Dick Francis
překlad: Ervín Hrych

OHEŇ A BIČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

V pátek večer jsem opět navštívil hospodu ve Slaw a vyměnil si významný pohled se Soupym.

V neděli odpoledne měla polovina chlapců volno, protože v Burndale bylo utkání v kopané a v šipkách. Vyhráli jsme obojí, což mělo za následek velké poplácávání po zádech a popíjení piva. Chlapci z Burndale si mne nijak nevšímali, kromě konstatování, že jsem nový a že ohrožuju jejich vítězství v lize. Nikdo jako Soupy mezi nimi nebyl, přestože lord October hovořil o několika případech dopingu v tomto městečku; také jsem široko daleko neviděl nikoho, koho by zajímalo, jsem-li křivý nebo ne, i kdybych byl jako vývrtka.

Příští týden jsem pečoval o své tři koně, četl znovu knihy záznamů a myslel si, že se snad nikdy nikam nedostanu. Paddy se ke mně choval chladně a zrovna tak Wally, jemuž už asi Paddy referoval o mé náklonnosti k Soupymu. Wally projevil své mínění tím, že mi odpoledne naložil víc práce než byl můj díl, takže jsem každého dne v době mezi obědem a večerním úklidem ve stájích musel místo odpočinku zametat dvůr, čistit nářadí, mlít oves, řezat plevy, umývat Inskipův vůz anebo čistit okna prázdných boxů. Dělal jsem to všechno bez komentáře, a s tím, že budu-li později potřebovat odejít, mohu snadno ztropit skandál a vymluvit se, že jsem byl přetěžován denní jedenáctihodinovou prací.

V pátek v poledne jsem nicméně opět vyrazil s Bílým bleskem, tentokrát do Cheltenhamu a doprovázel mne nejen řidič, ale také Grits se svým koněm a rovněž i vedoucí podkoní.

Už ve stájích závodiště jsem se dověděl, že dnes bude večeře na počest nejlepšího žokeje uplynulé sezóny, a všichni chlapci se shodli na tom, že se to nejlíp oslaví ve městě na taneční zábavě. Když jsme s Gritsem opatřili koně, najedli a ustrojili se, chytli jsme autobus dolů do města, a za mírné vstupné jsme se dostali na tancovačku. Sál byl velký, ale zatím za zvuků hlučného orchestru tančilo jen málo lidí. Děvčata postávala v malých hloučcích kolem a prohlížela si větší skupinky mužů, a já jsem v poslední chvíli spolkl poznámku, jak je to divné; Grits přece předpokládal, že se mi to zdá normální. Vzal jsem ho k baru, kde bylo mezi domorodci také mnoho podkoních ze závodiště. Koupil jsem mu pivo a v duchu jsem litoval, že je tu se mnou a bude svědkem toho, co se dnes večer chystám provést. Chudák Grits, na jedné straně byl loajální k Paddymu, ale na druhé straně jsem se mu zřejmě líbil, dnes večer jsem ho měl ale důkladně zklamat. Nejradši bych byl strávil večer docela nevinně. Ale jak bych mohl ospravedlnit promeškání tak neopakovatelné příležitosti jen proto, abych si nezadal v očích naivního chlapce, třeba mi byl sebevíc milý. Musil jsem si přece vydělat svých deset tisíc liber.

„Gritsi, jdi si zatancovat s nějakou holkou.“

Pomalu se usmál. „Já žádnou neznám.“

„To nevadí. Každá si ráda zatancuje s takovým fešákem, jako jsi ty. Jdi a požádej některou.“

„Ba ne. Já radši zůstanu s tebou.“

„Tak dobrá. Dej si ještě pivo.“

„Já jsem tohle ještě nedopil.“

Obrátil jsem se k barovému pultu, o nějž jsme se opírali, a vylil - jsem sotva načatý půllitr piva. „Už mám ty břečky dost,“ řekl jsem násilnicky, „hej, barmane, dejte mi dvojitou whisky.“

„Dane!“ Grits se zřejmě polekal mého tónu, což svědčilo současně o správnosti postupu. Barman mi nalil whisky a vzal si peníze.

„Počkejte ještě,“ vykřikl jsem, „dejte mi hned druhou, když už jste tu.“

Spíše jsem vytušil, než viděl, jak se u baru obrátilo několik chlapců a jak se na mne podívali, a tak jsem popadl sklenici, na dvakrát jsem do sebe hodil whisky a utřel si ústa hřbetem ruky. Prázdnou sklenici jsem podal barmanovi a zaplatil mu druhou porci.

„Dane,“ tahal mne Grits za rukáv, „to bys snad neměl.“

„Jo,“ řekl jsem znecuceně, Jdi si zatancovat.“

Ale on nešel. Pozoroval mne, jak jsem dopil druhou whisky a objednal si třetí. V očích se mu zračila obava.

Blížili se k nám hoši od baru.

„Hele, člověče, ty to ale do sebe házíš,“ poznamenal první, vyšší muž mého stáří v křiklavě modrém obleku.

„Starej se o sebe,“ řekl jsem hrubě.

„Nejseš snad od Inskipa?“ tázal se.

„No jo... od Inskipa... zatracenej Inskip...“ Vzal jsem si třetí sklenici. Whisky na mne obvykle nepůsobila a tentokrát jsem se před tím ještě hodně najedl. Počítal jsem, že dokážu zůstat střízlivý dost dlouho po tom, co mne budou pokládat za opilého, ale musím začít s předstíráním brzo, dokud jsou ostatní ještě natolik střízliví, aby si všechno jasně zapamatovali.

„Jedenáct všivejch šilasů,“ nadával jsem, „a to je všecko, a za to dřou z člověka kůži sedům dní v tejdnu.“

Někteří souhlasili, ale muž v modrém obleku namítal: „Tak proč je utrácíš za whisky?“

„A proč ksakru ne? Je to dobrej nápoj, ten umí člověka zvednout. A takovýho něco je v tyhle práci zapotřebí, boha jeho!“

Modrý oblek řekl Gritsovi: „Ten tvůj kámoš je ňákej nabroušenej.“

„No...“ řekl Grits s úzkostlivou tváří, „myslím, že měl tenhle tejden hodně práce navíc, takže třeba...“

„Staráš se o koně, za který dávaj tisíce, a víš náramně dobře, že na tom, jak o ně pečuješ a jak s nima jezdíš, moc záleží, jestli vyhrajou nebo ne, a přitom tě hezky odřou...“ Dokončil jsem třetí whisky, škytl jsem a dodal: „To je zatracená nespravedlnost.“

Bar se pomalu plnil a z toho, jak se lidé navzájem zdravili, bylo vidět, že nejméně polovina zákazníků patří k dostihům. Bookmakeři, zaměstananci dostihových kanceláří a podkoní, město jich bylo plné a taneční zábava byla uspořádána vlastně pro ně. Spousty alkoholu mizely v jejich hrdlech, a když jsem si chtěl objednat čtvrtou whisky ve čtvrthodině, musel jsem chytit barmana za šosy.

Stál jsem čelem ke stále se zvětšujícímu kroužku před sebou, se sklenicí v ruce, a trochu jsem se kolíbal.

„Chtěl bych...,“ začal jsem. „Co jsem to vlastně chtěl?“ Pátral jsem po vhodných výrazech. „Chtěl bych... motorku. Chtěl bych ukázat holce, co je to mít se dobře. A ject na dovolenou ven... a bejvat v parádním hotelu, aby kolem mne skákali sem a tam a... a pít, co hrdlo ráčí... a jednou třebas složit zálohu na domek... No a můžu něco z toho? Tak já vám teda řeknu, že můžu velký kulový. Víte, co jsem dneska ráno dostal za vejplatu? Sedum liber, čtyři pence...“

A tak jsem lamentoval a naříkal a večer pomalu plynul. Moje obecenstvo se změnilo a já pokračoval tak dlouho, až jsem si byl naprosto jist, že všichni kolem dostihů už vědí, že jsem od Inskipa, že toužím po penězích, pokud možno ve větším množství.

Provedl jsem úplně artistický půlobrat a zachytil jsem se jednoho sloupu. Grits mi křikl do ucha: „Dane, já už jdu a ty taky radši pojď, nebo zmeškáš poslední autobus a v tomhle stavu sotva můžeš jít pěšky.“

„Cože?“ zašilhal jsem na něj. Modrý oblek se mezitím vrátil a stál za námi.

„Nemám ti s ním pomoct?“ ptal se Gritse.

Grits na mne s nechutí pohlédl, a já jsem na něj upadl, objímaje ho kolem krku. Rozhodně jsem si nepřál onen druh pomoci, na jakou vyhlížel Modrý oblek.

„Gritsi, jsme přece kámoši, když říkáš, že se jde, tak se jde.“

Zamířili jsme ke dveřím, Modrý oblek za námi. Vrávoral jsem tak silně, že jsem vláčel Gritse ze strany na stranu. V tuto dobu už jsem nebyl jediný, komu dělalo potíže jít rovně a řada chlapců, čekajících na autobus, se mírně vlnila jako oceán za klidného počasí. V bezpečí tmy jsem se usmál, pohlédl k nebi a pomyslil jsem si, že nepřinesou-li semínka, zasetá dnes večer, ovoce ze všech stran, pak už je to s britským dopingem na bačkoru.

Nemohl jsem být opilý, ale přesto jsem se příštího rána vzbudil s otřesným bolením hlavy. Je to pro dobrou věc, utěšoval jsem se a pokoušel se ignorovat bušení v hlavě.

Bílý blesk ve své kategorii prohrál o půl délky. Využil jsem příležitosti a hlasitě ohlásil na stanovišti podkoních, že na ten blbej chlast padl zbytek týdenní výplaty.

V malé ohradě pro odsedlání poplácal plukovník Beckett svého koně po šíji a v nestřeženém okamžiku ke mně prohodil: „Příště budeme mít větší štěstí, že? To, co jste si přál, jsem vám poslal v balíčku.“ Odvrátil se a pokračoval v hovoru o dostizích s Inskipem a žokejem.

Toho večera jsme se všichni vrátili do Yorkshiru a Grits i já jsme prospali větší část cesty na lavičce vzadu v náklaďáku.

Když si lehal, řekl mi vyčítavě: „To jsem nevěděl, že to u Inskipa tak nenávidíš... a taky jsem tě ještě nikdy před tím neviděl opilýho.“

„Tady nejde o práci, Gritsi, ale o prachy,“ musil jsem hrát svou roli.

„A to jsou tu takový, co jsou ženatý a z toho, nad čím brečíš, musej živit děti.“ Řekl to s nesouhlasem a moje chování se ho muselo dotknout tak hluboce, že po té noci se mnou už zřídkakdy promluvil.

Příští odpoledne jsem neměl pro lorda Octobera nic zajímavého a naše setkání bylo jen velmi krátké. Přesto mi řekl, že informace, zaslané poštou Beckettem, zpracovávalo jedenáct mladých kadetů z Aldershotu, kteří to dostali za úkol jako cvičení a bylo jim řečeno, že budou mezi sebou soutěžit, kdo sestaví nejdůležitější zprávu o životě přiděleného koně. Měli odpovědět na řadu otázek - na ty, které jsem navrhl - a zbytek byl ponechán jejich představivosti a detektivním schopnostem, které - jak prý řekl Octoberovi Beckett - osvědčili v plné míře.

Vracel jsem se dolů a víc než kdy jindy jsem obdivoval plukovníkovu štábní práci, ale ještě víc jsem byl omráčen příštího dne, když došel balíček. Wally mne odpoledne zase zaměstnal nějakou mizernou prací, a tak teprve po večeři, když polovina chlapců odešla dolů do Slaw, jsem měl příležitost vzít si balíček do ložnice a otevřít ho. Bylo v něm 237 strojem popsaných stran, svázaných do desek jako rukopis knihy. Dát to dohromady během týdne muselo dát strašnou práci nejen těm jedenácti mladým mužům, ale i písařkám. Informace byly většinou ve formě poznámek, nebylo tu místa na nějaké květnaté vložky; od začátku do konce jen a jen solidní detaily.

Zdola sem zaletěl hlas paní Allnutové: „Dane, pojďte dolů a přineste mi, prosím vás, kbelík uhlí, ano?“

Vstrčil jsem strojopis do postele pod prostěradlo a vrátil se do teplého společného obývacího pokoje spojeného s kuchyní, kde jsme jedli a trávili většinu volného času. Něco soukromého si tu v klidu přečíst nebylo možné, a celý můj život tady byl od svítání do noci pod dohledem; jediné místo, kde jsem se podle svého mínění mohl bez vyrušování soustředit na čtení, byla koupelna. V noci jsem počkal, až všichni chlapci usnuli a potom jsem se vydal dlouhou chodbou do koupelny, kde jsem se zamkl, připraven vymluvit se na bolavý žaludek, kdyby byl snad někdo příliš zvědavý.

Šlo to pomalu: po čtyřech hodinách jsem přečetl teprve polovinu. Vstal jsem celý ztuhlý, protáhl se, zívnul a vrátil jsem se do postele. Nikdo si mne nevšiml. Příští noci, když jsem čekal, až všichni půjdou spát, abych se mohl vrátit ke svému úkolu, poslouchal jsem, jak vyprávějí o večeru, který čtyři z nich strávili ve Slaw.

„Co to bylo za chlápka, co tam byl se Soupym?“ ptal se Grits. „Ještě jsem ho tu neviděl.“

„Byl tam už včera večer,“ řekl druhý. „Je pěkně divnej.“

„Co je na něm divnýho?“ ptal se hoch, který zůstal doma a strávil večer u televize, zatímco já jsem klímal v křesle.

„Nevím,“ řekl Grits, „měl takový neklidný voči.“

„Těkaly mu, jakoby někoho hledal,“ dodal další hlas.

Paddy řekl pevně od zdi po mé pravici: „Jen se od něj držte dál, a od Soupyho taky. Z lidí jako on nic dobrýho nekouká, to mi můžete věřit.“

„Ale když ten s tou zlatou kravatou nám zaplatil rundu, to přeci víš. Nemůže bejt tak špatnej, když nám zaplatil rundu.“

Paddy zoufale povzdychl nad tím, jak někdo může být tak prostomyslný. „Vy bejt na Eviným místě, snědli byste jabko, jak byste ho zblejskli. Ani byste hada nepotřebovali.“

„No dobře,“ zíval Grits. „Zejtra už tam stejně nebude, slyšel jsem, jak říká Soupymu, že má málo času.“

Breptali a mumlali, až usnuli a já jsem ležel sám ve tmě, bděl jsem a uvažoval o tom, že jsem asi právě vyslechl něco dost zajímavého. Rozhodně půjdu příští večer dolů do hospody.

Násilím jsem otevřel zavírající se víčka, vstal jsem z teplé postele, zamířil do koupelny a četl jsem opět celé čtyři hodiny, dokud jsem celý spis nedokončil. Seděl jsem na podlaze zády ke zdi a zíral na tapety. Nebylo tu nic, ani jediná věc, která by se přihodila v minulosti všech těchto jedenácti, přímo mikroskopicky prošetřených koní. Ani jediný společný jmenovatel. Jen pár věcí měli čtyři nebo pět z nich společných, ale ne vždy titíž. Někteří měli společné výrobce sedel, kterých užívali žokejové, koňské pamlsky, jimiž byli odměňováni, anebo aukce, na nichž byli koupeni. Naděje, že v balíčku naleznou potřebný klíč, definitivně vyprchala. Zmrzlý, ztuhlý a deprimovaný jsem vlezl zpátky do postele.

Příštího večera v osm jsem se vydal sám pěšky dolů do Slaw. Ostatní říkali, že už mají do výplaty utrum, a prý se tak jako tak chtějí večer dívat na televizi na automobilové závody.

„Myslil jsem, žes v Cheltenhamu vsadil všechno, cos měl, na Bleska,“ podotkl Grits.

„Mám asi dva šilasy stranou,“ řekl jsem a zachrastil drobnými. „Aspoň na jeden půllitr.“

Hospoda byla prázdná, jako obvykle ve středu. Nebylo tu ani stopy po Soupym či jeho tajemném příteli, a když jsem si koupil pivo, bavil jsem se házením šipek do terče. Potom jsem vytáhl šipky z terče, podíval se na hodinky a usoudil jsem, že jsem se tentokrát zbytečně prošel; a právě v tu chvíli se ve dveřích objevil jakýsi muž - nepřišel z ulice, ale z vedlejšího baru. V levé ruce měl jemně zpěněnou tekutinu medové barvy a tenký doutník, pravou si otevřel dveře. Prohlédl si mne od hlavy k patě a řekl: „Vy jste podkoní?“

„Ano,“

„Od Grangera nebo od Inskipa?“

„Od Inskipa.“

„Hm.“ Vešel dál do místnosti a pustil za sebou dveře. „Dám vám deset babek, jestli sem zítra přivedete jednoho chlapa od vás, a tolik piva, co oba vypijete.“

Projevil jsem zájem. „Kterýho chlapa? Máte na mysli jednoho určitýho? V pátek jich tu bude spousta.“

„Ale lepší by bylo zítra. Čím dřív, tím líp, to je moje heslo. A kterého... é... říkejte mi jejich jména a já si vyberu... co vy na to?“

Myslel jsem si, že je to zatraceně hloupé, ale zřejmě se nechtěl ptát přímo na... nu, asi na mne.

„Tak jo. Paddy, Grits, Wally, Steve, Ron...“ Odmlčel jsem se.

„Dál,“ řekl.

„Reg, Norman, Dave, Jeff, Dan, Mike...“

Oči mu zasvítily. „Dan,“ řekl. „To se zdá být rozumné jméno. Přiveď Dana.“

„Já jsem Dan,“ řekl jsem.

Na okamžik se mu vysoké čelo svraštilo nevolí a oči se zúžily.

„Nedělej si legraci,“ řekl ostře.

„To vy jste začal,“ upozornil jsem ho jemně.

Přisedl si ke mně a postavil sklenici opatrně před sebe na stůl.

„Proč jsi sem dneska přišel sám?“ zeptal se.

„Měl jsem žízeň.“

Chvíli bylo ticho, zřejmě vymýšlel bojovou taktiku. Byl to malý zavalitý muž v tmavém, o číslo menším obleku, otevřené sako odhalovalo bezovou košili s monogramem a zlatou hedvábnou kravatou. Měl krátké a silné prsty a vzadu mu přes límec přetékal váleček masa, avšak ve způsobu, jakým mne pozoroval, nebylo nic změkčilého.

Konečně řekl: „Myslím, že máte ve stáji koně, který se jmenuje Bílý blesk.“

„Ano.“

„Poběží v pondělí v Leicestru.“

„Pokud vím.“

„Jak myslíte, že se umístí?“ tázal se.

„Vy byste asi chtěl tip, pane, není-liž pravda. Teda o Bílého bleska se starám já a říkám vám, že bude úplně bez konkurence.“

„Tak vy si myslíte, že vyhraje.“

„Vždyť vám to říkám.“

„Jistě si na něj vsadíte.“

„Samozřejmě.“

„Polovičku mzdy? Asi tak čtyři libry?“

„Možná.“

„Ale bude to favorit. Určitě bude. V nejlepším případě dostanete jednou tolik. Další čtyři libry. To se nezdá být moc, kdybych vám třeba mohl pomoct vyhrát... sto?“

„To je blbost,“ řekl jsem, ale tak aby bylo samozřejmé, že se chci dovědět víc.

Důvěrně se předklonil. „Můžete říct ne, když nechcete. Můžete říct ne a já půjdu pryč a nikdo nebude nic vědět, ale jestli dobře ponesete karty, tak to můžu zařídit tak, abyste na tom pořádně vydělal.“

„A co bych musel udělat za sto babek?“ zeptal jsem se přímo.

Opatrně se rozhlédl a ještě víc ztlumil hlas. „Jenom přidáte něco malýho Bílýmu blesku v neděli večer do žrádla. Nic na tom není, chápete? Úplná hračka.“

„Úplná hračka,“ opakoval jsem.

„Tak jdete do toho?“ Vypadal, že mu na tom záleží.

„Neznám ani vaše jméno.“

„Co je vám do toho?“ Rozhodně potřásl hlavou.

„Jste bookmaker?“

„Ne, nejsem.“ řekl. „A dost vyptávání. Tak platí?“

„Jestli nejste bookmaker,“ řekl jsem pomalu a přemýšlel, „a jste ochoten zaplatit sto liber, aby favorit nezvítězil, řekl bych, že vám nejde jen o to vsadit na dalšího pravděpodobnýho vítěze, ale chcete spíš dát několika bookmakerům avízo, že závod je koupenej. Oni vám za to z vděčnosti dají každej nejmíň padesát babek. V Anglii je jedenáct tisíc bookmakerů. To je hezky velkej trh. Ale vy zřejmě jednáte pravidelně jen s některýma. Asi vás už rádi viděj, řek bych.“

Jeho tvář byla zosobněný údiv, nechtěl věřit svým uším. Zřejmě jsem trefil do černého.

„Kdo vám řek...“ začal chabě.

„Nejsem dnešní,“ řekl jsem s ošklivým úsměškem. „To chce klid. Nikdo mi nic neřek.“ Odmlčel jsem se. „Dám Bílýmu blesku extra porci, ale chci za to víc. Dvě stě.“

„Ne, karty jsou rozdaný,“ otíral si čelo.

„Jak chcete,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak stopadesát,“ řekl zamračeně.

„Sto padesát,“ souhlasil jsem, „ale předem.“

„Polovic předem, polovic potom,“ řekl mechanicky. Určitě nesjednával něco podobného poprvé.

Souhlasil jsem. Řekl, že přijdu-li dolů do hospody v sobotu večer, dostanu balíček pro Bílého bleska a pětasedmdesát liber. Kývl jsem a odcházel, zanechávaje ho rozmrzlého, s pohledem upřeným do sklenice.

Na zpáteční cestě do vrchu jsem škrtl Soupyho ze seznamu potencionálních užitečných kontaktů. Přivedl mne sice k dopingu, ale bylo na mně požadováno, abych zastavil vzestup nového favorita a ne abych popohnal outsidera při prodejním závodě. Bylo velice nepravděpodobné, že by oba druhy podvodu byly dílem jedné skupiny.

Nechtěl jsem jen tak snadno nechat stranou strojopis plukovníka Becketta, a tak jsem strávil opět kus této a následující noci v koupelně, znovu jsem ho pozorně pročítal. Jediným výsledkem však bylo, že mi nekonečná práce ve stáji přes den připadala velmi obtížná. Spal jsem pět nocí po sobě jen tři hodiny. Bál jsem se však říci v neděli Octoberovi, že jedenáct mladých mužů podniklo své důkladné šetření pro nic za nic a měl jsem jakýsi neodůvodněný pocit, že budu-li dostatečně vytrvalý, přece jen na něco přijdu, přece jen vyždímám z hustě popsaných stránek nějakou užitečnou informaci.

V sobotu ráno si Octoberovy dcery opět vyjely, ačkoli bylo zamračeno a větrno. Elinor mne jen zdvořile pozdravila, ale Patty, která jela na jednom z mých koní, využila okamžiku, kdy jsem jí pomáhal do třmenů, k důvěrnému přiblížení, přičemž zamávala dlouhými řasami a vědomě a nikoli nezbytně se o mne otřela tělem.

„Minulý týden jste tu nebyl, Daníčku,“ řekla, když vkládala nohy do třmenů. „Kdepak jste byl?“

„V Cheltenhamu, slečno.“

„Aha. A příští sobotu?“

„To tady budu.“

Schválně, aby mne urazila, řekla: „Tak si laskavě pamatujte, že mi máte příští sobotu zkrátit řemeny u sedla, jsou příliš dlouhé.“

Ani se nepokusila sama si je zkrátit, ale pokynula mi, abych to udělal. Neustále mne pozorovala, a při tom se zřejmě dobře bavila. Když jsem zapínal druhou přezku, vytrhla mi nohu a nepříliš jemně mě nakopla do žeber.

„Divím se, že se necháte ode mne tak trápit, Daníčku,“ řekla měkce a sklonila se ke mně. „Takový sekáč jako vy, by měl reagovat jinak. Co je s vámi?“

„Nechce se mi,“ řekl jsem se smrtelně vážnou tváří.

„Tak tedy taky zbabělec,“ řekla posměšně a odcválala.

Ta se jednou dostane do pěkné kaše, bude-li takhle pokračovat, pomyslil jsem si. Příliš provokovala. Teď byla samozřejmě nápadně krásná, ale to byl teprve začátek.

Zahnal jsem ji z mysli, osedlal jsem Bílého bleska, skočil na něj a vyjel ze dvora ven nahoru vřesovištěm k pravidelnému tréninku. Počasí se toho dne stále horšilo, a když jsme předjížděli po druhé, dalo se do pořádného deště. Padaly notně ostré kapky a my se tím marastem prodírali zpět s ošlehanými tvářemi a mokrými šaty. Snad proto, že pršelo, anebo možná, že byla konec konců sobota, nedal mi Wally pro tentokrát práci na celé odpoledne, a tak jsem strávil ještě s devíti dalšími chlapci tři hodiny v kuchyni. Poslouchali jsme, jak venku hvízdá vítr a dívali se na dostihy v Chepstow v televizi, zatímco z našich vlhkých svetrů, rajtek a ponožek, rozvěšených kolem kamen se mírně pařilo.

Rozložil jsem si na kuchyňský stůl knihu záznamů z minulé sezóny a usedl jsem k ní s hlavou opřenou o klouby levé ruky, pravou jsem listoval v knize. Zdrcen neúspěchem nad zprávami o jedenácti koních, antipatií, kterou jsem zřejmě vzbuzoval u chlapců, a asi také pod vlivem nedostatku horkého slunce, pod nímž jsem v této roční době obvykle žil, napadlo mi, že celá tahle maškaráda byla od samého začátku děsnou chybou. Potíž byla v tom, že jsem od Octobera přijal peníze, a teď jsem nemohl couvnout, alespoň ještě pár měsíců ne. Ta myšlenka mne rmoutila ještě víc. Seděl jsem sklesle a zasmušile a utrácel svůj drahocenný volný čas.

Byl to asi spíše pocit, že jsem selhal v tom, co jsem si umínil, nežli pouhá únava, co na mne padlo toho odpoledne, protože ačkoli jsem později zažil horší věci, bylo to právě jen pro tuto chvíli, kdy jsem upřímně litoval, že jsem poslechl Octobera, a kdy jsem si bezvýhradně přál být zase zpět ve své pohodlné australské kleci.

Podkoní se dívali na televizi, dělali posměšné poznámky o žokejích a uzavírali mezi sebou sázky na výsledky jednotlivých závodů.

„V tom finiši kopcem nahoru se zase rozdělej,“ pravil Paddy. „Je to ještě hodnej kousek cesty. Aladin je jedinej, kterej je na to dost trénovanej.“

„Ba ne,“ odporoval Grits, „Lobster Cocktail je kanón.“

Otráveně jsem už asi posté listoval knihou záznamů a náhodou jsem přišel na mapu závodiště v Chepstow hned ve všeobecné části na začátku knihy. Byly tu plánky všech hlavních závodišť, které v diagramu ukazovaly jednotlivé dráhy, postavení plotů, stanovišť, startovních branek i cílových pásek. Prohlížel jsem si už jednou bezvýsledně mapy z Ludlow, Staffordu a Haydocku; mapa Kelso a Sedgefieldu tu nebyla. Vedle části s mapami tu bylo několik stran informací o závodech, délce okruhu, jména a adresy činovníků, rekordní časy jednotlivých závodů a tak dále.

Abych něco dělal, přečetl jsem si odstavec o Chepstow. Paddyho hodnej kousek cesty za poslední překážkou tu byl označen přesně 250 yardů. Vyhledal jsem Kelso, Sedgefield, Ludlow, Stafford a Haydock. Doběhová dráha byla vesměs delší než v Chepstow. Vyhledal jsem v knize dráhy všech dostihů. Druhá nejdelší byla velká Národní cena v Aintree. Vůbec nejdelší byl Sedgefield a po něm na třetím, čtvrtém, pátém a šestém místě byly Ludlow, Haydock, Kelso a Stafford. Všecky dráhy byly delší než 400 yardů. Zeměpis s celou věcí zřejmě neměl nic společného. Uvědomil jsem si, že těch pět závodišť bylo zcela jistě vybíráno proto, že v každém případě bylo od poslední překážky do cíle nejméně čtvrt míle.

Byl to určitý krok kupředu, i když jen nepatrný. V celém chaosu se objevil kousek jakéhosi systému. Zavřel jsem knihu v maličko lepší náladě a ve čtyři hodiny jsem vyrazil spolu s ostatními do nehostinného, rozmoklého dvora, kde jsem strávil hodinu u svých třech svěřenců, abych je důkladně vykartáčoval, dal jejich srsti čistý zdravý lesk. Pak jsem upravil a srovnal jejich slaměné lože, nanosil jim vodu, podržel jim hlavu, když šel Inskip okolo, připravil je na noc a nakonec jim přinesl večerní krmení. Než jsem skončil, bylo jako obyčejně sedm, a osm, než jsme se najedli a převlékli a skutáleli se dolů s vršku do Slaw; sedm nás bylo v rozhrkaném starém austinu nacpáno jako sardinky.

Kulečník, šipky, domino, nekonečné přátelské chvástání na stále stejné téma. Trpělivě jsem seděl a čekal. Bylo téměř deset hodin, čas, kdy podkoní dopíjeli sklenice a začali myslet na zítřejší ranní vstávání, když tu se Soupy zvedl, zamířil ke dveřím, a když viděl, že ho sleduji, pokynul mi hlavou, abych šel za ním. Vstal jsem, šel jsem za ním a našel ho na toaletě.

„To je pro tebe. Zbytek v úterý,“ řekl stručně; ohrnul ret a pohlédl na mne kamenným zrakem, pak mi podal silnou hnědou obálku. Vložil jsem ji do vnitřní kapsy černé kožené bundy a pokývl. Stále mlčky a bez úsměvu jsem na něj pohlédl stejně tvrdě; otočil se na podpatku a vrátil se do sálu. Po chvíli mne nenápadně následoval.

Vecpal jsem se do austinu a svezl se nahoru, kde mne čekalo lůžko v malé ložnici; na prsou jsem měl balíček bílého prášku a pětasedmdesát liber.