském telefonním seznamu, neslo jméno původního majitele pana Bradshawa, i když současným majitelem byl Ind jménem Patel. Quinn ho pozorovával z okna, jak upravuje výlohu nebo mizí uvnitř, aby obsloužil zákazníka.

Třiatřicet vteřin poté, co položil telefon, vběhl Quinn na protější chodník. Vyhnul se dvěma chodcům a vřítil se do obchodu jako tornádo. Telefon byl na pultě vedle pokladny, za kterou stál pan Patel.

„Nějaké děti vám kradou pomeranče,“ řekl Quinn bez okolků.

V tu chvíli zazvonil telefon. Pan Patel zaváhal, zda má zvednout sluchátko, nebo chytat zloděje, ale nakonec se zachoval jako správný Gudžaráťan a vyběhl ven. Quinn se chopil telefonu.

Kensingtonská telefonní ústředna reagovala rychle a technici dělali, co mohli. Několik z těch čtyřiceti vteřin však ztratili překvapením z nenadálého zvratu situace a vzápětí vyvstal technický problém. Měli napíchnutou přímou linku v bytě, takže kdykoliv někdo zavolal na dané číslo, elektronické vyhledávací zařízení určilo místo, odkud bylo voláno. Počítač pak podle čísla určil konkrétní telefonní budku na konkrétním místě. Trvalo to šest až deset vteřin.

Měli už napíchnutou budku, z níž Zack volal poprvé, ale když přešel do jiné, třebaže byla vedle té první, ztratili ho. A nejhorší na tom bylo, že volal další londýnské číslo, na které nebyli napojeni. Jedinou záchranou bylo, že číslo, které Quinn Zackovi nadiktoval, patřilo pod Kensingtonskou ústřednu. Sledování však muselo začít znovu od samého začátku. Vyhledávací mechanismus se horečně probíral dvaceti tisíci čísly v ústředně. Na telefon pana Patela se dostal osmapadesát vteřin poté, co Quinn nadiktoval jeho číslo, a následně odhalil druhou budku v Dunstablu.

„Zapiš si tohle číslo, Zacku,“ řekl Quinn bez úvodu.

„Co se sakra děje?“ vrčel Zack.

„Devět tři pět tři dva jedna pět,“ řekl Quinn. „Máš to?“

Nastalo ticho, jak Zack dopisoval číslo.

„A teď si to dohodneme sami, Zacku. Vyběhl jsem s nima. Jen ty a já, diamanty za kluka. Žádný podrazy, máš moje slovo. Zavolej mi na to číslo přesně za hodinu, případně za devadesát minut, když se ti poprvé neozvu. Tohle nenajdou.“

Položil telefon. V ústředně slyšeli pouze závěr hovoru: „... hodinu, případně devadesát minut, když se ti poprvé neozvu. Tohle nenajdou.“

„Ten parchant mu dal další číslo,“ řekl technik v Kensingtonské ústředně dvěma policistům z Metropolitní. Jeden z nich už telefonoval do Yardu.

Quinn vyšel z obchodu a uviděl McCreu, jak se snaží dostat přes zaklíněné dveře. Sam stála za ním, mávala a gestikulovala. Přišoural se k nim i vrátný a drbal se v řídnoucích vlasech. Na opačné straně jela dvě auta; na Quinnově straně se blížil motocykl. Quinn vkročil do vozovky přímo motocyklistovi do cesty se zdviženýma rukama. V levé ruce se mu houpal kufřík. Motocyklista zabrzdil, uhnul stranou, dostal smyk a klouzavě zastavil.

„Kruci, co se ...?“

Quinn se na něj nevinně usmál, když se skláněl nad řídítky. Vzápětí ho vyřídil krátkým úderem do ledvin. Když se mladík v přilbě zkroutil bolestí, Quinn ho shodil z motorky, rychle nasedl a odstartoval. McCreova ruka ho minula jen o vlásek.

McCrea stál na ulici a vypadl smutně a sklesle. Sam došla k němu, podívali se na sebe a rychle se vrátili do domu. Nejrychlejší spojení na Grosvenor Square bylo z bytu.

„Tak takhle to je,“ řekl Brown o pět minut později, když si vyposlechl McCreu a Somervillovou. „My toho parchanta najdem. To je náš úkol.“

Vzápětí na Brownově stole zazvonil další telefon. Byl to Nigel Cramer ze Scotland Yardu.

„Tak váš vyjednavač na vás ušil boudu,“ řekl bezvýrazně. „Můžete mi říct, jak se to stalo? Zkoušel jsem volat do bytu, ale obvyklá linka je obsazená.“

Brown mu podal stručný výklad událostí. Cramer prskal. Měl stále ještě vztek, když si vzpomněl na události na farmě Green Meadow, ale teď už by Browna a celý tým z FBI nejraději uklidil někam do ústraní.

„Zaznamenali vaši lidé číslo toho motocyklu?“ zeptal se. „Nechal bych po něm pátrat.“

„Mám ještě něco lepšího,“ řekl Brown spokojeně. „Ten kufřík má vysílačku.“

„Cože má?“

„Zabudovanou nezjistitelnou vysílačku,“ řekl Brown. „Vyměnili jsme kufřík Pentagonu včera těsně před odletem.“

„Aha,“ řekl Cramer zamyšleně. „A přijímač?“

„Ten mám tady u sebe,“ řekl Brown. „Ráno ho přivezlo obchodní letadlo. Jeden z mých chlapců ho vyzvedl na Heathrow. Chytá signály do dvou mil, tak sebou musíme mrsknout. Tak padáme.“

„Zůstal byste protentokrát v kontaktu s vozy Met, prosím? Vy v tomhle městě nesmíte zatýkat, pane Browne, to je moje věc. Máte ve voze vysílačku?“

„Jasně.“

„Nechte ji zapnutou, prosím. Naladíme ji na vaši frekvenci a dojedeme za vámi, když nám řeknete, kde jste.“

„Bez problému, máte my slovo.“

Za minutu nato vyjel z Grosvenor Square vůz velvyslanectví. Chuck Moxon řídil, jeho kolega na sedadle spolujezdce ovládal přijímač, který vypadal jako miniaturní televizor, na jehož obrazovce se místo obrazu pohyboval světelný bod. Když anténa upevněná na okapním žlábku u spolujezdce zachytila signál vysílačky zabudované v Quinnově kufříku, z bodu na obrazovce vyšlehla světelná linka k obvodu obrazovky. Řidič pak musel vést vůz tak, aby předek vozu sledoval linku. Vysílačka v kufřiku se zapínala dálkově přímo z vozu.

Jeli po Park Lane přes Knightsbridge do Kensingtonu.

„Zapni to,“ řekl Brown. Spolujezdec stiskl tlačítko. Obrazovka nereagovala.

„Zapínej to každých třicet vteřin, dokud nechytíš signál,“ řekl Brown. „Chucku, objížděj Kensington.“

Moxon zajel na Cromwell Road a pak zamířil po Gloucester Road k jihu na Old Brompton Road. Anténa zachytila signál.

„Je za námi,“ řekl Moxonův kolega. „Asi míli a čtvrt.“

Za půl minuty byl Moxon zpátky na Cromwell Road a mířil k severu na Exhibition Road a k Hyde Parku.

„Jeď pořád na sever,“ řekl spolujezdec.

„Oznamte těm modrým klukům, že ho máme,“ řekl Brown.

Moxon informoval vysílačkou velvyslanectví a v polovině Edgware Road se na ně přilepil rover Metropolitní policie.

V prvním voze seděli s Brownem na zadním sedadle Collins a Seymour.

„Já pitomec,“ řekl Collins s lítostí v hlase, „měl jsem si tenkrát všimnout té časové nesrovnalosti.“

„Jaké časové nesrovnalosti?“ zeptal se Seymour.

„Po té zácpě na příjezdové cestě u Winfield House vyrazil Quinn čtvrt hodiny přede mnou, ale do Kensingtonu dojel s náskokem pouhých tří minut. A já přece ve špičce nedokážu jet rychleji než londýnský taxikář. Quinn se někde musel zastavit a všechno si předem připravit.“

„Přece tohle neplánoval už před třemi týdny,“ namítl Seymour. „Nevěděl, jak se věci vyvinou.“

„To nemusel,“ řekl Collins. „Četls přece jeho spis. Byl ve válce dost dlouho na to, aby věděl, že se musí jistit pro případ, že se něco nepovede.“

„Zahnul doprava do St. John's Wood,“ řekl spolujezdec.

Na kruhovém objezdu se policejní vůz zařadil vedle nich a stáhl okénko.

„Jede tudy na sever,“ ukázal Moxon do Finchley Road.

Vzápětí se k nim připojil další policejní vůz a společně jeli přes Swiss Cottage, Hendon a Milí Hill. Vzdálenost se zmenšila na tři sta metrů. Upřeně pozorovali provoz před sebou a snažili se najít vysokého motocyklistu bez ochranné přilby.

Projeli Mili Hill Circus a zamířili do kopce na Five Ways Corner. Vzdálenost se zmenšila na sto metrů. Pak si uvědomili, že Quinn musel změnit vozidlo. Minuli dva motocykly, které nevydávaly signál, a další dva silné motocykly je předjely, ale přístroj ukazoval stále stejně.

Když se ocitli na dálnici A l do Hertfordshiru, zjistili, že signál vychází z kabrioletu Volkswagen Golf GTi, jehož řidič měl na hlavě kožešinovou beranici přes uši.

 

Cyprian Fothergill si z událostí onoho dne pamatoval nejprve to, jak ho při cestě na jeho nádhernou chatičku za Borehamwoodem náhle předjelo obrovské černé auto, které mu bezohledně zablokovalo cestu, takže vykřikl a musel zastavit na krajnici. Za pár vteřin u něj byli tři obrovští chlapi, jak později vykládal v klubu svým ohromeným přátelům, a mířili na něj obrovskými pistolemi. Pak za ním zastavil policejní vůz, pak ještě jeden, a vystoupili čtyři roztomilí bobíci a řekli těm Američanům - museli to být Američané, a jak byli hrozně velicí - aby položili ty pistole, nebo jim je vezmou.

Dál si ještě vybavoval - to už ho poslouchal celý bar - že jeden z Američanů mu strhl jeho kožešinovou čepičku a zakřičel na něj: „Oukej, křapíku, tak kde ho máš?“, zatímco jeden bobík sáhl na zadní sedadlo a vytáhl odsud takový kufřík, který on doopravdy nikdy předtím neviděl.

Pak velikánský šedovlasý Američan, který tomu zřejmě velel, vytrhl bobíkovi z ruky ten kufřík, rychle otevřel zámky a podíval se dovnitř. Kufřík byl prázdný. Po tom všem byl ten kufřík úplně prázdný. Takový strašlivý zmatek kvůli prázdnému kufříku ... Ale ti Američané strašně ošklivě kleli a nadávali. Takový ošklivý jazyk on, Cyprian, ještě nikdy neslyšel a doufá, že už nikdy neuslyší; pak se do toho vmísil britský seržant, který vypadal jako z jiného světa...

 

Ve dvě hodiny dvacet pět minut se seržant Kid vrátil do svého hlídkového vozu, aby se ohlásil do neodbytně signalizující vysílačky.

„Tango Alfa...“ začal.

„Tango Alfa, tady je zástupce komisaře Cramer. S kým mluvím?“

„Tady je seržant Kid, pane. Oddělení F.“

„Co tam máte, seržante?“

Kid se podíval na zablokovaný volkswagen, na jeho vyděšeného řidiče a tři agenty FBI, kteří zkoumali prázdný příruční kufřík, na další dva Američany, kteří stáli v pozadí a s nadějí zírali na oblohu, a na jejich tři kolegy, kteří se snažili učinit nějaké rozhodnutí.

„Je tu trochu zmatek, pane.“

„Seržante Kide, dobře mé poslouchejte. Zajali jste velmi vysokého Američana, který ukradl dva milióny dolarů?“

„Ne, pane,“ odpověděl Kid. „Zajali jsme velmi teplého kadeřníka, který se právě pomočil.“

„Tím chcete říct, že ... zmizel?“ Kensingtonským bytem, Scotland Yardem, Whitehallem, ministerstvem vnitra, Downing Street, Grosvenor Square a Západním křídlem Bílého domu se celou hodinu nesly výkřiky různého zabarvení a intenzity.

„Nemůže přece jen tak zmizet.“

Ale Quinn skutečně zmizel.