Dick Francis
překlad: Ervín Hrych

OHEŇ A BIČ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

October ponořil prsty do prášku a ochutnal jej.

„Také nevím, co to je,“ řekl, potřásaje hlavou. „Nechám udělat rozbor.“

Sehnul jsem se, poplácal jsem psa a jemně ho podrbal za ušima. „Uvědomujete si, jaké na sebe berete riziko, vezmete-li peníze a nepodáte koni doping?“

Usmál jsem se na něj.

„To není k smíchu,“ řekl vážně. „Tihle lidé nejdou pro ránu daleko a naší věci by moc neprospělo, kdyby vám nakopali do žeber...“

„Právě,“ řekl jsem, narovnávaje se, „bude samozřejmě nejlepší, když Bílý blesk nevyhraje. Asi bych nevzbudil zájem těch, o které nám jde, kdyby se doslechli, že jsem se dal podplatit pro nic za nic.“

„Máte úplně pravdu.“ Zdálo se, že se mu ulevilo. „Bílý blesk musí prohrát; ale Inskip... jak jen mu řeknu, aby žokej koně podržel?“

„To nemůžete,“ řekl jsem. „Nechcete se přece dostat do maléru. Ovšem, kdybych se tam dostal já, moc by to nevadilo. Kůň nevyhraje, jestli ho nechám do rána žíznivýho a pak mu dám těsně před závodem plný vědro vody.“

Pobaveně na mne pohlédl. „Vidím, že jste se už něčemu přiučil.“

„Vlasy by vám vstávaly hrůzou na hlavě, kdybyste věděl, čemu všemu jsem se přiučil.“

Také se usmál. „Tak dobře. Nic jiného se, myslím, nedá dělat. Co by si tak asi Národní společnost pomyslela o svém funkcionáři, který se domlouvá s vlastním podkoním o tom, jak přidržet favorita.“ Smál se. „Řeknu Roddymu Beckettovi, co ho čeká ..., ale pro Inskipa to nebude žádná legrace. Ani pro ty podkoní tady, vsadí-li si na koně, ani pro diváky, kteří přijdou o své peníze.“

„To ne,“ souhlasil jsem.

Vzal sáček bílého prášku a vstrčil ho zpět do obálky s penězi. Byl to svazek nových pětilibrovek s čísly následujícími po sobě, domluvili jsme se, že je October vezme k sobě a pokusí se zjistit, komu byly vydány.

Řekl jsem mu o dlouhých finiších všech závodů, v nichž vyhrálo oněch jedenáct koní.

„Vypadá to, jakoby snad přece jen používali vitamínů,“ řekl zamyšleně. „Při testech na doping to nepoznáte, protože technicky vzato to nejsou drogy, ale potrava. S těmi vitamíny je to vůbec velmi složité.“

„Zvyšují rychlost?“ zeptal jsem se.

„Značně. Vitamíny byly první, co nás napadlo, ale museli jsme je vyloučit. Mohou sice pomoci koni k vítězství, jsou-li vstříknuty do krevního oběhu ve velkém množství, a při analýze se neobjeví, protože je tělo vstřebává, ale nemají ani jiné průvodní účinky. Nevzruší koně a nezmění jeho tvářnost tak, že vypadá jakoby mu benzedrin lezl z uší.“

Povzdychl si. „Já opravdu nevím...“

S politováním jsem přiznal, že jsem se z Beckettova strojopisu nic nedozvěděl.

„Beckett ani já jsme nečekali ani tolik, co jste zjistil,“ řekl. „Hovořil jsem s ním tento týden několikrát a myslíme si, že i když se svého času vedla důkladná šetření, snad byste mohl přece jen přijít na něco, co se tenkrát přehlédlo, kdybyste se dal zaměstnat v některé ze stájí, kde bylo oněch jedenáct koní trénováno, když došlo k dopingu. Osm z těchto koní bylo sice už prodáno, takže změnili stáj, ale tři jsou ještě u původních trenérů, a bylo by tedy nejlepší, kdybyste se dostal do jedné z těchto stájí.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Zkusím to u všech třech trenérů, uvidím, jestli mne některý z nich vezme. Ale stopa už vychladla... dvanáctý kůň bude určitě v docela jiné stáji. Nedělo se tento týden nic v Haydocku?“

„Ne. Vzali jsme vzorky slin všem koním před prodejním dostihem, ale vyhrál docela normálně favorit, a tak jsme je ani nedali k rozboru. Když jste ale teď objevil, že těch pět drah bylo vybráno záměrně kvůli dlouhému finiši, dáme si na ně větší pozor než dřív. Obzvlášť, poběží-li tam opět jeden z těch jedenácti koní.“

„To zjistíte podle dostihového kalendáře, je-li některý z nich přihlášen,“ souhlasil jsem. „Ale zatím ani jeden nebyl dopován dvakrát, a tak nemyslím, že by svůj postup teď najednou měnili.“

Údolím vanul ledový vítr a October se zachvěl. Malý potok, rozvodněný včerejším deštěm, se řítil dolů skalnatým korytem. Zahvízdal na psa, který očichával břehy.

„A mimochodem,“ řekl, když jsme se loučili, „pánové jsou toho názoru, že koně nebyli pohnáni k běhu kulkou, šipkou ani ničím, co bylo vystřeleno nebo vrženo. Stoprocentně si ovšem jisti nejsou. Všecky koně zblízka nepřehlíželi. U nového případu bych ovšem dohlédl, aby byla podrobně prohlédnuta srst, nenajde-li se v ní stopa po vpichu.“

„Prima.“ Usmáli jsme se na sebe a rozešli se. Líbil se mi. Měl fantazii a smysl pro humor kořenil jeho způsoby a řeč, vyznačující se velkorysou působivostí. Tvrdý chlap, pomyslil jsem si s uznáním: pevný v rozhodování, svalnatý v těle, cílevědomý. Člověk, který by si zasloužil svůj šlechtický titul, i kdyby ho náhodou nebyl zdědil.

Bílý blesk se té noci musel obejít bez svého vědra vody a stejně tak druhého dne ráno. Šofér, vezoucí koně v boxu do Leicesteru, odstartoval s kapsami plnými drobných, které mu svěřili k sázce podkoní. Cítil jsem se jako zrádce.

Druhý Inskipův kůň, který byl také na voze, byl přihlášen do třetího dostihu, zatímco závod nováčků byl až pátý v pořadí. To mi dovolovalo dívat se na první dva dostihy a na Bílého bleska též. Koupil jsem si vstupenku, našel si místo tam, kde vodili koně pro obecenstvo, a pozoroval jsem, jak předvádějí koně pro první závod. Ačkoli jsem z knihy záznamů znal jména velké většiny trenérů, nevěděl jsem, jak vypadají. Když tam stáli v kruhu a hovořili se svými žokeji, pokoušel jsem se jen tak z pilnosti některé z nich rozeznat. V prvním dostihu jich bylo zainteresováno jenom sedm: Owen, Cundell, Beeby, Cazalet, Humber... Humber? Co jsem to slyšel o Humberovi? Nemohl jsem si vzpomenout. Asi nic obzvláště důležitého, pomyslil jsem si.

Humberův kůň vypadal ze všech nejhůř a podkoní, který ho vedl, měl nevyčištěné boty, špinavý šusťák a vypadal, jakoby mu bylo všechno jedno. Když si žokej svlékl kabát, měl na dresu ještě bláto z posledního závodu. Majitel tréninkové stáje, který zřejmě nedbal o čistotu barev, ani se nestaral o neposkvrněnost stáje, byl silný, zlostně vyhlížející muž, opírající se o silnou vycházkovou hůl s knoflíkem.

Potom si Humberův podkoní stoupl na stanovišti právě vedle mne, aby se díval na závod.

„Máte nějaké vyhlídky?“ ptal jsem se, aby řeč nestála.

„Je to úplně zbytečný, nechat ho běžet,“ řekl ohrnuje ret. „Mám toho žebráka plný zuby.“

„Ale? Váš druhý kůň je asi lepší, co?“ zabručel jsem a pozoroval, jak se koně řadí na startu.

„Můj druhej kůň?“ Neradostně se zasmál. „Ještě tři další, věřil byste? Ale mám už všeho plný zuby. Koncem tejdne s tím praštím, ať mi dávaj sebevíc.“

Vtom jsem si vzpomněl, co jsem slyšel o Humberovi. Nejhorší stáj v celé Anglii, řekl ten chlapec v ubytovně v Bristolu. Podkoní trápí hlady, mlátí je a pracují tam jen grázlové.

„Jak to, ať dávaj sebevíc?“ tázal jsem se.

„Humber dává šestnáct šilinků tejdne místo jedenácti,“ pravil, „ale na mou duši, že to za to nestojí. Mám toho zatracených Humbera v žaludku. A du vod toho.“

Závod začal a my se dívali, jak Humberův kůň doběhl poslední. Podkoní s bručením šel odvést koně.

Smál jsem se a šel jsem za ním po schodech dolů, a pak jsem na něj zapomněl, protože jsem u paty schodiště zahlédl ošumělého muže s černým knírkem, který, jak jsem si ihned uvědomil, byl v baru na tancovačce v Cheltenhamu.

Pomalu jsem se šel opřít o zábradlí u ohrádky a on šel nenápadně za mnou. Zastavil se vedle mne a s očima upřenýma na koně v ringu pravil: „Slyšel jsem, že jste na suchu.“

„Ne, po dnešku už ne,“ řekl jsem, prohlížeje si ho od shora dolů.

Mrskl po mně očima. „No, jste si tak jistý vítězstvím Bílýho blesku?“

„Jo,“ odvětil jsem s nepříjemným úšklebkem. „Jistej.“ Napadlo mi, že mu zřejmě někdo prozradil, kterého koně mám na starosti, to znamená, že se po mně ptal. Doufal jsem, že mu neřekli nic v můj prospěch.

„Hm.“

Uplynula celá minuta. Potom řekl jakoby mimochodem. „Myslil jste někdy na to, že byste změnil místo?...Že byste šel do jiné stáje?“

„Jo, myslel,“ doznal jsem a pokrčil rameny. „Kdo by nemyslel.“

„Dobrý podkoní jsou vždycky hledaný. S doporučením od Inskipa můžete jít všude, když budete ochotnej počkat, až se někde uvolní místo.“

„Kde?“ tázal jsem se, ale nespěchal s odpovědí.

Po další minutě řekl stále konverzačním tónem. „Může to být moc... eh... výnosný... dělat v některý stáji.“

„Ale?“

„Totiž,“ diskrétně zakašlal, „když jste ochoten dělat něco víc, než vám obyčejně řeknou.“

„Například?“

„No - to je různý,“ řekl váhavě. „Něco, co pomůže osobě, éh, která je ochotná zvýšit váš plat.“

„A kdo to je?“

Pousmál se. „Berte mne jako jejich agenta. Co vy na to? Podmínky by byly pravidelně týdně pětku za informace o výsledcích tréninku a tak dále, a pěkná prémie za příležitostnou, éh, riskantnější práci.“

„To nezní špatně,“ řekl jsem pomalu a sál jsem si spodní ret, „nemůžu to dělat u Inskipa?“

„Inskip na to nemá stáj,“ pravil. „Jeho koně běhají vždycky na vítězství. Na takovém místě stálého zaměstnance nepotřebujeme. Ale momentálně jsou dvě stáje, kde nemáme člověka, v kterékoli z nich byste nám mohl být užitečný.“

Jmenoval dva správce, ale ani jeden nepatřil mezi ty tři, kde jsem se chtěl ucházet o místo. Budu se muset rozhodnout, mám-li se napojit na zřejmě dobře organizovaný gang špehounů nebo pracovat ve stáji, kde kdysi byl dopován kůň a kde téměř určitě už žádný příští dopován nebude.

„Já si to rozmyslím,“ řekl jsem. „Jak se s váma můžu spojit?“

„Dokud jste na výplatní pásce, tak nemůžete,“ pravil prostě. „Bílý blesk jede - jak vidím - v pátém. Po tomto rozběhu mi můžete dát odpověď. Budu za váma, až půjdete do stáje. Jste-li pro, jen kývnete, když ne, zavrťte hlavou. Ale nevím, proč byste si dal ujít takovou šanci, aspoň takoví jako vy to nedělají.“ V jeho lstivém úsměvu bylo tolik pohrdání, že se ve mně všechno sevřelo.

Otočil se, ušel pár kroků a pak se vrátil.

„Mám teda hodně vsadit na Bílého bleska?“ zeptal se.

„No... eh... teda... na vašem místě bych si radši ušetřil prachy.“

Nejdřív vypadal překvapeně, potom podezřívavě, nakonec pochopil. „Tak to tedy je,“ poznamenal, „dobrý, dobrý.“ Zasmál se a pohlédl na mne jako bych právě vylezl zpod kamene. Byl to zřejmě člověk, který pohrdal prostředky, jimiž pracoval. „Vidím, že nám budete velice užitečný. Moc užitečný, opravdu.“

Pozoroval jsem ho, jak odchází. Nebylo to z dobroty srdce, že jsem ho odradil od sázky na Bílého bleska, ale byl to jediný způsob, jak získat a podnítit jeho důvěru. Když byl asi třicet metrů daleko, pustil jsem se za ním. Šel rovnou k bookmakerům a prohlížel tabule vyvěšené u stánků. Pokud jsem si však všiml, nevinně sázel na příští závod a nereferoval nikomu o svém rozhovoru se mnou. S povzdechem jsem vsadil deset šilinků na outsidera a vrátil jsem se, abych sledoval, jak vyvádějí koně k závodu.

Bílý blesk žíznivě vypil dvě vědra vody, zakopl u posledního plotu a unaveně doklusal poslední a za ostatními sedmi koňmi, za hlasitého protestu některých diváků. S lítostí jsem ho sledoval. Bylo kruté takhle zacházet s tak báječným koněm.

Ošumělý muž s knírem už na mně čekal, když jsem vedl koně do stáje. Pokývl jsem a on významně odpověděl pokynem hlavy.

„Ještě o nás uslyšíte,“ pravil.

Cestou domů bylo ve voze smutno a příští den po nevysvětlitelné porážce Bílého bleska na dvoře zrovna tak. V úterý večer jsem šel sám do Slaw, kde mi Soupy řádně předal dalších pětasedmdesát liber. Přepočítal jsem je. Bylo to patnáct nových bankovek s čísly následujícími po prvních patnácti.

„No,“ povídám, „a co z toho máš ty?“

Soupyho plné rty se ohrnuly. „V pořádku. Trdla jako ty berou na sebe riziko, já jsem placenej, když vás seženu. Není to dost fair?“

„Jasný. Jak často děláš něco podobnýho?“ Vstrčil jsem obálku s penězi do kapsy.

Pokrčil rameny. Vypadal sám sebou spokojen. „Vycejtím takový jako seš ty na míli. Ale Inskip musel bejt slepej. To je poprvé, co se seknul. Ty zápasy v šipkách přišly zrovna včas. Já jsem dobrej, chápeš. Jsem vždycky v družstvu. A v Yorkshiru je spousta stájí... a v těch je zase spousta poraženejch favoritů...“

„Jseš chytrej,“ řekl jsem.

Zazubil se. Přisvědčil.

Šel jsem pěšky kopcem vzhůru a přemýšlel, jak zapálit doutnák pod Soupym.

 

S ohledem na nabídku muže s černým knírem jsem se rozhodl, že si přečtu znovu Beckettův strojopis, abych viděl, nesouviselo-li nějak jedenáct dopovaných koní se soustavným špehováním. Pohled z nového zorného úhlu by mohl skýtat nové výsledky, pomyslil jsem si, a také by mi mohl pomoci při rozhodování, mám-li přijmout nabízené špehování nebo se dát zaměstnat v některé ze stájí, odkud pocházeli dopovaní koně.

Zavřel jsem se v koupelně a začal jsem opět od první stránky. Na straně 67 v životopise pátého koně jsem četl: „Koupen v Ascotu D. L. Mentiffem, lordem z Yorku, za 420 guinejí, prodán dále H. Humberovi do Possetu, hrabství Durham, tam zůstal tři měsíce, dvakrát běžel překážkové dostihy, neumístil se, poté koupen v Doncasteru za 600 guinejí lordem z Leedsu, N. W. Daviesem. Poslán jím do tréninkových stájí v Mars Edge, Staffs, kde zůstal osmnáct měsíců, běžel ve čtyřech překážkových závodech, v pěti závodech nováčků, vesměs bez umístění. Seznam závodů následuje.“ - Tři měsíce byl u Humbera. Usmál jsem se. Zdálo se, že koně u něj nevydrží o nic déle než podkoní. Probíral jsem se podrobnostmi stránku po stránce.

Na straně 94 jsem nalezl toto: „Alamo byl potom nabídnut k veřejné aukci v Kelso, kde za něj pan John Arbuthnot z Berwickshiru zaplatil 300 guinejí. Poslal ho na trénink k panu H. Humberovi v Possetu, hrabství Durham, ale nebyl tam zapsán k závodům. Pan Arbuthnot ho poté za stejnou částku prodal panu Humberovi. O několik týdnů později byl poslán k prodeji do Kelso. Tentokrát ho koupil za 375 guinejí pan Clement Smithson z Nantwich, Gheshire, který ho měl u sebe přes léto, načež ho poslal trenérovi Samuelovi Martinovi do Maltomu, Yorkshire, kde běžel ve čtyřech překážkových dostizích (viz přiložený seznam).

Masíroval jsem si ztuhlý krk. Zase Humber.

Četl jsem dál.

Na straně 180 stálo: „Ridgewaye převzal jako ročka statkář James Green z Home Farm, Crayford, Surrey, jako úhradu dluhu. Pan Green ho dva roky nechal pást, doufaje, že z něj bude dobrý lovecký kůň. Potom však se pan Taplow z Pewsey, Wilts, rozhodl, že ho koupí a nechal ho trénovat pro závody. Ridgeway byl panem Ronaldem Streatem z Pewsey trénován pro závod bez překážek, ale neumístil se toho léta ani v jediném ze čtyř závodů, jichž se zúčastnil. Pan Taplow potom prodal Ridgewaye statkáři Albertu Georgovi z Bridge Lewes, Shropshire, který se ho sám pokusil trénovat, ale když zjistil, že nemá dost času, aby se mu řádně věnoval, prodal ho bratranci svého známého, panu Hedleymu Humberovi. Humber samozřejmě neměl o koni valného mínění, a tak byl Ridgeway nabídnut v listopadu na aukci v Newmarketu za 290 guinejí. Koupil ho pan P. J. Brewer z Manoru, Witherby, Lanes.“

Pohroužil jsem se do strojopisu, abych prošel desítky jmen, ale Humberovo jsem už nikde nenašel.

Tři z jedenácti koní strávili během své kariéry určitou dobu v Humberově stáji. To bylo v podstatě vše.

Mnul jsem si oči, svědící nedostatkem spánku, když se najednou rozlehl tichým domkem hlas budíčku. Bylo půl sedmé. Vstal jsem, protáhl se, použil zařízení koupelny, vstrčil fascikl pod kabátek od pyžama a svetr, který jsem měl navrch, a zívaje jsem odešel do ložnice, kde už byli ostatní vzhůru a s očima ještě napůl spánkem slepenýma se pokoušeli trefit co nejrychleji do nohavic.

Dole na dvoře byla taková zima, že každá věc, jíž jsme se dotkli, jako by nám vysávala teplo z prstů, takže byly bezcílné a neohrabaé. Ostrý vzduch vnikal do plic jako ledová tekutina. Vyčistit stání, sedlat koně, vyjet na vřesoviště, klusat, vrátit se zas dolů, okartáčovat koni pot, udělat mu pohodlí, dát mu obrok a vodu a jít na snídani. Totéž udělat s druhým koněm, totéž se třetím, a jít na oběd.

Při jídle přišel Wally a řekl dvěma chlapcům a mně, abychom šli vyčistit postroje, a tak když jsme dojedli švestkový kompot se svítkem, šli jsme do kůlny a dali se do sedel a postrojů. Bylo tu teplo od kamen a já si položil hlavu na sedlo a usnul.

Jeden z chlapců mne šťouchl a řekl: „Probuď se, Dane, je tu spousta práce,“ a tak jsem zas přišel k sobě. Ale než jsem otevřel ači, řekl ten druhý: „Nech ho, už si svý udělal.“ A tak jsem mu v duchu žehnal a znovu upadl do spánku. Za chvíli byly čtyři hodnly a následovala tříhodinová večerní šichta ve stájích. Potom v sedm večeře a další den byl skoro u konce.

Povětšině jsem myslel na to, že se Humberovo jméno vyskytuje ve strojopise třikrát. Nemohl jsem opravdu poznat, že to mělo jiný význam, než že ti čtyři z jedenácti koní byli v době dopingu živeni granulovaným krmivem. Mrzelo mne jen, že jsem na to nepřišel, když jsem četl záznamy poprvé a podruhé. Uvědomoval jsem si, že sem si Humberova jména nepovšiml, dokud jsem ho neviděl v Leicestru, a nemluvil s jeho podkoním. Jestliže mi však jeho jméno ušlo, ač se tu objevilo třikrát, mohla mi právě tak ujít celá řada dalších. Bylo třeba všimnout si každého jednotlivého jména a sledovat, nebude-li se opakovat také u dalších koní. Elektrický počítač by to dokázal za pár vteřin, ale pro mne to znamenalo další noc v koupelně.

Ve fasciklu bylo víc než tisíc jmen. Zapsal jsem polovinu z nich ve středu v noci, a pak jsem šel spát, a dokončil jsem druhou ve čtvrtek v noci, načež jsem se zase trochu prospal.

V pátek svítilo pro změnu slunce a ráno na vřesovišti bylo nádherně. Klusal jsem na Bílém blesku podél cesty asi uprostřed řady a uvažoval o svých záznamech. Ani jediné jméno kromě Humberova a ještě jednoho se neopakovalo víc než dvakrát. Tím dalším byl jistý pan Paul J. Adams, který dříve či později vlastnil šest z oněch jedenácti koní. Šest z jedenácti. To nemohla být náhoda. Bylo jasné, že jsem učinil svůj první opravdu užitečný objev, i když jsem dosud nechápal, jak souviselo to, že P. J. Adams vlastnil koně několik měsíců, s faktem, že byl rok či dva poté dopován. Přemýšlel jsem nad tím celé ráno, aniž bych cokoli pochopil.

Protože byl krásný den, řekl mi Wally, že bych měl vyprat houně. To znamenalo rozložit na betonový dvůr houně, které měli koně ve stájích na sobě, aby jim bylo teplo, hadicí je důkladně namočit, potom vydrhnout koštětem na dlouhém držadle a čisticím práškem, opět polévat hadicí, pověsit mokré houně na plot, aby okapaly, než se odnesou do teplé kůlny, kde se musí důkladně usušit. Byla to nepříjmená práce a Wally, který se mnou od prohry Bílého bleska zacházel ještě hůř (i když nezašel zase tak daleko, aby mne přímo obvinil, že jsem to způsobil), neskrýval ani svou nelibost, když mi oznamoval, že tentokrát je řada na mně.

Aspoň mám dvě hodiny pro sebe a mohu přemýšlet, říkal jsem si, když jsem po obědě rozložil pět houní a důkladně je namočil. A jak už se často stává, mýlil jsem se.

Ve tři hodiny, když koně podřimovali a podkoní dělali totéž, pokud se nevydali s čerstvou gáží na krátký výlet do Harrogate, když všude ve stájích panovala siesta a jen já s koštětem jsem vykazoval usilovnou činnost, objevila se v brance Patty Tarrenová, přešla udusanou dráhu a zastavila se kousek ode mne.

Měla na sobě rovné šaty z měkkého, uzlíčkového zeleného tvídu, s řadou stříbrných knoflíků od krku až dolů. Kaštanové vlasy měla sčesány do lesklé ruličky na ramenou a převázány širokou zelenou stuhou. Se svými dlouhými ohrnutými řasami a růžovými ústy byla tím nejlákavějším vyrušením z práce, jaké si tvrdě pracující podkoní jen mohl přát.

„Nazdar, Daníčku,“ řekla.

„Dobré odpoledne, slečno.“

„Viděla jsem vás z okna,“ poznamenala.

Překvapeně jsem se otočil, protože jsem se domníval, že Octoberův dům je skryt za stromy, ale mezerou mezi holými větvemi bylo skutečně vidět kamenné křídlo domu a jedno okno. Bylo to však dost daleko a jestli mne Patty z té dálky poznala, musela si na to vzít dalekohled.

„Vypadal jste tak osaměle, a tak jsem přišla dolů, abych si s vámi pohovořila.“

„Děkuji vám, slečno.“

„Zbytek rodiny, jak se zdá, přijede až večer,“ řekla se sklopenýma očima, „a já tu v tom hnízdě nemám co dělat a nudím se. Tak jsem si řekla, že sejdu dolů a promluvím si s vámi.“

„Aha.“ Opřel jsem se o koště, pohlédl do její hezké tváře a pomyslil jsem si, že má v očích výraz příliš starý na svůj věk.

„Je tu venku zima, nemyslíte? Ráda bych si s vámi o něčem promluvila... co kdybychom šli támhle do těch dveří?“ Ani nečekala na mou odpověď, zamířila ke dveřím - byly to dveře do seníku - a vešla dovnitř. Šel jsem za ní a opřel koště o veřeje.

„Prosím, slečno?“ řekl jsem. V seníku bylo pološero.

Zdálo se, že o rozmluvu jí zrovna moc nešlo.

Položila mi ruce kolem krku a nastavila ústa k polibku. Sehnul jsem se a políbil ji. Nebyla to už panna, ta Octoberova dcera. Líbala jazykem a zuby a rytmicky pohybovala břichem proti mému. Voněla sladce mýdlem, vůní nevinnější než bylo její chování.

„Tak... to bychom tedy měli,“ řekla, zahihňala se, odpoutala se a popošla ke kupě sena, jimž byl seník zpola naplněn.

„Pojď,“ řekla přes rameno a vylezla po seně nahoru, kde byla rovná plocha. Pomalu jsem ji následoval. Když jsem se vydrápal na hromadu, posadil jsem se a pohlédl dolů na podlahu sýpky, na koště, vědro a houni, osvícenou sluncem, pronikajícím sem dveřmi. Nahoře na seně si nejraději hrával Filip, když byl malý... a teď je právě nejvhodnější chvíle myslet na rodinu, řekl jsem si.

Patty ležela na zádech vedle mne. Oči měla velké a lesklé, ústa zkřivena malým, podivným úsměvem. Začala si pomalu rozepínat knoflíky, přičemž se mi stále dívala do očí, a rozepjala je až dolů. Potom se trochu otřásla, takže se jí šaty rozevřely.

Vespod neměla vůbec nic.

Pohlédl jsem na její tělo, perlově růžové, štíhlé a tak vábné. Mírně se zachvěla očekáváním.

Pohlédl jsem jí znovu do tváře, do velkých tmavých očí. Zarazil mne úsměv na její tváři - napůl skrytý, napůl žádostivý, ale veskrze hříšný. Uvědomil jsem si, že mne asi musí vidět tak, jak jsem se já sám viděl v podlouhlém zrcadle Octoberova domu v Londýně - osmahlý, křiklavý typ podkoního, vypadající na podvodníka a na to, že se ničeho neštítí.

Tu jsem porozumnél jejímu úsměvu.

Cítil jsem, jak mne po celém těle zaplavila vlna hněvu a hanby.

„Oblečte se,“ řekl jsem.

„Proč? Jste snad impotentní, Daníčku?“

„Oblečte se,“ opakoval jsem, „je po zábavě.“

Sklouzl jsem dolů po seně, šel ke dveřím, vyšel ven a ani se neohlédl. Sevřel jsem koště, v duchu jsem zaklel a abych ze sebe vyhnal zlost, drhnul jsem houně až mne paže bolely.

Po chvíli jsem ji viděl (zelené šaty zapnuté), jak pomalu vychází ze seníku, rozhlíží se a kráčí rovnou přes největší bláto na kraji cesty. Potom dětinsky šlapala po vyčištěných houních a hleděla, aby je co nejvíc zamazala od bláta.

Oči měla do široka rozevřené a úplně bez výrazu, když na mne pohlédla.

„To si odneseš, Daníčku,“ řekla prostě a beze spěchu prošla dvorem, přičemž se jí kaštanové vlasy mírně pohupovaly na zelených šatech.

Drhnul jsem houně znovu. Proč jen jsem ji políbil? A proč jsem po onom polibku, v němž se úplně projevila, lezl za ní na seno? Proč jsem byl tak pitomý, vznětlivý a žádostivý blázen? Ještě tohle mi chybělo.

Pozvání na večeři se nemělo přijímat, i když byla lákavá a probouzela hlad. Ale když se přijalo, nemělo se nabídnutí tak hrubě odmítnout. Měla plné právo být uražena.

A já zas měl právo být rozmrzen. Devět let jsem dělal otce dvěma dívkám, z nichž jedna byla skoro tak stará jako Patty. Když byly malé, učil jsem je, aby nejezdily autostopem s cizinci, a když povyrostly, jak se vyhýbat rafinovanějšímu pokušení. A teď jsem najednou stál jednoznačně na druhé straně otcovského plotu.

Vůči Octoberovi jsem se cítil ohavně provinile, protože jsem se chtěl dopustit - a to se nedalo popřít - toho, co chtěla Patty.